Otevřít hlavní menu

Plch zahradní (Eliomys quercinus) má z našich plchů nejnápadnější zabarvení. Základní barva hřbetu a hlavy je šedohnědá až hnědočervená, spodní strana těla bývá naopak čistě bílá a je ostře ohraničená. Po stranách hlavy se táhne od oka výrazný tmavý pruh, zasahující až ke krku. Ocas je vždy kratší než tělo a je pokrytý krátkou tmavohnědou srstí a zakončený černobílou štětičkou prodloužených chlupů. Oči i ušní boltce jsou poměrně velké.

Jak číst taxoboxPlch zahradní
alternativní popis obrázku chybí
Plch zahradní
Stupeň ohrožení podle IUCN
téměř ohrožený
téměř ohrožený[1]
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen strunatci (Chordata)
Třída savci (Mammalia)
Řád hlodavci (Rodentia)
Čeleď plchovití (Gliridae)
Rod plch
Binomické jméno
Eliomys quercinus
(Linnaeus, 1766)
Areál rozšíření
Areál rozšíření
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Obsah

Stavba tělaEditovat

Délka těla 110–120 mm, délka ocasu 100–120 mm[2], celková délka těla i s ocasem přibližně 26 cm, váha 60–140 g.

VýskytEditovat

V Česku je známý hlavně ze západního pohraničí (západní Pošumaví, Český les, okolí Karlových Var, Krušné hory, Labské pískovce, Lužické hory) a dále ze západního okraje Brd. Na Moravě nebyl zatím výskyt tohoto druhu s určitostí prokázán. Starší údaje z přelomu 19. a 20. století dokládají jeho někdejší výskyt ve středních Čechách (okolí Davle, Karlštejna, Dobříše aj.). Největší populace plcha zahradního se vyskytuje na Šumavě a v Labských pískovcích.

Ve světě se vyskytuje ostrůvkovitě v západní, jižní, střední a severovýchodní Evropě (po Ural) i na severu Afriky, chybí na britských ostrovech a na Islandu. Rozšíření v Evropě: ČR, Slovensko, jižní Polsko, střední a jižní Německo, Švýcarsko a Rakousko. Ve střední Evropě je považován za pozůstatek fauny teplejších období holocénu a jeho ostrůvkovité rozšíření bylo způsobeno rozčleněním souvislých lesních porostů.

PotravaEditovat

Ze všech druhů plchů u nás se nejčastěji zdržuje na zemi než na stromech a je nejvíce masožravý. Tomu odpovídá i složení potravy, která je z 80 % živočišná. Živí se zejména hmyzem a bezobratlými živočichy, drobnými savci i ptačími mláďaty a vejci. Z rostlinné potravy převažují různé druhy ovoce a semena stromů, méně pupeny a listy, na které se soustřeďuje teprve k podzimu.

Způsob životaEditovat

Z našich plchů je plch zahradní nejméně vázaný na lesní biotop, dává přednost skalnatým a suťovým terénům (kamenné zídky, zbořeniště). S oblibou se zdržuje kolem lesních chat, seníků, krmelců i osamělých stavení. Jeho stanoviště mohou být i lesní paseky, sady, zahrady nebo vinice. Vyskytuje se vždy v relativně chladných a vlhkých místech. Na velmi vhodných biotopech žijí 3 až 4 zvířata (po osamostatnění mláďat je jich až šest) na ploše jednoho hektaru.

Stejně jako jiní plši je tvorem výhradně nočním[2] s vrcholem aktivity mezi 20. a 4. hodinou. Orientuje se hlavně sluchem. V době páření se ozývají jasným “cú”, jinak opět charakteristickým vrčením.

RozmnožováníEditovat

Doba páření, která se odehrává jednou ročně, nastává ihned po probuzení ze zimního spánku. Po březosti trvající 21 až 23 dní samice vrhá od května do června v průměru 3 až 6 mláďat. Mláďatům se po 19 dnech otevírají oči; jsou kojena 4 týdny a po 5 až 6 týdnech se osamostatňují, ale zůstávají s matkou až do podzimu. Pohlavně dospívají až po přezimování. Nejvyšší věk jedinců v zajetí je 5 až 6 let, ve volné přírodě se věku 4 let dožije jen asi 10 % populace.

PřezimováníEditovat

Zimní hnízda jsou větší, suchá, dobře vystlaná trávou a listím, dostatečně chráněných před velkými mrazy. Pro zimní spánek si vybírají dutiny ve stromech, skalách, podzemních norách jiných hlodavců či krtků nebo v různých skrýších v chatách a srubech. Obvykle v jednom hnízdě přezimuje i více jedinců pohromadě. Během hibernace ztrácejí jako všichni plši 40 až 50 % své tělesné hmotnosti a teplota těla klesá na 5 °C. K zimnímu spánku se ukládají v říjnu nebo až počátkem listopadu, probouzejí se na přelomu dubna a května. Aktivní jsou zejména od května do září, kdy si staví letní hnízda z větviček, trávy a listí v korunách stromů, mezi kameny, v senících nebo osamělých staveních. Zavděk vezmou též stromovou a skalní dutinu či hnízdní budku. Uvádí se, že je mnohonásobně odolnější vůči zmijímu jedu než ostatní naši hlodavci (se zmijí často sdílí stejná kamenitá stanoviště).

OchranaEditovat

Tento živočišný druh patří mezi kriticky ohrožené druhy hlodavců v České republice. Jeho výskyt je pouze lokální s nízkou početností. Jedná se o jednoho ze zdejších nejvzácnějších savců. U nás se vyskytuje ještě plch lesní (Dryomys nitedula), který je také ohroženým druhem. Početnost plcha zahradního se rychle snižuje. Proto je zařazen v Červené knize Polska a v textu Bernské konvence je uveden v seznamu chráněných druhů. Plchů zahradních ubývá, protože ubývá i jejich přirozené prostředí, ve kterém žijí. Ochrana tohoto druhu znamená hlavně důsledně uchovat vhodná a osídlená stanoviště. Na podporu populace lze vyvěšovat budky, které mohou plchové využít.

ReferenceEditovat

  1. Červený seznam IUCN 2018.1. 5. července 2018. Dostupné online. [cit. 2018-08-10]
  2. a b HANZÁK, Jan. Naši savci. Praha: Albatros, 1970. Kapitola Plch zahradní, s. 157. 

Externí odkazyEditovat