Odkaz tety Karolíny
Odkaz tety Karolíny (ve francouzském originále Le testament de la tante Caroline) je opéra-bouffe nebo opereta francouzského skladatele Alberta Roussela a libretisty Michela Vebera (píšícího pod pseudonymem Nino). Byla napsána v letech 1932–1933 a poprvé byla uvedena v českém překladu Julie Reisserové v českém divadle v Olomouci 14. listopadu 1936. Tříaktová opera buffa byla následně přepracována na jednoaktovou operetu.[1]
| Odkaz tety Karolíny | |
|---|---|
| Le Testament de la tante Caroline | |
 Albert Roussel (fotografie z roku 1913) | |
| Základní informace | |
| Žánr | opéra-bouffe / opereta |
| Skladatel | Albert Roussel |
| Libretista | Nino (= Michel Veber) |
| Počet dějství | 3 (1. verze) / 1 (2. verze) |
| Originální jazyk | francouzština |
| Datum vzniku | 1932–33 rev. 1936 |
| Premiéra | 14. listopadu 1936, Olomouc (1. verze) / 11. března 1937, Paříž, Théâtre de l'Opéra-Comique (2. verze) |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Vznik a historie díla editovat
Roussel zkomponoval Odkaz tety Karolíny v letech 1932–1933. Do té doby skládal výlučně ve vážném duchu a ke komické operetě se obrátil bezprostředně pod příkladem podobně laděných děl Arthura Honeggera (Příhody krále Pausola 1930, Kráska z Moudonu 1931) a Jacquese Iberta (Král z Yvetotu 1930, Gonzaga 1931), které sklízely jak kritický, tak finanční úspěch. Příběh o hamižných a nakonec ošizených příbuzných připomíná Pucciniho aktovku Gianni Schicchi, avšak s pikantními rysy ve stylu 20. let 20. století. Své dílo Roussel popsal jako „jakousi bufózní operetu (opérette-bouffe), jejíž postavy jsou téměř zcela groteskní a měly by být hrány bez jakékoli obavy z přehánění svého účinku“.[1] Hudební historik Jan Trojan Odkaz tety Karolíny označuje za „konverzační veselohru“; hravý ráz a přístupnost podtrhuje využití diatoniky a durové tóniny, „lehce noblesní tón“ ji zařazuje do děl z okruhu Pařížské šestky.[2]
Poté, co Roussel neuspěl s uvedením opery v Paříži,využil nabídky své někdejší dlouhodobé žačky, skladatelky Julie Reisserové, jež mu zajistila uvedení opery v české opeře v Olomouci. Reisserová pořídila sama překlad a opera tak měla světovou premiéru v češtině dne 14. listopadu 1936 pod názvem Odkaz tety Karolíny (v literatuře jsou rovněž uváděny české názvy Testament tety Karolíny[1] a Závěť tety Karolíny[2]). Dirigoval Adolf Heller, režii měl Oldřich Stibor, výpravu navrhl Josef Gabriel a choreografii Josef Judl.[3] Kritický ohlas byl poněkud vlažný. Roussel se podle vlastních slov snažil, aby bylo jeho dílo „jasné, příjemné a přístupné“, ale podle kritiky mu činilo potíže „přizpůsobit se prostotě“. Na základě těchto ohlasů Roussel operu výrazně přepracoval, především pomocí škrtů, a zkondenzoval původní tři dějství na jediné. V této redukované a zjednodušené operetní podobě byl Odkaz tety Karolíny konečně uveden ve francouzské premiéře v pařížské Opéra-Comique dne 11. března 1937 ve výpravě reformátorského scénografa gruzínského původu Georgese Pitoëffa.[1] Bezprostředně poté byla Rousselova opereta uvedena poprvé rovněž v němčině, a to v pražském Novém německém divadle 18. dubna 1937; dirigoval Fritz Zweig.[4][5]
Opera byla později uváděna výhradně v redukované operetní verzi, především ve francouzsky mluvícím prostoru, ale též ve Spojených státech amerických. V Německu byla poprvé uvedena na festivalu ve Schwetzingenu, regulérně ji poprvé uvedla až Deutsche Oper am Rhein v Düsseldorfu 24. února 2012[6]; ve Vídni ji poprvé uvedla Komorní opera (Kammeroper) roku 1968.[7] V českých zemích v poválečné době uvedena nebyla.
