Pohořelice (okres Brno-venkov)

město v okrese Brno-venkov v Jihomoravském kraji

Pohořelice (německy Pohrlitz[2]) jsou město v okrese Brno-venkov v Jihomoravském kraji. Rozkládají se 25 km jižně od Brna na řece Jihlavě, v Dyjsko-svrateckém úvalu. Žije zde přibližně 5 100[1] obyvatel.

Pohořelice
Náměstí Svobody v Pohořelicích
Náměstí Svobody v Pohořelicích
Znak města PohořeliceVlajka města Pohořelice
znakvlajka
Lokalita
Status město
LAU 2 (obec) CZ0643 584801
Pověřená obec a obec s rozšířenou působností Pohořelice
Okres (LAU 1) Brno-venkov (CZ0643)
Kraj (NUTS 3) Jihomoravský (CZ064)
Historická země Morava
Zeměpisné souřadnice
Základní informace
Počet obyvatel 5 133 (2020)[1]
Rozloha 43,04 km²
Nadmořská výška 181 m n. m.
PSČ 691 23
Počet částí obce 3
Počet k. ú. 3
Počet ZSJ 4
Kontakt
Adresa městského úřadu Městský úřad Pohořelice
Vídeňská 699
691 23 Pohořelice
podatelna@pohorelice.cz
Starosta Miroslav Novák
Oficiální web: www.pohorelice.cz
Pohořelice
Pohořelice
Další údaje
Geodata (OSM) OSM, WMF
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Jak číst infobox Zdroje k infoboxu a českým sídlům.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jedná se o vinařskou obec v Mikulovské vinařské podoblasti (viniční tratě Karlovy kopce, Staré vinohrady, Vlasaticko, Drnholecko, Vinohrádky, Kamínka).

HistorieEditovat

Související informace naleznete také v článku Rybníkářství na Pohořelicku.

Pohořelice patří mezi prastará města Moravy.[3] Nachází se na území starého osídlení, kde byly nalezeny doklady pobytu lidí již z mladší doby kamenné.[4] Kontinuální osídlení z této doby až do současnosti[5], později v podobě zemědělsko-obchodního sídliště, bylo umožněno výhodnou polohou na průsečíku obchodních cest a v blízkosti relativně snadného přechodu přes řeku Jihlavu.[3]

Královské město PohořeliceEditovat

K přeměně zdejší osady na město došlo zřejmě za vlády českého knížete Vladislava Jindřicha, kdy byla na Moravě zahájena přeměna správní podoby země a geneze městského zřízení.[5] Pohořelice se přeměnily na město tzv. lokací, kdy osada byla na město „vysazena“. Původní (předlokační) Pohořelice se rozkládaly v nejbližším okolí stávajícího kostela. Nové město bylo podstatně větší než původní stará osada a nacházelo se v oblasti tehdy obtékané řekou Jihlavou, která chránila město ze dvou stran. Dá se předpokládat, že ve 13. století Pohořelice ještě neměly hradby, ale jen jednoduché opevnění plaňkami a náspy. Hradby byly vystavěny ve 14. století a podle nalezených vytesaných kvádrů byly relativně mohutné.[3]

Obě první písemné zmínky o Pohořelicích pochází z roku 1222. Jedná se o opis listiny z 25. ledna ve velehradském kodexu a o listinu olomouckého biskupa Roberta, která pochází z doby před 12. srpnem daného roku. Pohořelice byly vždy městem zeměpanským a byly tedy městem královským, i když náležely mezi nejmenší města na Moravě.[5] Nebyly však vždy v přímém držení českých králů, popřípadě moravských markrabat, ale náležely mezi ta města, která byla dávána věnem královnám, popř. moravským markraběnkám. Pohořelice tedy patřily ve 13. až 14. století postupně královně Kunhutě, královně Gutě, Elišce Přemyslovně, markraběnce Blance a později pravděpodobně i jiným manželkám markrabat z rodu lucemburského.[3]

Rozvíjející se a rostoucí město zažívalo od druhé poloviny 15. století úpadek v souvislosti s místními pustošivými boji a pobyty vojsk (Česko-uherské války a boj mezi Matyášem Korvínem a Vladislavem Jagellonským). V průběhu 15. století byl soustavně ničen celý kraj a zaniklo zde nejméně 45 obcí[3] (kupříkladu Koválov, Narvice, Borovice, Loponice, Lenovice, Němčičky, Přeříž, Hlavatice a Topolany).[4]

Poddanské město PohořeliceEditovat

Na počátku 16. století byly Pohořelice majetkem krále Vladislava Jagellonského. V roce 1514 je propustil v dědičné držení velmoži Vilémovi z Pernštejna.[6] Status Pohořelic tak klesl z města královského na město poddanské. Od dob Pernštejnů také náležely Pohořelice k Židlochovickému panství, které bylo rovněž v majetku tohoto šlechtického rodu.[5]

