Nabatejci

Nabatejci byli semitský arabský kmen pocházející od prvorozeného Izmaelova syna Nebajóta, který se usídlil ve 4. století př. n. l. na dřívějším území Edómu.

Toto jsou jména Izmaelových synů, podle nichž jsou pojmenovány jejich rody: Izmaelův prvorozený Nebajót, Kédar, Adbeel a Mibsám. (Gn 25, 13 (Kral, ČEP))

Nabatejské království – mapa

Historie

Starověký kmen Nabatejců vytvořil poměrně rozsáhlou říši, jejíž největší rozkvět nastal v letech 85–62 př. n. l., a jež sahala na jihu asi po Teimân, na severu až po Damašek a na západě k Rudému moři. Nabatejci byli pastevecký lid s hojnými stády velbloudů a ovcí, jenž byl však také svobodomyslný a bojovný. Zpočátku žili z loupežných výprav do sousedních zemí, přepadávali a loupili obchodní karavany a později sami rozvinuli výnosný obchod mezi Arábií a Indií.

Ve spisech řeckého diplomata a historika Hieronyma z Cardie se roku 312 př. n. l. píše: "Východní provincie mezi Sýrií a Egyptem jsou obydleny Araby, kteří se nazývají Nabatejci. Žijí jako lupiči a dělají nájezdy na sousední země. Je těžké je vojensky zdolat, neboť žijí v bezvodé pustině, kopou cisterny, ale nikdo jiný neví, kde se tyto cisterny nacházejí.“

Další písemná zmínka o Nabatejcích v Knize XIX „Biblioteca historica“ od Diodóra Sicilského (90–27 př. n. l.) uvádí žádost generálů (diadochů) Alexandra Velikého zaútočit v roce 315 př. n. l. na Petru. Nabatejci také bojovali s Makabejci, s králi syrskými a z Římanů k nim pronikl Pompeius roku 63 př. n. l.

Řím na přelomu letopočtu ovládal již skoro celý Blízký východ a Zajordánsko rozdělil do tří oblastí: severní Dekapolis zůstal nezávislým, centrální oblasti vládl Římany dosazený židovský král a jih zahrnoval nezávislé Nabatejské království s hlavním městem Petra. Na severu v Sýrii na křižovatce karavanních cest se vzmáhalo nové obchodní centrum v poušti – Palmýra (arab.Tadmór), které kdysi dal vybudovat král Šalomoun. (1Kr 9, 18 (Kral, ČEP), 2Pa 8, 4 (Kral, ČEP)) Římané pak celé Zajordánsko, kromě Dekapole, zahrnuli do římské provincie Arabia s novým hlavním městem Bosra v Sýrii.

Obchodníci

Nabatejci se stali úspěšnými obchodníky, kteří bohatli na monopolním obchodu s kadidlem a myrhou. Nabyté znalosti mořských a karavanních cest Nabatejci využili k rozsáhlému obchodování také s kořením, parfémy, zvířaty, kovy (měď, železo), cukrem, slonovinou, perlami a bavlnou. Na Rudém moři byli však obávanými piráty. Těžili také minerály a z Mrtvého moře získávali asfalt, který vyváželi do Egypta, kde byl potřebný k balzamování zemřelých.

Nabatejské obchodní cesty

Hlavní karavanní cesta dlouhá 2384 km spojovala jižní Arábii se středomořským přístavem Gaza. Bylo na ní 65 karavanních stanic s chrámem, jenž sloužil i jako banka, chovali se zde velbloudi, ovce a kozy; nacházely se tu cisterny s vodou, napajedla, lázně a hřbitovy. Na ochranu karavan byly kolem cesty rozloženy vojenské tábory a vystavěny strážní věže.

Města

Slávu skalního města Petra pomohly založit objevené prameny vod, které umožnily vybudovat město uprostřed pouště na křižovatce starověkých obchodních cest. Město se skrylo v hradbě pískovcových skal, do nichž byly vytesány hrobky, chrámy a jiné budovy pro potřeby bohatých kupců. Petra, někdejší edomské město Sela, (2Kr 14, 7 (Kral, ČEP), Iz 16, 1 (Kral, ČEP)) nabatejsky Reqem, bylo zpočátku skladiště nakradeného zlata, drahých mastí, kadidla a dalšího zboží – jak uvádí první písemná zmínka o městě z roku 312 př. n. l.. Jako hlavní město Nabatejců se poté Petra stala sídlem králů, symbolem moci a bohatství.

Většina nabatejských měst ležících v Negevské poušti je zapsána na listinu Světového dědictví UNESCO: Šivta (Sobata), Avdat (Obodat), Elusa (Haluza) a Mamšit (Memphis). Dalšími významnými městy byla Hegra (Madáin Sálih), rudomořský přístav Leuke Kome (Wadi Ainounah) na Kadidlové stezce a oáza Tayma v Saúdské Arábii.

