Otevřít hlavní menu

Milostná socha Panny Marie, tzv. Plzeňská Madona je nejcennější a nejznámější památkou katedrály sv. Bartoloměje v Plzni a patří k nejvzácnějším gotickým památkám v Čechách. Je významnou představitelkou českého typu krásných madon vznikajících v 14. století, v době Václava IV.[1]

Plzeňská madona
Socha Plzeňské madony - autor fotografie Ján Grajcár, Biskupství plzeňské
Socha Plzeňské madony - autor fotografie Ján Grajcár, Biskupství plzeňské
Popis
Materiál opuka
Umístění
Umístění Katedrála svatého Bartoloměje
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Obsah

Původ sochyEditovat

Přesné datum vzniku sochy není známo, uváděno je období mezi lety 1380–1384,[2] nebo také kolem roku 1390.[3][4] Vzhledem k tomu, že 12. únor 1384 je zmiňován jako den instalace Plzeňské Madony v katedrále sv. Bartoloměje,[2] je pravděpodobnější datum jejího vzniku mezi lety 1380–1384. Autor je neznámý, nejpravděpodobněji se jedná o tzv. Mistra Krumlovské Madony. Původ sochaře je předmětem diskusí, prokázaná je ale jeho úzká vazba k sochařskému prostředí pražské dvorské huti, blízké rodině Parléřů. Mistr Krumlovské Madony se řadí k předním představitelům krásného slohu a Plzeňská Madona patří k jeho raným dílům.[2][5]

PopisEditovat

Polychromovaná opuková socha je vysoká 134 cm.[3] Ztvárněním patří k řadě tzv. krásných madon, jejichž typickým rysem je esovité prohnutí těla, které se stáčí v prostoru. Postava madony působí elegantním a živým dojmem s kombinací realizmu a smyslové tělesnosti, vyjádřené viditelným vtlačením prstů matky do tělíčka dítěte.

Dítě (Ježíš) je v souvislosti s dobovým evropským sochařstvím mimořádným sochařským zobrazením dítěte. K jeho realistické, smyslově oživené podobě směřuje sugestivní, melancholický a vážný pohled matky. Obličej Madony vyvolával v měnlivém kostelním osvětlení pocit, že je výrazově proměnlivá, jako by byla živá, jak dokládá také barokní legenda o nemožnosti zachytit její tvář.

Pro Plzeňskou madonu je velmi významná technická stránka provedení, která se vyznačuje jemným vypracováním jednotlivých tvarů (vlasy, modelace tváří), jejichž působivost zvyšuje na povrchu zalešťovaná polychromie v bílém a zlatém provedení.[6] Je jedním z nejlépe dochovaných děl krásného slohu, a to i přes nešťastný zásah na konci 20. let 20. století (1929–1930), kdy byla seříznuta původní koruna a nahrazena novou.[5]

UmístěníEditovat

Nejstarší zprávou, která uvádí umístění sochy v interiéru kostela, je záznam z farářských relací z roku 1676, podle něhož byla socha osazena na "ozdobném trůnu" při jižní straně chóru.[5] O osazení krásné madony v katedrále sv. Bartoloměje se zasloužil řád německých rytířů prostřednictvím správce farního kostela, pravděpodobně faráře Mikuláše, který v této funkci působil v letech 1379–1400. V současnosti je socha ústřední postavou hlavního oltáře katedrály.[6]

Význam sochyEditovat

Kult Madony vyvěral z úcty k Panně Marii, jejíž úloha v oblasti teologie i náboženské praxe narůstala po celé 14. století. Plzeňané na tomto místě postupně začali pronášet řadu proseb k Panně Marii o pomoc, o zásah vyšší moci a jejich mariánská úcta rostla. Jedním důsledků bylo, že rostl počet věřících, kteří na počátku 16. století obdarovávali sochu dary, často to býval růženec (páteř), ale také klenoty a šperky, jimiž byla socha krášlena.[6] I později se k ní mnozí obraceli a například v těžké době konce první světové války přišli 20. října 1918 k její soše s prosbami o přímluvu o ukončení epidemie španělské chřipky.[7]

Kultická funkce Madony soustředila pozornost lidu na farní kostel.