Vilém z Pernštejna postupně vykupoval pusté lány zaniklých obcí v okolí Pohořelic a ve vlastní režii na nich začal hospodařit. Na pozemcích používali Pernštejnové nové technologie a tehdy pokrokové hospodářské metody. Díky velkým plochám zcelených pozemků bylo možné vytvářet velkostatky (neboli dvory) a také zde zakládat rybníky. Volbou rybníkářství, jakožto výdělečné činnosti, se snažil Vilém z Pernštejna překlenout hospodářské potíže plynoucí z úbytku a nedostatku obyvatelstva. Zakládané rybníky mohly mít také nově velké plochy díky novým stavebním postupům. Menší počty poddaných a tedy nižší pasivní příjem řešil systémem intenzivního hospodaření při vlastních dvorech.[3]

Pohořelice jakožto město získávaly v té době vlastní příjmy mimo jiné z výběru mýta. Výroční trhy se zde konaly pětkrát ročně (vždy v úterý, dobytčí ve středu). Správu města vedl rychtář a přísežní, později purkmistr a radní.[3]

V 16. století je již v Pohořelicích doložena samostatná židovská obec. V roce 1562 odprodali Pernštějnové část svých majetků včetně Pohořelic. Ty následně připadly Žerotínům. Jan Diviš ze Žerotína nezanechal mužského potomka a žerotínská rodina neměla dost prostředků k převzetí rozsáhlého panství. Dědicové tedy prodali v roce 1616 město Pohořelice a další obce panu Adamovi z Valdštejna.[3]

Třicetiletá válka (1618-1648) opět zpustošila Pohořelice i místní kraj. Hospodářské průtahy, rekvizice, odebírání dobytka zde působily ničivě. Ve 40. letech švédské vojsko město vyplenilo. Zásadní vliv měly také morové rány v letech 1623, 1645 a 1648. Tehdy se z města stala velikostí a podobou spíše vesnice. Určitý význam městu zůstal díky poloze na důležité poštovní trase Vídeň-Mikulov-Brno a udržení jeho statusu pomohlo také vybudování místní poštovní stanice v roce 1633.[3] Ke konci 17. století po Valdštejnech Pohořelice částečně zdědil a částečně je odkoupil Filip Ludvík Sinzendorf.[6]

18. století v dějinách PohořelicEditovat

Významu a rozvoji města na počátku 18. století pomohla výstavba císařské cesty (1727 až 1740) z Vídně před Brno do Olomouce, která vedla přes Pohořelice. Tato první důkladně zbudovaná císařská cesta, která spojovala Moravu s Vídní a Rakouskem byla vždy (až do postavení železnice Vídeň-Brno v následujícím století) nejfrekventovanější z vojenských cest, což se odráželo na velikosti města a rozvoji jeho obchodu a řemesel.[3]

V roce 1729 bylo v Pohořelicích zrušeno hrdelní právo. V polovině 18. století se v Pohořelicích nacházeli 3 ševci, kolář, lazebník, řemenář, kožišník, pekař, krejčí, bednář a zámečník. V roce 1776 byly Pohořelicím povoleny další dva výroční trhy, aby se zmírnily velké výdaje, které obec měla jako stálá vojenská stanice s ubytováním branných sil.[3]

Po smrti Filipa Ludvíka Sinzendorfa v roce 1742 jeho dědicové majetky odprodali Ditrichštejnům. První majitel z tohoto rodu byl velkým milovníkem honitby a vystavěl za Velkým Dvorem lovecký zámeček Leopoldsruhe s kaplí sv. Eustacha. Ke katastru města tehdy náležely dvory Hildegardin (37 obyvatel), dvůr Marie (7 obyvatel), Velký dvůr (30 obyvatel) a také hájenka, (4 obyvatelé).[7]

Pohořelice v 19. stoletíEditovat

Na počátku 19. století Pohořelice utrpěly nesmírné hmotné škody opět v souvislosti s probíhající válkou a tahem vojsk přes jejich katastr, tentokrát šlo o Napoleonské války (1803 až 1815). V roce 1819 Ditrichštejnové prodali majetky, včetně Pohořelic, císařské habsbursko-lotrinské rodině, potomkům císaře Leopolda II.[6]

V první polovině 19. století bylo v Pohořelicích četnické velitelství, sklad tabáku, trafika, císařsko-královské silniční a mostní mýto. Dále se zde nacházela nemocnice, lékárna, ordinovali dva diplomovaní lékaři, ranhojič a dvě porodní asistentky. Stagnaci v dalším rozvoji Pohořelic způsobil v roce 1839 dokončený železniční úsek z Vídně do Brna. Původní císařská cesta, která městem procházela, tím totiž ztratila na významu.[3]

