Otevřít hlavní menu

Ordo Sancti Constantini Magni et Helena

organizace pravoslavných věřících
Svaté labarum s Kristovým monogramem a iniciály IHSV

Ordo Sancti Constantini Magni et Helena (Řád sv. Konstantina Velikého a Heleny) je mezinárodní organizace pravoslavných věřících registrovaná Evropskou komisí EU jako kulturní, charitativní a osvětová organizace.

Obsah

DějinyEditovat

Organizace navazuje na byzantský řád sv. Konstantina, který se po pádu této říše roku 1453 pod velmistrovstvím rodiny Komnénovců během 16. století v Itálii transformoval v katolický Konstantinův řád sv. Jiří. Název řádu byl upraven proto, že za světce považovala císaře Konstantina pouze východní (pravoslavná), nikoli církev katolická.

Na počátku 19. století, po roce 1815, ale došlo v rámci Konstantinova řádu ke schizmatu, když tehdejší parmská vévodkyně Marie Luisa Habsburská s odkazem na bývalé velmistrovství rodiny Farnese vytvořila samostatný parmský řád téhož jména. Na přelomu 19. a 20. století pak kvůli sporům o přednost mezi dvěma liniemi Bourbonů z někdejšího Království obojí Sicílie došlo k dalšímu schizmatu. Tento rozkol řádu přetrval dodnes.[1]

Důsledky řádového schizmatuEditovat

V polovině 20. století začaly mezi členy a sympatizanty řádu sílit sympatie k ekumenismu. Šlo o část členů francouzsko-neapolské linie podléhající velmistrovi Ferdinandu Piovi, vévodovi z Calabrie, kteří požadovali, aby se řád přizpůsobil moderní době a začal přijímat členy i jiných, než katolických vyznání. Tento požadavek vévoda z Calabrie neakceptoval, a proto na základě dohody došlo roku 1953, při příležitosti 500. výročí dobytí Konstantinopole, k rozdělení francouzsko-neapolské linie řádu na katolickou, která nadále podléhala dědičnému velmistrovi z rodu Bourbonů a nadále nesla jméno Konstantinův řád sv. Jiří, a ekumenickou, která ale proklamovala sounáležitost s bývalým byzantským i bourbonským řádem a přijala pozměněný název Ordo Sancti Constantini Magni (Řád sv. Konstantina Velikého). Byl registrován ve Švýcarsku jako organizace pečující o ochranu křesťanství. Velmistrem této linie byl zvolen Friedrich z rodu knížat a vévodů Beaufort-Spontin[2] (1916-1998), původně též rytíř Konstantinova řádu sv. Jiří.

Na rozdíl od Konstantinova řádu sv. Jiří, který byl rodovým (a též záslužným) řádem vedlejších linií Bourbonů, respektive Parmského vévodství a Neapolsko-Sicilského království byla tato nová řádová větev od počátku chápána jako charitativní organizace a aktivní byl nejen v Evropě, ale také v Africe, hlavně Egyptě. V náboženské rovině vychází z pravoslavných (ortodoxních) zásad, což významně přispělo ke sblížení s maloasijskými a egyptskými křesťany, zejména s řeckou pravoslavnou církví v egyptské Alexandrii. Z tohoto důvodu vzal řád v květnu 1970 v ochranu alexandrijský patriarcha řecké ortodoxní církve a později byl společenství udělen status čestné stráže Apoštolského trůnu Alexandrie. Nejvyšší počet členů tehdy tato organizace měla ve Finsku, které bylo s velkým odstupem následováno USA, Švédskem Řeckem a Rakouskem.[3]

Řád sv. Konstantina Velikého a HelenyEditovat

 
Dekorace řádného (pravoslavného) člena Ordo Sancti Constantini Magni et Helena

Po smrti Friedricha von Beaufort-Spontin roku 1998 se novým velmistrem řádu stal jeho syn Friedrich Christian (*1944). V téže době došlo k novému rozdělení organizace, když se od ekumenického Ordo Sancti Constantini Magni oddělila čistě pravoslavná větev, která na odlišení přijala název Ordo Sancti Constantini Magni et Helena (Rytířský řád sv. Konstantina Velikého a Heleny). Za svůj vznik vděčí Vojtěchu Kozákovi (1918-2002), který byl krátce po narození adoptován hrabětem Michaelem Esterházym (1884-1933) z forchtensteinské linie tohoto rodu pod jménem Adalbert Esterházy. Do států bývalého východního bloku přivedl řád po roce 1993 a to na základě dohody s vedením Ordo Sancti Constantini Magniv Helsinkách. Esterházymu se podařilo v poměrně krátkém čase vybudovat řadu poboček (komend) v několika státech střední a východní Evropy. Rozdílný pohled na náboženskou orientaci a organizaci vedl v dohodu o rozdělení s tím, že mezinárodní ústředí jmenovalo velmistrem nově konstituované linie právě Esterházyho.

