Petr Křička

český básník, pedagog a překladatel

Petr Ladislav Křička (4. prosince 1884 Kelč[1]25. července 1949 Okarec) byl moravský středoškolský učitel, knihovník, básník, překladatel a autor literatury pro děti a překladatel.

Ing. Petr Křička
Rodné jménoPetr Ladislav Křička
Narození4. prosince 1884
Kelč
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí25. července 1949 (ve věku 64 let)
Okarec
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Povoláníučitel, spisovatel a překladatel
Národnostmoravská[zdroj?]
Alma materČVUT
Manžel(ka)Anna Křičková
Příbuzní
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život editovat

Petr Křička se narodil 4. prosince 1884 v Kelči u Hranic. Jeho otec byl František Křička řídicí učitel (1848–1891), matka Františka roz. Minářová (1861–1936). Měl dva sourozence: Jaroslava a Pavlu.

Ač poměrně brzy ztratil otce, vyrůstal v harmonickém prostředí v úzkém kontaktu s horskou přírodou Českomoravské vysočiny a s jejím prostým lidem; to také podstatně ovlivnilo charakter Křičkovy tvorby. Maturoval v r. 1901 na reálce v Novém Městě na Moravě a pak vystudoval chemii na pražské technice.

Jako chemik působil nejdříve v cukrovaru v Hulíně, pak v laboratoři v Karlových Varech, krátce pobyl také v Pasteurově ústavu v Paříži. V letech 1907–1908 učil cizím řečem v Moskvě a po návratu žil do světové války v Praze, kde převážně vyučoval na obchodních školách. Hned v r. 1914 po vypuknutí světové války odešel na haličskou frontu, byl zraněn a pobýval několik měsíců ve vojenských lazaretech. Po válce pracoval jako tajemník na ministerstvu školství a národní osvěty.

Po druhé světové válce byl zaměstnán v Technické knihovně pražských vysokých škol. V letech 1924–1948 byl členem Moravského kola spisovatelů. V Praze III bydlel na adrese Karmelitská 8.[2] Zemřel 25. 7. 1949 v Okarci u Náměště nad Oslavou.

Tvorba editovat

Podobu české poezie Křička výrazně ovlivnil především svou ranou lyrickou tvorbou, jíž předjal její poválečný vývoj. Už v prvotině Šípkový keř (1916) se neobyčejně šťastně setkaly básníkovy osobní dispozice, živý poměr k přírodě a vůbec jeho přímý, otevřený, neproblematický vztah k životu se soudobými tendencemi evropského básnictví, zejména s křesťanským humanismem francouzských básníků (Georges Duhamel, Charles Vildrac), kteří pokorou a láskou doufali obrodit a zlidštit svět. Z tohoto setkání vznikla lyrika základních citových poloh, ostře rozeznávající hierarchii životních hodnot, poezie návratů do dětství v rodném kraji, oslava prostých věcí a životních radostí. Disonanci do této harmonické atmosféry, podporované též sevřeným pravidelným veršem, vnášel jen zážitek války, jenž se naplno ozval jen v jediné básni, Medynia Glogowska (1916), zato však s mimořádnou intenzitou. V ní totiž jinošsky důvěřivý vztah k životu ve střetnutí s mezní frontovou situací – chvíli před útokem – cele odkryl básníkovo citové zázemí: lásku k bližním, soucit s nevinně trpícími i úzkost o osud národa. Právě tímto zdůrazněním citových hodnot báseň přerostla ve velice účinný, nepatetický protest válce za cizí zájmy.

V následující Křičkově básnické tvorbě se podstatně zesiluje inspirace lidovou lyrikou i epikou. Jejich prvky se objevují již v lyrickoepické sbírce Bílý štít (1919). Křička se v ní obrátil ke vzpomínkám na dětství uprostřed horácké přírody, z něhož vypráví několik idylických příběhů viděných zdůvěrňujícíma dětskýma očima. Horácký dialekt, prvky folklóru, zejména v dětských říkadlech, i humor podtrhují ještě básníkovo citové zaujetí pro zvolené téma.

Křičkovo rané tvůrčí období vrcholí a novou tematickou rozlohu získává ve sbírce Hoch s lukem (1924). Harmonizující nálada předcházející knížky se v ní prudce rozpadá nejen pod nárazem citového rozrušení a bolesti vyvolané ztrátou milé, ale i pod novým přívalem válečných motivů. Zatímco milostné drama provokuje zraněný cit až k subjektivní intimní zpovědi, dozvuky války se hlásí v několika hutných tragických baladách, z nichž některé přejímají fakturu přímo z lidové tvorby. Ale i v této sbírce osobní bolest i trpkosti světa poznamenaného válkou jsou znovu vyvažovány pokorou a láskou k životu, jež nakonec přináší i novou mužnou rovnováhu.

Po Hochu s lukem se Křička jako básník odmlčel. Ve 30. letech vydal jen sbírku dobových satirických a úsměvně parodujících veršů a próz Suchá jehla (1933) a různorodý soubor veršů Chléb a sůl (1933), v němž převažují příležitostné verše glosující denní události a zejména životní jubilea přátel – umělců. Vedle nich jen několik balad, rozmarných básnických hříček a lidových popěvků se příznivě odráží od reflexivních veršů, zabstraktňujících předcházející konkrétnost a mnohomluvností rozmělňující dosavadní náznakovost Křičkových veršů.

Básníkova poválečná poezie je cele zaujata reakcí na okupaci, válku a osvobození. Odrazilo se v ní i Křičkovo studium ruských bylin a starých srbských hrdinských zpěvů, jež za války překládal. Poéma Světlý oblak (1945) o utrpení a boji jihoslovanského lidu s okupanty je koncipována jako parafráze těchto zpěvů. Zachycuje konkrétní událost: vyvraždění 6 000 mužů v Kragujevci jako odvetu za zabití dvaceti Němců partyzány. Ohlasy ruských bylin obsahuje zase sbírka Píseň meče (1946) v skladbách věnovaných boji sovětského lidu s okupanty. I v této sbírce se však vrací jihoslovanská tematika, a to jednak ve volném zpracování tří básní v próze P. Mériméa z jeho sbírky fingovaných morlackých národních písní, jednak znovu v ohlasu hrdinských zpěvů s protifašistickou tematikou. Konečně sbírka Běsové (1946) přináší dobovou lyriku politického charakteru, komentující mnichovské události, okupaci, domácí partyzánský odboj i vzdání díků Sovětskému svazu za osvobození. Zejména mnichovské téma je ve sbírce podáno s vypjatým mravním patosem. Satirickým protějškem Běsů je pak sbírka Ďábel frajtrem (1946).

Současně s původními verši rozvinul Křička i svou překladatelskou aktivitu. Překládal z francouzštiny, němčiny, angličtiny, ruštiny a ukrajinštiny. Původně se soustředil na ruské symbolisty (Valerij Brjusov, Konstantin Balmont, Ivan Bunin, Dmitrij Sergejevič Merežkovskij[2]), postupně pak, po první světové válce, na klasickou ruskou poezii (A. S. Puškin, M. J. Lermontov), na byliny, na ruskou a francouzskou poezii a drama. Životním dílem Křičkovým v oblasti překladu přitom zůstalo jeho přetlumočení lyriky A. S. Puškina.

Dílo editovat

Poezie editovat

Próza editovat

  • O horácku a horácích – knihu vyzdobil Josef Olexa; 12 celostranných příloh kreslili František Emler ... et al. Kladno: Karel Janout, 1937
  • O neposlušném Budulínkovi: pohádka starého čmeláka – kresby Richarda Bláhy: Litoměřice: František Hnyk, 1945
  • Láska vlastenecká – šest kreseb Josefa Jambora. Německé: J. Rýdl, 1949
  • Rozchod!Karel Konrád; Dr Emanuel PurkyněJan Sv. Procházka; Při pohřbu malíře Josefa HubáčkaPetr Křička. Praha: Československý spisovatel, 1954

Drama editovat

  • Oživlé loutky – z komedií a her Matěje Kopeckého. Praha: Československé divadelní a literární jednatelství,

Překlady editovat

Překládal též Fjodora Ivanoviče Ťutčeva.[3]

Odkazy editovat

Reference editovat

  1. Digitální archiv ZA v Opavě. digi.archives.cz [online]. [cit. 2024-01-09]. Dostupné online. 
  2. a b c Kulturní adresář ČSR. Biografický slovník žijících kulturních pracovníků a pracovnic. Redakce Antonín Dolenský. Praha: Josef Zeibrdlich, 1934. 587 s. S. 225–226. 
  3. KUNC, Jaroslav. Slovník soudobých českých spisovatelů. Krásné písemnictví v letech 1918–1945. Praha: Orbis, 1945. 1018 s. S. 431–433. 

Literatura editovat

Externí odkazy editovat

  • Kol. autorů. Čeští spisovatelé 19. a počátku 20. století. Praha: Československý spisovatel, 1982
  •   Obrázky, zvuky či videa k tématu Petr Křička na Wikimedia Commons

Související články editovat