Otevřít hlavní menu
Ohmův zákon

Ohmův zákon vyjadřuje empirickou závislost proudu mezi dvěma body na vodiči na přiloženém napětí.[1] Je pojmenován podle svého objevitele Georga Ohma. Ohmův zákon zavádí jednak novou veličinu odpor a dále říká, že tento odpor je nezávislý na napětí (R= konst.).

Je-li napětí na koncích vodiče stálé, je proud nepřímo úměrný odporu vodiče.

,


odtud napětí na koncích vodiče:


kde I je elektrický proud; G je elektrická vodivost, U je elektrické napětí a R je elektrický odpor.

Ohmův zákon tedy říká, že

Látky, které nesplňují podmínku R = konst. se nazývají látky neohmické (např. polovodiče).

Odpor většiny látek je závislý na jejich teplotě, která se průchodem proudu může měnit. Rovněž lze náročným technologickým postupem vyrobit látky, jejichž odpor může mít za určitých podmínek výrazně nelineární charakter – polovodiče. Při vedení elektrického proudu dochází i k jiným elektrickým jevům – běžné materiály mají kromě odporu také elektrickou permitivitu, může se projevovat vliv elektrické indukce.

Alternativním způsobem zápisu Ohmova zákona je tzv. diferenciální tvar:

, nebo ,

kde je hustota elektrického proudu, je měrná elektrická vodivost a je intenzita elektrického pole. Diferenciální tvar vyjadřuje vztah elektrického pole a elektrického proudu. Toto je původní tvar Ohmova zákona.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. NEČÁSEK, Sláva. Radiotechnika do kapsy. Praha 2: SNTL, 1981. Kapitola Základní elektrotechnické vztahy, s. 11. 

Externí odkazyEditovat