Otevřít hlavní menu

Opověď nebo opovědění bylo středověké právo, kdy kdokoli mohl vést válku proti komukoli, stačilo vyhlásit nepřátelství.[1] Jednalo se o pozůstatek raněstředověkého zvyku mimosoudního řešení sporů týkajících se cti a krevní msty. K opovědi přistupovali hlavně vladaři a šlechtici, tedy ti, kteří měli v rukou moc a zbraně. Během středověku byly mnohé snahy opovědi zabránit vyhlášením landfrýdu – zemského míru, který se vyhlašoval na určitém území na určitou dobu. Landfrýd ale nikdy nevydržel, neboť nebylo tak silného panovníka, který by dokázal udržení míru vynutit a ani šlechta se nechtěla svého práva na opověď vzdát.[zdroj?]

Jako delikt se v českém právu poprvé objevuje v roce 1402, respektive spadá pod nově definovaný delikt moci, ovšem po zbytek 15. a 16. století jsou ještě tato mimosoudní řešení dosti častá.[2] Teprve roku 1495 se podařilo císaři Maxmiliánovi I. vyhlásit „věčný zemský mír“, který se pozvolna skutečně prosadil.

ReferenceEditovat

  1. Encyklopedie CoJeCo
  2. MALÝ, Karel. Trestní právo v Čechách v 15. a 16. století. Praha: Univerzita Karlova, 1979. Kapitola Delikty proti právnímu řádu a veřejnému pořádku, s. 81–84. 

LiteraturaEditovat

  • Hagen Schulze: Stát a národ v evropských dějinách, NLN, Praha 2003