MiG-17

sovětský stíhací letoun

Mikojan-Gurevič MiG-17 (rusky: Микоян и Гуревич МиГ-17, v kódu NATO "Fresco") je proudový stíhací letoun vyvinutý v Sovětském svazu na přelomu 40. a 50. let a vyráběný od roku 1952. Sloužil v četných leteckých silách v mnoha variantách. Jedná se o pokročilý vývoj podobný typu MiG-15 z dob korejské války. Licenční výroba probíhala i v Polsku (jako PZL-Mielec Lim-6) a Číně (jako Šenjang J-5).

MiG-17
Mikoyan-Gurevich MiG-17 Fresco cn 1C1611 (N217SH).jpg
Určení Stíhací letoun
Výrobce Mikojan-Gurevič
První let 14. ledna 1950
Zařazeno říjen 1952
Charakter Několik ve službě
Uživatel Sovětské letectvo (dříve)
Československé letectvo (dříve)
Letectvo ČLR (dříve)
Vietnamské letectvo (dříve)
Vyrobeno kusů 10 603 ks
Vyvinuto z typu MiG-15
Varianty PZL-Mielec Lim-6
Šenjang J-5
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Také byl krátce americkým letectvem značen jako "Type 38" před tím, než se začaly používat kódy NATO.[1] Poprvé byl nasazen v roce 1958 během druhé krize v Tchajwanské úžině a později se během vietnamské války ukázal jako účinná hrozba proti modernějším americkým nadzvukovým letounům.

VývojEditovat

 
Egyptský MiG-17
 
I-330

MiG-17 vznikl jako celokovový samonosný středoplošník se šípovitým křídlem a jeho design byl založený na předchůdci - MiGu-15bis, přičemž největší změnou oproti MiGu-15 byla konstrukce křídel. Ta měla u kořene šípovitost 45° a na vnější části 42°. Dalšími viditelnými změnami byly tři aerodynamické plůtky na každém křídle (MiG-15 měl jen dva), prodloužená zadní část, kýlový hřeben - pro zvýšení podélné stability - s patkou chránící trup letadla při přistávání. Celková konstrukce MiGu-17 byla podobná MiGu-15 a obě letadla používala stejný motor Klimov VK-1. Nové letadlo dostalo označení I-330 (SI).

První prototyp SI-01 poprvé vzlétl 14. ledna 1950 a jeho pilotem byl Ivan Ivaščenko. V únoru 1950 na něm tento pilot ve vodorovném letu dosáhl rychlosti 1 114 km/h (M=1,03) ve výšce 2200 m. Po havárii tohoto prototypu 17. března 1950 (I. Ivaščenko při něm zahynul) začaly zkoušky druhého prototypu SI-02 až po víc jak roce. Ty skončily 20. června 1951 rozhodnutím zařadit letadlo pod označením MiG-17 do sériové výroby. Odhadovalo se, že při použití stejného motoru bude MiG-17 rychlejší o 40-50 km/h oproti MiGu-15 a bude mít i lepší ovladatelnost ve větších výškách. Po začátku sériové produkce bylo letadlo několikrát modifikované a vylepšované.

Základní verze MiGu-17 bylo víceúčelové stíhací letadlo vyzbrojené třemi kanóny. Mohlo sloužit i jako stíhací bombardér i když jeho bombová zátěž byla v porovnaní s ostatními tehdejšími podobnými letadly menší. Místo bombové zátěže nesl častěji přídavné nádrže.

Z druhé verze prototypu SI-02 později vznikla verze MiG-17P do každého počasí, vybavená radarem RP-1 Izumrud. Na jaře 1953 vstoupila do výroby verze MiG-17F s motorem VK-1F s přídavným spalováním, které dopomohlo k celkovému vyššímu výkonu (nový motor zvyšoval výkon po dobu třech minut o 25 %). Další výrobnou verzí byl MiG-17PF s motorem VK-1F spolu s radarem Izumrud.

V roce 1956 vznikla z malé série 47 letadel verze MiG-17PM vyzbrojená čtyřmi raketami vzduch-vzduch Kaliningrad K-5 (RS-2U nebo AA-1 Alkali pod označením NATO). Také vznikla i malá série průzkumné verze MiG-17R s motorem VK-1F. Celkově bylo v SSSR do zastavení výroby roku 1958 vyrobeno několik tisíc kusů různých verzí MiGu-17.

Výzbroj a výstrojEditovat

 
Dvojice 23mm kanónů NR-23 a jeden 37mm kanón NR-37 (v zákrytu) ve společné lafetaci

Verze pro denní provoz (MiG-17 a MiG-17F) byly vyzbrojeny dvěma kanóny Nudelman-Richtěr NR-23 ráže 23 mm (každý s 80 náboji) a jedním kanónem Nudelman N-37 (se 40 náboji) umístěnými na společné lafetě pod nasávacím otvorem. Pro zaměřování palby sloužil automatický gyroskopický zaměřovač ASP-4NM. Verze vybavené radarem Izumrud (MiG-17P a MiG-17PF) nesly místo kanónu N-37 třetí kanón NR-23 se zvýšeným počtem nábojů 100 pro každý kanón. Takto se měla kompenzovat hmotnost samotného radaru ale hmotnost letadla i tak vzrostla o víc jak 200 kg oproti "čisté" verzi MiG-17 což mělo za následek pokles výkonu a zhoršení letových vlastností. Toto vyřešila až instalace nového motoru VK-1F s přídavným spalovaním. Všechny varianty mohly nést 50 kg až 250 kg pum na nosnících pod křídly. Nosníky byly ale většinou využívané pro 400litrové přídavné nádrže. Průzkumná verze MiG-17R byla vyzbrojena jen dvěma 23mm kanóny NR-23.

Jediná verze MiGu-17 schopná nést rakety vzduch-vzduch byla MiG-17PM (nebo MiG-17PFU), která nesla čtyři rakety Kaliningrad K-5. Tato verze ale nenesla žádné kanóny.

Některé země své MiGy upravily na nesení neřízených střel nebo bomb na přídavných nosnících. Kubánské MiGy-17 mohly nést i rakety AA-2 Atoll.

Výroba v licenciEditovat

 
Čínský Šenjang J-5
 
Lim-5 polského letectva

V roce 1955 obdržela Polská lidová republika licenci na výrobu MiGu-17. Takto byly vyráběné MiGy-17F továrnou WSK-Mielec pod označením Lim-5. První stroj byl vyroben 28. listopadu 1956 a do roku 1960 fabrika vyprodukovala 477 kusů. Pod označením Lim-5R se vyráběla i průzkumná verze s kamerou AFA-39. V letech 19591960 bylo vyrobeno 129 kusů MiGu-17PF pod označením Lim-5P. Fabrika také produkovala několik variant pro pozemní podporu: Lim-5M od roku 1960, Lim-6bis od roku 1963 a Lim-6M (přestavěný v 70. letech) a i dvě průzkumné verze Lim-6R a MR.

V ČLR byl první MiG-17F sestavený v roce 1956 z dílů dovezených z SSSR, nasledovaný licenční výrobou v Šenjangu od roku 1957. Verze vyrobené v Číně byly označované jako Šenjang J-5 nebo F-5 (pro export). Od roku 1964 byly vyráběné verze s radarem podobné MiGu-17PF pod označením J-5A (nebo F-5A). Číňané vyvinuli i dvousedadlovou cvičnou verzi JJ-5 (FT-5 pro export) s použitím kabiny ze stroje JJ-2 (licence MiGu-15UTI). Tato verze vyráběná v letech 19661986, byla poslední vyráběnou verzí MiGu-17 a zároveň jedinou dvousedadlovou.

NasazeníEditovat

 
MiG-17 sestřelený letounem F-105D ve Vietnamu, 1967.
 
MiG-17 severovietnamského letectva v muzeu Mighty Eighth Air Force v USA

Úlohou MiGu-17 a mnoha jiných sovětských stíhaček bylo hlavně sestřelování amerických bombardérů a ne souboje s nepřátelskými stíhači. Podzvukový MiG-17 měl být efektivní proti pomalejším, těžkým nákladem vyzbrojeným americkým stíhacím bombardérům a strategickým bombardérům (jako B-50 Superfortress a B-36 Peacemaker, které byly ještě poháněny pístovými motory). Když USAF zavedlo do výzbroje strategické bombardéry schopné letu nadzvukovou rychlostí jako B-58 Hustler nebo General Dynamics FB-111 musely typ MiG-17 vystřídat nadzvukové typy MiG-21 a MiG-23.

MiG-17 se na přelomu 50. a 60. let stal standardním stíhacím letounem ve všech zemích Varšavského paktu. Byly používány i mnoha jinými státy hlavně v Africe a Asii. Celkově sloužil ve vzdušných silách víc než 30 zemí. Mnoho vyrobených MiGů-17 je i v dnešních dnech stále ve službě (např. v Angole, Mali, Mosambiku, Severní Koreji, Súdánu či Tanzanii) i když ne všechny v aktivní. Toto činí z MiGu-17 jedno z nejdéle sloužících stíhacích letadel.

Bojovou premiéru MiGy-17 absolvovaly během Suezské krize v roce 1956 a od té doby se zúčastnily třech dalších válek a jiných menších konfliktů mezi arabskými státy a Izraelem.

V roce 1958 se dostaly do potyček nad Tchajwanským průlivem, když 17-tky ČLR narazily na F-86 Sabre sloužící v Letectvu Čínské republiky.

MiGy-17 byly hlavním stíhačem ve výzbroji vzdušných sil vietnamské lidové armády v roce 1965. Ve Vietnamské válce, kde sloužily po boku MiGů-19 a MiGů-21, zaznamenaly i svá první vítězství. Někteří severovietnamští piloti preferovali obratnost MiGu-17 před rychlostí MiGu-21. MiGy-17 se tu prosadily např. proti americkým nadzvukovým stíhacím bombardérům F-105 Thunderchief.

Byly použity i během Nigerijské občanské války v letech 19671970, pilotované nigerijskými nebo žoldnéřskými piloty z NDR, SSSR, Jižní Afriky, Velké Británie či Austrálie.

VariantyEditovat

 
Letový záběr na MiG-17F v sovětských barvách
 
MiG-17PF s radarem Izumrud
I-330
Prototyp
MiG-17
Základní verze s motorem Klimov VK-1
MiG-17A
Verze s motorem Klimov VK-1A s delší dobou životnosti
MiG-17P
Verze do každého počasí vybavená radarem Izumrud
MiG-17F (Lim-5)
Základní stíhací verze s motorem Klimov VK-1F s přídavným spalovaním
MiG-17PF (Lim-5P)
Verze do každého počasí vybavená radarem Izumrud a motorem Klimov VK-1F s přídavným spalovaním
MiG-17PM/PFU
Verze vybavená radarem Izumrud a čtyřmi raketami RS-2U
MiG-17R
Průzkumná verze s motorem Klimov VK-1F a kamerou

UživateléEditovat

 
Uživatelé MiGu-17
 
MiG-17 v polských barvách
 
Bývalý Indonéský Lim-5 vystavený v USA se severokorejskými znaky
 
Východoněmecký MiG-17

Hlavní technické údajeEditovat

Data podle: Vraný, Hurt[2]

MiG-17Editovat

  • Posádka: 1 (pilot)
  • Rozpětí: 9,628 m
  • Délka: 11,360 m
  • Výška: 3,800 m
  • Nosná plocha: 22,600 m²
  • Hmotnost prázdného letounu: 3798 kg
  • Vzletová hmotnost : 5340 kg
  • Max. vzletová hmotnost : 6076 kg
  • Maximální rychlost: 1085 km/h ve výšce 5000 m
  • Dostup: 14 700 m
  • Čas výstupu do výšky 5000 m: 2 minuty 30 sekund
  • Čas výstupu do výšky 10 000 m: 6 minut 36 sekund
  • Dolet: 1165 km (bez přídavných nádrží)
  • Max. dolet s příd. nádržemi: 1735 km
  • Pohonná jednotka: jeden turbokompresorový motor Klimov VK-1A
  • Výkon pohonné jednotky: 2700 kp (26,478 kN)

VýzbrojEditovat

  • jeden 37mm kanón N-37D se zásobou munice 40 nábojů, dva 23mm kanóny NR-23 s 80 náboji na zbraň
  • dvě 250kg pumy

MiG-17FEditovat

  • Posádka: 1 (pilot)
  • Rozpětí: 9,628 m
  • Délka: 11,360 m
  • Výška: 3,800 m
  • Nosná plocha: 22,600 m²
  • Hmotnost prázdného letounu: 3950 kg
  • Vzletová hmotnost : 5354 kg
  • Max. vzletová hmotnost : 6286 kg
  • Maximální rychlost: 1154 km/h ve výšce 3000 m
  • Dostup: 16 470 m
  • Čas výstupu do výšky 5000 m: 2 minuty 36 sekund
    • 1 minuta 48 sekund (s přídavným spalováním)
  • Čas výstupu do výšky 10 000 m: 5 minut 48 sekund
    • 4 minuty 6 sekund (s přídavným spalováním)
  • Dolet: 1080 km (bez přídavných nádrží)
  • Max. dolet s příd. nádržemi: 1670 km
  • Pohonná jednotka: jeden turbokompresorový motor Klimov VK-1F
  • Max. výkon (s příd. spalováním): 3380 kp (33,146 kN)

VýzbrojEditovat

  • jeden 37mm kanón N-37D se zásobou munice 40 nábojů, dva 23mm kanóny NR-23 s 80 náboji na zbraň
  • dvě 250kg pumy

MiG-17PFEditovat

  • Posádka: 1 (pilot)
  • Rozpětí: 9,628 m
  • Délka: 11,680 m
  • Výška: 3,800 m
  • Nosná plocha: 22,600 m²
  • Hmotnost prázdného letounu: 4234 kg
  • Vzletová hmotnost : 5620 kg
  • Max. vzletová hmotnost : 6552 kg
  • Maximální rychlost: 1123 km/h ve výšce 3000 m
  • Dostup: 16 300 m
  • Čas výstupu do výšky 5000 m: 3 minuty 6 sekund
    • 1 minuta 54 sekund (s přídavným spalováním)
  • Čas výstupu do výšky 10 000 m: 7 minut 36 sekund
    • 4 minuty 30 sekund (s přídavným spalováním)
  • Dolet: 1100 km (bez přídavných nádrží)
  • Max. dolet s příd. nádržemi: 1730 km
  • Pohonná jednotka: jeden turbokompresorový motor Klimov VK-1F
  • Max. výkon (s příd. spalováním): 3380 kp (33,146 kN)

VýzbrojEditovat

  • tři 23mm kanóny NR-23
  • dvě 250kg pumy

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Parsch, Andreas and Aleksey V. Martynov. "Designations of Soviet and Russian Military Aircraft and Missiles: 5.1 "Type" Numbers (1947-1955)." Non-U.S. Military Aircraft and Missile Designations, revised 18 January 2008. Retrieved: 30 March 2009.
  2. VRANÝ, Jiří; HURT, Zdeněk. Mikojan MiG-17, Hawker Hurricane Mk.I, Spad S VII/XII/XIII. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1989. ISBN 80-206-0125-2. 

Externí odkazyEditovat