Krycí pletiva pokrývají povrch rostlinných orgánů, chrání rostlinu proti nepříznivým vlivům vnějšího prostředí. Prvotním krycím pletivem je pokožka. Pokožka nadzemních orgánů se nazývá epidermis, pokožka kořene rhizodermis (z řec. rhiza= kořen). Pokožku většinou tvoří jediná vrstva těsně k sobě přiléhajících buněk bez chloroplastů (s výjimkou průduchů). Na povrchu pokožky nadzemních částí je kutikula, jejíž tloušťka je závislá především na druhu rostliny (nejsilnější bývá u rostlin suchých stanovišť). Kutikula je tvořena látkou tukovité povahy – kutinem. Na povrchu může být pokryta i vosky (ve formě zrníček i souvislého povlaku, např. ojínění některých plodů). Po kutikule s tímto voskovým povlakem voda snadno stéká. Současně kutikula výrazně snižuje ztráty vody výparem.[1] Pletiva krycí vznikají diferenciací pletiv dělivých. Pokožka vzniká z tuniky.

Zkráceně řečeno – krycí pletiva tvoří rostlinnou pokožku a chrání před vnějšími vlivy.

LiteraturaEditovat

  • ČERNOHORSKÝ, Zdeněk; STŘIHAVKOVÁ, Hana. Základy rostlinné morfologie. Praha: SPN, 1965. 
  • KAVINA, Karel. Botanika zemědělská: Botanika všeobecná: Morfologie. Praha: ministerstvo zemědělství, 1921. 
  • MAKUŠOVÁ, Zorka. Botanika I.: Obecná botanika. Praha: Vysoká škola zemědělská, 1981. (vysokoškolská učebnice). 
  • PENKA, Miroslav. Všeobecná botanika: Základy morfologie rostlin. Praha: SPN, 1983. (vysokoškolská učebnice). 
  • SLAVÍKOVÁ, Zdeňka. Morfologie rostlin. Praha: SPN, 1984. (vysokoškolská učebnice). 

ReferenceEditovat