V roce 1848 nastala zrušením roboty zásadní změna ve vztahu mezi poddanými a vrchností.[8] Zanikla prastará patrimoniální správa, kdy o osudech poddaných rozhodoval zprostředkovaně majitel panství a zemské úřady. Místní občané si nově utvářeli své volené obecní samosprávy. Pohořelice tak přestaly úředně náležet k Židlochovickému panství, jehož součástí byly od roku 1514. Pohořelice byly začleněny pod krajský úřad brněnský, okresní hejtmanství hustopečské a soudní okres Židlochovice.[9]

Na vrchnostenských dvorech v Pohořelicích byl zrušen trojpolní systém hospodaření, na pastvinách po dřívějších rybnících se začal chovat dobytek (zejména ovce) a byly pěstovány nové plodiny, především cukrová řepa. V Pohořelicích byl vybudován cukrovar a díky cukrovarnickému podnikání a nově přistěhovaným pracovníkům nastal ve městě opět výraznější hospodářský rozvoj. V roce 1859 se ve městě nacházelo 6 hostinců, 4 cihelny, zednický mistr, barvíř pláten, hodinář, 2 hokynáři, modistka, 4 kováři, 2 koláři, 3 řemenáři, 4 truhláři, 2 zámečníci, 7 krejčích, 4 obuvníci, bednář, kožišník, 3 pekaři, řezník, perníkář, provazník, 2 hrnčíři a kloboučník. V židovské čtvrti pak své služby poskytovalo dalších přibližně 15 řemeslníků a obchodníků.[3]

V roce 1866 v rámci rakousko-pruské války byly v Pohořelicích a okolí ubytovány pruské oddíly o počtu přibližně 18 000 mužů a 7 000 koní, což pro město představovalo opět velkou finanční zátěž. V roce 1877 byla ustavena městská spořitelna. Význam města vzrostl, když zde v roce 1901 byl zřízen berní úřad a okresní soud, jehož obvod tvořilo celkem 19 okolních obcí.[3]

Počátek 20. stoletíEditovat

V době první světové války bylo v Pohořelicích ubytováno přibližně 5 000 uprchlíků (především z Haliče). Na konci války byly Pohořelice finančně a materiálně vyčerpané. Na válečných frontách zahynulo 83 místních občanů.[3]

Po roce 1918 dřívější vrchnostenský majetek (v té době panství arcivévody Bedřicha Rakousko-Těšínského v Židlochovicích, pod které náležel i katastr Pohořelic) přešel podle mírové smlouvy v St. Germain-en-Laye do majetku nového československého státu. Majetek byl začleněn do státní organizace Československé státní lesy a statky.[10] Dále byl předisponován dosavadnímu nájemci (Hrušovanská rafinerie a.s.) a od 1. 7. 1923 přešel do nájmu Akciové společnosti pro průmysl cukrovarnický v Hodoníně.[8]

K pohořelickému velkostatku náleželo hospodářství Velký dvůr a lesní revíry „Velký dvůr” a „Proklatá”, převzaté zestátněným velkostatkem Židlochovice (1924). Z Velkého dvora bylo za 1. pozemkové reformy rozparcelováno 26 ha. Část další půdy byla přidělena pachtovním a kolonizačním družstvům v Brně (45 ha) a v Jihlavě (46 ha). Lovecký zámeček Leopoldsruhe jako součást státního statku byl zapsán jako dům pod č. 134, ve kterém bylo zřízeno bydlení pro 17 partají. Všichni jeho obyvatelé byli Češi zaměstnaní na zestátněném Velkém Dvoře.[11]

Dvory Hildegardin, Marie (též U Cyrila) a Vilémův byly i s pohořelickým cukrovarem v roce 1923 prodány koncernu Akciových rafinerií rolnických cukrovarů v Olomouci, který vytvořil velkostatek Dolní Kounice – Pohořelice s ředitelstvím v Pohořelicích s výměrou 2 807 ha (z toho 1 905 ha zemědělské půdy a 9 dvorů). Za první pozemkové reformy bylo z něho rozparcelováno 1 816 ha, ze 389 ha vytvořeno 7 zbytkových statků a ostatní půda byla vlastníku propuštěna ze záboru (v roce 1935 činila výměra velkostatku 1 102 ha (se 4 dvory).[10] V roce 1926 cukrovar zaměstnával 9 úředníků a 63 stálých pracovníků. Ve městě se dále nacházely 2 parní mlékárny (které vyráběly i čokoládu), 2 mlýny, 2 lihovary, sodovkárna, dvě cihelny a dvě cementárny.[3]

V červnu 1924 a v červnu 1928 město navštívil president T. G. Masaryk.[8] Na počátku třicátých let 20. století město prosperovalo a dále rostl počet jeho obyvatel. S rozvojem automobilismu a autobusové dopravy opět Pohořelice nabyly na významu jako křižovatka cest (z Brna na Mikulov a Vídeň na jedné straně a ze Znojma na straně druhé). Ve městě bylo v té době evidováno mimo jiné 11 hostinců a kaváren, 10 krejčích a švadlen, 8 obchodníků s oděvy a textilem, 5 řezníků, 4 pekaři, kloboučník, 3 cihelny, 4 cukráři, 2 papírnictví, 2 drogerie, 14 obchodů se smíšeným zbožím a železem, 1 kadeřnictví, 7 holičů, 2 prodejny elektrozboží a fotoateliér. V roce 1930 bylo v rámci 4 290 obyvatel 65 % české národnosti.[3]

Období 2. světové válkyEditovat

Rok 1938 probíhal, v očekávání válečného konfliktu, ve znamení plánování a rychlého dokončování staveb betonových bunkrů jižně a jihozápadně od města. Na významu však toto opevnění ztratilo kvůli Mnichovské dohodě.[12] Z velké části přes Pohořelice pak probíhal přesun československých branných sil do vnitrozemí. Říšskoněmecké jednotky obsadily Pohořelice 9. října 1938 třetím oddílem dělostřeleckého pluku č. 29 z Kasselu. Tři dny nato přijela motorizovaná pěchota 19. armádního sboru ze Salzburgu. Pohořelice se staly součástí německé tzv. Třetí říše (landrát Mikulov, župa Dolnodunajská). Část obyvatel z města utekla, část byla vyhnána. V květnu roku 1939 bylo ze 3 285 obyvatel města 1 410 osob české národnosti (tedy 43 %).[3]

V závěru druhé světové války byl první větší letecký útok proveden na Pohořelice večer 4. dubna 1945. Bomby zničily 7 domů a zabily 3 osoby. V následujícím období byly hlášeny letecké poplachy téměř každý den. Většinou však letecké roje pouze nad Pohořelicemi přelétávaly a směřovaly k Brnu. V neděli 15. dubna byly na Pohořelice provedeny tři nálety.[3]

Ve dnech 18. dubna až 7. května 1945 byla severovýchodní část Pohořelic obsazena vojáky Rudé armády, jihozápadní část byla stále okupována nacistickými vojsky. Z hospodářských dvorů a cukrovaru byly odváženy zásoby a materiál do Rakouska. Ve věži kostela byla umístěna nacistická pozorovatelna. Po celou dobu probíhaly přestřelky a přesuny zbraní na obou stranách. V neděli 6. května nastaly útoky dělostřelectva Rudé armády, 7. května se přidalo letectvo, které shazovalo bomby na nacistické pozice. Řeku Jihlavu překročily další pluky Rudé armády. Konec okupace nastal proniknutím vojsk Rudé armády do oblasti Velkého Dvora a rychlým ústupem nacistického vojska. Pohořelice byly osvobozeny odpoledne 7. května 1945. V období od poloviny dubna do konce války zemřelo v Pohořelicích 7 civilních osob.[3] V blízkosti Pohořelic byl v období 1. 6. až 7. 7. 1945 zřízen nouzový ubytovací tábor pro Němce odsunuté na konci května z Brna směřující do Rakouska. Ubytováno zde bylo přibližně 6 000 osob.[13]

Poválečné obdobíEditovat

Vedle lidských ztrát utrpěly Pohořelice i velké materiální škody. Muselo být asanováno 40 domů. Urgentně byly opraveny zničené mosty, které vyhodilo do povětří ustupující německé vojsko.[14] K 17. květnu 1945 bylo ve městě evidováno 2 735 obyvatel, z toho 1 731 uvedlo českou národnost (63 %). Němci v Pohořelicích v následujících měsících setrvávali obvykle jen kvůli svým smíšeným manželským svazkům. Mnohé polnosti zůstaly ležet ladem, protože se o ně již nestarali bývalí němečtí hospodáři. Ve velkostatcích chyběli zaměstnanci.[15]

Do roku 1950 se do Pohořelic přistěhovalo 976 nových obyvatel, z většiny z okresů Moravy. Poválečné Pohořelice měli nově převážně zemědělský ráz, na rozdíl od předválečného řemeslnicko-průmyslového charakteru.[15]

Druhá polovina 20. století a počátek 21. stoletíEditovat

V roce 1958 bylo v rámci akce „Z“ zahájena výstavba kina. V roce 1961 bylo slavnostně otevřeno promítáním filmu „Smyk“. 21. 8. 1968 projelo Pohořelicemi směrem na Znojmo přibližně 600 tanků Sovětského svazu. Zdi ve městě byly pomalovány hesly, náměstí Sovětské armády bylo přejmenováno na náměstí Svobody. V roce 1971 město navštívil prezident Ludvík Svoboda. 26. 11. byla obec Smolín sloučena s Pohořelicemi. V roce 1974 byla dokončena stavba zdravotního střediska. 1. 8. 1976 byly k městu přičleněny obce Cvrčovice a Nová Ves. 24. 11. 1989 se konalo v Pohořelicích veřejné shromáždění za účasti studentů z lékařské fakulty z Brna. Požadavky studentů byly projednány a podpořeny. 27. 11. 1989 proběhla manifestační generální stávka.[16] V roce 1990 se Cvrčovice osamostatnily.

Od roku 2003 jsou Pohořelice obcí s rozšířenou působností, jejich správní obvod čítá celkem 13 obcí. Do konce roku 2006 se nacházely v okrese Břeclav.

Části městaEditovat

Pohořelice se dělí na tři katastrální území, tři části a čtyři základní sídelní jednotky:

  • Pohořelice (k. ú. Pohořelice nad Jihlavou), ZSJ Pohořelice a Velký Dvůr
  • Nová Ves (k. ú. Nová Ves u Pohořelic)
  • Smolín (k. ú. Smolín)

ObyvatelstvoEditovat

Vývoj počtu obyvatel (sčítání lidu)[17]
1869 1880 1890 1900 1910 1921 1930 1950 1961 1970 1980 1991 2001 2011
3 553 4 170 4 372 4 434 4 444 4 658 5 225 3 534 3 836 4 085 4 554 4 378 4 362 4 667

DopravaEditovat

Pohořelice jsou významnou silniční křižovatkou, rozděluje se zde stará silnice z Brna ve směry na Mikulov/Vídeň a na Znojmo. Dnes vede kolem města obchvat dálnice D52, ze které se odpojuje silnice I/53.

Do Pohořelic vedla lokální železniční trať z Vranovic, na níž byl v prosinci 2008 zastaven provoz a později byla změněna na vlečku.

Ocenění pro město PohořeliceEditovat

Kultura

Městská knihovna Pohořelice

  • Soutěž Nejlepší městská knihovna
    • pořadatel Svaz knihovníků a informačních pracovníků
    • hlasuje odborná porota
    • kategorie Nejlepší dětské oddělení knihovny: 1. místo – 2016
    • kategorie Nejkrásnější knihovna v obci do 5 000 obyvatel: 3. místo – 2016[18]
    • zvláštní ocenění za komplexní architektonické řešení interiéru v obci do 5 000 obyvatel – 2017[19]
  • Soutěž Komunitní knihovna Jihomoravského kraje
    • pořadatel Moravská zemská knihovna Brno
    • hlasuje odborná porota
    • kategorie Obec s 3 001 až 5 000 obyvateli: 1. místo – 2019[20]

Přírodní podmínky

Městský úřad Pohořelice

  • Soutěž Zlatý rýč (nejvíce vysazených stromů v poměru k počtu obyvatel)
    • pořadatel Nadace Partnerství
    • hlasuje odborná porota
    • kategorie Města a obce: 1. místo – 2019[21]

Stavebnictví

Rekonstrukce Paarova zámečku

  • Soutěž Stavba Jihomoravského kraje
    • pořadatel Svaz podnikatelů ve stavebnictví a Jihomoravský kraj
    • hlasuje odborná porota
    • kategorie Rekonstrukce staveb: 1. místo - 2019[22]

Stavba Haly Apex, areál SEMMELROCK

  • Soutěž Stavba Jihomoravského kraje
    • pořadatel Svaz podnikatelů ve stavebnictví a Jihomoravský kraj
    • hlasuje odborná porota
    • kategorie Průmyslové stavby a technické stavby: 1. místo - 2019[23]

PamětihodnostiEditovat

Související informace naleznete také v článku Seznam kulturních památek v Pohořelicích (okres Brno-venkov).

Paarův zámečekEditovat

Barokní stavba, která vznikla kolem roku 1693 na pokyn hraběnky Marie Paarové, z rodu Paarů, dědičky části židlochovického panství. Ve druhé polovině 19. století objekt odkoupila obec Pohořelice a od té doby slouží místním potřebám školství.[24] Od 80. let 20. století je stavba kulturní památkou.[25] Zámeček stojí ve dvoře ZŠ Pohořelice. Po rozsáhlé rekonstrukci v roce 2019 v budově vzniklo 5 nových školních učeben vybavených keramickou dílnou, kuchyňskou linkou, teráriem a akváriem, v přízemí je umístěna prostorná hala pro pořádání výstav a vernisáží, v zahradě byl zbudován amfiteátr.[26]  

Bývalý Hotel PfannEditovat

Jeden z nejstarších dochovaných světských domů v Pohořelicích.[27] První písemná zmínka o něm (Dvůr „U Okrouhlého kamene“) pochází z roku 1598.[28] V roce 1682 jej nechala hraběnka Marie Anna Františka z Valdštejna barokně upravit jako své přechodné reprezentativní sídlo.[29] Nejpozději od roku 1840 byl nájemcem tohoto tzv. vrchnostenského hostince Andreas Pfann. V roce 1847 jej odkoupil. V té době nesl hostinec název „U Orla“. Pozdějšími úpravami rodinou Pfannových (kupříkladu přístavek hygienického zařízení, dekorativní dlažby, barokní průčelí) se status stavby fakticky změnil ze zájezdního hostince na, na svou dobu moderní, hotel. V roce 1945 byl rodině Pfannových hotel zkonfiskován.[28] Město jej dále využívalo jako byty, místo setkávání klubu důchodců a k pronájmu obchodních prostor.[30] V roce 2020 byla dokončena generální oprava objektu a vzniklo zde zázemí pro skauty, klub důchodců, mateřské centrum a sociální poradnu.[31]

Stará radniceEditovat

Byla postavena v roce 1903 jako reprezentační sídlo městské spořitelny.[32] Fasáda budovy, bohatě zdobená štukem s ornamentálními a figurálními motivy, je doplněna věží a také balkonem, ze kterého byly pronášeny projevy v dobách významných historických změn.[30] Od počátku existence stavby byly místnosti v prvním patře pronajaty městskému úřadu. V roce 2004 se kanceláře úřadu přemístily do nového objektu na ulici Vídeňská.[33]

Lovecký zámeček LeopoldsruheEditovat

Podrobnější informace naleznete v článku Lovecký zámeček Leopoldsruhe.

Stavba byla zbudována po roce 1747[34] moravským architektem Františkem Antonínem Grimmem ve stylu baroka, zadavatelem byl Leopold hrabě z Ditrichštejnu. Areál zámečku leží v části Velký Dvůr města Pohořelice. Dvoupodlažní zámeček s kaplí v západním křídle,[30] hospodářským zázemím a čestným dvorem s třemi branami je významnou architektonickou památkou.[34] Od 60. let 20. století je stavba kulturní památkou.[35] Nyní zámeček slouží jako dům na půli cesty

Bunkry lehkého pohraničního opevněníEditovat

V reakci na německý anšlus Rakouska v březnu roku 1938 se Československo rozhodlo postavit druhé obranné postavení na jižní Moravě (jako doplnění již existujícího opevnění, které se nacházelo blíže k hranicím s Rakouskem).[36] Jeden ze stavebních úseků vedl také katastrem Pohořelic (stavební úsek 15). V létě roku 1938 začala faktická stavba opevnění. Stavební úsek 15 se podařilo jako jediný v oblasti kompletně dokončit. Sestával ze 71 objektů lehkého opevnění vzor 37 (tzv. řopíků), z toho v katastru Pohořelic jich bylo 29. Do současnosti se jich zde dochovalo 21.[12]

Hildegardin (Hornoleský) dvůrEditovat

Jedná se o šlechtický velkostatek sestávající z přízemních hospodářských a obytných budov. Vznikl v letech 1847-1848.[28] Hodnotná je mimo jiné poklasicistní dispozice komplexu[37], kdy čtyři hlavní objekty areálu jsou uspořádány symetricky po stranách čtvercové parcely a jsou spojeny ohradní zdí, která je přerušena třemi branami.[38] Areál je druhotně architektonicky znehodnocen pozdějšími přístavbami a je v soukromém vlastnictví.[28] Nachází se v katastrálním území Pohořelic při cestě z Ivaně do Nové Vsi.[38]

Kostel svatého Jakuba StaršíhoEditovat

Podrobnější informace naleznete v článku Kostel svatého Jakuba Staršího (Pohořelice).

Jeden z nejstarších kostelů na jižní Moravě.[39] Dřívější románský farní kostel, který na místě stál nejpozději v roce 1222, byl po požáru v roce 1278 nahrazen gotickou trojlodní stavbou.[30] Kostel obklopoval hřbitov, který byl zrušen v roce 1831.[40] V interiéru se nachází vzácné gotické fresky z roku 1324. Věž kostela, o výšce 30 m, sloužila i jako obytná strážní věž. V interiéru je dokonalá akustika.[39]

Římskokatolická faraEditovat

Do počátku 18. století stála římskokatolická fara v Pohořelicích v dnešní Dlouhé ulici (č. p. 71). V roce 1714 zakoupil hrabě Sinzendorf dům na hlavním náměstí a faru do nového objektu přesunul. Po požáru v roce 1754 byla postavena na stejném místě znovu nová fara[28] za přispění knížete Ditrichštejna, jehož kamenný znak je umístěn na dvorní straně objektu.[30] V září 1773 na faře přenocoval císař Josef II. Od září 1805 do ledna 1806 a také v roce 1809 byla fara obsazena důstojníky procházejících vojsk Napoleonských válek.[28] Napoleon Bonaparte zde pobýval v listopadu 1805, když táhl se svou armádou ke Slavkovu.[30] V roce 1945, během druhé světové války, utrpěla budova zásahem střepin granátu. V roce 1969 žádal místní národní výbor demolici budovy. Od zbourání však bylo upuštěno díky intervenci tehdejšího biskupa a památkářů.[28]

Židovský hřbitovEditovat

Podrobnější informace naleznete v článku Židovský hřbitov v Pohořelicích.

