1. československá partyzánská brigáda Jana Žižky

Tento článek je o československé brigádě. O jugoslávských partyzánech pojednává článek Partyzánská brigáda Jana Žižky z Trocnova (Jugoslávie).
Ján Ušiak v uniformě ČS. jednotek na východní frontě.

1. československá partyzánská brigáda Jana Žižky (nesprávně uváděna jako Partyzánská brigáda Jana Žižky z Trocnova) byla největší vojenská jednotka vedoucí partyzánský boj proti německým okupačním jednotkám v prostoru v Protektorátu Čechy a Morava během 2. světové války. Její název je shodný s názvem partyzánské brigády Teodora Polu působící na Slovensku - 1.čs.brigáda Jana Žižky I. Používaný název jednotky brigáda oficiálně během války nikdy nezískala. Ušiakův partyzánský oddíl Jan Žižka vznikl samozváním a přejmenováním mezi  20.-22. zářím 1944. Z tohoto důvodu se přesněji v odborné literatuře používá název 1.čs.brigáda Jana Žižky na Moravě. Oddíl byl v říjnu 1944 reorganizován a rozdělen na další oblastní oddíly por. I.P. Stěpanova, kpt. Grekovského (Ševcova). Později vznikl Partyzánský oddíl Olga, atd. Ty se následně dělily ještě na malé partyzánské skupiny.[1] Paradesantní oddíl, který se postupně rozrostl na slovenské straně na asi na 200 osob, ale většina na Moravu nepřešla. Asi 60 osob se přesunulo na Moravu 28. září a zhruba stejný počet se nesouvisle probil na Moravu během 12.- 16. října.  

"Brigáda" zpočátku působila v Moravskoslezských Beskydech v oblasti hor Magurka, Trojačka, Kněhyně a v horské osadě Podolánky. V listopadu přešly rozdělené skupiny na Hostýn, Vsetín, Vizovice, Valašské Klobouky, Holešov a Valašské Meziříčí. Jejím prvním velitelem byl Ján Ušiak. Narodil se dne 5. října 1914 v Budiné na Slovensku. Do roku 1938 byl vojákem Československé armády, po rozbití Československa se vrátil na Slovensko do Bakty, která však připadla Maďarsku, a protože se mu nepodařilo získat slovenské státní občanství, musel narukovat do maďarské armády, se kterou bojoval na východní frontě. V roce 1942, přechází Ján Ušiak na stranu Ruska. Do Protektorátu Čechy a Morava se vrací již jako partyzán. Po dvou neúspěšných pokusech o překročení protektorátní hranice se Ušiak dostává přes hranice definitivně 15. října 1944 za pomocí domácích vlastenců. Odboj vedený Ušiakem a Ušiakova násilná smrt tvoří pilíře partyzánského hnutí na Čeladné.

Výsadek desantuEditovat

 
Desant Svjatošin srpen 1944

Jednotka byla zformována v Obarově u Rovna, kde sídlil čs. výcvikový prapor.[2] Celý výsadek měl celkem 39 členů, který byl ve dvou vlnách 21. a 30. srpna vysazena u Martina ve Sklabini na Slovensku před počátkem Slovenského povstání. Zde sídlil štáb npor. P. A: Veličky 1.čs.brigády M. R. Štefánika, který byl centrem partyzánského hnutí. Zatímco první část desantu vedl por. Jan Ušiak, druhé velel D. B. Murzin. Součástí výsadků v tomto období byla také skupina Teodora Polu, která vytvořila partyzánskou brigádu Jan Žižka I, která působila na Slovensku. Ušiakova skupina měla 21 vycvičených vojáků - sedm rusů a čtrnáct Slováků. Velitelem oddílu byl pověřen třicetiletý por. Ján Ušiak, velitelem štábu npor. Dajan Bajanovič Murzin a politickým komisařem byl Alexander Turský. Skupina pod velením Ušiaka se stala součástí Veličkovy brigády a rozrostla se po přechodu do Kantorské doliny. Ušiakova skupina do bojů u Strečna stejně jako Veličkova nezasáhla, přestože se jí měli zúčastnit. Za přesně neobjasněných okolností byla velitelská skupina nečekaně přepadena ve Vrůtkách u Žiliny německým tankem a dalšími vojáky dne 5. září při zjišťování linie povstalecké fronty. Při této první důležité průzkumné akci byli těžce zraněni dva ruští vojáci – P. Morozov a V. Nikolajev. Poté působila krátce v Martině a zřejmě večer 5. září obdržela radiogramem rozkaz z Kyjeva k zaujetí nového operačního prostoru na Moravě. Zde měla rozpoutat partyzánské boje v této oblasti. Tím měla splnit zejména politický cíl zahraničního odboje československých komunistů v Moskvě a v ideálním případě pomoci plánovanému tzv. Valašskému povstání.[3]

Složení Ušiakova desantu: Velitel - poručík Ján Ušiak, náčelník štábu a poradce kpt. Dajan Bajanovič Murzin, zástupce velitele pro zpravodajskou činnost - npor. Pavel Morozov, velitel diverzní skupiny - por. Pavel Kudelja, zástupce náčelníka štábu - Martin Valaštiak, politický komisař - des. Alexander Turský, starší radista - Vladimír Kolomackij, radistka - Alexandra Timochovová, lékař - Ablaiz Latypov, rozvědčík - Valentin Nikolajev.

Mužstvo: Ondřej Melek, Ján Kolodžej, Michal Dupkala, Štefan Petruš, Ján Segeč, Jozef Michálek, František Tkáč, Michal Masaryk, Josef Nemec, Ján Sčur, František Ralbovský.

Formování oddíluEditovat

 
Nastěnko,Moskalenko,?,?,Murzin, Zimin, dole s páskou Grečin

Oddíl se přesouval jako samostatný útvar v počtu 50-60 osob od 6. září nákladním a osobním automobilem z Martina přes Fačkov na Rajeckou dolinu, kde se přidali vojáci čet. Vendelína Budaje. První stanoviště bylo v Rajci kde oddíl zůstal do 9.-10. září a byl zde také posílen o mladé členy 2.čs.brigády M.R. Štefánika npor. Viliama Žingora. Dne 10.9. 1944 vydalo velitelství brigády leták určený českému pohraničí, v němž byl lid vyzván k boji s nacisty: “Vláda čs.republiky vás volá. Volá vás i vojenské mise v Moskvě a partyzánský hlavní stan v Kyjevě jménem poslance Slánského. Volám vás, abyste bili nacistické Frice, kde můžete. Jděte do lesů, chápejte se zbraní, a vyžeňte s partyzány vrahy české samostatnosti. Partyzánské oddíly přijdou z bojujícího Slovenska k vám. Poskytujte jim potraviny, dáváte je svému lidu. Informujte partyzány o všem, co podnikají nacisté a jejich přisluhovači, a upozorněte je na nekalé a zrádné živly. Občané ! Partyzáni vás nepřicházejí okrádat, když vás však poprosí o kus chleba, darujte jim jej. Darujte jim jej s láskou jako svým a pro sebe. Nebojte se msty okupantů. Každé bezpráví bude pomstěno i s úroky !”

Poté se automobily přesunuli na Domanižu a odtud pokračovali víc jak 20 km pochodem přes Prečín - Bodiná - Vrchteplá a usadili se v osadě Dolina. Zde bylo nutné provést průzkum přechodu železniční trati a především komplikovaný tok řeky Váhu. Připojila se skupina Jozefa Kavčiaka a pokus o přepadení strážní jednotky 12. září u Povážské Teplé se nezdařil. Přeprava oddílu přes řeku Váh byla složitá. Byly rozestavěny hlídky v délce 3 km v prostoru mezi Velkou Bytčou a Povážskou Teplou. Část využila převozníků u Plevníka, Mikšové a Predmieru. Započala v noci 13. září a trvala až do časných ranních hodin 14. září. Zbytek oddílu se musel přebrodit u Beňova a poté se oddíl sešel u Podváží. Během dalších dnů se pohyboval u Papradna a Dolní Marikové.

Němčákova hájenka ve ŠtiavnikuEditovat

Celý oddíl bez úhony překročil Váh a 16. září zbudoval nové velitelské stanoviště asi čtyři kilometry od moravských hranic v Nemčákově hájence ve Štiavniku.[4]

 
Němčákova hájenka ve Štiavniku

V tomto prostoru oddíl setrval delší dobu a připravoval se k překročení hranic. Během tohoto období provedl oddíl opakovaně úspěšné přepady četnických stanic v Horní Marikové a Papradné a získali několik zbraní, uniforem a přikrývek. Poté provedli několik průzkumných akcí v Slovensko-moravském pohraničí v Malých a Velkých Karlovicích.

Z hlášení podanému četnickému velitelství v Brně: “Dne 17. září partyzáni navštívili okolo šesté hodiny večer hájenku v Makově a hájenku Anny Podešvové ve Velkých Karlovicích. Hajnému Rudolfu Pavelkovi dal velitel skupiny potvrzení o odebrání zbraní psané azbukou.“ Na druhý den došlo k další návštěvě hájenky Valcháře, kde se střetla s hlídkou německé stráže a došlo k malé přestřelce při, které nebyl nikdo zraněn. Tato událost je doložena ve služebním hlášení podaného celníky dne 18. září. Ještě ten samý den státní ministr pro Čechy a Moravu K.H. Frank dokonce osobně píše samotnému vůdci A. Hitlerovi o přijetí. Docházelo k dalšímu formování a posílení Ušiakova oddílu o neozbrojené dobrovolníky, ale také ruské vojáky, kteří uprchli ze zajateckých táborů a přešli přes hranice z Velkých Karlovic a stali se z nich později na Moravě velitelé brigády a jejich praporů. Ivan Stěpanov, Petr Moskalenko, Alexandr Kotljarov, Vasilij Nastěnko, Petr Buďko, Pavel Pimenov, Viktor Grekovský a Fjodor Fimin. Některé chlapce z Valašska poslal Ušiak zpět, aby navázali kontakt s odbojem a zařídili přechod hranice. Během pobytu ve Štiavniku docházelo také k násilnostem a krádežím, které se Ušiak snažil řešit a přísně trestat. [Poz 1] Velitel měl dostatek financí a tak i za jídlo občanům platil, prováděl politickou agitační činnost a zajišťoval základní vojenský výcvik branců. Byly také vytvořeny sklady různého materiálu a potravin.

Přepadení celní a pohraniční stanice Malých KarlovicEditovat

K první diverzní akci partyzánů došlo v noci z 21. na 22. září. Přesun asi třicetičlenné jednotky do Malých Karlovic byl spojen z velkými obtížemi. Velitelé si zajistili převaděče až z moravského území. Během pochodu na slovenské straně se v noci oddíl několikrát roztrhl, rozplynul a sešel opět na stejném místě. Autentická výpověď událostí Josefa Bartoška převaděče z Karlovic. "Jednou mne partyzáni vzbudili kolem půlnoci a žádali, abych je dovedl k finanční stanici v údolí Tísňavy. Neušli jsme pozornosti hlídek se psovody. Ozvaly se první výstřely. Partyzáni vyzvali celníky,aby se vzdali, že jsou obklíčeni. Němci však výzvy nedbali a začali střílet. Střelba byla partyzány opětována.“ Překvapení celníci nakvap opouštěli budovu a kryli se v blízkém potoce. Při přeběhu silnice byli někteří zasaženi. Přestřelka trvala asi půl hodiny, když celníci vystřelili světlici pro pomoc.[Poz 2] Podle policejního hlášení z druhého dne byli dva těžce a jeden lehce zranění celníci převezeni do nemocnice ve Vsetíně. Velitel stanice Friedrich Schumacher následkům střelného poranění na druhý den podlehl ve vsetínské nemocnici.

Přestřelky na SvětléEditovat

 
Dajan Bajanovič Murzin

Po této neobjasněné a velitelsky nezvládnuté akci se partyzáni rozhodli překročit státní hranici jako jeden organizovaný celek čítající asi 150-200 osob. Murzin údajně Ušiaka varoval, že početní stav je k takovéto důležité akci příliš velký a přinese komplikace. Dne 24. září v podvečerních hodinách po nezbytných přípravách na přesun, vydal velitel rozkaz k nástupu celého oddílu a k definitivnímu odchodu ze Štiavniku. Na státní hranici partyzáni složili přísahu a zazpívali státní hymnu. Po překročení hranice se partyzáni vydali směrem do Velkých Karlovic-prostoru údolí Podťatého. Po několikahodinovém namáhavém pochodu vyloupili partyzáni hájovnu německého občana Františka Pietsche. Německé hlášení: "Partyzáni odcizili mu jednoho koně, jednu krávu, dvě jalovice, jedno tele, jednoho stokilového vepře, dále všechny šaty, prádlo, obuv, šest loveckých zbraní, dalekohled v celkové škodě 80 000 kč." Při rabování hájenky a odvádění dobytka, byli partyzáni zpozorováni německou pohraniční hlídkou. Došlo ke krátké přestřelce, při které se pohraniční stráž rozutekla. Okolo desáté hodiny přijela kolona vozidel a motocyklů, která byla přepadena kulometnou palbou a vznikl první ozbrojený konflikt na území Moravy, který v nesouvislých přestřelkách trval do 13 hodin. Výňatek z úředního hlášení hlavní četnické stanice ve Velkých Karlovicích ze dne 25. září 1944: „Pod auto M.Sczurka převážející naše posily byl vhozen ruční granát, auto bylo poškozeno a další jízda nemožná. Na témž místě byl ručním granátem zničen také motocykl. Přestřelka trvala od 10.00 do 13.00 hod., po příchodu posil SD, SIPO a Wehrmachtu kolem 14.00 přešla v jednotlivé srážky."

Boje na Pindulském sedleEditovat

Odpoledne  po 15 hodině přijelo do prostoru u Polanských mnoho automobilů a další četné nové posily. Německé síly seskupily bezpečnostní složky zejména z Rožnova, Valašského Meziříčí, Vsetína, Nového Jičína, Frýdku, Bílé, Starých Hamrů, Čeladné a Nového Hrozenkova. Rozdílně ozbrojené a nesecvičené německé jednotky se rozdělily do třech hlavních údolí horní části Podťatého - Lopušánek, Noclehů a Kubání. Směrem na Pindulu došlo k největšímu ozbrojenému konfliktu na území Protektorátu až do příchodu osvobozeneckých vojsk na jaře 1945. Partyzáni úspěšně odráželi německé útoky. Díky početní a zejména palebné převaze Němců se partyzáni museli vrátit zpět do slovenského Štiavniku, směrem přes Lemešnou a Pindulu. Po 16 hodině však hrozilo obklíčení směrem od Kopanic, kde postupovaly německé posily z Makova. Ústup partyzánů trval až do pozdních odpoledních hodin. Poslední části seskupení ustupovaly a kryly ústup přes hřeben Javorníků až do úplného setmění. Během bojů zahynul pouze jeden slovenský partyzán , který obsluhoval těžký kulomet. Kulometčíkem byl Alexander Zábojník z obce Turie u Žiliny. Zraněno bylo přibližně šest partyzánů a do zajetí se dostal Josef Hurdálek, který nestačil dostihnout ustupující oddíl. Alexander Zábojník podlehl těžkým střelným poraněním při transportu místní části Na Baltově – Čierná voda. Německé hlášení uvádí 14 zraněných osob a 4 civilisty. Podle dostupných materiálů velitel celníků Paul Weiss následkům střelných poranění podlehl ve vsetínské nemocnici dne 6. října.