Osoby a první obsazení editovat
| Postava | Hlasový obor | Premiéra 1. verze (14. 11. 1936) Dirigent: Adolf Heller |
Premiéra 2. verze (11. 3. 1937)[8] Dirigent: Roger Désormière |
|---|---|---|---|
| Lucine, ošetřovatelka | soprán | Fanély Revoil | |
| Noël, řidič, její milenec | tenor | Paul Derenne | |
| Béatrice, jeptiška, neteř tety Karolíny | mezzosoprán | Madeleine Sibille | |
| Christine, neteř tety Karolíny | soprán / mluvená role | Suzanne Dehelly | |
| Noémi, její sestra | (mezzo)soprán | Christine Liany | |
| Ferdinand, obchodní cestující, manžel Christine | baryton | ||
| Jobard, husarský důstojník, manžel Noémi | baryton | Louis Guénot | |
| Maître Corbeau, notář | baryton | André Balbon | |
| Doktor Patogen (Docteur Patogène), tetin lékař | bas | Émile Rousseau | |
| Laguigne | tenor | René Hérent | |
| Ernestine | soprán | Rose Pocidalo | |
| Chůva | němá role | Christiane Gaudel | |
| Stenografka | Morice | ||
| Čtyři naslouchači / porodní báby | soprán, mezzosoprán, baryton, bas | Gallot, Lagrange, Lodève, Billon |
Děj opery editovat
Opereta začíná v pařížském bytě nedávno zemřelé paní Caroline d'Anjou alias tety Karolíny, jež četnými milostnými dobrodružstvími a několika výhodnými sňatky nabyla značného jmění. Její tři neteře, totiž řeholnice Béatrice, Christine se svým manželem Ferdinandem a Noémi se svým manželem Jobardem, ji za jejího života nikdy nenavštívily, opovrhujíce tetiným nevázaným životem. Nyní ale nadšeně očekávají bohaství, jež jim má spadnout do klína, a prohledávají Karolínin byt pátrajíce po penězích, cennostech a zejména závěti, jež není k nalezení; nadějní dědicové naleznou jen trezor. Až ošetřovatelka Lucile, jež se o Karolínu do smrti starala a byla její důvěrnicí, přináší klíček k trezoru. A právě přichází notář Vrána (Maître Corbeau), který testament v něm nalezený otevírá a předčítá: Karolína odkázala veškerý majetek nikoli přímo svým neteřím, ale prvorozenému z jejich synů. Avšak jedna z neteří je jeptiškou a manželství obou dalších jsou bezdětná, protože jak Jobard, tak Ferdinand jsou neplodní. Závěť dále stanoví, že není-li nejstaršího syna v okamžiku smrti zůstavitelky, musí jej některá z neteří zplodit ve lhůtě jednoho roku, po jejímž uplynutí připadne pozůstalost Armádě spásy. Christine a Noémi se proto rozhodnou otěhotnět, jedna s jasnovidcem a druhá s tetiným pohledným šoférem Noëlem, jenž je však zamilován do Lucile. Vše ale nakonec dopadne jinak. V trezoru je nalezena rovněž polovina pohlednice s obrázkem Eiffelovy věže; druhou polovinu má Noël jako jedinou památku po své matce. Ukáže se, že jí je pobožná Béatrice, dosud ztělesněná ctnost a počestnost, která se před vstupem do kláštera dala svést kočím a novorozené dítě musela jednoho štědrého večera odložit v sirotčinci v Saint-Malo. Karolína se o tom zjevně dozvěděla a později Noëla přijala jako řidiče. Ten, jakožto Beatricin syn, tak ke zlosti svých tet a strýců má právo shrábnout dědictví sám. Oba rozlícené páry chtějí testament napadnout, ale notář jim v tom zabrání, vyplatí tetina neúspěšného lékaře a Noël, jenž si nyní může vzít Lucile, přenechává příbuzným polovinu dědictví.[9]
Nahrávky editovat
Existují pouze rozhlasové nahrávky francouzského znění operety, které dosud nebyly vydány:
- Rozhlasový záznam z 10. prosince 1966. Zpívají Lina Dachary, Denise Benoit, Monique Linval, Christiane Gayraud, Bernard Plantey, Gaston Rey, Lucien Lovano, Bernard Demigny. Orchestre Radio Lyrique řídí Pierre Michel Le Conte
- Rozhlasový záznam z 20. listopadu 1981. Zpívají Christiane Château, Rita Gorr, I. Poilenard, Maurice Sieyes, Jean-Pierre Chevalier, Henri Gui, L. Hagen William, A. Arapian, T. Cedelle. Orchestre philharmonique de Radio France řídí Henri Gallois
Reference editovat
- ↑ a b c d SMITH, Richard Langham. Testament de la tante Caroline, Le. In: SADIE, Stanley. Grove Music Online / The New Grove Dictionary of Opera. London: Oxford University Press, 2007. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ a b TROJAN, Jan. Dějiny opery. Praha a Litomyšl: Paseka, 2001. ISBN 80-7185-348-8. S. 341.
- ↑ Z kulturního života – Světová premiéra Rousselovy hudební komedie „Odkaz tety Karolíny“ v českém divadle v Olomouci. Národní listy. 1936-11-13, roč. 76, čís. 311, s. 5. Dostupné online [cit. 2021-01-26]. ISSN 1214-1240.
- ↑ PETRÁNĚK, Pavel. 120 let budovy Státní opery Praha 1888–2008. Státní opera Praha. Jaro 2007/2008, s. 35. Dostupné online.
- ↑ VRBKA, Tomáš. Státní opera Praha. Historie divadla v obrazech a datech. Opera 1888-2003. Praha: Státní opera Praha, 2004. 600 s. ISBN 80-239-2831-7. S. 220.
- ↑ Das Testament der Tante Karoline. OMM – Online MusikMagazin [online]. Gerhard Menzel, 2012 [cit. 2017-11-03]. Dostupné online. (německy)
- ↑ SEEGER, Horst. Opernlexikon. 4. vyd. Berlin: Henschelverlag Kunst und Gesellschaft, 1989. S. 89. (německy)
- ↑ Wolff S. Un demi-siècle d'Opéra-Comique (1900-1950). André Bonne, Paris, 1953.
- ↑ Úprava J. Heinzelmanna a Waltera Köningera, podle WAGNER, Heinz. Das grosse Handbuch der Oper. 4. vyd. Hamburg: Nikol Verlagsgesellschaft mbH & Co. KG, 2006. 1470 s. ISBN 3-937872-38-8. Kapitola Roussel, Albert Charles - Das Testament der Tante Caroline, s. 155. (německy)
Literatura editovat
- WAGNER, Heinz. Das grosse Handbuch der Oper. 4. vyd. Hamburg: Nikol Verlagsgesellschaft mbH & Co. KG, 2006. 1470 s. ISBN 3-937872-38-8. Kapitola Roussel, Albert Charles - Das Testament der Tante Caroline, s. 1094. (německy)
- SEEGER, Horst. Opernlexikon. 4. vyd. Berlin: Henschelverlag Kunst und Gesellschaft, 1988. 702 s. S. 632. (německy)
