Omítkářský talíř
Omítkářský talíř nebo též maltový talíř je ruční kruhový omítkářský zásobník na maltu s rukojetí.
Zedník (pokud je pravák) jej drží v levé ruce zespodu za rukojeť talířem vzhůru. Zednickou lžicí, kterou drží v pravé ruce, nabere z kolečka do talíře potřebné množství malty, tu si pak z talíře nabírá a nahazováním omítá zeď nebo strop.
Stejnou funkci dnes na stavbách obvykle zastává zednické hladítko.
Popis editovat
Omítkářský talíř se skládá z dřevěné rukojeti a plechového talíře ve tvaru nízkého kužele, který je k rukojeti upevněn za svůj vrchol. Dřevěná rukojeť je shodná s dřevěnou rukojetí velkého pilníku. Samotný talíř má tvar kužele, který tvoří mělkou nádobu s nízkým olemováním (kužel menšího vrcholového úhlu). Má průměr 320 až 400 mm, výška kužele je cca 30 mm, je zhotoven z plechu 0,7 mm.
Použití editovat
Použití je velmi všestranné. Nabranou maltu je možno stlačit. Např. do vrstvy 2 cm. Pak je možno zednickou lžící nabírat vždy stále stejné množství malty a nahazovat ji např. mezi dvě dřevěné lišty. Při omítání dřevěného stropu do rákosu je omítkářský talíř pod nahazovaným místem a veškerá odpadlá malta padá zpět na talíř, vzniká minimální odpad. Při nahazování říms nebo ozdobných prvků z malty má zedník větší zásobu malty a nemusí ji stále doplňovat a shýbat se nad kolečko s maltou. Práce s ním je rychlá a pohodlná.
Nevýhodou talíře je, že namáhá krční páteř a nemůže s ním pracovat člověk, kterého často bolí záda.
Dříve byl mnohem více používán, naposledy v letech padesátých, kdy zednické čety socialistických úderníků potřebovaly vysoké výkony, aby překonaly normy. Dnes už ho jen vzácně nějaký zedník používá, protože není zvyklý na jeho přednosti. V době strojních omítaček je už spíše muzejním exponátem a patří do muzea zednictví.
Odkazy editovat
Literatura editovat
- KOHOUT, Jaroslav; TOBEK, Antonín. Zednictví: tradice z pohledu dneška. 8. vyd. Praha: Grada, 1998. 221 s. ISBN 80-7169-653-6.
- JANČ, Ladislav; KUDRLIČKA, Vilém. Zednické práce. 1. vyd. Praha: Práce, 1951.