V roce 1998 byl Ordo Sancti Constantini Magni et Helena zaregistrován v České republice jako mezinárodní nevládní organizace.[4] O necelý rok později, 6. prosince 1999, byl řád prohlášen součástí Pravoslavné církve a ochráncem pravoslaví. V roce 2000 byl jako mezinárodní organizace zaregistrován u OSN. Roku 2006 byla organizace tehdejším pravoslavným arcibiskupem pražským Kryštofem, metropolitou českých zemí a Slovenska za stavropigiální. Registrován v celosvětovém katalogu pravoslavných organizací je od roku 2008. V roce 2018 byl zaregistrován též Evropskou komisí jako kulturní, charitativní a osvětová organizace.[4]

Po smrti Adalberta Esterházyho roku 2002 se hlavou (velmistrem) tohoto stavropigiálního řádu stal Vladimír Valdecký, který ale funkci de facto nevykonával. Jeho statutárním zástupcem se stal pravoslavný kněz Eugen Freimann, který již od roku 2000 vykonával v důsledku vysokého věku Esterházyho funkci administrátora. Roku 2006 pak byl zvolen do čela řádu. Ordo Sancti Constantini Magni et Helena v současnosti působí zejména v Praze a severních a západních Čechách, ale jeho odnože (tzv. komendy) působí více či méně aktivně v řadě evropských zemí i v zámoří.[5]

K přijímání nových členů dochází dvakrát ročně při církevní slavnosti. Členové organizace coby pravoslavného stavropigiálního řádu pak mají nárok S přijetím do společenství je spojeno právo na čestné označení „rytíř Řádu sv. Konstantina Heleny a Heleny“, které odkazuje na členství v tomto společenství a neznamená povýšení do šlechtického stavu. Tato pravomoc žádným řádům (a to ani v rámci pravoslavné církve) nenáleží.

Řádové symbolyEditovat

Odznakem řádu je jetelový, červeně smaltovaný jetelový kříž s kruhovým středem se zlatými řeckými literami A, X, P, Ω. (XP jako řecká zkratka jména Kristus, АΩ jako symbol počátku i konce) Na jednotlivých ramenech jsou pak zlaté latinské litery I. H. S. V. (z latinského In hoc signo vinces = v tomto znamení zvítězíš). Stuha řádu je u profesních (pravoslavných) členů žlutá, u čestných členů, kteří, kteří nemusí být členy pravoslavné církve, modrá.

Velmistři řádu (pořadí podle tradice Ordo Sancti Constantini Magni et Helena)Editovat

Do nástupu rodu FarneseEditovat

  • Alexius Ondřej Angelos Flavios Komnenos, kníže makedonský, hrabě z Drivasta a Drače 1204 – 1260
  • Michael VI Angelos Flavios Komnenos, kníže makedonský, vévoda z Drivasta a Drače 1260 – 1318
  • Ondřej Angelos Flavios Komnenos, kníže makedonský, vévoda z Drivasta a Drače 1318 – 1366
  • Michael VII Angelos Flavios Komnenos, kníže makedonský, vévoda z Drivasta a Drače 1366 – 1410
  • Pavel Angelos Flavios Komnenos, kníže makedonský, vévoda z Drivasta a Drače 1410 – 1453
  • Ondřej II Angelos Flavios Komnenos, kníže makedonský, vévoda z Drivasta a Drače 1453 – 1479
  • Petr I. Angelos Flavios Komnenos, kníže makedonský, vévoda z Drivasta a Drače, Arcivescovo di Durazzo, 1479 – 1511
  • Jan Démétér Angelos Flavios Komnenos, kníže makedonský, vévoda z Drivasta a Drače 1511 – 1570
  • Ondřej Angelos Flavios Komnenos, kníže makedonský, vévoda z Drivasta a Drače 1570-1580,
  • Jeroným Angelos Flavios Komnenos, kníže makedonský, vévoda z Drivasta a Drače 1570-1591 (spoluvelmistr)
  • Petr II. Angelos Flavios Komnenos, kníže makedonský, vévoda z Drivasta a Drače 1580 – 1592
  • Jan Ondřej I. Angelos Flavios Komnenos, kníže makedonský, vévoda z Drivasta a Drače 1592 – 1634
  • Angelus Maria Angelos Flavios Komnenos, kníže makedonský, vévoda z Drivasta a Drače 1634 – 1678
  • Marek Angelos Flavios Komnenos, kníže makedonský, vévoda z Drivasta a Drače 1678 – 1679
  • Jeroným II. Angelos Flavios Komnenos, kníže makedonský, vévoda z Drivasta a Drače 1679 – 1687
  • Jan Ondřej II. Angelos Flavios Komnenos, kníže makedonský, vévoda z Drivasta a Drače 1687 – 1699

Konstatinův řád sv. JiříEditovat

  • František I. Farnese, vévoda z Parmy a Piacenzy 1699 –1727
  • Antonín Farnese, vévoda z Parmy a Piacenzy 1727 –1731
  • Karel I. Bourbonský, vévoda z Parmy a Piacenzy 1731 – 1735, král neapolsko-sicilský 1735 – 1759 (jako Karel V.)
  • Ferdinand IV. Bourbonský, král neapolsko-sicilský a Obojí Sicílie 1759 – 1816
  • František I. Bourbonský, král Obojí Sicílie 1825 –1830
  • Ferdinand II. Bourbonský, král Obojí Sicílie 1830 –1859
  • František II. Bourbonský, král Obojí Sicílie (od 1861 titulární) 1859 – 1894
  • Alfons Maria, princ Obojí Sicílie, hrabě z Caserty 1894 –1934
  • Ferdinand Pius, vévoda z Calabrie 1934 - 1960

Ordo Sancti Constantini MagniEditovat

  • Friedrich šestý vévoda a čtvrtý kníže von Beaufort-Spontin 1953-1998

Ordo Sancti Constantini Magni et HelenaEditovat

  • Adalbert Esterházy 1998-2002
  • Vladimír Valdecký 2003-2006 (titulární velmistr)
  • Eugen Freimann 2000-2006 administrátor,od 2006 velmistr

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Srov. webové stránky španělsko-neapolské řádové větve (velmistr: Pedro, vévoda z Calabrie) a francouzsko-neapolské řádové větve (velmistr: Carlo, vévoda z Castra).
  2. K dějinám rodu: ŽUPANIČ, Jan; STELLNER, František; FIALA, Michal. Encyklopedie knížecích rodů zemí Koruny české. Praha: Aleš Skřivan ml., 2001. ISBN 80-86493-00-8. S. 28-31.
  3. https://en.wikipedia.org/wiki/Ordo_Sancti_Constantini_Magni
  4. International Equester Ordo Sancti Constantini Magni (et Helena) In: https://ec.europa.eu/info/funding-tenders/opportunities/portal/screen/how-to-participate/beneficiary-register-search

LiteraturaEditovat

  • Alessio Cassinelli Lavezzo, Il Sacro Militare Ordine Costantiniano di San Giorgio, Phasar Ediizioni, Firenze, 2005.
  • Compendio historico dell´origine, fondatione, e stato privilegi imperiali, regii etc., bolle, brevi, motuproprii, monitorii, fulminatorii, pontificii & altri diplomi dell´ Ordine equestre imperial angelico aureate Constantiniano di San Giorgio del Cavaliere gran croce historico generale dell´ordine medesimo…, Venetia 1696.
  • Evžen Freimann – Petr Moidl, Rytířský řád sv. Konstantina a Heleny, Teplice 2017.
  • Gregor Gatscher-Riedl, In hoc signo vinces. Zwischen religiösem Mythos und politischem Anspruch von Byzanz nach Neapel. Die Geschichte des Heiligen Konstantinischen Ritterordens vom Heiligen Georg, Neue Welt Verlag, Vienna 2012.
  • František Lobkowicz, Encyklopedie řádů a vyznamenání, Libri, Praha 1995.

Externí odkazyEditovat