František Tomek a přechod na MoravuEditovat

 
František Tomek

Menší část partyzánů asi 60 osob nejlépe vyzbrojených chlapců a hlavní část desantu se pod velením tatara Dajana Bajanoviče Murzina z Baškortostánu, dostala díky převaděčům z Karlovic bratry Bartošky a učiteli z Prostřední Bečvy Františkovi Hašovi, bez konfliktu na Moravu v noci z 28. na 29. září. V době přechodu této skupiny, ve středu 28. září, došlo k odvážnému hrdinskému činu teprve osmnáctiletého  karlovského kominického učně Františka Tomka.[5] Podařilo se mu projít přes zdvojené německé stráže měšťanské školy a uložit do komínu časovanou nálož. Bývalá horní škola (měšťanka, dnes obecní úřad) byla v té době stanovištěm německých celníků, pohraniční stráže a oddílu Einsatzkommanda SD Ruhsam. Výbuch časované nálože měl odlákat pozornost na státní hranici a uvolnit cestu Murzinově oddílu. Tlaková vlna silného výbuchu sice pouze vybila všechna okna od přízemí až do druhého patra, ale vyvolala u strážní hlídky a velitelů dokonalý zmatek. Při výbuchu nebyl nikdo zabit ani zraněn, poněvadž německé jednotky v tomto čase nebyly v objektu přítomny a sledovaly filmové představení v kinosále u Potockých.

Karl Hermann Frank ve Velkých KarlovicíchEditovat

Zpráva o výbuchu ve škole a o úspěšném přechodu partyzánské skupiny se velmi rychle roznesla po celém okrese. Akce měla zejména silný morální účinek na všechny Němce. Karlovice se staly tak pověstné, že se na ně přijel nečekaně, hned na druhý den po výbuchu, podívat státní ministr pro Čechy a Moravu K.H. Frank. Rozzuřený "krvavý pes" chtěl obec vyhladit jako Lidice nebo Ležáky. Nedokázal pochopit, jak si vůbec někdo mohl dovolit něco tak neslýchaně troufalého. Asi málokdo z velitelů partyzánů si tenkrát domyslel možné dopady pro karlovské obyvatelstvo.

Člen obrany národa Jozef Mach promluvil osobně s Frankem a argumentoval tím, že pouze obklíčení katastru Karlovic o velikosti Brna ze všech směrů by vyžadovalo přesun obrovského množství vojáků i techniky. Přesuny několika divizí by rozhodně neunikly pozornosti a v konečném důsledku by uteklo mnoho obyvatel, kteří by se postavili proti Němcům. Mach připomněl, že přesuny by musely probíhat v hlubokých lesích, což byl podstatný argument. Němci pohyb po lese doslova nenáviděli a báli se deset metrů po vstupu do lesa. Dalším argumentem bylo, co to způsobí z lidského hlediska, zda je lépe udržet křehkou koexistenci nebo riskovat nárůst partyzánského hnutí. I přes tyto skutečnosti Frank údajně zvažoval možnost vypálení pohraničních samot a veřejných popravách každého desátého muže ! Od svého původního drastického plánu Frank naštěstí upustil a odjel do Zubří kde bylo nejvíce hlášení o přítomnosti partyzánů.

Tragédie ve ŠtiavnikuEditovat

 
Murzin a Buďko

Většina oddílu převážně mladých chlapců beze zbraní a výcviku setrvala na slovenské straně až do 11.-13. října, neboť vyslaný poručík Vasilij Petrovič Nastěnko při cestě zpět narazil na pohraniční stráže a v lesním terénu zabloudil. Na druhý den 11. října byl Ušiakův štáb a úkryt na hájence Josefa Němčáka ve Štiavniku prozrazen a přepaden bezpečnostními složkami ze Žiliny.[Poz 3] Obyvatelé domů byli nemilosrdně vyhnáni z domů a ihned byly provedeny důkladné kontroly stavení zda se v nich neukrývají partyzáni. Celkem 19 domů včetně hájenky bylo až do základů zcela vypáleno. Obyvatelům těchto domů nebylo dovoleno si zachránit jakékoliv osobní věci. Při střetu s Němci padlo ve Štiavniku osm partyzánů jejichž totožnost se bohužel nikdy nepodařilo zjistit a jsou pochováni na místním hřbitově. Celkový počet obětí mohl být ale vyšší, neboť konflikt trval téměř tři dny.

 
Buďko Petr Fjodorovič

Ušiakova skupina se chaoticky roztříštila a německými jednotkami byla téměř celá rozprášena. Improvizované skupinky Martina Valaštiaka s Ondrejem Melekem hlídaly radisty, skupina Jozefa Vávry (Staříka) a Františka Mola a štáb Jana Ušiaka a Stanislava Kozy, se velmi komplikovaně probíjela lesním terénem Vysokých Javorníků směrem na Moravu. Větší část chlapců bez zbraně a výcviku oddíl opustila. Někteří členové výsadku vyslaného z Ukrajiny, však rovněž zůstali na Slovensku, čímž neuposlechla rozkaz vydaný ukrajinským štábem v Kyjevě. Při přechodu na Moravu, bylo několik partyzánů zatčeno pohraniční stráží z Velkých Karlovic. Např. Ján Jurčo, Karel Bubla ze Žamberka se s oddílem Ušiaka zřejmě vůbec nesešli a při návratu zpět na Moravu byli zadrženi. Václav Zaňka byl postřelen a zemřel na následky zranění ve Zlíně. Dne 9. listopadu byli společně se škpt. Viktorem Kollandou[6] a Štěpánem Králikem z Bratčic u Brna veřejně popraveni před školou na Dolní Bečvě. Zbytky oddílu se setkaly s Murzinovou skupinou mezi 14.–16. říjnem ve srázu pod Kněhyní, na chatě u kóty Magurka, když radisté Kolomackij a Timošenková ztratili napájecí dynamo radiostanice a partyzáni ztratili spojení s velením. Za tuto ztrátu byl UŠPH v Kyjevě zodpovědný velitel oddílu. Přesné údaje o počtu ozbrojených osob v tomto okamžiku nelze věrohodně doložit a odhadují se okolo 130-140 osob.   

Wolfram a TrojačkaEditovat

 
Vojenská zástava brigády od Jana Kobzáně

Další stanoviště štábu na Moravě byl na Trojačce v chatě Klubu českých turistů. Během 17.-18.října se velitel oddílu Ján Ušiak sešel s kpt. Otiskem velitelem paraskupiny Wolfram – vyslanou exilovou vládou v Londýně. Tento výsadek měl převzít velení a koordinaci vojenského odboje na východní Moravě. Po absolutní ideové, lidské a kvalitativní neshodě se musel Otisk vzdát snahy převzít velení všech odbojových skupin lokalizovaných zejména na Valašsku. Ušiak doslova uvedl: "Mně nebude žádný Beneš diktovat, kde já budu bojovat." Zbytek spojeného oddílu se poté rozdělil na další skupiny a Wolfram ukončil svou bojovou činnost předáním finančních prostředků Ušiakovi. Po incidentu Stanislava Kotačky a jeho loupežné vraždy rtn. Josefa Bierského dne 19. října, došlo dne 22. října k prozrazení úkrytu. Místo bylo prozrazeno Kotačkou a časně ráno došlo k útoku německých jednotek. Partyzáni se však šťastně zachránili díky přízemní mlze a jedné jejich skupině Stanislava Kozy, která se náhodou vracela zpět a vpadla útočícím Němcům do týlu. Partyzáni ztratili většinou svých zásob munice, jídla a dalšího proviantu.

Druhé stanoviště na MoravěEditovat

Nové sídlo měli partyzáni pod vrcholem Kněhyně. Za pomocí občanů z Čeladné byla vybudována zemljanka. Záchytným bodem byl také hostinec pod Martiňákem. V této složité situaci bylo nutné shánět nové potravinové zásoby a právě čeladenští řezníci Oldřich Machander a Karel Winkler pořádali černé zabíjačky a partyzánům dodávali maso a další potraviny. Ušiak oddíl rozdělil na nová místa na úpatí Kněhyně a v prostoru Rožnova pod Radhoštěm. Partyzáni byli gestapem zaměřeni prostřednictvím konfidenta vsetínského gestapa Jana Dvořáka, ostravského gestapa Vladimíra Hoffmana a Miroslava Jaška již od pobytu ve Štiavniku.

Ztráta velitelůEditovat

 
Murzin, Stěpanov, Žuravlev

Ve středu 2. listopadu 1944 došlo v prostoru Kněhyně – Čertova mlýna ke schůzce s novými údajnými členy KSČ Miroslavem Jaškem a Vladimírem Hofmanem. Celý prostor měl za úkol zajistit Murzin, Nastěnko, Stanislav Koza, František Molo a Jozef Kavčiak. Tito zahlédli německou hlídku, ale když odešla mysleli, že je vše v pořádku. Nové členy z Ostravy přiváděl krejčí Bohumil Jakeš [7] z Velkých Karlovic a Jozef Kubáň z Martiňáku. Po prvním kontaktu byl zahájen nečekaný přepad hlídkou Ruhsam, které v daném prostoru prováděla preventivní obchůzku. Strhla se prudká přestřelka, při které Murzin s Ušiakem vystřileli svoje zásobníky a ručními granáty si uvolnili cestu. Ušiak utrpěl pětinásobný průstřel obou předloktí a náčelník štábu Dajan Bajanovič Murzin byl postřelen do nohy. Murzin se zraněnou nohou se musel plížit a ze srázu spadl v bezvědomí do potůčku a Němci zřejmě mysleli, že je mrtvý. Jozef Kavčiak byl hlídkou zajat. Zraněné velitele se spolubojovníkům nepodařilo najít a v odpoledních hodinách se strhl další, mnohem silnější a déle trvající boj, kdy zahynulo šest partyzánů. Identifikováni byli pouze dva. Učitelka rytmiky z Olomouce Růžena Valentová a Boris Rabenstein z Podkarpatské Rusi. Postřelen do páteře byl také velitel rozvědky a ženista Stanislav Koza.[8] Ján Ušiak se ukrýval v lese a až v podvečer okolo 18 hodiny se těžce raněný dostal do hostince pod Martiňákem. Odtud byl transportován do chalupy u Macurů kde mu Jan Dvořák musel odpřísáhnout, že není zrádce a konfident. V noci byl převezen řeznickým autem Karla Winklera do domu Machandrů v Čeladné. Zde byl ráno ošetřen lékařem Oldřichem Friedlem, který z důvodu hrozící sepse a vysoké horečky nařídil okamžitý převoz do nemocnice. Ostravské gestapo se o zranění Ušiaka dozvědělo od Jaška, který se na Martiňáku setkal s Dvořákem. Služebna ze Starých Hamrů měla informaci o nějakém partyzánovi, ale nevědělo, kde se přesně ukrývá a neznalo plán ostravského gestapa. Proto zahájilo v Čeladné domovní prohlídky. Ostravské gestapo dokonce připravilo pro Ušiaka nemocniční hospitalizaci a poté tajné doléčení v bytě u Nogolů přímo v Ostravě.

Smrt velitele Jana UšiakaEditovat

Němci 3. listopadu 1944 před polednem po standartní prohlídce obklíčili dům Machandrových. Těžce raněný Ušiak, aby se nedostal do rukou Němců, splnil partyzánskou přísahu a ukončil svůj život výstřelem z pistole. Společně s Ušiakem se v domě ukrýval konfident Jan Dvořák, který se Němcům vzdal a následně udal všechny osoby napojené na partyzány. Na základě této události Frank vydal nařízení o přísném potrestání každého kdo poskytne pomoc partyzánům. V pohraničí měli být zatčení neuniformovaní banditi na místě pověšeni. Povolení k exekuci si měly policejní složky telefonicky u něj vyžádat. V té chvíli se ukázalo, jak prozíravé bylo od Murzina vyslat partyzánské organizátorské družstva po 16 lidech již 7.-9. října do Hostýnských a Vizovických vrchů pod vedením Stěpanova s Moskalenkem a Grekovského s Pimenovem. Jádro brigády se stále přesouvalo mezi Bystřicí pod Hostýnem, Valašským Meziříčím, Vsetínem, Vizovicemi, Zlínem, Valašskými Kloboukami. Dne 12. listopadu zahynuli v Malé Bystřici na Santově hrdinskou smrtí radisté Saša Kolomackij a Timošenková a brigáda ztratila možnost spojení s Kyjevem na dlouhou dobu začala působit na vlastní pěst. Od 17.- 22.listopadu proběhla největší protipartyzánská operace v Protektorátu Operace Tetřev.

Organizace brigádyEditovat

 
Ivan Petrovič Stěpanov

Po vyléčení u hajného Jana Křenovského a Antonína Tkáče se 8. prosince Dajan Bajanovič Murzin, potkal s Ivanem Petrovičem Stěpanovem na pasece U Hlinských a Murzin se ujal velení brigády. Na druhý jej velení brigády přivítalo v Bílové u Rajnochovic.[Poz 4] Zástupcem se stal letec kpt. Petr Fjodorovič Buďko, náčelníkem štábu Vasilij Petrovič Nastěnko, politickým komisařem poručík Ivan Petrovič Stěpanov.[9] Brigáda však již nepůsobila jako celek, ale v menších oddílech a jednotkách až do osvobození na jaře 1945. Hlavní tři operační skupiny vedl Stěpanov, Buďko a Alexandr Dolinov a působily převážně samostatně. Proto je obtížné jednotně hodnotit partyzánskou činnost brigády, když po rozdělení jako jeden "vojenský" útvar již nikdy nepůsobila. Rozdělení do menších oddílů byl však jedinou možností jak zajistit existenci a její bezpečnost v hustě osídleném prostoru. Celý prosinec byl kritickým obdobím brigády, která neměla dostatek zbraní, munice, trhavin a potravin. Ještě 12. prosince velení nevědělo, že je Ušiak dávno mrtev. Celou dobu se veškerý domácí odboj potýkal z hustou sítí konfidentů, důvěrníků, zpravodajů a donašečů gestapa. Po zatčení významného velitele vsetínského odboje Josefa Sousedíka 15. prosince nastaly pro veškerý odboj na vsetínsku těžké časy, neboť hlavní síť zásobování brigády byla narušena. Oddíl Petra Buďka se na později rozrostl o skupinu Alexandra Kotljarova, Nikolaje Kostina a Tomáše Polčáka z Prlova a Valentina Gábu ze Vsetína. Oblíbený, uznávaný a vzdělaný Stěpanov díky jazykovým dovednostem a diplomatickými schopnostem, úspěšně navazoval kontakty s domácím odbojem a jeho diverzní akce byly podle německých policejních hlášení nejlépe promyšlené a realizováné. Po druhém zranění Murzina 11. ledna 1945 bylo nutné štáb rozdělit a velení dvou "podbrigád" převzali Ivan Stěpanov, který se usadil v Hošťálkové a Ratiboři a kpt. Petr Buďko, který působil v Uble u Vizovic, Prlově a Jasenné.[Poz 5]

Celkové hodnoceníEditovat

Partyzánská brigáda Jana Žižky na Moravě byla největší partyzánskou skupinou v protektorátě, která měla provádět diverní činnost. Zejména poškozování železničních tratí a mostů, ke kterým docházelo od 16. října do 20. dubna 1945.[10] Brigáda shromažďovala také zpravodajské informace a svou přítomností zneklidňovala německé policejní složky, které také napadala a odzbrojovala. "Nelze zpochybnit lidské hrdinství všech, kteří nebyli ochotni snášet se skloněnou hlavou nástup nacismu, ačkoliv se mohli v klidu a relativním pohodlí dožít konce války. Lidí, kteří se rozhodli vyčlenit se z řad obyčejných lidí a stali se tím neobyčejnými." Brigáda plnila také především hlavní politický úkol zahraničního komunistického odboje v Moskvě - existenci "vojenského odboje a velké osvobozenecké války Československa." Je třeba uvést, že většina členů brigády nebyla nikdy ničím vyzbrojena a ve svém vlastním propagačním materiálu v lednu uvádí : "Katastrofální nedostatek zbraní, munice a veškerých destrukčních prostředků - trhavin a rozbušek." [Poz 6] Některé ozbrojené části oddílu se aktivně podílely na boji za osvobození Zlína, Vsetína, Vizovic, Přerova a jiných měst a obcí nejen v regionu Valašska. Vzhledem k nevýhodným teritoriálním podmínkám v protektorátě, nebylo možné podle Murzina a jeho kolegů z Ruska rozvíjet vojenskou činnost v týlu nepřítele takovým způsobem, jako na Ukrajině, v Rusku, Bělorusku, Polsku a Pobaltí. Zde se nacházel velký neosídlený prostor a bylo možné přepadat zásobovací konvoje bez rizika postihu obyvatelstva. Taktéž zásobování zbraněmi a materiálem bylo průběžné a pravidelné. Vojáci tak nemohli plně využít svých získaných vojenských zkušeností a museli se přizpůsobit zcela novým a mnohem těžším podmínkám. V celém protektorátě bylo registrováno 5 800 pracovníků a konfidentů gestapa ! Což je na 6,5 milionu Čechů neuvěřitelný počet, který nebyl nikde na světě.[11] K tomu nezjistitelný ještě větší počet jejich důvěrníků, zpravodajů, donašečů a udavačů. K tomu obrovská síť specializovaných policejních složek.[Poz 7]

Z původních asi 130 mužů, kteří přešli ze Slovenska, síla brigády postupně narůstala již během října, kdy se intenzívně připravovalo Valašské povstání a očekávaly se letecké dodávky zbraní prvního sledu. Po krachu Slovenského národního povstání se činnost odboje do konce roku utlumila a většina nových rekrutů byla vývojem hodně zklamána a opět se zapojila na jaře. Brigáda postupně sílila, ale nejvíce narostla až v březnu a dubnu, kdy její počet narůstal lineárně. Největší skok v počtu nastal až v květnu kdy její počet narostl exponencionálně, kdy se najednou vyrojilo tolik partyzánů o kterých nikdo nevěděl. Na konci války dosáhl počet víc jak tisíc bojovníků, avšak jsou zde započítány také skupiny prakticky z větší části Moravy, které byly přiřazeny do počtu spíše z politických důvodů a nebyly nikdy vojensky organizované. Poválečná zpráva mjr. Murzina uvádí 1 533 bojovníků, 304 padlých a popravených, 208 zraněných. Podle evidence k 5. květnu měla brigáda 1 229 členů z toho 927 Čechů.[12] Ne všichni členové brigády byli oddáni myšlenkám socialismu a orientace na sovětský svaz a většina politické otázky neřešila a spojila se v jednu širokou frontu proti nacismu. Brigáda sdružila lidi různých politických, filozofických názorů a vyznání a různých národností. Bylo zde 257 občanů SSSR - Rusové, Ukrajinci, Bělorusové, ale také Tataři, Arméni, Azerbajdžánci, Uzbekové. Malý počet 46 tvořili Poláci, Srbové, Angličané, Belgičani a také Maďaři a Němci. Ministerstvo obrany na základě zákona č.34/1946 Sb. vydalo 1116 partyzánských dekretů. Všichni členové brigády nebyli vůči civilnímu obyvatelstvu slušní a ohleduplní a v tvrdém boji s konfidenty a udavači gestapa museli řešit existenční otázku každý den. "Když to nešlo po dobrém pomáhali jsme si pažbou".[Poz 8]

OdkazyEditovat

PoznámkyEditovat

  1. Příkladem je člen desantu František Ralbovský, který ohrožoval pistolí rodinu a vynucoval si kožené boty a byl Ušiakem zastřelen. Podle pamětníků rozsudků smrti bylo vykonáno více, ale nelze je doložit.
  2. Když přijela posila z měšťanky tak se jednotka stáhla a mladého chlapce, který přestřihl telefonní dráty nechala napospas osudu. Toho našli Němci až druhý den v seníku a posléze možná umučili na gestapu v Bílé. Jméno se asi 18 letého chlapce se nikdy nezjistilo.
  3. Podle pamětníků to byli zejména Vlasovci, kteří měli čtyři obrněné vozidla a minomety.
  4. Popis událostí z kroniky Růčkové Velká maminka a "slavný rudý partyzán". Bílová, Rajnochovice 9.prosince 1944 https://www.turistika.cz/mista/velka-maminka-a-slavny-rudy-partyzan-bilova-rajnochovice/detail
  5. Za ztrátu vysílačky byl "Černý generál" Dajan Murzin po válce předvolán k sovětskému vojenskému soudu a za své kontroverzní násilné činy spáchané na Valašsku, mu byl několik let zakázán vstup na celé území ČSR. Ivan Petrovič Stěpanov zahynul nešťastně 10.dubna 1945 odraženou střelou do krku od Murzina v Rajnochovicích na Černavě. Jeho hrob a památník je na evangelickém hřbitově v Hošťálkové.
  6. HROŠOVÁ, Marie. Na každém kroku boj. Historie 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky Lze konstatovat, že brigáda díky nízkému počtu zbraní, které nebyly a nejsou nikde uvedeny, měla z vojenského pohledu zcela marginální význam.
  7. Četnické stanice byly ve všech městech nad 10 000 a v pohraničí nad 5 000.
  8. Podle historiků VHU v Praze civilnímu obyvatelstvu partyzánský odboj přinesl v konečném důsledku více negativ než pozitiv, avšak jednostranně hodnotit zejména jejich negativní činnost pouze dnešním úhlem pohledu není možné.

ReferenceEditovat

  1. http://rodinnivalecnici.webnode.cz/vojenske-utvary-nasich-valecniku/partyzanska-brigada-jana-zizky/
  2. První náročný výcvik začal v květnu pod vedením gen. Strokače a kpt.Kozlova, který z 72 adeptů dokončilo 39, kdy vypadli fyzicky slabší vojáci. Od června bylo přijato 98 čechoslováků na další výcvik ve Svjatošině. Výcvik se skládal z náročných nočních pochodů, topografie, tvorbě úkrytů, ženijního výcviku destrukce mostů, železnic, obsluhou zbraní různého původu a politického školení.
  3. Viktor Kollanda. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. Page Version ID: 18295763. 
  4. Mapy.cz. Mapy.cz [online]. [cit. 2020-03-27]. Dostupné online. 
  5. Akce ve Velkých Karlovicích. velkekarlovice.cz [online]. [cit. 2020-03-27]. Dostupné online. 
  6. Viktor Kollanda. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. Page Version ID: 17853455. 
  7. Akce ve Velkých Karlovicích. velkekarlovice.cz [online]. [cit. 2020-03-26]. Dostupné online. 
  8. Drahomíra Hudečková (1940). www.pametnaroda.cz [online]. [cit. 2020-02-25]. Dostupné online. 
  9. Historie Leskovce,Juříčkův mlýn. www.jurickuvmlyn.unas.cz [online]. [cit. 2020-03-26]. Dostupné online. 
  10. https://www.fronta.cz/utoky-na-zeleznice-v-protektoratu
  11. https://is.muni.cz/th/uwb5y/?fakulta=1421
  12. HROŠOVÁ, Marie. Na každém kroku boj.

LiteraturaEditovat

  • PŘIKRYL, Josef. 1. čs. partyzánská brigáda Jana Žižky: (srpen-listopad 1944). Ostrava: Profil, 1976. 302 s.
  • HROŠOVÁ, Marie. Na každém kroku boj. Historie 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky (srpen 1944–květen 1945). Vsetín, 2012. 432 s. ISBN 978-80-260-2483-5.
  • ZIKOVÁ, Renáta. Konfident brněnského gestapa Stanislav Kotačka. Vedoucí práce PhDr. Libor Vykoupil, PhD.. [s.l.]: Masarykova univerzita. Filozofická fakulta. Historický ústav, 2011. 86 s. Dostupné online. 
  • ŠOLC, Jiří. Za frontou na východě: českoslovenští parašutisté ve zvláštních operacích na východní frontě za druhé světové války (1941 – 1945). Praha: Svět křídel, 2003. 343 s. ISBN 80-85280-93-0
  • KROUPA, Vladislav, HUŇÁČEK, Zdeněk, JOŽÁK, Jiří, STŘÍBRNÝ, Jan. Český antifašismus a odboj: slovníková příručka. Praha: Naše vojsko; ČSPB, 1988. s. 315-316.
  • DUDA, Jindřich Velké Karlovice 1939–45,SPB V.Karlovice a Vsetín 1965
  • ČERNÝ, Vladimír Protipartyzánské operace na Moravě v letech 1944-1945, Brno 2006, nepublikovaná disertační práce