Opus Dei
Opus Dei, plným názvem Praelatura Sanctae Crucis et Operis Dei (česky Boží dílo či zkráceně Dílo, plným názvem Prelatura Svatého kříže a Opus Dei) je kontroverzní osobní prelaturou katolické církve. Jejím posláním je šířit ve světě povolání ke svatosti prostřednictvím posvěcování práce a rodinných a sociálních závazků prostřednictvím kleriků, kteří jsou v ní inkardinováni, a za organické spolupráce laiků, kteří se věnují apoštolským činnostem [1].
Prelatura Svatého kříže a Opus Dei | |
---|---|
Znak Opus Dei: kříž vepsaný do kruhu značícího zeměkouli | |
Zakladatel | Josemaría Escrivá de Balaguer |
Vznik | 2. října 1928 |
Typ | osobní prelatura |
Sídlo | Viale Bruno Buozzi, 73, 00197, Řím, Itálie |
Souřadnice | 41°55′18,4″ s. š., 12°29′2,6″ v. d. |
Působnost | svět |
Členové | cca 90 000 |
Zakladatel | sv. Josemaría Escrivá de Balaguer |
Prelát | mons. Fernando Ocáriz Braña |
Jeho předchůdce | biskup Javier Echevarría Rodriguez |
Předchůdce Javier Echevarría Rodriguez | biskup Álvaro del Portillo |
Hlavní orgán | generální rada, centrální asesorie |
Mateřská organizace | katolická církev |
Oficiální web | www |
multimediální obsah na Commons | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Svatý Josemaría Escrivá de Balaguer založil podle svého tvrzení Opus Dei na základě Božího vnuknutí v roce 1928 ve Španělsku. V roce 1941 bylo Opus Dei schváleno coby sdružení věřících diecézním biskupem v Madridu a v roce 1947 jej papež Pius XII ustanovil sekulárním institutem [2]. Svatý Josemaría Escrivá zemřel v roce 1975, v roce 1992 byl blahořečen a v roce 2002 svatořečen. V roce 1982 bylo Opus Dei přeměněno na osobní prelaturu svatým Janem Pavlem II.[3]. Jedná se tedy o sdružení kleriků [4] a nové náboženské hnutí charismatické povahy [5]. Sídlo prelatury se nachází v Římě a v jejím čele stojí prelát, který nesmí být biskupem [6]. V současné době Opus Dei působí v 68 zemích světa.
Opus Dei se ve svém sebepojetí liší od toho, jak jej pojímá katolická církev. Církevní právo považuje osobní prelatury za sdružení kleriků, kteří jsou v nich inkardinováni. Laici mohou spolupracovat na apoštolátu osobní prelatury, ale nejsou a nemohou být její součástí [7]. Zůstávají naopak pod výlučnou jurisdikcí svých ordinářů, tedy v první řadě diecézních biskupů [8]. Opus Dei naproti tomu považuje tyto laiky za svou součást a ukládá jim povinnost poslušnosti vůči prelátovi a dalším autoritám prelatury [9]. Podle papežské ročenky Annuario Pontificio v roce 2021 tvořilo prelaturu 2115 kněží, s nimiž na základě smluvního závazku spolupracovalo 93510 laiků.[10]
Historie editovat
Podle literatury Opus Dei bylo Opus Dei založeno madridským knězem Josemaríou Escrivou de Balaguer dne 2. října 1928 jakožto cesta osobního posvěcování se, která je určena lidem všech tříd skrze jejich profesní práci a plnění běžných povinností křesťana. Toto poselství prý narazilo na všeobecné mínění tehdejší doby, že k dosažení svatosti je třeba vést život zasvěcený pouze Bohu, tedy svatými mohou být pouze řeholníci nebo kněží [11].