Socha byla v mnoha variantách napodobována nejen v západních, ale i jižních a středních Čechách od přelomu 14. a 15. století. Ještě v průběhu 15. století ovlivnila řadu pozdně gotických mariánských soch. V souvislosti s novou rekatolizační vlnou po Bílé Hoře byl kult Plzeňské Madony během 17. a 18. století výrazně oživen a podporován. K soše přicházeli poutníci na mariánské svátky a na den sv. Vojtěcha. Její podoba byla šířena v malovaných nebo sochařských replikách, běžně byla reprodukována v grafikách nebo na drobných upomínkových předmětech.[6] Barokní repliku sochy umístil sochař Kristián Widemann z podnětu plzeňské městské rady na vrchol morového sloupu, který stojí na rohu plzeňského náměstí nedaleko vchodu do katedrály sv. Bartoloměje. Replika Plzeňské Madony ozdobila i hrobku rodu Schneiderů na Mikulášském hřbitově v Plzni.[8]

Socha Plzeňské Madony v pověstechEditovat

Madona na sebe poutala po celá staletí pozornost návštěvníků a postupně o ní vznikala řada příběhů i pověstí. V nich jsou uváděny četné zázraky Plzeňské Madony, které byly plzeňským spisovatelem a novinářem Jaroslavem Schieblem vypsány z vikariátního plzeňského archivu a vztahují se k rozmezí let 1668 až 1762. Ve většině šlo o vyprošená uzdravení v nemoci, nebo vážném zranění, kterému lékaři nedávali žádnou naději.[9] Pověst o Plzeňské Madoně napsali ve svých sbírkách pověstí i Miloslav Bělohlávek[10] a Vladimír Havlic.[11] V repertoáru plzeňské hudební skupiny Strašlivá podívaná je uváděna píseň s názvem Plzeňská Madona.

ZajímavostiEditovat

6. února 1835 zachvátil katedrálu požár. Socha i s dalším mobiliářem byla vynesena a uschována ve františkánském klášteře. Už 11. února byla slavnostně přenesena zpět.[7]

ReferenceEditovat

  1. DOUŠA, Jaroslav. Plzeňská madona. Plzeňský deník. 4. 8. 1995, s. 11. 
  2. a b c Dějiny Plzně v datech od prvních stop osídlení až po současnost. Plzeň: Archiv města Plzně a Nakladatelství Lidové noviny, 2004. S. 25. 
  3. a b BĚLOHLÁVEK, Miloslav; BRAND, Josef. Plzeň. Průvodce. Plzeň: Západočeské nakladatelství, 1991. S. 10. 
  4. TÝDENÍK, Katolický. Patnáct zastavení v plzeňské diecézi - Katolický týdeník. www.katyd.cz [online]. [cit. 2017-04-09]. Dostupné online. (česky) 
  5. a b c Gotika v západních Čechách. Díl 3. (1230-1530). Praha: Národní galerie, 1996. S. 649 - 651. 
  6. a b c d Dějiny Plzně. Díl 1. Do roku 1786. Plzeň: Statutární město Plzeň, 2014. S. 314 - 317. 
  7. a b DOUŠA, Jaroslav. Lidé se často obraceli k plzeňské Madoně. Mladá fronta Dnes. 31. 12. 2001, s. D/5. 
  8. RŮŽIČKA, David. Popularita Plzeňské madony předčila i hvězdy šoubyznysu. Plzeňský deník. 8. 11. 2008, s. 6. 
  9. SCHIEBL, Jaroslav. Plzeň v pověsti, legendě, tradici a škádlivce. Plzeň: Vlastivědné nakladatelství Marie Lábkové, 1933. 
  10. BĚLOHLÁVEK, Miloslav. Plzeňské pověsti a legendy. Plzeň: NAVA - Nakladatelská a vydavatelská agentura, 1999. S. 17. 
  11. HAVLIC, Vladimír. Zlatá kniha plzeňských pověstí. Plzeň: Knihkupectví a nakladatelství Karel Veselý, 1995. S. 20. 

Externí odkazyEditovat