Otevřít hlavní menu

Newcastleská nemoc

Newcastleská nemoc (ND, dříve též pseudomor drůbeže) je celosvětově rozšířené, velmi nakažlivé, virové onemocnění hrabavé drůbeže všech věkových kategorií, s velkým hospodářským i ekologickým významem. Způsobuje ji virus Newcastleské nemoci (NDV). Infekce je přenosná i na člověka (intrakonjunktiválně) a probíhá za příznaků chřipky. Stejně jako vysoce patogenní aviární influenza (HPAI) je považována za velmi nebezpečnou nákazu a podléhá podle zákona o veterinární péči č. 166/1999 Sb. povinnému hlášení Evropské komisi a členským státům EU. Na rozdíl od relativně zřídka se vyskytující HPAI je ND enzooticky rozšířena v mnoha zemích světa. Trvalým zdrojem nákazy jsou drobné chovy drůbež v Asii, Africe, střední a jižní Americe. V zemích s rozvinutým drůbežnictvím se provádí ochranné očkování.

HistorieEditovat

Pod obecným názvem „mor drůbeže“ se Newcastleská nemoce pravděpodobně vyskytovala již dávno před tím, než byly koncem 19. století od sebe odlišeny tehdy nejzávažnější choroby drůbeže – cholera (původcem bakterie Pasteurella multocida“), „klasický mor drůbeže“ (původcem influenza virus A) a „pseudomor“ (původcem paramyxovirus).

ND byla poprvé popsána na Jávě v roce 1926[1] a v Anglii v roce 1927[2] a jako původce byl označen virus (viz virus Newcastleské nemoci, NDV). Zatímco epizootie v sev. Anglii v okolí města Newcastle upon Tyne v průběhu několika měsíců zanikla, v Asii se nemoc postupně rozšiřovala z přístavů Indického oceánu na další kontinenty. V období kolem II. světové války byla již zaznamenána v Přední Asii, východní Africe i v Austrálii. Do Evropy se dostala přes Itálii a v Československu byly první výskyty zaznamenány v 30.-40. letech minulého století.

Ve všech těchto oblastech probíhala nemoc převážně ve formě akutní smrtelné infekce drůbeže všech věkových kategorií, s mortalitou pohybující se mezi 50-100 %. Dominujícím pitevním nálezem byly těžké hemoragické změny v trávicím traktu a nemoc byla označována jako pseudomor, atypický či asijský mor drůbeže, Doyleho nemoc a mnoha dalšími místními názvy.

Od těch dob byly v různých částech světa postupně diagnostikovány odlišné formy ND, lišící se průběhem, klinickými i pitevními nálezy, morbiditou i mortalitou, věkem postižené drůbeže, včetně izolací viru ND od zdravé drůbeže i ptáků různých druhů.

V letech 1981-3 došlo v Evropě k rozsáhlé epizootii nervového onemocnění poštovních a chovných holubů, označovaného jako „paramyxoviróza holubů“. Z těchto případů byl vyizolován paramyxovirus (APMV-1), identifikovaný jako varianta viru Newcastleské nemoci adaptovaná na holuby. Virus se rozšířil do chovů domácí drůbeže i mezi volně poletujících ptáků po zkrmování krmiva kontaminovaného trusem nemocných holubů.

Vznik a šíření nemoci (epizootologie)Editovat

Přirozený a experimentální hostitelEditovat

Přirozeným hostitelem NDV jsou hrabaví ptáci (Galliformes) a holubi. U hus a kachen se infekce projevuje pouze sérokonverzí. Pštrosi jsou vnímaví k infekci bez ohledu na věk, klinické příznaky jsou ale většinou pozorovány jen u mladých ptáků. Virus ND byl prokázán min. u 241 druhů ptáků z 27 řádů třídy ptáci (Aves),[3] včetně exotických ptáků, a to jak klinicky nemocných, tak i zjevně zdravých. Předpokládá se, že všichni ptáci jsou k infekci vnímaví, ale klinické příznaky onemocnění nemusí být vždy přítomny.

PřenosEditovat

Hlavním způsobem šíření viru v hejnu je horizontální přímý kontakt vnímavé drůbeže s infikovanými jedinci, nepřímý kontakt s prostředím kontaminovaným infekčními sekrety a trusem a přenos infekce vzdušnou cestou (aerogenně). Přibližně za 2 dny po infekci, tj. ještě před výskytem klinických příznaků, začíná infikovaná drůbež vylučovat virus sekrety horních cest dýchacích. Kapénková infekce se udržuje v prostředí vířením vzduchu, které způsobuje drůbež svým aktivním pohybem. Kromě aerogenní infekce je možná i infekce alimentární cestou (kontaminovaným krmivem anebo vodou). Vylučování viru ND trusem a sekrety respiračního traktu u pštrosů je na rozdíl od jiných ptáků minimální a šíření infekce v chovu je pomalé; onemocnět mohou jen jednotlivci v hejnu.

K přenosu infekce mezi hejny, a to i na delší vzdálenost, dochází při transportu nejen nemocné, ale i klinicky zatím zdravé infikované drůbeže nebo převozem drůbežích produktů či odpadů. Infekce se rovněž šíří mechanickými vektory (kontaminovanou obuví a oblečením ošetřovatelů, přepravními krabicemi, vozidly, technologickým zařízením, pracovními pomůckami apod.). Mnoho volně poletujících ptáků může sloužit jako mechanický a bezsymptomní přenašeč nákazy. Import nakažených exotických ptáků byl příčinou rozsáhlé panzootie v USA i v mnoha dalších zemích v letech 1968-72. Přenos NDV je také možný vzdušnou cestou – nečistotami a prachem, dále mouchami, kontaminovanými vakcínami, na drůbežích porážkách, při transportech a výstavách aj. U pštrosů se objevuje onemocnění nejčastěji současně s postižením chovů drůbeže. K jejich nakažení dochází orální cestou; aerogenní způsob přenosu není považován za důležitý, protože i ptáci v úzkém kontaktu s nemocnými se nemusí nakazit.

Infekce NDV je přenosná i na člověka a projevuje se jako konjunktivitida se zduřením příušních lymfatických uzlin. Ohroženi mohou být zejména zaměstnanci drůbežích porážek a pracovníci v laboratořích.

PatogenezeEditovat

Po nakažení vnímavého hostitele se virus ND multiplikuje (pomnoží) v místě infekce a krevní cestou se dostává do viscerálních (útrobních) orgánů. Po opětovné multiplikaci se virus v organismu generalizuje, objevují se klinické příznaky a dochází k vylučování viru do prostředí (sekrety respiračního traktu, trusem, u nosnic i vejcem). Virémie je tedy dvouvrcholová. Virus poškozuje výstelku cévní a vyvolává zánětlivé a dystrofické změny.

Infikované nosnice vylučují virus do vajec. Vertikálně přenášený virulentní kmen NDV způsobuje zástavu snášky anebo úhyn embryí v prvních 4-5 dnech inkubace, takže vertikální přenos takové infekce na líhnutá kuřata je de facto nemožný. Je však velké nebezpečí zavlečení nákazy do líhní rozbitím vajec s uhynulými zárodky nebo vejci kontaminovanými virem na skořápce při snášce (trusem, při průchodu kloakou nebo ve snáškových hnízdech). Určitou výjimku zde představují některé lentogenní kmeny NDV (Ulster, V4), které vyvolávají u kuřat asymptomní enterotropní formu ND – nezabíjejí kuřecí embrya a z takových násadových vajec se líhnou infikovaná kuřata. Epizootologický význam této formy ND není dostatečně znám.

Projevy nemoci (symptomatologie)Editovat

Inkubační doba (ID) kolísá v rozmezí 2-20 dnů, v závislosti na patotypu viru, hostiteli a prostředí; podobně jsou ovlivňovány i klinické příznaky a průběh onemocnění. V terénu, při přirozeném způsobu infekce, se ID zpravidla pohybuje kolem 4-6 dnů.

KlinikaEditovat

 
Tortikolis u infikované kachny

Forma a průběh klinického onemocnění vyvolaného NDV závisí jak na hostiteli (druh, věk imunitní stav, interkurentní infekce), tak i na vlastnostech infikujícího viru (virulence, dávka, způsob infekce), případně na podmínkách prostředí (stres). Vzhledem k této variabilitě průběhu ND byly pro zjednodušení stanoveny následující základní formy (patotypy) Newcastleské nemoci:[4]

  • Velogenní viscerotropní forma (VVND, Doyleho forma) – probíhá jako akutní smrtelné onemocnění drůbeže všech věkových kategorií, s mortalitou dosahující 50-100 %. Vzniká náhle a drůbež často hyne bez klinických příznaků nebo vykazuje netečnost, slabost, nezájem o krmivo a straní se ostatních. Dostavují se respiračních poruchy – ptáci dýchají s otevřeným zobákem a vydávají chraplavé, naříkavé zvuky. V horních cestách dýchacích se jim hromadí hlenovitý sekret, kterého se drůbež snaží zbavit frkáním a potřepáváním hlavy. Kolem očí, v obličejové části a v krajině hrtanu vzniká otok (edém). Peří je naježené a tělesná teplota zvýšená. Objevuje se vodnatý, běložlutý až zelený průjem, někdy i s příměsí krve. V důsledku poruch cirkulačního aparátu dochází k cyanotickému zbarvení hřebene a lalůčků, ptáci upadají do komatózního stavu a hynou během 4-8 dnů. U drůbeže, která přežije počáteční akutní fázi onemocnění, se objevují nervové příznaky – chůze je nekoordinovaná, objevují se klonické křeče nebo tremor svalů. Dochází ke zkroucení nebo zvrácení krku (tortikolis, opistotonus), objevují se parézy až paralýzy končetin a křídel. U nosnic klesá snáška nebo se úplně zastavuje po dobu 1-3 týdnů. Produkce vajec se upravuje velmi pomalu a ani za 2 měsíce nemusí dosahovat plánované křivky. Kvalita vaječné skořápky i bílku je změněná, oplozenost i líhnivost násadových vajec klesá. Dominujícím pitevním nálezem jsou těžké hemoragické změny v trávicím traktu, zejména krváceniny při ústí žlázek ve žláznatém žaludku a hemoragický zánět střev, difteroidní změny na sliznici hltanu a jícnu, tečkovité krváceniny (petechie) na serózách,, krevní výlevy do žloutkových koulí a vaječníků, difteroidní až nekrotické změny na sliznici tenkého střeva a na ileocekálních tonzilách[2]
  • Velogenní neurotropní forma (VNND, Beachova forma) – probíhá jako akutní a často i smrtelné onemocnění drůbeže všech věkových kategorií. Je charakterizována postižením respiračního a nervového systému, bez dominance hemoragických změn v trávicím traktu. Snáška klesá, průjem může chybět. Morbidita může být až 100 %, mortalita u mladé drůbež až 90 %, u dospělé drůbeže <50 %. Při pitvě dominují změny na dýchacím a nervovém aparátu, akutní až difteroidní zánět hrtanu a průdušnice s četnými krváceninami; difteroidně nekrotické masy mohou způsobit smrt udušením[5]
  • Pneumotropní mezogenní forma (Beaudettova forma) – probíhá jako akutní respirační a někdy i letální nervové onemocnění mladé drůbeže, které u starších věkových skupin jen zřídka končí úhynem; u nosnic způsobuje pokles snášky. Změny jsou lokalizovány v dýchacích cestách; jejich intenzita je ovlivňována sekundárními bakteriálními infekcemi[6]
  • Lentogenní forma (Hitchnerova forma) se projevuje jako inaparentní infekce nebo jako jen mírné respirační onemocnění drůbeže bez rozdílu věku, s žádnou nebo jen minimální mortalitou. Na orgánech nejsou patrny výrazné změny[7]
  • Asymptomní enterotropní forma zahrnuje subklinickou střevní infekci. Prokazuje se laboratorní izolací lentogenního kmene viru ze střeva nebo trusu a přítomností protilátek[8]

U holubů jsou klinické příznaky charakterizovány načepýřeným peřím, apatií, anémií, hubnutím a vodnatým průjmem. Nervové poruchy se projevují tremorem hlavy a později paralýzou končetin a křídel, ztáčením krku či zvrácením hlavy, ataxií, poruchami vidění, obtížemi až neschopností letu. Nemocnost holubů v chovu je vysoká; u mláďat dosahuje mortalita i 20–60, starší holubi mohou přežít.

Průběh nemoci u pštrosů je odlišný od domácí drůbeže. Šíření je pomalé, morbidita nízká a mortalita se pozoruje jen u mladých ptáků; starší ptáci jsou odolnějšími k infekci NDV. U kuřat pštrosů lze někdy pozorovat smrtelnou perakutní formu, která probíhá bez klinických příznaků. Nejčastěji onemocní mladí ptáci do věku 5-9 měsíců, kteří byli krmeni nevyrovnanou dietou, se špatnou tělesnou kondicí, zpomaleným růstem nebo byli postiženi konkurentními infekcemi (např. zánět vzdušných vaků). V mnoha případech jsou symptomy variabilní, zjišťuje se edém hlavy a krku, vlhký kašel a další respirační symptomy. Nervové příznaky se zpočátku projevují mírným nakloněním hlavy, kolébáním hlavy a krku, častým škrabáním se na hlavě a záškuby svalů šíje, chozením dokola a tortikolis. S pokračující paralýzou krku ptáci neudrží hlavu vzpřímenou, dochází k celkovému ochrnutí, ptáci uléhají a hynou během 2-4 dnů.

PatologieEditovat

Postmortální nálezy jsou variabilní, což je způsobeno odlišným tropismem infikujícího viru a jeho virulencí, věkem a imunitním stavem hostitele a někdy i přítomností interkurentních infekcí. Výraznější změny se nacházejí při těžkých formách nemoci, při mírnějším až inaparentním průběhu onemocnění mohou být změny nepatrné nebo mohou i chybět. Protože nálezy u jednotlivých zvířat ze stejného hejna mohou být silně variabilní, je nutné vyšetřovat větší počet drůbeže. Pitevní nálezy odpovídají klinickým formám onemocnění.

ImunitaEditovat

Virus Newcastleské nemoci vyvolává tvorbu humorálních protilátek, detekovatelných různými sérologickými testy (hemaglutinačně inhibiční test, neutralizační test, imunodifuze, ELISA aj.). Protilátky se objevují v séru drůbeže za 6-10 dnů PI a vrcholových titrů dosahují za 3-4 týdny. Během 3-4 měsíců jejich hladina postupně klesá a za 6-12 měsíců zcela vymizí. Imunní nosnice předávají protilátky vejcem na potomstvo (tzv. mateřské protilátky); mají protektivní charakter. Současně s humorálními protilátkami jsou produkovány lokální sekreční protilátky na sliznici respiračního a intestinálního traktu. V imunitě ND se uplatňuje i buňkami zprostředkovaná imunita.

Sérokonverze u infikovaných pštrosů není tak konzistentní jako u drůbeže a také titry postinfekčních i postvakcinačních protilátek jsou mnohem nižší. Obecně i klinicky zdraví pštrosi mohou mít protilátky proti NDV a naopak infikovaní ptáci mohou být sérologicky negativní.

DiagnostikaEditovat

Plošně používaná imunizace chovů, rozdílná úroveň imunity v hejnech a variabilita ve virulenci virů ND v přírodě komplikují diagnostiku onemocnění. Klinický průběh a pitevní nález mohou indikovat ND, ale pro konečnou diagnózu je nezbytné laboratorní vyšetření (izolace a identifikace původce) a stanovení virulence izolátu.

Izolace původce se provádí obvykle na kuřecích embryích, identifikace pak hemaglutinačním testem. Virulence se zjišťuje zpravidla těmito testy – stanovení průměrné doby úhynu kuřecích embryí (mean death time, MDT); intracerebrální patogenní index (ICPI); intravenózní patogenní index (IVPI); patogenita po intrakloakální inokulaci a plakový test na buněčných kulturách.

Příznaky ND jsou rozmanité a mohou být snadno zaměněny za jiná infekční onemocnění nebo intoxikace. Z respiračních nemocí je nutné odlišit ILT, IB, neštovice, mykoplazmózu, hemofilovou rýmu, chřipku, chlamydiózu aj. Z neurotropních nemocí to jsou AE, Markova nemoc, dále pak hypovitaminóza E a některé otravy (mykotoxikózy, těžké kovy aj.).

Terapie a prevenceEditovat

Terapie nemoci neexistuje. Při podezření na výskyt virulentní formy Newcastleské nemoci se postupuje podle předpisů (vyhláška č. 286/1999 Sb.). Prevence spočívá v ochraně chovů před zavlečením a šířením nákazy, ve specifické imunoprofylaxi a kontrole úrovně postvakcinační imunity.

První vyvinuté vakcíny proti NDV byly vakcíny inaktivované. Používalo se kmenů s dobrými imunogenními vlastnostmi a inaktivace se prováděla formaldehydem, krystalvioletí nebo propiolaktonem. Jejich nevýhodou byla nutnost individuální aplikace a krátkodobé trvání imunity. Byly proto nahrazeny živými vakcínami produkovanými na kuřecích embryích, a to nejdříve z mesogenních (Roakin, H, Komarov), později z lentogenních kmenů NDV (B1, La Sota, F). Vakcíny z lentogenních kmenů jsou apatogenní i pro 1denní kuřata a mohou se aplikovat také nosnicím ve snášce. Imunita vzniká za 1-2 týdny po vakcinaci a trvá asi 3-4 měsíce. Vakcinace lentogenními vakcínami se pravidelně opakují. V některých zemích s častějším výskytem ND se k revakcinaci používají i nyní vakcíny z mesogenních kmenů, které vyvolávají dlouhodobější imunitu. Mesogenní vakcíny se však nesmějí používat bez předchozí aplikace lentogenních vakcín a u nosnic ve snášce. Živé vakcíny se aplikují hromadně v pitné vodě nebo ve formě aerosolu, individuálně intraokulárně či intranazálně.

V posledních letech došlo ke znovuzavedení inaktivovaných vakcín, ale s přídavkem olejových adjuvans. Používají se k revakcinaci nosnic před snáškou. Nevýhodu individuální aplikace převažuje vysoká chráněnost nosnic až do konce produkčního cyklu, přenos protilátek na kuřata ve vyšším titru i možnost používání polyvalentních vakcín. Dobu vakcinace je nejvhodnější určovat podle epizootologické situace a úrovně imunity hejna.

U holubů se provádí vakcinace lentogenními vakcínami proti ND do spojivkového vaku nebo nosních otvorů a revakcinace inaktivovanými olejovými vakcínami. U pštrosů se používají stejné vakcíny jako u drůbeže; titry postvakcinačních HI protilátek nejsou dobrým indikátorem jejich imunitního stavu, vhodnější je kontrola ELISA testem..

LiteraturaEditovat

  • JURAJDA, Vladimír. Nemoci drůbeže a ptactva – virové infekce. 1. vyd. Brno: ES VFU Brno, 2002. 184 s. ISBN 80-7305-436-1. 
  • SAIF, Y.M. et al. Diseases of Poultry. 11. vyd. Ames, USA: Iowa State Press, Blackwell Publ. Comp., 2003. 1231 s. ISBN 0-8138-0423-X. (anglicky) 
  • ALEXANDER, D.J. Newcastle disease and other avian paramyxoviruses. In: Rev. sci. tech. Off. int. Epiz.. 19. vyd. Paris: OIE, 2000. 443-462 s. (anglicky) 

ReferenceEditovat

  1. Kraneveld, F.C. (1926). Ned. Indisch. Bl. Diergeneeskd. 38: 448-450
  2. a b Doyle, T.M. (1927). J. Comp. Pathol. Ther., 40: 144-69
  3. Kaleta, E.F. a C. Baldaus (1988). Newcastle disease in free-living and pet birds. In: Newcastle disease (ed. D.J. Alexander), Kluwer Acad. Publ., Boston, pp. 197–246
  4. Beard, C.W. a R.P. Hanson (1984): Newcastle disease. In: Diseases of Poultry (eds. M.S. Hofstadt et al.), 8th Ed., Iowa State Univ. Press, Ames, USA, pp. 452–470
  5. Beach, J.R. (1942). Proc. Annu. Meet. US Livest. Sanit. Assoc. 40: 203-223
  6. Beaudette, F.R. a J.J. Black (1946). Proc. Annu. Meet. US Livest. Sanit. Assoc. 49: 49-58
  7. Hitchner, S.B. a E.P. Johnson (1948). Vet. Med 43: 525-530
  8. McFerran, J.B. a R.M. McCracken (1988). Newcastle disease. In: Newcastle disease (ed. D.J. Alexander), Kluwer Acad. Publ., Boston, pp. 161–183

OdkazyEditovat