Obě tato tvrzení se nicméně jeví jako diskutabilní ve světle historických faktů. V prvních stanovách Opus Dei z roku 1941 se píše, že život členů Opus Dei je "v podstatě nerozlišitelný od života řeholníků". V instrukci z roku 1934 se svatý Josemaría pro změnu zmínil, že Opus Dei není nahodilou organizací, nýbrž se jedná o trvalou organizaci "jako řeholní řád" se všemi důsledky. Původním záměrem svatého Josemaríi bylo tedy bylo spíše uvádět laiky do života, který byl co nejpodobnější řeholnímu životu, nikoliv respektovat specifika laického stavu [12]. Povinnosti numerářů a přidružených, které zahrnují přibližně 3 hodiny denně tzv. norem zbožnosti, odevzdávání všech vydělaných peněz, poslušnost, tělesné umrtvování včetně nošení cilicia a bičování se, a celoživotní celibát [13] jsou ostatně doposud podobnější životu podle řeholních regulí než běžnému laickému životu.
Vedle toho samotný Učitelský úřad katolické církve autoritativně zdůrazňoval univerzální povahu povolání ke svatosti ještě před založením Opus Dei. Například v Encyklice Rerum Omnium Perturbationem z roku 1922 papež Pius XI píše: "Sám Kristus učil, v čem svatost spočívá: ‘Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.’ (Matouš 48). Nemůžeme přijmout názor, že se tento Kristův příkaz týká pouze vybrané a privilegované skupiny duší a že všichni ostatní se mohou považovat za jemu milé, pokud dosáhli nižšího stupně svatosti. Pravý opak je pravdou, jak vyplývá ze samotné obecnosti jeho slov. Zákon svatosti zahrnuje všechny lidi a nepřipouští žádnou výjimku. Velký počet duší všech životních stavů, mladých i starých, které, jak nás informují dějiny, dosáhly zenitu křesťanské dokonalosti, tito světci na sobě pociťovali slabosti lidské přirozenosti a museli překonávat stejná pokušení jako my" [14]. Univerzální povolání ke svatosti proto v roce 1928 nebylo v církvi novou, natož pak revoluční myšlenkou.
Roku 1930 založil Josemaría Escrivá také ženskou část Opus Dei, které do té doby bylo určeno pouze pro muže. V roce 1933 bylo otevřeno první centrum Opus Dei, tzv. Academia DYA, kde se vyučovalo právo a architektura. O rok později se tato akademie přeměnila v malou vysokoškolskou kolej.
Během španělské občanské války, která byla poznamenána krutým náboženským pronásledováním, byl Josemaría Escrivá nucen skrývat se na několika místech Madridu.[15] V roce 1937 on i několik členů Opus Dei včetně Španělského architekta Miguela Fisaca [16] utekli z republikánské zóny Španělska a přes Pyreneje a Andorru se dostali do Francie, odkud bylo možné přejít do druhé části Španělska, ve které nebyla církev pronásledována. Tyto události a vypuknutí druhé světové války prozatím znemožnily uskutečnění projektů zakladatele Opus Dei na rozšíření své apoštolské práce do dalších zemí Evropy.
Během druhé světové války se zakladatel přestěhoval do Říma, jelikož si byl vědom nutnosti sídla v tomto městě pro další expanzi do celého světa. V následujících letech cestoval po celé Evropě, aby připravoval započetí práce Opus Dei v různých zemích. V roce 1946 začala tato práce v Portugalsku, Itálii, Anglii, Irsku a Francii. Do České republiky Opus Dei přišlo v roce 1990.
Struktura editovat
Opus Dei je od roku 1982 osobní prelaturou[17] katolické církve, tedy sdružením kleriků. Podle kánonu 295 Kodexu kanonického práva jsou osobní prelatury "podobné veřejným kněžským sdružením papežského práva s možností inkardinovat kleriky"[4]. Kanonické právo tedy připouští jedinou možnost vzniku členství v Opus Dei a to sice kněžskou či jáhenskou inkardinaci do této prelatury. Mezi lety 1947 a 1982 bylo Opus Dei sekulárním institutem, jehož členy mohli být i laici, kteří složili sliby, a ještě předtím bylo Opus Dei v letech 1941 až 1947 sdružením věřících (tzv. Pia Union) s působností v Madridské diecézi.
14. července 2022 vydal papež František motu proprio Ad Charisma Tuendum, [18], v němž konstatoval, že Opus Dei je klerikálním, nikoliv laickým sdružením, a z toho důvodu jej podřídil Dikasteriu pro klérus.
Dále papež František potvrdil, že Opus Dei je charismatickou, nikoliv hierarchickou organizací. Z toho důvodu ustanovil, že prelát Opus Dei nesmí být biskupem a nesmí používat pontifikální insignie, které do té doby používal [19]. Zároveň preláta Opus Dei ustanovil Apoštolským protonotářem Supernumerářem a dovolil mu používat insignie této nižší církevní hodnosti.
V neposlední řadě papež František v Ad Charisma Tuendum nově nařídil Opus Dei podávat každý rok zprávu o své činnosti Dikasteriu pro klérus a přepracovat své stanovy v souladu s učením koncilní eklesiologie o osobních prelaturách.
8. srpna 2023 vydal papež František další motu proprio Prelature Personali, v němž znovu zdůraznil, že Opus Dei je standardním sdružením kleriků, s nímž smějí laici spolupracovat na apoštolských činnostech.
Organizační členění Opus Dei editovat
Prelát – Apoštolský Protonotář Supernumerář nadaný pravomocemi ordináře [4]. Podle stanov Opus Dei se ujímá úřadu poté, co byla jeho volba potvrzena papežem [20].
Členové – kněží a jáhni inkardinovaní do prelatury [4].
Spolupracovníci – netvoří součást prelatury, ale spolupracují na jejích apoštolských činnostech [4].
Stanovy Opus Dei a další interní normativní dokumenty Opus Dei uvádějí mezi spolupracovníky zapojenými do činností Opus Dei tzv. numeráře, numerářky auxiliar, přidružené a supernumeráře [21]. Numeráři žijí v celoživotním celibátu komunitním životem v centrech Opus Dei a jsou povinni odevzdávat Opus Dei všechny své příjmy. Numerářky auxiliar se celoživotně věnují bezplatným domácím pracem v centrech Opus Dei. Přidružení mají všechny povinnosti numerářů s výjimkou komunitního života. Supernumeráři kromě toho nemají ani povinnost celoživotního celibátu a odevzdávání všech svých příjmů Opus Dei [13].
Kromě numerářů, numerářek auxiliar, přidružených a supernumerářů existují ještě další spolupracovníci Opus Dei [22]. Zatímco kněží a jáhni inkardinovaní do prelatury musí být pochopitelně katolíci, postavení spolupracovníka lze zastávat bez ohledu na vyznání.
Opus Dei ve světě editovat
Opus Dei zakládá svoje centra po celém světě. Mimo samotná centra je zde mnoho dalších činností, které jeho členové zakládají, z organizačního hlediska však obvykle nikoliv jako součást vlastní prelatury a s pomocí řady nečlenů, takže je někdy sporné, zda dotyčnou instituci nebo iniciativu označit za součást Díla. Obvykle se tak označují instituce a iniciativy založené členy Opus Dei a vykazující významný podíl členů Díla na klíčových pozicích a zejména pak instituce, které mají své spojení s Opus Dei kodifikovány ve svých vnitřních pravidlech. Takovýchto iniciativ v současné době existuje přes 600. Opus Dei provozuje Navarrskou univerzitu a univerzitu Santa Croce v Římě.[23]
Zásady editovat
Opus Dei je považováno za baštu konzervativismu a tzv. integrismu v katolické církvi. Odmítá to, co považuje za přehnaně liberální dezinterpretaci Druhého vatikánského koncilu, a velice důrazně prosazuje zásady správného křesťanského života. Velký důraz je kladen na askezi (dodržování půstů, mortifikace), mariánskou úctu a pravidelné a časté modlitby. Kněží Díla jsou povinni oblékat se do kněžského oděvu.[24]
Kritika editovat
V roce 1991 vzniklo mezinárodní sdružení ODAN (Opus Dei Awareness Network)[25]. Toto sdružení sjednocuje bývalé členy Opus Dei, kteří prelaturu kritizují pro manipulaci, sektářské rysy a dezintegraci osobnosti. V roce 2002 byl spuštěný španělský portál Opus Libros[26], který se zabývá publikací převážně kritických informací o Opus Dei a osvětou o fungování této organizace. V českém prostředí poskytla své svědectví o fungování Opus Dei například bývalá supernumerářka Opus Dei z Prahy Jana D. Pláteníková, která v této instituci katolické církve strávila více než dva roky[27]. Velmi kriticky a v souladu s informacemi z ODAN a z Opus Libros se o Opus Dei v České republice vyjádřili rovněž bývalí přidružení Opus Dei Antonín Steinhauser a Pavel Pernica, když byli na své zkušenosti dotázáni v bakalářské práci o příchodu Opus Dei do Československa[28].
Podle katolického novináře Messoriho a jeho knihy Případ Opus Dei lze kritiky a nepřátele Opus Dei rozdělit do dvou skupin. Zde nutno vzít v potaz, že Messori sám je vnímán jako představitel silně konzervativních a tradicionalistických proudů katolicismu a liberální nebo údajně marxismem poznamenané proudy katolicismu považuje za už v podstatě nekatolické.[29]
Tou první jsou mimokatolické skupiny, z nichž nejvýznamnější jsou součástí tzv. „protisektářského hnutí“, přičemž ovšem Messori zdůrazňuje, že jako sektářství tyto skupiny vnímají jakýkoliv intenzívněji žitý náboženský život a ve skutečnosti nejsou protisektářské, ale protináboženské a protikatolické. Podrobným rozborem vyvozuje, že snaha označit Dílo za sektářské a destruktivní nemá reálný základ. Zároveň také odmítá i další části kritiky Díla, které operují s tzv. „Černou legendou“, kterou řadí mezi ničím nepodložené konspirační teorie vzniklé jednak nepochopením, jednak úmyslnou lživou propagandou.[24]
Druhou skupinu kritiků Messori charakterizuje jako vnitrocírkevní opozici proti hnutí, která podle něj vychází z liberálních a údajně marxistických proudů katolicismu. Podle tradicionalisty Messoriho tyto skupiny vnímají Dílo jako výspu a oporu tradicionalistických a integristických hnutí a jako takové je napadají.[24]
Jednotlivé body kritiky editovat
- Přehnaný důraz na sebetrýznění – stránky opuslibros.org udávají jiné informace o formách sebetrýznění, které jsou v rozporu s prohlášeními představitelů prelatury, a dokládají je údajnými vnitřními směrnicemi. Numeráři a přidružení mají podle instrukcí údajné interní směrnice „De spiritu et de piis servandis consuetudinibus“ (č.125) cilicium používat všechny dny kromě nedělí a svátků nejméně dvě hodiny. Jednou týdně se mají bičovat pětiocasým karabáčem.[13]
- Seznam zakázaných knih – podle bývalých členů mají členové Opus Dei zakázáno číst knihy ze seznamu, který prelatura sestavila. Pokud je potřebují ke studijním účelům, potřebují souhlas nadřízeného. (U jednotlivých knih se liší, u nejtěžší 6. kategorie, kam patří i autor Milan Kundera, je nutný souhlas preláta.)[30]
- „Černá legenda“ – je podle Messoriho označení pro soubor konspiračních teorií, podle nichž je Opus Dei tajnou organizací podporující fašismus a pravicový extremismus a sloužící katolické církvi jako špionážní služba a mocenský nástroj výrazně ovlivňující politiku na státní a celosvětové úrovni. Opus Dei to popírá a uznávaní autoři, kteří blíže zkoumali Dílo, dospěli k názoru, že tyto legendy většinou nemají reálný základ. Vittorio Messori i John Allen ve svých knihách dokládají, že Dílo má své stoupence jak na pravici, tak na levici a že proklamované sepětí Díla jako celku s frankistickým režimem neexistovalo, neboť členové Opus Dei sice byli (sami za sebe) zastoupeni ve vládách pozdní fáze Francova režimu jakožto ekonomičtí experti (např. ministr obchodu Alberto Ullastres, ministr financí Mariano Navarro Rubio, ministr průmyslu Gregorio López Bravo a ministr bez portfeje Laureano López Rodó), ale ve stejné době jiní stáli v opozici proti němu (např. Rafael Calvo Serer a Antonio Fontán). Messori i Allen tvrdí, že hnutí má závazná pravidla týkající se pouze duchovního života, askeze a života hnutí a de facto nemá možnost a ani nesmí vytvářet jakoukoliv systematickou politiku a politická sdružení. Dále Messori dodává, že poslední období Francova režimu už bylo značně volnější a členství ve vládě v této době už není nijak závadné.[31]
- Zatajování základních informací – dlouhodobá snaha Opus Dei držet v tajnosti informace o vnitřním chodu prelatury vede ke spekulacím ohledně financování, majetkových poměrů nebo více či méně viditelného vměšování samotné prelatury do věcí veřejných. Žádosti o větší transparentnost a sebereflexi zatím zůstaly nevyslyšeny.[zdroj?]
- Techniky náboru – Opus Dei dlouhodobě čelí kritice za příliš agresivní techniky náboru nových členů (např. bombardování láskou) a chladnou vypočítavost (instruování k navazovaní přátelství, podávání písemných reportů o potenciálních členech).[zdroj?]
Reakce na kritiku editovat
Dřívější mluvčí Opus Dei Jack Valero popřel veškerá obvinění Opus Dei, ačkoliv připustil, že někteří členové se mohli dopustit pochybení. V dějinách bylo podle něj obvyklé, že „nové“ katolické instituce byly kritizovány: tak se stalo dominikánům, jezuité byli dokonce rozpuštěni, sv. Josef Kalasanský byl vyloučen z jím samotným založené kongregace piaristů.[32]
Co se týče obvinění ze strany bývalých členů Opus Dei, Valero řekl, že jej bolí jejich odchod ve zlém a že takto mluví o Opus Dei, zároveň ale poukazuje na případy členů, kteří Opus Dei opustili, nadále s ním ale udržují přátelský kontakt.[33]
John Allen, autor obsáhlé knihy o Opus Dei,[34] ke kritice ze strany bývalých členů Díla říká, že mnohá z jejich tvrzení si protiřečí s tím, co o Opus Dei říkají jiní bývalí členové,[35] a velkým množstvím lidí přímo zapojených do různých činností Opus Dei (Allen odhaduje jejich počet na 900 000).
Významné práce o Opus Dei editovat
Významné práce o Opus Dei dostupné v češtině:
- mnoho času věnoval Opus Dei prominentní italský katolický novinář Vittorio Messori, který o něm napsal řadu článků a knihu Případ Opus Dei (orig. Opus dei, un'indagine, 1994, česky vyšlo v roce 1998). V knize Messori píše, že její tvorbě věnoval rok studia jednak Díla samého, jednak literatuře o něm a netají se velmi příznivým dojmem, kterým na něj zapůsobilo.
- další významnou knihou o Opus Dei je Opus Dei (orig.: Opus Dei: An Objective Look Behind the Myths and Reality of the Most Controversial Force in the Catholic Church, 2005) Johna Allena.
- řada textů sv. Josemaríi Escrivá, zakladatele Opus Dei
- v češtině je k dispozici i kniha Noam Friedlanderové Co je Opus Dei (orig. What is Opus Dei, 2005)
Opus Dei v médiích editovat
Zájem veřejnosti o Opus Dei vyvolala kniha a film Šifra mistra Leonarda, v níž představitelé Opus Dei vystupují jako záporné postavy.
Odkazy editovat
Poznámky editovat
Reference editovat
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Opus Dei na španělské Wikipedii.
- ↑ Ad Charisma Tuendum Motu Proprio papeže Františka z roku 2022, úvodní odstavec
- ↑ Historický přehled Oficiální stránky Opus Dei
- ↑ Ut sit validum Apoštolská konstituce sv. Jana Pavla II. z roku 1982
- ↑ a b c d e Prelature Personali Apoštolský list papeže Františka z roku 2023
- ↑ Iuvenescit Ecclesia List Kongregace pro nauku víry z roku 2016
- ↑ Ad Charisma Tuendum Motu Proprio papeže Františka z roku 2022, článek 4
- ↑ Prelature Personali Apoštolský list papeže Františka z roku 2023, článek 1
- ↑ Kodex kanonického práva, kánony 107 a 296
- ↑ Kodex partikulárního práva Opus Dei kánon 88 §2
- ↑ Personal Prelature of Opus Dei, statistika Katolické církve
- ↑ Jubileum zakladatele Opus Dei Oficiální stránky Opus Dei
- ↑ Opus Dei as divine revelation E.B.E., 2016, kapitola 3
- ↑ a b c De spiritu et de piis servandis consuetudinibus, Opus libros
- ↑ Rerum Omnium Perturbationem Encyklika papeže Pia XI. z roku 1923
- ↑ Sv. Josemaria v Madridu, interaktivní mapa Archivováno 6. 8. 2013 na Wayback Machine. (španělsky)
- ↑ Interview with Miguel Fisac Opus Dei Awareness Network
- ↑ Costituzione Apostolica “Ut sit” [online]. Opus Dei, 7. 3. 2006 [cit. 2019-06-07]. Dostupné online. (italština)
- ↑ Lettera apostolica in forma di «Motu Proprio» “Ad Charisma Tuendum”, Řím . [online]. papež František, 14. 7. 2022 [cit. 2022-07-22]. Dostupné online. (italština)
- ↑ Homilía de Mons. Fernando Ocáriz en la entrada solemne en la iglesia prelaticia Iglesia Actualidad, 27/01/2017
- ↑ Kodex partikulárního práva Opus Dei kánon 130 §1
- ↑ Kodex partikulárního práva Opus Dei kánon 7 §1
- ↑ Kodex partikulárního práva Opus Dei kánon 7 §2
- ↑ Profilo & Missione [online]. Pontificia Università della Santa Croce [cit. 2019-06-07]. Dostupné online. (italština)
- ↑ a b c Vittorio Messori: Případ Opus Dei, Cesta, Brno 1998 ISBN 80-85319-77-2
- ↑ ODAN Opus Dei Awareness Network
- ↑ Opus Libros Gracias a Dios, ¡nos fuimos!
- ↑ Jana Dominika Pláteníková, Zdeněk Vojtíšek: Čí je to dílo? O kontroverzní římskokatolické skupině z vlastní zkušenosti. Dingir 1/2005, s. 33-35; http://www.dingir.cz/archiv/Dingir105.pdf
- ↑ STERZIK, Josef. Začátky mužské větve Opus Dei na území České republiky. Bakalářská práce, vedoucí Michela, Miroslav. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, Ústav českých dějin, 2024. https://dspace.cuni.cz/handle/20.500.11956/188567
- ↑ Tento názor vyjadřuje ve své knize při rozboru kritiky ze strany těchto proudu; Vittorio Messori: Případ Opus Dei, Cesta, Brno 1998 ISBN 80-85319-77-2
- ↑ ODAN – Index of Forbidden Books
- ↑ Vittorio Messori: Případ Opus Dei, Cesta, Brno 1998 ISBN 80-85319-77-2, str. 201–236
- ↑ Jose Miguel Cejas: Piedras de escándalo, Madrid: Palabra, 1992.
- ↑ BBC, Kontroverzní světec (španělsky)
- ↑ ALLEN, John. Opus Dei. Praha: Knižní klub, 2007. 397 s.
- ↑ Prohlášení Christophera Howse Archivováno 19. 7. 2011 na Wayback Machine., (španělsky)
Literatura editovat
- John L. Allan: Opus Dei, Knižní klub, Praha 2007, ISBN 978-80-242-1853-3
- Vittorio Messori: Případ Opus Dei, Cesta, Brno 1998, ISBN 80-85319-77-2
- Rozhovory s mos. Escrivou De Balaguer, Cesta, Brno 2002
- Francois Gondrand: Božím krokem, MCM, Olomouc 2007
Související články editovat
Externí odkazy editovat
- Obrázky, zvuky či videa k tématu Opus Dei na Wikimedia Commons
- Téma Opus Dei ve Wikicitátech
- (česky) Oficiální stránky pro Českou republiku
- (česky) Rozsáhlé pojednání o Opus Dei na www.katolík.cz
- (česky) Opus Dei a jeho vztah k lidskému tělu – bakalářská práce Johany Pižlové
- (anglicky) Opus Dei Awareness Network – kritické stránky bývalých členů a rodinných příslušníků