Nachází se v severní části města při Tyršově ulici. Pozemek pro vytvoření nového židovského hřbitova byl pravděpodobně zakoupen v roce 1722. Původní hřbitov, který byl umístěn západně od židovské čtvrti za Mlýnským náhonem jižně od Komenského ulice, patrně již z kapacitních důvodů nestačil. Do počátku 70. let 20. století se na novém hřbitově nacházela prostá průjezdná obřadní síň a k ní přilehlý byt hrobníka. Poslední pohřeb zde proběhl v roce 1938.[41]

Památník automobilového závodníka Roberta SierckehoEditovat

GalerieEditovat

Severně od města se nachází přírodní park Niva Jihlavy, na západě přírodní rezervace Šumický rybník, jižně a jihovýchodně pak soustava rybníků a přírodní rezervace Plačkův les a říčka Šatava.

OsobnostiEditovat

Partnerská městaEditovat

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. a b Český statistický úřad: Počet obyvatel v obcích - k 1.1.2020. Praha. 30. dubna 2020. Dostupné online. [cit. 2020-05-01]
  2. HOSÁK, Ladislav. Historický místopis země Moravskoslezské. Praha: Academia, 2004. 1144 s. ISBN 80-200-1225-7. S. 237. 
  3. a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t HOLER, Jaroslav. 750 let města Pohořelice. [s.l.]: Městský národní výbor v Pohořelicích, 1973. 159 s. 
  4. a b UNGER, Josef. Město Pohořelice. [s.l.]: [s.n.], 2018. 469 s. ISBN 978-80-7275-107-5. Kapitola Zaniklé vesnice na Pohořelicku, s. 155 - 163. 
  5. a b c d MARÁZ, Karel. Město Pohořelice. [s.l.]: [s.n.], 2018. 469 s. ISBN 978-80-7275-107-5. Kapitola Královské město 1222-1514, s. 165 - 186. 
  6. a b c Vladimír Voldán, Alois Kocman: Průvodce po archivních fondech, Státní oblastní archiv v Brně, Archivní správa Ministerstva vnitra, 1966.
  7. Vlastivěda moravská, Brněnský kraj, Pohořelický okres, 1913.
  8. a b c ČAPKA, František. Město Pohořelice. [s.l.]: [s.n.], 2018. 469 s. ISBN 978-80-7275-107-5. Kapitola Pohořelice v letech 1848-1938, s. 225 - 241. 
  9. KORDIOVSKÝ, Emil. Město Pohořelice. [s.l.]: [s.n.], 2018. 469 s. ISBN 978-80-7275-107-5. Kapitola Správní vývoj Pohořelic od druhé poloviny 19. století, s. 23 - 26. 
  10. a b Josef Bartoš: Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848–1960: Okresy Znojmo, Moravský Krumlov, Hustopeče, Mikulov, s. 314, Profil, 1984.
  11. TREFILOVÁ, Kateřina. Návrh regenerace, přestavby a obnovy vegetačních prvků v modelovém objektu – zámeckém parku ve Velkém Dvoře u Pohořelic. , 2006. Diplomová práce. Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, Zahradnická fakulta – Ústav biotechniky zeleně. Vedoucí práce Přemysl Krejčiřík. s. 15. Dostupné online.
  12. a b FIC, Vladimír. Město Pohořelice. [s.l.]: [s.n.], 2018. 469 s. ISBN 978-80-7275-107-5. Kapitola Československé opevnění z roku 1938 v Pohořelicích, s. 279–290. 
  13. KORDIOVSKÝ, Emil. Město Pohořelice. [s.l.]: [s.n.], 2018. 469 s. ISBN 978-80-7275-107-5. Kapitola Konec pochodu části brněnských Němců v roce 1945, s. 329 - 337. 
  14. KORDIOVSKÝ, Emil. Město Pohořelice. [s.l.]: [s.n.], 2018. 469 s. ISBN 978-80-7275-107-5. Kapitola Válečné škody v Pohořelicích, s. 317 - 328. 
  15. a b ČAPKA, František. Město Pohořelice. [s.l.]: [s.n.], 2018. 469 s. ISBN 978-80-7275-107-5. Kapitola Pohořelice v letech poválečných do roku 1948, s. 333 - 335. 
  16. SMEJKALOVÁ, Marie. Město Pohořelice. [s.l.]: [s.n.], 2018. 469 s. ISBN 978-80-7275-107-5. Kapitola Politický a spolkový obraz města ve 20. století, s. 339 - 360. 
