Otevřít hlavní menu

Olovnatá běloba (lidově „plavajz“ – z něm. Bleiweiß) je zásaditý uhličitan olovnatý (směs uhličitanu a hydroxidu olovnatého) – 2 PbCO3 · Pb(OH)2.

Olovnatá běloba
Obecné
Systematický název Bazický uhličitan olovnatý
Triviální název olovnatá běloba
Anglický název White lead
Německý název Bleiweiß
Sumární vzorec 2 PbCO3 · Pb(OH)2
Vzhled bílý prášek
Identifikace
Registrační číslo CAS
EC-no (EINECS/ELINCS/NLP) 215-290-6
Vlastnosti
Molární hmotnost 775,63 g/mol
Teplota tání 400 °C (rozklad)
Hustota 6,14 g/cm³
Bezpečnost
GHS08 – látky nebezpečné pro zdraví
GHS08
GHS07 – dráždivé látky
GHS07
GHS09 – látky nebezpečné pro životní prostředí
GHS09
H-věty H360Df

H332 H302 H373 H410

Toxický
Toxický (T)
Nebezpečný pro životní prostředí
Nebezpečný pro životní prostředí (N)
R-věty R61, R20/22, R33, R50/53, R62
S-věty S53, S45, S60, S61
NFPA 704
NFPA 704.svg
0
3
0
Není-li uvedeno jinak, jsou použity
jednotky SI a STP (25 °C, 100 kPa).
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Je to v minulosti nejužívanější ze tří bílých pigmentů na bázi olova. Dále se používal síran olovnatý jako „olověná běloba“. Nejméně se používal uhličitan olovnatý – mletý cerusit.

CharakteristikaEditovat

Olovnatá běloba je jedovatý světlostálý pigment s vysokou kryvostí, který s vhodným pojivem vytváří výrazný lesk. Je vhodný pro olejová pojiva, neboť má výrazný sikativní účinek (urychlující zasychání). Navíc je v olejovém pojivu více chráněn před účinky vzdušného sirovodíku, který způsobuje tmavnutí vytvářením černého sulfidu olovnatého. Z téhož důvodu není vhodné jeho mísení s pigmenty obsahujícími síru. Pro svou toxicitu byla olovnatá běloba postupně nahrazena nejprve barytovou nebo zinkovou a později titanovou bělobou.

VýrobaEditovat

Olovnatá běloba je uměle vytvořený pigment. V přírodě se vyskytuje jako vzácný minerál hydrocerusit. Starodávný postup výroby se popisuje takto: Do skleněné nádoby se umístí kousky (nejlépe destičky) olova spolu s miskou octa. Nádoba se zakope do hnoje, kde se během několika týdnů olovo působením octových par a kysličníku uhličitého pokryje vrstvou bilého prášku. Také pozdější metody jsou založeny na principu reakce octanu olovnatého s kysličníkem uhličitým.

PoužitíEditovat

 
Olověný plech pokrytý vrstvou olovnaté běloby

Pro uměleckou malbu se používá olovnatá běloba pouze při restaurování starých olejomaleb. Až do konce 20. století byla olovnatá běloba používána do základních nátěrů na dřevo a hlavně antikorozních nétěrů na čisté povrchy kovů. (Na zkorodované povrchy se používal stejně jedovatý olovnatý suřík.) Je nestálá v alkalickém prostředí – nehodí se na fresky. Pojená lněným olejem ve tmě žloutne.

Olovnatá běloba se prodávala pod různými názvy většinou dle místa vzniku: kremžská, holandská, benátská, hamburská, kremnická běloba, nebo: břidlicová, perlová, sněhová, stříbrná, či krycí běloba.

Právě různé odchylky ve složení výchozí suroviny a hlavně fakt, že olovo obsahuje řadu izotopů prvků, jejichž poměr je dán stářím olova, je rozbor olovnaté běloby nejdůležitější metodou určování stáří maleb a identifikace jejich falzifikátů.