Konstituční monarchie

(přesměrováno z Parlamentní monarchie)
Slepá mapa světa monarchií podle typu:
      – absolutní monarchie,       – polokonstituční monarchie,       – konstituční monarchie,       – Commonwealth realm (konstituční monarchie v personální unii),       – subnárodní monarchie (tradiční)

Konstituční monarchie je forma monarchie, ve které panovník vykonává pravomoci na základě psané či nepsané ústavy.[1] Konstituční monarchie se odlišuje od absolutní monarchie omezením moci panovníka ústavou, dále dodržuje zásadu dělby moci, přičemž panovník je hlavou státu s vymezenými pravomocemi, rozsah jeho pravomocí se liší podle ústavy a připadá mu především úloha reprezentativní.

Konstituční monarchie může přestavovat systém, ve kterém panovník jedná jako ne-politická hlava státu podle ústavy ať už psané nebo nepsané.[2] Přestože panovník disponuje formální autoritou a vláda jedná v jeho jménu, v Evropě panovník obvykle nerozhoduje o politických otázkách nebo určuje politické představitele. Politolog Vernon Bogdanor cituje Thomas Macaulay, když mluví o konstituční monarchii jako „Panovník panuje ale nevládne“.[3]

HistorieEditovat

Nejstarší ústavní monarchie, která se datuje do dávných dob, byla hetitská. Byli to starověcí anatolští lidé, kteří žili v době bronzové, jejichž král nebo královna se museli dělit o svou autoritu se shromážděním, které se jmenuje Panku, což bylo ekvivalentem dnešního úmyslného shromáždění nebo zákonodárného sboru. Členové Panku pocházeli z rozptýlených šlechtických rodin, kteří pracovali jako zástupci svých subjektů v sousední nebo subalterní krajině federálního typu.

Kontinentální EvropaEditovat

Ústavní monarchie vznikla v kontinentální Evropě, přičemž Polsko vytvořilo první ústavu pro monarchii s ústavou ze dne 3. května 1791; byla to druhá ústava jednoho dokumentu na světě hned po první republikánské ústavě Spojených států. K ústavní monarchii také došlo krátce v raných letech francouzské revoluce, ale mnohem mnohem později. Napoleon Bonaparte je považován za prvního monarcha prohlašujícího se za ztělesnění národa, spíše než za božsky určeného vládce; tato interpretace monarchie je zárodečná vůči kontinentálním ústavním monarchiím. Německý filozof Georg Wilhelm Friedrich Hegel ve svém díle Prvky filosofie práva (1820) dal konceptu filosofické zdůvodnění, které se shodovalo s vyvíjející se současnou politickou teorií a protestantským křesťanským pohledem na přirozené právo.Hegelova předpověď konstitučního monarchy s velmi omezenými pravomocemi, jejichž funkcí je ztělesňovat národní charakter a zajišťovat ústavní kontinuitu v době nouze, se odrazila ve vývoji ústavních monarchií v Evropě a Japonsku.

Seznam současných ústavních monarchiíEditovat

Antigua a Barbuda

Austrálie

Bahamy

Barbados

Belgie

Belize

Bhútán

Kambodža

Kanada

Dánsko

Grenada

Jamajka

Japonsko

Jordánsko

Kuvajt

Lesotho

Lichtenštejnsko

Lucembursko

Malajsie

Monako

Maroko

Nizozemí

Nový Zéland

Norsko

Papua-Nová Guinea

Svatý Kryštof a Nevis

Svatá Lucie

Svatý Vincenc a Grenadiny

Šalamounovy ostrovy

Španělsko

Švédsko

Thajsko

Tonga

Tuvalu

Spojené arabské emiráty

Spojené království

ReferenceEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Constitutional monarchy na anglické Wikipedii.

  1. Blum, Cameron & Barnes 1970, s. 267–268.
  2. Kurian 2011, p
  3. Bogdanor 1996, pp. 407–422.

Související článkyEditovat