Nova Gorica

město v západním Slovinsku

Nova Gorica (německy Neu Görz) je desáté největší slovinské město. Město bylo vybudováno po roce 1948 v těsném sousedství zástavby italského města Gorizia (česky Gorice). Je proto jedním z nejmladších ve Slovinsku.[1] Je hlavním centrem regionu Goriška v západním Slovinsku.

Nova Gorica
Nova Gorica
Nova Gorica
Poloha
Souřadnice
StátSlovinskoSlovinsko Slovinsko
RegionGorický region
ObčinaMěstská občina Nova Gorica
Nova Gorica
Nova Gorica
Rozloha a obyvatelstvo
Počet obyvatel32 763 (2002)
Hustota zalidnění106 obyv./km²
Správa
StatusMěsto
StarostaMirko Brulc
Oficiální webwww.nova-gorica.si
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
O italské Gorici pojednává článek Gorizia.

Město se nachází se na západním okraji Slovinska, v údolí řeky Soči (na jejím levém břehu). V bezprostřední blízkosti Nové Gorice začíná pohoří Trnovski Gozd. Nova Gorica leží 35 km severně od Terstu, 35 km jihovýchodně od Udine (obě v Itálii) a 70 km západně od Lublaně.

NázevEditovat

Název města pochází od italského sousedního města Gorizia. Do italštiny nicméně název pronikl ze slovanských jazyků. Název Gorica je v oblasti Slovinska a bývalé Jugoslávie poměrně častý. Gorizia, resp. Gorica označuje malou horu (obdobně jako např. v případě černohorské metropole Podgorica nebo Velika Gorica v Chorvatsku). Obyvatelé Nové Gorice označují italské město z druhé strany hranice neformálně jako Stara Gorica[2] a svoje město často kratčeji jen jako Gorica. Registrační značky města tvoří písmena GO nikoliv NG. Stejně tak místní fotbalový tým nese název ND Gorica.

HistorieEditovat

Gorizia (dnes v Itálii) byla na základě Rapallské smlouvy přičelněna k Itálii[3], což pro nově vzniklé Království Srbů, Chorvatů a Slovinců znamenalo katastrofu, neboť se část slovinského obyvatelstva ocitla za hranicemi země.

Město Gorizia bylo osvobozeno jednotkami 9. korpusu IV. armády jugoslávského partyzánského vojska[4] dne 1. května 1945. Oblast byla demarkační linií rozdělena již v červnu 1945[4] na zóny. Zónu A okupovaly anglo-americké jednotky, zónu B Jugoslávská lidová armáda. Po podpisu Pařížské mírové smlouvy došlo ke změně jugoslávsko-italské hranice, když se jugoslávská hranice posunula do původní historické hranice rakouského Přímoří s výjimkou jižní části, kde oblast Gorice připadla Itálii. Hranice procházela západně od místního nádraží; železniční stanice připadla Jugoslávii, většina města ale nakonec zůstala Itálii.[2] Drobné změny hranic byly ještě učiněny později. Průběh hranic vycházel z francouzského návrhu.[4]

 
Pohled na rozestavěné město.
 
Nově dokončené domy roku 1966.

Oblast se ale díky takovému rozdělení ocitla bez správního centra[4], které zůstalo v Itálii. Rozhodnutí o výstavbě nového centra poprvé zaznělo v projevu slovinského předsedy vlády Miha Marinky, výstavbou byl pověřen ministr Ivan Maček. Pracovní skupina odpovědná za výstavbu nového města vznikla již v dubnu 1947.[4] Byly předloženy různé projekty na výstavbu nového města. Autorem vítězného návrhu výstavby byl prof. Ing. Edvard Ravnikar, neúspěšné návrhy předložili architekti Župančič a Gvardjančič. Město bylo naplánovano s pravidelnou uliční sítí a ulicemi, které jsou umístěny v pravidelných vzdálenostech od státní hranice. V lokalitě, kde měla být výstavba uskutečněna, se nenacházelo téměř nic, až na původní silnici do Gorizie (dnes Erjavčeva ulica), několik málo domů[5] a hřbitov.[6] Ten se nacházel v blízkosti dnešního středu města a byl přesunut.

Název Nova Gorica se vžíval postupně, začaly jej spontánně používat slovinská, resp. jugoslávská média, oficiálně byl schválen v roce 1949.[4]

Přípravné práce pro výstavbu nového města byly zahájeny v říjnu 1947. Výstavba se již od počátku musela potýkat s nedostatkem stavebních materiálů, pracovní síly a finančních prostředků. Nasazeny byly brigády mladých.[7] Ty se soustředily hlavně na dopravní stavby a úpravy terénu. Jejich cílem bylo přeložit silnici SolkanŠempeter a dále upravit místní nádraží.[4] Tři tisíce brigádníků bylo ze Slovinska a další dva tisíce přišlo z ostatních republik tehdejší Jugoslávie. Celkem na stavbě pracovalo 5194 dobrovolníků.[8]

Výstavba pokračovala i navzdory jugoslávsko-sovětské roztržce a kolapsu prvního pětiletého plánu. Probíhala nicméně se značnými komplikacemi, nedostávalo se stavebního materiálu, peněz ani lidské síly.[4] Změna politického klimatu v Jugoslávii po roce 1948 se odrazila i ve větším napětí na společné hranici s Itálií, která se nacházela přímo u rodícho se města. Řada členů komunistické strany, která byla kritizována za podporu SSSR a Stalin a utíkala do Itálie právě přes Novou Gorici. Navíc se přes hranici běžně pašovalo zboží (oběma směry). Docházelo i k občané střelbě pohraničních hlídek.[9]

Úředně bylo město ustanoveno v roce 1949 rozhodnutím předsednictva lidové republiky Slovinsko, administrativně spadala pod okres (okrug) Solkan. Do konce roku 1950 bylo dokončeno několik prvních bytových bloků a ve městě tak již žilo sedm set lidí. Opština Nova Gorica byla ustanovena roku 1952.[4] V tomto roce vzniklo také místní muzeum (slovinsky Goriški muzej, věnované regionu Goriška). O rok později bylo otevřeno první místní koupaliště.[10]

Stejně jako v případě obdobně budovaných plánovaných měst i Nova Gorica zpočátku vyrůstala do jisté míry živelně. Nedostávalo se zdravotních služeb a školek, pro potřeby nových obyvatel byly narychlo budované dřevěné budovy, které sloužily do dokončení moderních škol nebo zdravotnických zařízení.[10]

Další rozvoj města probíhal po roce 1965 v souvislosti s administrativní reformou a zrušením původních okruhů.

V roce 1975 byla podepsána Osimská smlouva, která ukončila pohraniční spory mezi Itálií a Jugoslávií. Pro Novou Gorici znamenalo uzavření smlouvy vznik nového hraničního přechodu ve Vrtojbě a dále vznik tzv. Sabotinské cesty, vedenou přes část italského území směrem zpět do Slovinska. V roce 1982 byl dokončen kostel Krista Vykupitele. Město také získalo vlastní nemocnici.[11]

Rozpad Jugoslávie město ekonomicky zasáhl. Místní podniky se musely přeorientovat, došlo ke ztrátě původních trhů dvacetimilionové země. Význam průmyslu rovněž do menší míry poklesl. V období ekonomické transformace poklesl počet obyvatel města o tři a půl procenta.

Obě města (Gorizia a Nova Gorica) si byly ještě blíže po vstupu Slovinska do Evropské unie v roce 2004 a především po vstupu Slovinska do Schengenského prostoru v roce 2007. Jedna z hlavních událostí rozšíření Schengenského prostoru se konala právě v Nové Gorici za přítomnosti starostů obou měst. Další významnou událostí přijetí eura ve Slovinsku v roce 2009. Došlo k postupnému propojení ekonomiky obou měst. V souvislosti se získáním titulu Evropské město kultury pro rok 2025 představila Nova Gorica projekt obnovy středu města.[12] Počítá především s rekonstrukcí okolí italsko-slovinské hranice (přímo na hraniční čáře má vést cyklostezka), Evropského náměstí (slovinsky Trg Evrope) a dále místního nádraží.

Hora KostanjevicaEditovat

 
Nova Gorica z vrchu Sveta Gora.

Na jižní straně města se vypíná hora Kostanjevica, na níž stojí kostel Zvěstování Panny Marie a františkánský klášter Kostanjevica ze 17. století.[13] Zde byli v hrobce pod kostelem pohřbeni poslední členové francouzské královské rodiny z dynastie Bourbonů (Karel X. a členové jeho rodiny a suity, včetně jeho syna Ludvíka Antonína, vévody z Angoulême a vnuk Jindřich z Artois, synovec Ludvíka (Ludvík Antonín ani Jindřich nepřevzali žezlo). Důvodem, proč jsou pochováni zde, byl únik z Francie před revolucí z roku 1830, kdy našli útočistě v Gorici, a následně také poslední odpočinek. V kryptě je pochován také Petr Ludvík Jan Kazimír z Blacas, bourbonský šlechtic, který rovněž zemřel v exilu roku 1839.[14]

EkonomikaEditovat

V okolní krajině má dlouhou tradici vinařství.

Kromě obytné části města se východně od něj rozvíjely i průmyslové podniky. Jednalo se o výrobu dopravních prostřidků (Vozila Gorica) a dále také nábytku (např. společnosti Meblo nebo Iverka).[15] Rozsáhlý byl rovněž i stavební průmysl. Velké podniky zaměstnávaly nemálo lidí, byly však ekonomicky efektivní jen do období rozpadu Jugoslávie na počátku 90. let 20. století. Ještě v roce 1987 měl přitom průmysl padesátiprocentní podíl na ekonomice celého města. Následovala resturkturalizace místního hospodářství, kdy se posílil vliv služeb. Díky blízkosti Itálie nicméně tento proces dopadl relativně úspěšně, neboť míra nezaměstnanosti v Nové Gorici je obecně nízká,[zdroj?] v roce 2012 ale činila 12,2 %.

V roce 2004 byla zřízena průmyslová zóna v blízkosti města, roku 2021 bylo potom rozhodnuto o vybudování další nedaleko Kromberku.[16]

DopravaEditovat

 
Hranice města.
 
Chrám Krista spasitele.
 
Cyklostezka.
 
Budova nádraží.

Železniční stanice Nova Gorica se nachází na samotném západním okraji Nové Gorice, přímo u státní hranice s Itálií. Budova nádraží je nicméně orientována k italské straně, samotná hranice prochází prostranstvím před náměstím (slovinsky Trg Evrope). Severo-jižním směrem po samotné hranici prochází tzv. Bohinjská dráha, která směřuje na jih dále do přístavu Terst v Itálii.

Autobusové nádraží se nachází jihozápadně od náměstí Edvarda Kardelja.

KulturaEditovat

V Nové Gorici se nachází jedna ze tří scén Slovinského národního divadla. Její budova stojí na náměstí Edvarda Kardelja. Na hradě Kromberk se nachází regionální muzeum (slovinsky Goriški muzej). Kromě toho stojí také v Nové Gorici i kulturní dům (otevřen roku 1980), knihovna, centrum mládeže a kulturní centrum Mostovna.[17]

Ve městě stojí socha rakousko-uherského letce Edvarda Rusjana. Odhalena byla roku 1980.

V roce 2008 byl v Nové Gorici odhalen památník budovatelům nového města (pod druhé světové válce).

V roce 2025 mají být Nova Gorica a italské město Gorizia Evropské město kultury.[18]

ŠkolstvíEditovat

V lokalitě Rožna Dolina na okraji města se nachází Univerzita Nové Gorice. Místní gymnázium je známé v celém Slovinsku.[zdroj?]

Vychází zde rovněž kulturní časopis Razpotja.

SportEditovat

V prostoru mezi železniční stanicí a středem města se nachází rozsáhlá plocha s řadou sportovišť. Ta zahrnují fotbalová hřiště, tenisové kurty a koupaliště.

Místní fotbalový tým nese název ND Gorica.

Známé osobnostiEditovat

UmělciEditovat

PoliticiEditovat

SportovciEditovat

Partnerská městaEditovat

Spolupracující městaEditovat

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Článek o dějinách města na stránkách Nové Gorice (slovinsky)
  2. a b Když se krájí Evropa. Smutné výlety do měst, která rozdělila hranice. iDNES [online]. [cit. 2022-01-05]. Dostupné online. 
  3. COX, John K. Slovenia: Evolving loyalties. New York: Routledge, 2005. Dostupné online. ISBN 0-415-27431-1. S. 30. (angličtina) 
  4. a b c d e f g h i TOLIĆ, Sandra. 70 let pričetka gradnje Nove Gorice. zgodovina.si. Dostupné online [cit. 2021-12-19]. (slovinsky) 
  5. DOLNIČAR, Ivan. Jugoslavija 1941 – 1981. Bělehrad: eksport pres, 1981. S. 169. (srbochorvatština) 
  6. Bogata zgodovina Nove Gorice. Družina [online]. [cit. 2022-01-05]. Dostupné online. (slovinsky) 
  7. DOLNIČAR, Ivan. Jugoslavija 1941 – 1981. Bělehrad: eksport pres, 1981. S. 108. (srbochorvatština) 
  8. »Začetki? Eno samo močvirje, živo blato in pet hiš.«. Delo [online]. [cit. 2022-01-05]. Dostupné online. (slovinsky) 
  9. Katja Škrlj: In the Shadow of the Berlin Wall: (De) constructing the Memory of a Divided City in Gorizia and Nova Gorica (slovinsky), str. 9
  10. a b Kako je odraščala Nova Gorica. Primorske [online]. [cit. 2022-08-08]. Dostupné online. (slovinsky) 
  11. DOLNIČAR, Ivan. Jugoslavija 1941 – 1981. Bělehrad: eksport pres, 1981. S. 323. (srbochorvatština) 
  12. (NOVA GORICA) Prebojne rešitve čezmejnega sodelovanja obeh Goric. Demokracija [online]. [cit. 2022-08-08]. Dostupné online. (slovinsky) 
  13. Kostanjevica Monastery site
  14. Slovenian Tourist Board site
  15. Nova Gorica je zrasla ob industriji, bo brez nje propadla?. Dnevnik [online]. [cit. 2022-08-08]. Dostupné online. (slovinsky) 
  16. Nuova area industriale al di là del confine: Nova Gorica punta sullo sviluppo hi-tech. Il Picollo [online]. [cit. 2022-01-05]. Dostupné online. (italsky) 
  17. Přehled kulturních institucí na stránkách mestomladih.sl (slovinsky)
  18. Evropska prestolnica kulture 2025 bo Nova Gorica z Gorico. RTV Slovenija [online]. [cit. 2022-01-05]. Dostupné online. (slovinsky) 
  19. Nova Gorica, Gorica in Chemnitz: sporazum o sodelovanju je podpisan. RTV Slovenija [online]. [cit. 2022-01-05]. Dostupné online. (slovinsky) 

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Nova Gorica na slovinské Wikipedii a Nova Gorica na anglické Wikipedii.

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat