Oldřich Daněk

český divadelní režisér, dramatik, režisér a scenárista

Oldřich Daněk (16. ledna 1927 Ostrava3. září 2000 Praha) byl český dramatik, spisovatel, režisér a scenárista. Ve své dramatické tvorbě se inspiroval epickým divadlem Bertolta Brechta.

Oldřich Daněk
Narození16. ledna 1927
Ostrava
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí3. září 2000 (ve věku 73 let)
Praha
ČeskoČesko Česko
Povoláníspisovatel, filmový režisér, scenárista, herec, dramatik a režisér
Politická příslušnostKomunistická strana Československa
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

ŽivotopisEditovat

Jeho otec byl řezník, matka prodavačka. V posledním ročníku gymnázia v Moravské Ostravě byl totálně nasazen na práci do říše.[1] Po válce, v roce 1945, si dodělal maturitu. V té době se stal rovněž hercem ostravského Divadla Petra Bezruče a vstoupil do KSČ. Od roku 1946 začal studovat pražskou DAMU. Absolvoval v roce 1950, a to jak v oboru herectví (u Ladislava Peška a Karla Högera), tak režie (u Jindřicha Honzla).

Po studiu se stal režisérem Klicperova divadlaHradci Králové, kde působil až do konce roku 1953. V letech 1954–1956 byl umělecký šéf činohry i režisér Divadla F. X. ŠaldyLiberci. V roce 1956 byl zaměstnán ve Filmovém studiu Barrandov, nejprve jako externí scenárista, od roku 1958 jako dramaturg a od roku 1960 jako režisér. Napsal pro Barrandov scénáře k řadě filmů, např. Ošklivá slečna (1959) nebo Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky (1967). Hojně také v 60. letech publikoval v tisku, zejména fejetony a drobné úvahy (zejm. v Divadle, Literárních novinách, Divadelních novinách, Filmu a době, Hostu do domu, Scéně, Mladém světě).

V roce 1967 byl zvolen do ústředního výboru Svazu československých spisovatelů a byl aktivním účastníkem Pražského jara. V roce 1968 podepsal výzvu Dva tisíce slov, za což byl v roce 1970 vyškrtnut z komunistické strany a v roce 1973 propuštěn z Filmového studia Barrandov. Od té doby byl spisovatelem na volné noze. Přes "osmašedesátnický škraloup" mu ale bylo umožněno psát zejména pro televizi a rozhlas (např. seriál Byl jednou jeden dům). V 80. letech byl dokonce oceněn titulem zasloužilý umělec a Řádem Klementa Gottwalda (1988). V té době spolupracoval zejména s pražským Vinohradským divadlem, pro nějž napsal své nejslavnější hry (např. Vévodkyně valdštejnských vojsk). Zemřel v Praze, na karcinom hrtanu a selhání srdce. Pohřben byl v Sobotce.

Jeho vnukem je zpěvák Kryštof Michal.[2]

DíloEditovat

Jeho hry se často zabývají morálkou, autor je vždy na straně klasických morálních zásad. Divadelní encyklopedie jako hlavní témata jeho díla označuje "mravní odpovědnost jedince vůči společnosti, obtížnost posuzování viny, boj talentovaných s mocnými a posedlost jako hnací síla vývoje lidstva".[1] Typické jsou pro něj rovněž historické látky, užívání apokryfu, demýtizace historických postav a jistá záliba v paradoxech. Zjevnou je rovněž inspirace antiiluzivním divadlem Bertolta Brechta, typickým je užívání principu "divadla na divadle" či vypravěče, který diváka provází dějem a upozorňuje ho "je to jen divadlo, mohlo to být také jinak". V jeho pozdních divadelních hrách je dialog povýšen na jediného nositele významu. Základem textů inscenovaných v rozhlase a televizi byly často jeho divadelní hry, nezřídka si je sám režíroval a využíval k tomu svůj oblíbený vinohradský herecký ansámbl.

