Lázně Odolenka nebo také Vodolenka či Wodolenka, se nacházejí na kopci zvaném Svatobor asi 723m n. m. v katastru malé vsi Odolenov u města Sušice. Podle historických pramenů celý Svatobor sloužíval jako shromaždiště k pohanským obřadům řadu staletí, poslední zmínky o těchto shromážděních sahají až do začátku 11. století. Pod Svatoborem jsou i objevy pohřebiště původní slovanské osady Sušice, datované nálezem denáru z doby Vratislava I. (1061 - 92).

Budova lázní

Pověst o původu názvuEditovat

Za času vojvody Nezamysla zplodil Lopota Bytiš s manželkou Burkou syny Tuchonce a Krásoně, dceru pak Klatowku (zakladatelku Klatov). Esymislaw měl se svou družkou Klatowkou 4 syny (Klattowesan, Wostrodic, Lab a Kejchan). Syn Lab si vzal za ženu krásnou dívku jménem Trestinka, dceru rytíře Zymoroda a po své smrti zanechal dědice Bořka a dvě dcery, Wodolinku a druhou Hodolanku. Celá tato rodina z rodu Bitišova byla pohanské víry a tak také všichni žili. Jak ale do Klatow proniklo křesťanství, své pohanství za omyl uznali a Wodolenka, sestra Rosmilova, který byl váženým klatovským občanem a pohanským vyznavačem, musela uprchnout z omylu pohanské víry, a tehdy při východu slunce se prodírala skrz husté a tmavé lesy až na horu zvanou Svatobor u města Sušice, kde také zastavila, aby zde svůj dům pro sebe a svou družinu vystavěla, a později zde i zemřela. Tam, kde její blízcí pak její hrob kopat započali, tam ze skály vytryskl silný pramen, který se dodnes Wodolenka nazývá.[1]

HistorieEditovat

První písemná zmínka o obci Odolenov pochází z roku 1573, kdy obec náležela ke statku Hrádeckému.

Vůbec první písemná zmínka o prameni Wodolenka pochází od Vojtěcha Chanovského, když v latinském spise „Šlépěje nábožnosti české“ vydaném v roce 1659 mluví o studánce Vodolenské a o jejím působení. Bohuslav Balbín píše v roce 1679 o zázračných účincích vody z pramene na Svatoboru.

Z dalších pramenů se dozvídáme , že roku 1748 nechal Jan Ferdinand hrabě Desfours asi sto kroků od hrobu Wodolenky postavit kapli k poctě Panny Marie Pomocné. Tento hrob byl ještě v těch letech označen dřevěnou mříží a byl uctíván. Při výstavbě kaple byl hrob zničen. Kaple byla vysvěcena 18. června 1750 od P. Václava Weissenregnera, děkana sušického a čestného kanovníka staroboleslavského.

V roce 1776 napsal známý zbynický farář František Hruška německy obsáhlý rukopis VODOLENKA. Spis daroval Anně Marii Hraběnce des Foursové. Tento spis je v současné době uložen ve sbírkách sušického muzea. Uvádí v něm několik popisů zázračných uzdravení vodou z pramene Wodolenky.

Baronka Antonie Sturmfedrová v roce 1853 započala s nákladnými úpravami lázní. Jednu neděli ke konci srpna 1867 improvizovali v lázních Wodolenka studenti zábavu a k ní dopravili starší klavír, čímž na místo přilákali i hudebního skladatele Bedřicha Smetanu, který tehdy byl hostem v Sušici u pana Angra, kapelníka Národního divadla. Na Wodolence se léčil i spisovatel Ivan Klicpera, jehož pravidelně navštěvovali Dr. Josef Gabriel a hrádecký kněz, spisovatel František Pravda. Klicpera napsal na Wodolence 2 pověsti: Na stráži a Vodolenka.

V roce 1868 byl ze Svatoboru vybrán jeden ze základních kamenů Národního divadla a v roce 1869 tu hledal uzdravení herec Jan Kaška, člen Tylovy družiny Prozatímního divadla. Budova lázní byla jako hostinec v provozu ještě několik let po druhé světové válce. Po uzavření hostince několik roků areál pustl, na počátku 60. let se počalo s budováním dětského tábora, kterým za ta léta prošly tisíce dětí.

GalerieEditovat

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Spis Vodolenka z roku 1776 od zbynického kněze Františka Hrušky

Externí odkazyEditovat