Otevřít hlavní menu

Nejvyšší soud Československa může označovat několik nejvyšších soudů, které působily v bývalém Československu. Především jde o prvorepublikový Nejvyšší soud Československé republiky, který vznikl roku 1918, také ale o stejně pojmenovaný nejvyšší soud, který byl zřízen podle tzv. Ústavy 9. května, poté též o Nejvyšší soud Československé socialistické republiky a nakonec i o Nejvyšší soud České a Slovenské Federativní Republiky.

Nejvyšší soud Československé republiky (1918–1948)Editovat

 
Justiční palác v Rooseveltově ulici v Brně

Nejvyšší soud s působností pro celé území Československé republiky byl zřízen de iure v listopadu 1918 v Praze,[1] brzy nato byl ale díky aktivitě tehdejšího prvního děkana brněnské právnické fakulty a poslance Františka Weyra[2] přesunut do Brna[3] (na rozdíl od Nejvyššího správního soudu, který zůstal v Praze), kde také 5. listopadu 1919 zahájil svou činnost.[pozn. 1] Umístěn byl v justičním paláci v ulici Na hradbách (dnes Rooseveltova ulice), kde však působily i další brněnské soudy, a Nejvyšší soud si proto musel kvůli značně stísněným poměrům zřídit vzdálenější detašované pracoviště v novém zemském domě.[7][pozn. 2]

Soud se skládal z předsedy a jednoho místopředsedy, kteří se nazývali první a druhý president nejvyššího soudu, dále ze sedmi předsedů senátů, tzv. senátních presidentů nejvyššího soudu, a z dalších 40 soudců, nazývaných radové nejvyššího soudu (od roku 1930 se počet senátních prezidentů zvýšil na devět a ostatních soudců na 48).[9][10] Působili u něj i pomocní soudní úředníci. Prvním předsedou Nejvyššího soudu se stal Augustin Popelka, kterého roku 1931 vystřídal Vladimír Fajnor. Dlouholetým místopředsedou, který se zasloužil o pořádání judikatury soudu, byl František Vážný.[5]

Nejvyšší soud rozhodoval jako konečná instance ve všech věcech občanskoprávních a trestních, kromě toho mu příslušelo rozhodovat i o určení příslušnosti obecných soudů, když podmínky takového určení chyběly, o delegaci určité věci na jiný než obecně příslušný soud, v kárných věcech soudců, o odvoláních proti rozhodnutím advokátních komor a o dalších věcech, které mu zákon přímo svěřoval. Mohl také podávat posudky k návrhům zákonů, které se týkaly soudnictví, a dokonce mohl i přijetí takových zákonů navrhnout ministru spravedlnosti. Rozhodoval v pětičlenných senátech. V plénu pak mj. volil ze svých soudců dva soudce tehdejšího sedmičlenného ústavního soudu.[11] K zastupování zájmů státu u něj byla zřízena generální prokuratura v čele s generálním prokurátorem. Roku 1923 byl v jeho sídle zřízen z důvodu ochrany republiky speciální Státní soud, přičemž prvním presidentem na jeden rok vybraní soudci Nejvyššího soudu se na jeho činnosti podíleli jako tzv. soudci z povolání.[12]

Nejvyšší soud působil v Brně i v letech 1939–1945, ovšem vzhledem k podmínkám[13] se už nazýval Nejvyšší soud Protektorátu Čechy a Morava. Vedl jej tehdy Theodor Nussbaum a kromě něj zde působilo pět senátních prezidentů a 23 soudních radů. Sedm soudců a dalších devět zaměstnanců soudu však zahynulo při bombardování Brna 20. listopadu 1944 (pamětní deska je umístěna na budově jeho tehdejšího detašovaného pracoviště v paláci Morava na Malinovského náměstí č. 4).[14] Po skončení druhé světové války byla obnovena kontinuita československého právního řádu a státních orgánů, v činnosti tedy nadále pokračoval Nejvyšší soud Československé republiky. V Bratislavě však ještě nějakou dobu působil relativně samostatný slovenský Nejvyšší soud, zřízený už roku 1939.[15][16]

Nejvyšší soud Československé republiky (1948–1960)Editovat

 
Justiční palác na náměstí Hrdinů v Praze

Ačkoli šlo po vydání komunistické ústavy v roce 1948 stále o Nejvyšší soud Československé republiky, tedy formálně navazující na předválečný nejvyšší soud, ve skutečnosti šlo již o jiné těleso. V souvislosti se zákonem o „zlidovění soudnictví“ byl navíc doplněn o tzv. soudce z lidu, přičemž ve většině jeho senátního rozhodování byli tito soudci ve většině.[17] Sídlo soudu pak bylo k 1. lednu 1950 přesunuto do hlavního města Prahy,[18] zde sídlil v novoklasicistním justičním paláci na náměstí Hrdinů na Pankráci.

Tento nejvyšší soud především rozhodoval ve druhé instanci o opravných prostředcích podaných proti nepravomocným rozhodnutím krajských a vyšších vojenských soudů jako soudů první instance, případně o stížnostech pro porušení zákona, které mohl podat generální prokurátor nebo předseda nejvyššího soudu proti už pravomocným rozhodnutím všech ostatních soudů. V plénu pak mohl rozhodnout o stížnosti pro porušení zákona, podaných proti rozhodnutím některého jeho senátu. Kromě toho také měl sledovat rozhodování soudů nižších stupňů a zajišťovat jednotnost tohoto rozhodování prostřednictvím vydávání závazných směrnic, kterými měl být zajištěn jednotný výklad právních předpisů. Oborově se dělil se na kolegia, a to občanskoprávní, trestní a vojenské.[19] Roku 1955 bylo zřízeno i jeho předsednictvo, složené z předsedy soudu, předsedů všech tří kolegií, kteří byli zároveň náměstky předsedy soudu, a dalšího soudce, jmenovaného ministrem spravedlnosti, které připravovalo jednání pléna soudu a projednávalo otázky dozoru nad rozhodovací činností ostatních soudů.[20]

Nejvyšší soud Československé socialistické republiky (1960–1990)Editovat

V souvislosti s přijetím nové ústavy roku 1960 se nejvyšší soud začal označovat jako Nejvyšší soud Československé socialistické republiky.[21] Tento soud podobně jako dřívější nejvyšší soud měl také tři kolegia, občanskoprávní, trestní a vojenské, stejně jako prezidium, které dozorovalo rozhodovací činnost ostatních soudů a připravovalo jednání pléna. Plénum také kromě obdobného rozhodování o stížnostech pro porušení zákona senáty nejvyššího soudu mohlo vydávat závazné směrnice k výkladu právních předpisů. Klasická činnost soudu ovšem spočívala v rozhodování v pětičlenných senátech o opravných prostředcích proti nepravomocným rozhodnutím krajských a vyšších vojenských soudů a ve tříčlenných senátech o stížnostech pro porušení zákona podaných generálním prokurátorem nebo předsedou nejvyššího soudu proti už pravomocným rozhodnutím ostatních soudů.[22]

Původně šlo o jediný nejvyšší soud celého státu, ale v důsledku federalizace Československa v roce 1969 vedle něj, jakožto soudu federálního, vznikly i republikové nejvyšší soudy České socialistické republiky a Slovenské socialistické republiky. Pravomoc federálního nejvyššího soudu se tím zúžila na záležitosti týkající se celého státu. Uznával tedy rozhodnutí cizozemských soudů a rozhodoval především ve vojenské justici nebo tehdy, bylo-li nutné vyřešit spor o příslušnost mezi oběma republikami. V obecné justici rozhodoval pouze o stížnostech pro porušení zákona proti rozhodnutím republikových nejvyšších soudů. Ty se podobně jako on členily na kolegia (trestní a občanskoprávní), též mohly zaujímat v rámci své působnosti stanoviska k výkladů zákonů a bylo jim také společné, že se již nově nevytvářelo prezidium soudu a že u nich přestali působit soudci z lidu. Těžiště rozhodovací činnosti ovšem spočívalo na republikových nejvyšších soudech, v tříčlenných senátech rozhodovaly jak o odvoláních proti rozhodnutím krajských soudů jako soudů prvního stupně, tak o mimořádných opravných prostředcích, stížnostech pro porušení zákona.[23]

Nejvyšší soud České a Slovenské Federativní Republiky (1990–1992)Editovat

Na tomto základním schématu československé justice se nic zásadního nezměnilo ani v krátkém období České a Slovenské Federativní Republiky. Pouze se zavedením nových soudních agend u všech nejvyšších soudů přibylo kolegium obchodní a kolegium správní.[24] V roce 1991 bylo nicméně na návrh moravské poslankyně Sněmovny lidu Federálního shromáždění Marty Nazari-Buřivalové[25] rozhodnuto o vrácení sídla Nejvyššího soudu ČSFR do Brna,[26] s účinností od 1. ledna 1993 pak byl tento federální nejvyšší soud transformován na Nejvyšší soud České republiky[27] a dosavadní republikový Nejvyšší soud České republiky byl transformován ve Vrchní soud v Praze.[28] Šlo o kompromis, řešící konkurenci těchto dvou vrcholných soudních institucí, navíc se dosavadní předseda federálního nejvyššího soudu Otakar Motejl stal předsedou Nejvyššího soudu a dosavadní předseda republikového nejvyššího soudu Antonín Mokrý předsedou Vrchního soudu v Praze.[29] Původní republikový Nejvyšší soud Slovenské republiky zůstal i nadále nejvyšším soudem samostatného slovenského státu.

OdkazyEditovat

PoznámkyEditovat

  1. Podle Otakara Motejla k tomu vedly dva důvody. Především bylo nutné získat zkušené soudce bývalého vídeňského Nejvyššího soudního a kasačního dvora, kteří žili ve Vídni nebo na Moravě a kteří nebyli ochotni se přestěhovat do Prahy, zároveň ale bylo zapotřebí mít u nejvyššího soudu i bývalé uherské soudce, protože nově vzniklá republika převzala také tento právní řád. Brněnské sídlo nejvyššího soudu tak mělo být výhodným kompromisem.[4] To však odrazovalo řadu zejména pražských soudců, aby usilovali o přeložení k Nejvyššímu soudu. Tomuto stavu nenapomáhala ani dlouhodobá přetíženost soudu nebo fakt, že po celou dobu první republiky pro něj nebylo v Brně vybudováno vlastní důstojné sídlo,[5] které bylo plánováno na zamýšleném Akademickém náměstí na Veveří (realizována byla jen budova právnické fakulty).[6]
  2. Pro krajský soud byla vyprojektována nová budova na Kounicově ulici, naproti budově zemského armádního velitelství (tzv. „Rohlíku“, dnes rektorátu Univerzity obrany),[8] postavena však byla až na konci 30. let 20. století, soud se sem již nepřestěhoval a po válce ji také převzala armáda.

ReferenceEditovat

  1. § 1 zákona č. 5/1918 Sb. z. a n., jímž se zřizuje nejvyšší soud. Dostupné online
  2. Tisk 752 Národního shromáždění československého – Zpráva právního výboru o vládním návrhu č. t. 417 na změnu zákona o nejvyšším soudu [online]. Praha: Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2014-05-14]. Dostupné online. 
  3. § 1 zákona č. 216/1919 Sb. z. a n., o nejvyšším soudě. Dostupné online
  4. MOTEJL, Otakar. Soudnictví a jeho správa. In: BOBEK, Michal; MOLEK, Pavel; ŠIMÍČEK, Vojtěch. Komunistické právo v Československu. Kapitoly z dějin bezpráví. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2009. Dostupné online. ISBN 978-80-210-4844-7. S. 813–814.
  5. a b PRINC, Michal. Soudnictví v českých zemích v letech 1848–1938 (soudy, soudní osoby, dobové problémy). Praha: Wolters Kluwer, 2015. ISBN 978-80-7478-797-3. S. 228, 236–239. 
  6. Soutěžní návrh na Akademické náměstí a Nejvyšší soud [online]. Brněnský architektonický manuál [cit. 2019-03-03]. Dostupné online. 
  7. Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1929. Tisk 27/XI. Interpelace poslanců Ferd. Richtra, Frant. Langra, dra Stránského, C. Malého a druhů ministrům spravedlnosti, veřejných prací a financí o definitivním, účelném a důstojném umístění nejvyššího soudu v Brně [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2016-09-16]. Dostupné online. 
  8. Kounicova 65/156, „Rohlík“Encyklopedii dějin města Brna
  9. § 8 zákona č. 201/1928 Sb. z. a n., o úpravě některých organisačních otázek v oboru soudnictví. Dostupné online
  10. SCHELLEOVÁ, Ilona; SCHELLE, Karel, a kol. Soudnictví (historie, současnost a perspektivy). Praha: Eurolex Bohemia, 2004. ISBN 80-86432-65-3. S. 152. 
  11. Čl. III odst. 1 zákona č. 121/1920 Sb. z. a n., kterým se uvozuje ústavní listina Československé republiky, a § 1 odst. 4 zákona č. 162/1920 Sb. z. a n., o ústavním soudě
  12. § 1 a § 2 zákona č. 51/1923 Sb. z. a n., o státním soudě
  13. Čl. 3 odst. 3 a čl. 12 výnosu vůdce a říšského kancléře č. 75/1939 Sb. z. a n., o zřízení Protektorátu Čechy a Morava
  14. Největší tragédie v dějinách Nejvyššího soudu. Aequitas. 2018, čís. 2, s. 9–12. Dostupné online [cit. 2019-06-13]. ISSN 2570-572. 
  15. Vládní nařízení č. 49/1939 Sl. z., o zriadení Slovenského najvyššieho súdu.
  16. § 28–36 zákona č. 112/1942 Sl. z., o organizácii súdov, úradov verejnej obžaloby a súdnej správy.
  17. § 7 a § 8 zákona ze dne 22. prosince 1948, č. 319/1948 Sb., o zlidovění soudnictví
  18. § 1 zákona ze dne 7. prosince 1949, č. 267/1949 Sb., o úpravě některých organisačních otázek v oboru soudnictví
  19. § 18 až 28 zákona č. 66/1952 Sb., o organisaci soudů
  20. Zákonné opatření předsednictva Národního shromáždění č. 21/1955 Sb., kterým se zřizuje presidium nejvyššího soudu
  21. Čl. 98 a čl. 99 ústavního zákona č. 100/1960 Sb., Ústava Československé socialistické republiky
  22. § 25 až 32 zákona č. 62/1961 Sb., o organizaci soudů, a § 25 až 32 zákona č. 36/1964 Sb., o organizaci soudů a o volbách soudců, ve znění do 31. prosince 1969
  23. § 1 odst. 1, § 21a–21e a § 25–31 zákona č. 36/1964 Sb., o organizaci soudů a o volbách soudců, ve znění po 1. lednu 1970
  24. § 1 odst. 2 a 3, § 15–19 a § 26–32 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích
  25. 16. společná schůze Sněmovny lidu a Sněmovny národů Federálního shromáždění ČSFR [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2013-05-27]. Dostupné online. 
  26. § 33 odst. 1 a § 74 odst. 2 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích
  27. Čl. 3 odst. 5 ústavního zákona č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky, a čl. 1 ústavního zákona č. 29/1993 Sb., o některých dalších opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky
  28. Čl. I odst. 5 a čl. II odst. 1 a 2 zákona č. 17/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění zákona č. 264/1992 Sb.
  29. NĚMEČEK, Tomáš. Vojtěch Cepl: Život právníka ve 20. století. Praha: Leges, 2010. (Extra). ISBN 978-80-87212-58-5. S. 96. 

LiteraturaEditovat

  • MOTEJL, Otakar. Soudnictví a jeho správa. in Bobek, M. - Molek, P. - Šimíček, V. (eds.) Komunistické právo v Československu. Kapitoly z dějin bezpráví [online]. Mezinárodní politologický ústav, Masarykova univerzita, 2009 [cit. 2011-06-06]. Dostupné online. 
  • KÜHN, Zdeněk. Socialistická justice. in Bobek, M. - Molek, P. - Šimíček, V. (eds.) Komunistické právo v Československu. Kapitoly z dějin bezpráví [online]. Mezinárodní politologický ústav, Masarykova univerzita, 2009 [cit. 2011-06-06]. Dostupné online. 

Související článkyEditovat