Wikipedie

Olga Růžičková

Narozena 10. 2. 1921 ve Velimi. Režisérka dokumentárních a vědeckopopulárních filmů.

Olga Růžičková, rozená Sixtová (10. února 1921 Velim – 18. října 2019 Praha) byla česká režisérka zaměřená na tvorbu krátkometrážních a středometrážních vědeckopopulárních dokumentů. Zanechala po sobě celkem 122 filmů, z nichž řada tematizuje činnost Výzkumného ústavu vodohospodářského T. G. Masaryka a vliv vodohospodářství na životní prostředí. Vzhledem tomuto zaměření lze autorku považovat za první režisérku ekologických filmů v Československu.[1]

Olga Růžičková
Rodné jménoOlga Sixtová
Narození10. února 1921
Velim
Úmrtí18. října 2019 (ve věku 98 let)
Praha
Národnostčeská
Povolánífilmová režisérka
ZaměstnavateléVýzkumný ústav vodohospodářský
Krátký film Praha
ChoťJiří Růžička
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Olga Růžičková jako dítě s bratrem Štěpánem

Život editovat

Rodina editovat

Narodila se ve Velimi v domě č. 557 do rodiny statkáře a výpravčího Štěpána Sixty a jeho choti Jiřiny, roz. Jarkovské.[2] Sixtové dle ústní tradice odvozovali svůj původ od rodu Sixtů z Ottersdorfu. Jednalo se o rodinu udržující tajně evangelickou víru v období rekatolizace, jejíž příslušníci významně přispěli k obnově evangelictví na Kolínsku po vydání Tolerančního patentu. Olžin dědeček Bedřich Sixta byl pro své osvětové úsilí nazýván "velimským Tolstojem". Byl osobním přítelem a spolupracovníkem T. G. Masaryka, který v Bedřichově velimském domě přespával při svých cestách po okolí. Bedřichův syn Štěpán zase udržoval kontakty s Antonínemm Švehlou. Olžiným bratrancem je známý keramik doc. Pavel Jarkovský. Se svým manželem Aloisem Růžičkou, fyzikálním chemikem a autorem řady patentů, se Olga seznámila během 2. světové války.[2]

Knihovnická činnost editovat

Od roku 1944 Olga Růžičková působila jako vedoucí pracovnice kolínské okružní knihovny, konkrétně dětského a selského oddělení. Od roku 1947 poté pracovala v městské knihovně města Chomutov, kde založila hudební oddělení, jež obsahovalo diskotéku gramofonových desek. O daném rozšíření knihovny informovala v článku pro časopis Knihovna. Pokračovala založením odvětví dramatických portrétů, jazykovým odvětvím určeným ke studiu cizích jazyků prostřednictvím poslechu gramofonových desek a dětským odvětvím s audionahrávkami pohádek. Ve spolupráci s Gramofonovými závody a s Ministerstvem informací a osvěty se Olga Růžičková zasadila o vznik nových půjčoven desek a poslucháren hudby také při dalších knihovnách, například při pražské ústřední knihovně. Poté, co v chomutovské knihovně dostala výpověď, jezdila s pojízdnou knihovnou a půjčovala knihy v okrajových částech Prahy.[3]

Filmová kariéra editovat

Počátky filmové kariéry editovat

Počátkem padesátých let Olga Růžičková absolvovala externě obor lidová výchova na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V letech 1949–1951 se podílela na výzkumu veřejného mínění o koncertech v Lidovýchovném ústavu T. G. Masaryka. Silná masarykovská orientace rodiny se však neslučovala s komunistickým režimem, jenž se dostal k moci. Sídlo Sixtů se stalo obětí nucené kolektivizace a začátkem padesátých let byla Olga s matkou a bratrem vystěhována z rodného hospodářství. Olžinu matku komunisté odsoudili ke ztrátě svobody a terčem postihu se stal také Olžin mladší bratr, Štěpán. Za „nespolehlivou“ byla v roce 1951 označena také Olga Růžičková a komunisty byla poslána „do výroby“ do Výzkumného ústavu vodohospodářského, který jí však následně umožnil pokračovat v knihovnické činnosti a kde započala též natáčet filmy. Ve svých 35 letech započala studium na katedře režie FAMU s cílem profesně se zdokonalit ve svém oboru.[2] Zde studovala v letech 1956–1961, o ročník výš než Věra Chytilová či Jiří Menzel. Olga Růžičková se tematicky zaměřovala vždy na odborná a přírodovědná témata. Její hlavní záměr nebyl filmově–umělecký, nýbrž primárně sdělovací.

Výzkumný ústav vodohospodářský editovat

V letech 1952–1970 působila Olga Růžičková ve Výzkumném ústavu vodohospodářském v Praze jako vedoucí vědecké knihovny a filmová režisérka. V období 1954–1960 v ústavu vyprodukovala pět filmů, v období 1961–1970 pak dalších 22 filmů.[4] Tvorba Olgy Růžičkové byla určena odbornému publiku i široké veřejnosti a zahrnovala krátkometrážní a středometrážní instruktážní snímky, dále filmy zachycující fungování pracovišť vodohospodářského ústavu, tehdejší výzkum v oblasti vodohospodářství (např. Vteřiny ze zdravotně vodohospodářského výzkumu; Vteřiny z hydraulického výzkumu), stavby přehrad (Kronika Slapské přehrady; Bílá přehrada) či problémy se znečišťováním vodních toků odpadními vodami (Fenoly; Mrtvé řeky; Voda na Karlovarsku). Ve svých snímcích snažila informovat širokou veřejnost o palčivých problémech, jež sužovaly tehdejší životní prostředí v Československu, přičemž se její kritický pohled mnohdy neshodoval s komunistickým étosem. Jako zaměstnankyně Výzkumného ústavu vodohospodářského v Praze se etablovala jako dokumentaristka krátkometrážních vědeckopopulárních filmů a vzhledem k jejímu zaměření na téma údržby životního prostředí, také jako průkopnice ekologického filmu.

„ „Chtěla jsem dělat věci, které mají z mého pohledu smysl, i když mi nikdy nepřinesou velkou známost." “
— Olga Růžičková[2]
 
28. 1. 1947 v Praze
 
1960 FAMU promoce O.R.

Krátký film Praha editovat

V roce 1970 změnila Olga Růžičková profesní působiště a stala se režisérkou Krátkého filmu Praha, kde měla možnost rozšířit tematickou škálu své tvorby. S vodohospodářským ústavem spolupracovala i nadále – např. na filmu Ledové procesy v tocích na počátku mrazivého období (1984). Olga Růžičková založila u Krátkého filmu studio vodohospodářských filmů. Zde působila až do roku 1988. Olga Růžičková neměla kvůli svému rodinnému původu vhodný kádrový posudek, přičemž jí politicky neprospěla ani pozdější ilegální emigrace jedné z jejích neteří do USA. V letech 1970-1985 však stál ve vedení Krátkého filmu Kamil Pixa, kontroverzní osobnost spojená se zrodem StB, která však v době normalizace dokázala držet ochrannou ruku i nad režimem neoblíbenými filmaři.[4]

Velkou zásluhu měla Olga Růžičková mimo jiné také na vzniku a organizaci mezinárodního filmového festivalu s tematikou životního prostředí EKOFILM, který vznikl v roce 1974 odtržením od festivalu TECHFILM.[4]

Filmografie editovat

Podrobně o filmové tvorbě Olgy Růžičkové pojednává článek Filmografie Olgy Růžičkové

Výběrová filmografie editovat

  • Fenoly (35 mm a 16 mm, 11 minut, dokument, černobílý)
  • Mrtvé řeky (1962, 35 mm a 16 mm, 12 minut, propagační dokument, černobílý)[5]
  • Mladé jezero (1965, 35 mm, 11 minut, populárně-vědecký, česká a anglická verze – česká se pravděpodobně nedochovala, barevný)
  • Vodní dílo Orlík (1967) Dokumentární cyklus skládající se z pěti samostatných částí: Projekt, Hydraulika, Stavba, Beton a Turbíny
  • Umělá infiltrace (1968)

Úspěchy a ocenění editovat

Za svůj život obdržela Olga Růžičková celkem 39 cen z filmových festivalů doma i v zahraničí.[6] Snímku Fluoridace pitné vody (1969) byla udělena putovní cena Ministerstva lesního a vodního hospodářství za výrazný příspěvek k popularizaci a řešení důležitého problému v oboru stomatologie. Svými snímky zastupovala Olga Růžičková Československo na zahraničních filmových festivalech, sympoziích a konferencích a za filmy Odpadní vody z jatek a masného průmyslu a Čištění odpadních vod z výroby kyseliny citronové se jí dostalo mezinárodních ocenění.[1] Hlavní cenu na festivalu TECHFILM v roce 1968 v kategorii filmů naučných a instrukčních obdržel snímek Odpadní vody z jatek a masného průmyslu. Hlavní cenu v kategorii filmů dokumentárních a reportážních získal film Vodní dílo Orlík – Turbíny a čestné uznání v kategorii filmů vědeckých a výzkumných získal odborný filmový dokument Umělá infiltrace.

Na přehlídce technických, vědeckých a naučných filmů TECHFILM 71 bylo o problematice vodního hospodářství promítnuto 10 filmů z ČSSR, Maďarska, Bulharska a USA. V české sekci porota udělila cenu MLVH ČSR filmu Provzdušňování údolních nádrží. Dále byl oceněn též snímek Voda, jak ji neznáme – 3. díl, který byl vyroben ve Výzkumném ústavu vodohospodářském pro Československou televizi a získal čestné uznání v kategorii B (filmy instrukční, naučné a školní).

Odkazy editovat

Reference editovat

  1. ↑ a b KULT, Arnošt. Před sty lety se narodila režisérka Olga Růžičková. Vodohospodářské technicko-ekonomické informace. 2021-04-19, roč. 63, čís. 2, s. 52–56. Dostupné online [cit. 2022-12-05]. ISSN 1805-6555. 
  2. ↑ a b c d PressReader.com - Digital Newspaper & Magazine Subscriptions. www.pressreader.com [online]. [cit. 2022-12-05]. Dostupné online. 
  3. ↑ Růžičková, Olga, 1921-2019. aleph.nkp.cz [online]. [cit. 2023-01-25]. Dostupné online. 
  4. ↑ a b c KULT, Arnošt. Před sty lety se narodila režisérka Olga Růžičková. Vodohospodářské technicko-ekonomické informace. 2021-04-19, roč. 63, čís. 2, s. 52–56. Dostupné online [cit. 2023-01-17]. ISSN 1805-6555. 
  5. ↑ COUFALOVÁ, Valerie. Neviditelné ženy FAMU – Revue. Filmový přehled [online]. [cit. 2023-01-24]. Dostupné online. 
  6. ↑ Kdo je kdo: osobnosti české současnosti.. Praha: [s.n.], 2002. ISBN 978-80-87402-74-0. S. 562. 

Související články editovat

Externí odkazy editovat

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Olga_Růžičková&oldid=23500144“