  17. Historický lexikon obcí České republiky 1869-2011: III. Počet obyvatel a domů podle krajů, okresů, obcí, částí obcí a historických osad / lokalit v letech 1869 - 2011 : Okres Brno-venkov [online]. Český statistický úřad, 2015-12-21 [cit. 2018-01-02]. Dostupné online. 
  18. Soutěž Kamarádka knihovna - MĚSTO POHOŘELICE. www.pohorelice.cz [online]. [cit. 2021-01-19]. Dostupné online. 
  19. Městská knihovna roku 2017 - MĚSTO POHOŘELICE. www.pohorelice.cz [online]. [cit. 2021-01-19]. Dostupné online. 
  20. Komunitní knihovna Jihomoravského kraje 2019 | Moravská zemská knihovna v Brně. www.mzk.cz [online]. [cit. 2021-01-19]. Dostupné online. 
  21. Iniciativa Sázíme budoucnost odhalila a ocenila nejlepší sazeče. Teď chce osvobodit stromy v ulicích. www.moderniobec.cz [online]. [cit. 2021-01-19]. Dostupné online. (česky) 
  22. Paarův zámeček, rekonstrukce objektu pro potřeby základní školy a širší veřejnosti, Pohořelice – Stavba Jihomoravského kraje [online]. [cit. 2021-01-19]. Dostupné online. (česky) 
  23. Hala APEX, areál SEMMELROCK v Pohořelicích – Stavba Jihomoravského kraje [online]. [cit. 2021-01-19]. Dostupné online. (česky) 
  24. Pohořelice - Paarův zámeček. www.turistika.cz [online]. [cit. 2021-01-06]. Dostupné online. 
  25. městský dům Paarův zámeček: právní ochrana [online]. Pamatkovykatalog.cz [cit. 2021-01-07]. Dostupné online. 
  26. HRABAL, Michal. V Pohořelicích po opravě otevřeli Paarův zámeček. Poslouží žákům. Brněnský deník [online]. 2019-07-02 [cit. 2021-01-06]. Dostupné online. 
  27. městský dům - Památkový Katalog. pamatkovykatalog.cz [online]. [cit. 2021-01-07]. Dostupné online. 
  28. a b c d e f g HODEČEK, Dalibor. Město Pohořelice. [s.l.]: [s.n.], 2018. 469 s. ISBN 978-80-7275-107-5. Kapitola Významné nemovité památky Pohořelic, s. 419 - 433. 
  29. S.R.O, Jiri Cizek, Hrady cz. Městský dům, Pohořelice. www.hrady.cz [online]. [cit. 2021-01-07]. Dostupné online. (česky) 
  30. a b c d e f Pamětihodnosti města - MĚSTO POHOŘELICE. www.pohorelice.cz [online]. [cit. 2021-01-06]. Dostupné online. 
  31. HRABAL, Michal. Památka poslouží lidem. Nahlédněte dovnitř opraveného pohořelického hotelu Pfann. Břeclavský deník. 2020-07-25. Dostupné online [cit. 2021-01-07]. (česky) 
  32. https://www.kudyznudy.cz/aktivity/stara-radnice-v-pohorelicich
  33. S.R.O, Turistika cz. Pohořelice - stará radnice. www.turistika.cz [online]. [cit. 2021-01-19]. Dostupné online. (česky) 
  34. a b lovecký zámeček Leopoldsruhe - Památkový Katalog. www.pamatkovykatalog.cz [online]. [cit. 2021-01-06]. Dostupné online. 
  35. lovecký zámeček: právní ochrana [online]. Pamatkovykatalog.cz [cit. 2021-01-07]. Dostupné online. 
  36. REDAKCE. Plánované umístění řopíků na Třebíčsku se nedochovalo. Deník.cz [online]. 2013-11-11 [cit. 2021-01-07]. Dostupné online. 
  37. Hildegardin zemědělský dvůr - Památkový Katalog. www.pamatkovykatalog.cz [online]. [cit. 2021-01-11]. Dostupné online. 
  38. a b www.b3atelier.cz [online]. [cit. 2021-01-11]. Dostupné online. 
  39. a b Chloubou kostela sv. Jakuba Staršího v Pohořelicích jsou fresky. Na čas byly schované pod vápnem. Region [online]. 2019-01-31 [cit. 2021-01-11]. Dostupné online. (česky) 
  40. BORSKÝ, Pavel. Město Pohořelice. [s.l.]: [s.n.], 2018. 469 s. ISBN 978-80-7275-107-5. Kapitola Stavební proměny farního kostela Sv. Jakuba. 
  41. KLENOVSKÝ, Jaroslav. Město Pohořelice. [s.l.]: [s.n.], 2018. 469 s. ISBN 978-80-7275-107-5. Kapitola Historie a památky židovské obce v Pohořelicích, s. 269 - 278. 

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat