Pcheng Te-chuaj

čínský vojevůdce a ministr obrany

Pcheng Te-chuaj (pīnyīn: Peng Dehuai; 24. října 1898 - 29. listopadu 1974) byl čínský komunistický maršál, který sloužil jako čínský ministr obrany v letech 1954 až 1959. Narodil se v chudé rolnické rodině a získal několik let základního vzdělání, než ho chudoba jeho rodiny přinutila ve věku deseti let přerušit vzdělávání a několik let pracovat jako dělník. Když mu bylo šestnáct, Pcheng se stal profesionálním vojákem. Během příštích deseti let sloužil v armádách několika vojenských vůdců v Hunanu a vypracoval se na majora. V roce 1926 se Pengova armáda připojila ke Kuomintangu a Pcheng se poprvé seznámil s komunismem. Účastnil se severního pochodu a podporoval pokus Wanga Ťing-weje o vytvoření levicově orientované vlády Kuomintangu se sídlem ve Wu-chanu. Poté, co byl Wang poražen, se Pcheng krátce vrátil k Čankajškovým silám, a pak vstoupil do Komunistické strany Číny a připojil se s Mao Ce-tungovi a Ču Temu.

Pcheng Te-chuaj
General Peng Dehuai.jpg
Narození 24. října 1898
Siang-tan
Úmrtí 29. listopadu 1974 (ve věku 76 let)
Peking
Manžel(ka) Pu Anxiu (1938–1962)
Příbuzní Peng Gang (synovec)
Vojenská kariéra
Hodnost maršál Čínské lidové republiky
Bitvy Dlouhý pochod
čínská občanská válka
korejská válka
Severní pochod
druhá čínsko-japonská válka
Vyznamenání medaile Rudé hvězdy I. třídy
Hrdina Severní Koreji
Řád národního praporu
stratég Čínské lidové osvobozenecké armády
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Pcheng byl jedním z nejvyšších velitelů, kteří bránili sovět v Ťiang-si před pokusy Čch'-anga ho dobýt, a jeho úspěchy se daly srovnávat pouze s Lin Piaovými. Pcheng se účastnil dlouhého pochodu a podporoval Mao Ce-tunga na konferenci v Cun-i, která byla pro Maův vzestup k moci zásadní. Během druhé čínsko-japonské války v letech 1937–1945 byl Pcheng jedním z nejsilnějších zastánců udržení příměří s Kuomintangem, aby mohl soustředit všechny čínské kolektivní zdroje na boj proti Japoncům. Pcheng byl vrchním velitelem spojené kuomintangsko-komunistické armády bojující japonské okupaci Šan-si v roce 1937; a v roce 1938 velel 2/3 8. polní armády. V roce 1940 vedl Pcheng ofenzívu sta pluků, masivní komunistický útok na japonskou logistickou síť v severní Číně. Ofenzíva byla částečně úspěšná, ale politické spory uvnitř komunistické strany vedly k tomu, že Pcheng byl povolán zpět do Jen'anu a zbytek války strávil, aniž by něčemu velel. Když se Japonci vzdali, dostal v roce 1945 Pcheng na povel komunistické síly v severozápadní Číně. Byl nejvyšším velitelem odpovědným za obranu komunistického vedení v Šen-si před silami Kuomintangu, čímž minimálně jednou zachránil Maa před zajetím. Pcheng nakonec Kuomintang v severozápadní Číně porazil, ukořistil obrovské množství vojenského materiálu a aktivně začlenil obrovské území včetně Sin-ťiangu do Čínské lidové republiky.

Pcheng byl jedním z mála vysokých vojenských velitelů, kteří v letech 1950–1953 podporovali Maovy návrhy zapojit Čínu do korejské války, a v první polovině války působil jako velitel Čínské lidové dobrovolnické armády (ačkoli Mao a Čou En-laj byli výše postavení). Zkušenosti z korejské války Pchenga přesvědčily, že čínská armáda musí být profesionálnější, organizovanější a lépe vybavená, aby se mohla přizpůsobit podmínkám moderní technologické války. Protože Sovětský svaz byl jedinou komunistickou zemí, která byla tehdy vybavena plně moderní profesionální armádou, pokusil se Pcheng v příštích několika letech reformovat čínskou armádu podle sovětského modelu, čímž se armáda stala méně politickou a profesionálnější (i když Mao usiloval o opak). Pcheng v průběhu padesátých let odolával Maovým pokusům o rozvoj kultu osobnosti; a když Maova hospodářská politika spojená s velkým skokem vpřed způsobila celonárodní hladomor, Pcheng začal Maovo vedení kritizovat. Soupeření mezi Pchengem a Maem vyvrcholilo v roce 1959 otevřeným sporem mezi nimi na Lušanské konferenci. Mao střet vyhrál, označil Pchenga za vůdce „protistranícké kliky“ a zbavil ho všech vlivných pozic po zbytek jeho života.

Pcheng žil v ústraní až do roku 1965, kdy reformátoři Liou Šao-čchi a Teng Siao-pching podpořili jeho omezený návrat Pchenga do funkcí, aby pomohl rozvoji vojenského průmyslu v jihozápadní Číně. V roce 1966, po nástupu kulturní revoluce, byl Peng zatčen Rudými gardami. V letech 1966–1970 radikální frakce v komunistické straně, které vedli Lin Piao a Maova manželka Ťiang Čching, označily Pchenga za nepřítele lidu, takže byl veřejně ponižován a podroben fyzickému i psychickému mučení, aby přiznal své „zločiny“ proti Mao Ce-tungovi a komunistické straně. V roce 1970 byl Pcheng odsouzen k doživotnímu vězení a v roce 1974 zemřel ve vězení na následky mučení a toho, že mu Mao odmítl nechat poskytnout lékařskou pomoc. Když Mao roku 1976 zemřel, Pchengův starý spojenec Teng Siao-pching se stal vůdcem Číny. Teng nechal rehabilitovat lidi, kteří byli během kulturní revoluce nespravedlivě pronásledováni, a Pcheng byl jedním z prvních posmrtně rehabilitovaných, a to v roce 1978. V dnešní Číně je Pcheng považován za jednoho z nejúspěšnějších a nejuznávanějších generálů v historii Komunistické strany Číny.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Peng Dehuai na anglické Wikipedii.


Externí odkazyEditovat