Králové

Královské Nabatejská dynastie si udržovala v uctivé vzdálenosti od sebe izraelské Hasmonejce i vládnoucí Římany ozbrojenými roztržkami, sňatky a placením tributu. Matka židovského krále Heroda I. Velikého (Ukrutného) byla nabatejská princezna z Petry Cypros a jeho syn Héródes Antipas opustil svou ženu Phasaelis, dceru nabatejského krále Aretase IV. Philopatrise, aby žil s manželkou svého bratra Herodiadou. (Mk 6, 17–18 (Kral, ČEP)) Král Aretas IV. za to na něj vojensky vytáhl a zvítězil nad ním. Dcera Herodiady Salome byla příčinou stětí hlavy svatého Jana Křtitele na hradě Machaerus. Za vlády králů Aretase III. (87–62 př. n. l.) a Aretase IV. (9 př. n. l. – 40 n. l.), jenž měl přídomek "Přítel svého lidu", Nabatejské království dosáhlo svého vrcholu a rozprostíralo se od Jemenu až po Damašek.

Místodržitel krále Arety dal hlídat brány města Damašku, aby se mne zmocnil, byl jsem však v koši spuštěn otvorem v hradbách, a tak jsem unikl jeho rukám. (2Kor 11, 32–33 (Kral, ČEP))

Nabatejský chrám – Wadi Rum

Kultura a jazyk

Nabatejci jako jeden z arabských kmenů mluvili starou arabštinou a také řecky, písmo však používali aramejské. Aramejština se později stala lingua franca celého Středního východu. Nabatejci domy nestavěli, žili ve stanech. Kamenné domy byly podle nich příbytky bohů a Nabatejci věřili, že když člověk nebude k ničemu připoután, bude svobodný. V divadlech však pořádali řecká představení, fasády zdobili výjevy z mytologie nebo vyobrazením vládců města. V nabatejských stavbách se odrážejí prvky helénské, egyptské i asyrské architektury jako výsledek zkušeností z obchodních styků s jinými kulturami. Nejslavnější stavba v Petře pojmenovaná jako Pokladnice je pravděpodobně hrobkou krále Areta IV.

V demokratické nabatejské kultuře byly ženy rovnoprávné s muži a ve společnosti i v politice hrály důležitou úlohu. Ženy vedly obchody, vlastnily půdu a měly stejné právo na dědictví jako muž.

Náboženství

Nabatejci uctívali jako hlavního boha Dusárese a bohyni al-Uzza, kterým byli v Petře zasvěceni dva chrámy. Nabatejci věřili v posmrtný život, proto do skal tesali hrobky. Mnohé nabatejské chrámy se nacházejí také v Jordánsku v údolí Wádí Rum.Jejich pohanský pantheon postupně splynul s božstvy řeckými a římskými. Od 4. století n. l. se mnoho Nabatejců stalo křesťany, řecká křesťanská kultura se rychle rozšířila, stavěly se nové kostely a také některé nabatejské chrámy byly přestavěny na kostely. Skalní město Petra se stalo sídlem biskupa.

Úpadek

Římané během vojenského tažení roku 25 př. n. l. odhalili tajemství nabatejského bohatství a začali stavět lodě, které byly vhodné k plavbě po Rudém moři a po Indickém oceánu, kterými poté začali převážet parfémy, kadidlo a koření do Evropy přes jimi ovládaný Egypt. Nové námořní cesty byly levnější, ceny vzácného zboží klesly a nabatejské karavanní cesty ztratily svůj původní monopolní význam. Poslední nabatejský král vládl ze syrské Bosry a Nabatejské království bylo roku 106 n. l. pohlceno Římem za císaře Trajána jako provincie Arabia Petraea. Skalní město Petra zasypala velká zemětřesení roku 363 a 551 a po muslimské invazi roku 636 město zpustlo a bylo zaváto všudypřítomným pískem.

Nabatejci se přizpůsobili, z obchodníků se stali zemědělci. Na sezónních tocích začali stavět přehrady, pěstovali vinnou révu a chovali ušlechtilé koně a oboje prodávali Římanům. Avšak po arabském vpádu se zhoršila bezpečnost v kraji, nabatejská sídla byla napadána bojovnými beduíny a tak poslední zbytky Nabatejců přešly k nomádskému způsobu života nebo se rozptýlily mezi okolní národy. Poslední zmínka o nich je z 10. století.

Galerie

• 
  Nabatejský dům se zbytky cistern.
• 
  Nabatejská Pokladnice (Ad Deir) v Petře
• 
  Nabatejská brána - Mamshit
• 
  Klášter Ad Deir – Petra
• 
  Mada'in Saleh Al-Hijr Hegra
• 
  Nabatejský chrám – Avdat
• 
  Mince krále Arety IV.
• 
  Nabatejská keramika
• 
  Shivta – ruiny v Negevu
• 
  Nabatejský chrám – ruiny v údolí Wadi Rum

Odkazy

Související články

• Petra (město)

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Nabatejci na Wikimedia Commons

Autoritní data	NKC: ph276816 GND: 4041013-4