BibliografieEditovat

DramaEditovat

  • Umění odejít, 1955
  • Čtyřicátý osmý, 1956
  • Pohled do očí, 1959
  • Svatba sňatkového podvodníka, 1961
  • Máte rádi blázny?, 1962
  • Lova na mamuta, 1963
  • Čtyřicet omylů Herodesových, někdy též Čtyřicet zlosynů a jedno neviňátko, 1966
  • Vrátím se do Prahy, 1969
  • Dva na koni, jeden na oslu, 1971
  • Hvězda jménem Praha, 1973
  • Případ bez jednacího čísla, 1974
  • Válka vypukne po přestávce, 1976
  • Střelec, 1978
  • Bitva na Moravském poli, 1979
  • Vévodkyně valdštejnských vojsk, 1980
  • Zpráva o chirurgii města N., 1981
  • Příští léto v Locarnu, 1982
  • Životopis mého strýce, 1983
  • Zdaleka ne tak ošklivá, jak se původně zdálo, 1983
  • Sen smíchovské noci, 1984
  • Jedno jaro v Paříži, 1987
  • Kulhavý mezek, 1987
  • Vy jste Jan, 1987
  • Jak snadné je vládnout, 1993

PrózaEditovat

  • Král utíká z boje, 1967
  • Únosce: Podivný den herce Krapka, 1967
  • Král bez přilby, 1971
  • Vražda v Olomouci, 1972 román
  • Žhářky a požárnice, 1980
  • Nedávno…: Útržky z běhu času, 1985 historické povídky

FilmEditovat

  • Zde jsou lvi, 1958, scénář
  • Ošklivá slečna[3], 1959, scénář a pomocná režie
  • Tři tuny prachu, 1960, scénář a režie
  • Pohled do očí, 1961, scénář a režie
  • Prosím nebudit, 1962, scénář
  • Spanilá jízda, 1963, scénář a režie
  • Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky, 1967, spolupráce na scénáři
  • Královský omyl, 1968, scénář na motivy vlastního románu Král utíká z boje + režie
  • Dva na koni, jeden na oslu, 1986, námět: stejnojmenná hra Oldřicha Daňka

Režie v TVEditovat

  • Muž v pralese, 1971
  • Raněný lučištník, 1974
  • Dva útržky ze života muže, 1976
  • Druhá první dáma, 1980
  • Žena z Korinta, 1986
  • Španělé v Praze, 1988
  • Opouštět Petrohrad, 1990
  • Pilát Pontský, onoho dne, 1991
  • Záskok pro Sissi, 1995

Scénáře k TV inscenacím a seriálůmEditovat

  • Prometheus, 1958
  • Pařížský kat, 1968
  • Kardinál Zabarella, 1968,
  • Břetislav a Jitka, 1974
  • Byl jednou jeden dům, 1974, TV seriál, scénář spolu s Janem Otčenáškem
  • Dnes v jednom domě, 1978, TV seriál, scénář spolu s Janem Otčenáškem
  • Cesta na Borneo, 1983
  • Záviš a Kunhuta, 1985
  • Bankovní dům Daubner, 1989

Rozhlasové hryEditovat

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. a b Daněk, Oldřich – Divadelní Encyklopedie. encyklopedie.idu.cz [online]. [cit. 2020-12-10]. Dostupné online. 
  2. Kryštof Michal: O holkách &...[nedostupný zdroj], Instinkt č. 42/11, 20.11.2011
  3. Ošklivá slečna (analýza scénáře a filmu) na stránkách 25fps
  4. Oldřich Daněk: Přepadení Národní banky Archivováno 8. 3. 2014 na Wayback Machine. na stránkách Českého rozhlasu
  5. Oldřich Daněk: Vzpomínka na Hamleta. S Martou Vančurovou a Josefem Vinklářem. Vltava [online]. Český rozhlas, 2019-10-26 [cit. 2019-10-26]. Dostupné online. 
  6. Oldřich Daněk: Rozhovor v Delfách na stránkách Českého rozhlasu
  7. Oldřich Daněk: Rudolfinská noc Archivováno 21. 2. 2014 na Wayback Machine. na stránkách Českého rozhlasu
  8. [1]

LiteraturaEditovat

  • Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů. Praha : Divadelní ústav, 2000. 615 s. ISBN 80-7008-107-4. S. 66, 206, 216.
  • Čeští spisovatelé 20. století. Praha: Československý spisovatel, 1985. s. 87–90
  • Kdo je kdo : 91/92 : Česká republika, federální orgány ČSFR. Díl 1, A–M. Praha: Kdo je kdo, 1991. 636 s. ISBN 80-901103-0-4. S. 142–143. 
  • Osobnosti – Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 114–115. 
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 222. 
  • VALTROVÁ, Marie – ORNEST, Ota. Hraje váš tatínek ještě na housle?. Praha: Primus, 1993, s. 284, 332, ISBN 80-85625-19-9
  • VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 12. sešit : D–Die. Praha: Libri, 2009. 105–215 s. ISBN 978-80-7277-415-9. S. 120–121. 

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat