Wikipedie

Otto Wagner (voják)

československý voják

Plukovník Otto Viktor Wagner (28. března 1902 Smíchov[1] – 20. května 1974 Jihlava) byl československý voják známý především svým působením ve francouzské Cizinecké legii v době druhé světové války.[2]

Otto Wagner
Otto Wagner jako podplukovník čs. armády, cca 1945
Otto Wagner jako podplukovník čs. armády, cca 1945
Narození28. března 1902
Rakousko-Uhersko Smíchov, Rakousko-Uhersko
Úmrtí20. května 1974 (ve věku 72 let) nebo 28. května 1974 (ve věku 72 let)
Československo Jihlava, Československo
Místo pohřbeníAubagne (od 1976)
NárodnostČeši
Alma materÉcole spéciale militaire
Povolánívoják, autor memoárů, voják a voják z povolání
OceněníSpolečník osvobození
Koloniální medaile
Válečný kříž 1939–1945
rytíř Řádu čestné legie
Československý válečný kříž 1939
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život editovat

Narodil se na Smíchově jako první syn v rodině PhDr. Oktaviána Wagnera[1], profesora státní průmyslové školy v Praze. Po maturitě na reálném gymnáziu v Berouně v roce 1920 krátce pokračoval v dalších studiích, ale brzy jich zanechal a po krátkém působení jako zatímní učitel na měšťanské škole ve Zdicích se rozhodl pro vojenskou kariéru.[2] Vystudoval Vojenskou akademii v Hranicích a  francouzskou École spéciale militaire de Saint-Cyr.[3] Působil pak jako důstojník z povolání v Československé armádě, kde dosáhl hodnosti štábního kapitána.[2] V době československé mobilizace na podzim 1938 byl velitelem 12. (kulometné) roty 1. horského pěšího pluku rozmístěné v prostoru Oravy. V březnu 1939 se se svým útvarem podílel na opatřeních československé armády proti slovenským separatistům a po vzniku samostatné Slovenské republiky z ní byl 27. března vyhoštěn do okupovaných Čech.[2]

Druhá světová válka editovat

Z Prahy 18. května 1939 uprchl do Polska, kde krátce působil na československém konzulátu v Krakově. Odtud byl vznikajícím československým odbojem odeslán do Francie, kde v červnu 1939 zažádal o vstup do Francouzské armády. Do 17. srpna, kdy byl v hodnosti capitaine přijat do francouzského koloniálního vojska, působil jako pomocník československého vojenského atašé v Paříži.[2] Francouzskou armádou byl původně převelen do Dakaru, ale než tam mohl nastoupit, vypukla druhá světová válka a Wagner byl od začátku září 1939 přeložen ke službě u československého konzulátu v Marseille, kde se jako přednosta jeho vojenské kanceláře podílel na organizaci vznikajících ozbrojených sil v exilu.[2] Prvního prosince 1939 se stal dočasným velitelem I. praporu 2. československého pěšího pluku v Agde. Po reorganizaci československých ozbrojených sil se v červnu 1940 zúčastnil bojů na západní frontě jako zástupce velitele pěšího praporu I./2.[2]

Po kapitulaci Francie byl evakuován do Spojeného království, kam dorazil 12. července 1940. Zde byl v 1. československé smíšené brigádě zařazen do tzv. velitelské zálohy (existující vzhledem k přebytku důstojníků, pro které neexistovalo zařazení odpovídající jejich hodnostem), a posléze od počátku září zastával funkci zástupce velitele kulometné čety. 3. listopadu 1940 byl přeložen k brigádnímu náhradnímu tělesu jako tzv. nezařazený, spolu s dalšími důstojníky kteří podepsali dopis presidentu republiky Edvardu Benešovi v němž kritizovali poměry panující v exilovém vojsku. 16. listopadu 1940 byl vykázán z prostoru dislokace československých ozbrojených sil, a propuštěn mimo činnou službu, ale druhé opatření bylo 26. listopadu revokováno. Mezi lednem a dubnem 1941 byl internován v Leamingtonu.[2]

Šestnáctého dubna 1941 přešel se svolením presidenta republiky do služby v Cizinecké legii Svobodných Francouzů.[2] Zde převzal funkci velitele roty u II. praporu 13. půlbrigády, s nímž se v roce 1941 zúčastnil bezpečnostních operací v Sýrii. V roce 1942 se jednotka přesunula na severoafrické bojiště, kde se Wagner vyznamenal během bitvy o Bir Hakim[2][4] v níž rota pod jeho velením provedla několik úspěšných lokálních protiútoků, kterými odlehčila tlaku na obklíčený perimetr.[5] Po skončení bitvy a reformování francouzských sil v ní zúčastněných se stal zástupcem velitele II. praporu 13. půlbrigády, a v této funkci se zapojil do bitvy u El Alameinu, kde byl 24. října 1942 vážně raněn během bojů o návrší El Himemait.[2]

Během rekonvalescence byl 25. března 1943 povýšen do hodnosti chef de bataillon a přeložen do Británie, kde krátce působil v Camberley jako instruktor kursů pro nižší důstojníky francouzských ozbrojených sil. Mezi zářím 1943 a dubnem 1944 zastával funkci velitele praporu III./13. Cizinecké legie v Sidi Bel Abbès.[2]

Po návratu do Británie absolvoval mezi dubnem a srpnem 1944 několik speciálních kursů sabotáže a boje v týlu nepřítele, ale k jeho vysazení do akce nedošlo. Od poloviny listopadu až do konce roku 1944 byl zástupcem velitele náhradního a výcvikového tělesa Cizinecké legie v Coulommiers, a 1. ledna 1945 se stal velitelem pluku Forces françaises de l'intérieur „Foch“. V jeho čele se zúčastnil útoku na Royan a obléhání La Rochelle, které trvalo až do konce války v Evropě. Válku ukončil v hodnosti lieutenant-colonel francouzské armády a byl jedním z pouhých čtyř Čechoslováků kterým byl udělen Ordre de la Libération.[2]

Poválečné období editovat

Po návratu do vlasti v červenci 1945 nastoupil opět službu v Československé armádě v níž byl 1. srpna 1945 povýšen do hodnosti podplukovníka, a 1. září byl jmenován zatímním velitelem 20. pěšího pluku dislokovaného nejprve v Michalovcích a posléze v Prešově. Mezi dubnem a srpnem 1946 se jako velitel skupiny „Otto“, která byla podřízena velitelství „Zlato“, zúčastnil bojů s Banderovci v Karpatech a 1. října 1946 byl povýšen na plukovníka.[2]

Mezi 1. zářím 1946 a 31. lednem 1947 prošel kursem pro velitele vojskových těles a následně působil nejprve jako velitel 68. pěšího praporu v Jeseníku a od srpna 1948 jako zástupce velitele 13. brigády v Karlových Varech. 30. dubna 1949 se stal velitelem motorizované brigády tankového sboru v Olomouci. V době mezi 16. zářím 1949 a 16. červnem 1950 byl posluchačem Nejvyšší vojenské akademie v Praze. Ačkoliv byl členem KSS,[zdroj⁠?] prvního dubna 1951 byl jako politicky nespolehlivý přeložen do výslužby.[2]

Pracoval pak jako lesní dělník v Jeseníku, ale v březnu 1953 byl zatčen a odsouzen ke dvěma letům odnětí svobody, ztrátě důstojnické hodnosti a zákazu pobytu v Praze za hromadění zbraní a navádění k pokusu o opuštění republiky. V roce 1954 byl propuštěn z výkonu trestu v rámci amnestie. Živil se nadále jako pomocný dělník na mnoha místech republiky, a brigádnicky pracoval i poté co v roce 1962 odešel do starobního důchodu.[2] Stáří prožil v osadě Pejpina u Hudlic, kde vedl velmi spartánský život.

Zemřel v roce 1974 a v roce 1976 byly jeho zpopelněné ostatky uloženy v Památníku cizinecké legie v Aubagne.

Vyznamenání editovat

Odkazy editovat

Reference editovat

  1. ↑ a b Matriční záznam o narození a křtu farnosti při kostele sv. Václava a Smíchově v Praze
  2. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r STEHLÍK, Eduard. WAGNER Otto Viktor. In: LÁNÍK, Jaroslav, a kol. Vojenské osobnosti československého odboje 1939-1945. Praha: Ministerstvo obrany České republiky-Agentura vojenských informací a služeb (AVIS), 2005. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-01-01. ISBN 80-7278-233-9. S. 329–330. Archivováno 1. 1. 2014 na Wayback Machine.
  3. ↑ BOŸ, Jean. Historique de la 110e promotion (1923-25), promotion du Chevalier Bayard [PDF online]. Guer: École spéciale militaire de Saint-Cyr, 2010-09-10 [cit. 2015-11-20]. Dostupné online. (francouzsky) 
  4. ↑ a b (francouzsky) Životopis na stránkách Řádu osvobození Archivováno 26. 11. 2010 na Wayback Machine.
  5. ↑ GERAGHTY, Tony. March or Die: A New History of the French Foreign Legion. New York: Facts on File Publications, 1986. Dostupné online. ISBN 0-8160-1794-8. Kapitola Chapter 11: The Extraordinary Miss Travers (Bir Hakeim, 1942), s. 214–216. (anglicky) 
  6. ↑ Válka.cz, Koloniální medaile
  7. ↑ Válka.cz, Kříž dobrovolného bojovníka
  8. ↑ Válka.cz, Hvězda 1939–1945
  9. ↑ Válka.cz, Řád africké hvězdy

Literatura editovat

  • Otto WAGNER, S cizineckou legií proti Rommelovi, Praha: Naše vojsko 1970; 2. vyd. Praha: X-Egem 1995.
  • František WEINER, Poslední voják jde do Prahy. Otto Wagner z francouzské Cizinecké legie to nevzdal, Respekt, ročník 20, č. 24, 8.–14. červen 2009, s. 64

Externí odkazy editovat

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Otto_Wagner_(voják)&oldid=23090851“