Mikuláš II. Opolský

Mikuláš II. Opolský (polsky Mikołaj II opolski; německy Nikolaus II. von Oppeln; † 27. června 1497 Nysa) byl v letech 1476–1497 kníže opolský a falkenberský. Pocházel z opolské větve Slezských Piastovců, která vymřela v roce 1532 smrtí svého staršího bratra Jana II. Opolského[1] .

Mikuláš II. Opolský
kníže opolský
kníže falkenberský
Scena ścięcia Mikołaja II Opolskiego na rynku w Nysie by J Kossak.jpg
Doba vlády14761497
Narození15. století
Úmrtí27. června 1497
Nysa
PohřbenOpolí
{{{typ dědice}}}Jan II. Opolský
RodPiastovci
DynastieSlezští Piastovci
OtecMikuláš I. Opolský
MatkaMagdaléna Lehnicko-Břežská
Některá data mohou pocházet z datové položky.

ŽivotopisEditovat

Jeho rodiče byli Mikuláš I. Opolský a Magdaléna dcera Ludvíka II. Lehnicko-Břežského. Po smrti svého otce v roce 1476 převzal Mikuláš II. Opolský Opolské knížectví společně svým starším bratrem Janem II. Opolským. Již v roce 1477 bratři získali oblast kolem města Prudník. Původně stejně jako jejich otec vzdali bratři hold uherskému králi Matyášovi Korvínovi, od které se později odvrátili z důvodu nespokojenosti s centralizací země a vypsanými daněmi. V Norimberku v roce 1487 na říšském sněmu požádal Mikuláš a jeho bratr císaře Friedricha III. Habsburského o podporu proti Matiášovi Korvínovi. Následně byly při návratu Mikuláš a jeho bratr zadrženi v Kozlí hejtmanem Horního Slezska a přívržencem uherského krále Janem Bělíkem z Kornic. Byli propuštěni až poté, co vzdali hold králi a zaplatili 30 000 zlatých. Mikuláš II. Opolský se později připojil k Dolnoslezské alianci namířené proti králi Matyášovi Korvínovi. Poté, co dolnoslezští knížata prohráli bitvu u Hlohova, Mikuláš a jeho bratr se v roce 1489 vzdali dalšího odporu proti králi a přijali jeho požadavek na zaplacení 15 000 zlatých a závazku tří hradů. Po smrti uherského krále v roce 1492 získal od Viléma II. Z Perštejna Hlivické knížectví. V roce 1497 získali s bratrem Tošecké knížectví[2]. V roce 1497 se Mikuláš účastnil sněmu slezských knížat v Nise. Z obav o svou osobu na základě částečně smyšlených informací, že mu usiluje o život vrchní hejtman Slezska kníže Kazimír II. Těšínský, který na základě údajných listů ho měl za zrádce, jej nedopatřením napadl a poranil mečem. Ve zmatku kníže Mikuláš II. Opolský napadl rovněž biskupa Jana IV. Rotha, kterého také poranil. Z obav o svůj život se snažil uprchnout, téhož dne byl zadržen v Nise. Následný den bylo rozhodnuto slezskými knížaty o jeho popravě. Marná byla snaha Mikulaše II. se vykoupit a argumentace, že jim nepřísluší soudit knížete a toto pravomoc je věcí českého krále Vladislava Jagellonského. V posledních chvílích mu byl oporou kaplan a pomocný biskup Jindřich Sup z Fulštejna, který sepsal jeho poslední vůli. Byl popraven stětím hlavy. Zemřel bezdětný a je pohřben v Opolí[3].

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Nikolaus II. (Oppeln) na německé Wikipedii.

  1. ODPRAVEKUPOSOUCASNOST. Jan II. Opolský,Jiří Braniborsko-Ansbašský,. Blog.cz [online]. [cit. 2020-05-31]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-07-04. (anglicky) 
  2. JEŽ, Radim. Odhady majetků měšťanů v Opolsko-Ratibořském knížectví z roku 1544. Edice. Prameny k dějinám Slezska sv. 12. Opava 2008. ISBN 978-80-86224-70-1. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. (anglicky) 
  3. Dějiny Těšínska/Vladislav králem uherským. Kníže Kazimír pánem Těšínska a Opavska. Poprava Mikuláše Opolského – Wikizdroje. cs.wikisource.org [online]. [cit. 2020-05-31]. Dostupné online. 

LiteraturaEditovat

  • Colmar Grünhagen
  • Historická komise pro Slezsko (ed. ): Historie Slezska. Svazek 1: Ludwig Petry, Josef Joachim Menzel, Winfried Irgang (ed. ): Od pravěku do roku 1526. 5., revidované vydání. Thorbecke, Sigmaringen 1988, ISBN 3-7995-6341-5, s. 227, 229.
  • Hugo Weczerka (ed. ): Příručka historických míst . Svazek: Silesia (= kapesní vydání Kröners) . Svazek 316). Kröner, Stuttgart 1977, ISBN 3-520-31601-3, rodinné záznamy na str. 596–597.
  • Rudolf Žáček: Dějiny Slezska v datech. Nakladatelství Libri, Praha 2004, ISBN 80-7277-172-8, s. 124, 419, 430.

Externí odkazyEditovat

genealogie