Jukio Mišima
Jukio Mišima (japonsky 三島由紀夫, vlastním jménem Kimitake Hiraoka, japonsky 平岡公威, 14. ledna 1925 – 25. listopadu 1970) byl japonský spisovatel, na Západě se proslavil svou rituální sebevraždou seppuku.
Mišima Jukio | |
---|---|
Mišima Jukio (leden 1955) | |
Rodné jméno | Kimitake Hiraoka |
Narození | 14. ledna 1925 Tokio |
Úmrtí | 25. listopadu 1970 (ve věku 45 let) Tokio |
Příčina úmrtí | rituální sebevražda |
Místo pohřbení | Hřbitov Tama (35°41′7″ s. š., 139°30′35″ v. d.) |
Pseudonym | Yukio Mishima |
Povolání | spisovatel, prozaik, romanopisec, dramatik, scenárista, básník, esejista, překladatel, kritik a divadelní herec |
Alma mater | Graduate Schools for Law and Politics and Faculty of Law, University of Tokyo |
Žánr | próza |
Témata | literární tvorba, divadlo, herectví, modeling, politická aktivita a poezie |
Významná díla | Zlatý pavilón Confessions of a Mask The Sea of Fertility The Sound of Waves The Sailor Who Fell from Grace with the Sea … více na Wikidatech |
Ocenění | Shinchosha literature award (1954) Kishida Theatre Award (1955) Cena Jomiuri (1956 a 1961) Q11631589 (1958)Mainichi art award (1964) … více na Wikidatech |
Manžel(ka) | Jóko Hiraoka (1958–1970) |
Děti | Iičiró Hiraoka Noriko Hiraoka |
Rodiče | Azusa Hiraoka a Shizue Hiraoka |
Příbuzní | Čijuki Hiraoka a Mitsuko Hiraoka (sourozenci) Koji Tomita (zeť) Hashi Kenkō (strýc) Natsu Hiraoka (babička z otcovy strany) Sadatarō Hiraoka (dědeček z otcovy strany) Kenzō Hashi (dědeček z matčiny strany) Hiraoka Takichi (paternal great-grandfather) Nagai Iwanojō (praděd) Hashi Kendō (praděd) Nagai Naoyuki (paternal great-great-grandfather) Matsudaira Yoritaka (prapraděd) Matsudaira Noritada (praprapraprarodič) Matsudaira Yorisuke (praprapraprarodič) Hiraoka Manjirō (prastrýc) Atsushi Ōya (prastrýc) |
Vlivy | Murasaki Šikibu Izumi Šikibu Teika Fudžiwara Monzaemon Čikamacu Ihara Saikaku … více na Wikidatech |
Podpis | |
multimediální obsah na Commons | |
Seznam děl v Souborném katalogu ČR | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Život editovat
Narodil se v Tokiu, jeho otec Azuma Hiraoka byl vládní úředník. V dětství ho vychovávala babička Nacu, která měla uzurpátorské sklony a malému chlapci neustále zdůrazňovala jeho "samurajský" původ. Podle některých životopisců právě jeho babička ovlivnila jeho fascinaci smrtí, která se projevila v jeho dílech; svůj čas musel obvykle trávit v jejím pokoji a zřídka kdy mu dovolila hrát si venku (odůvodňovala to chlapcovým chatrným zdravím), hrát si směl pouze s pečlivě vybranými dívkami ze sousedství, a tak si v raném dětství osvojil ženskou řeč a dívčí chování. Ve dvanácti letech se vrátil do domácnosti svých rodičů, kde se ho snažil přísně vychovávat jeho otec, který mu naplánoval kariéru úspěšného právníka. Z tohoto důvodu zaujímal nepřátelský postoj k Mišimovým literárním pokusům, chlapec proto psal tajně s podporou své matky.
Chlapec v šesti letech vstoupil na základní školu elitního vzdělávacího zařízení Gakušúin ("Šlechtická škola"), ve dvanácti letech postoupil v rámci Gakušúinu na nižší střední školu. Již v prvním ročníku uveřejňuje své první básně a krátce na to i první povídky ve školním časopise Hodžinkai zašši, jeho příspěvky ihned vyvolaly v Gakušúinu značnou pozornost. Mladého autora inspirovali např. Rainer Maria Rilke, Oscar Wilde a japonští klasici. Jeho první významná novela, vysoce metaforický příběh o sepětí mezi zemřelými předky a žijícími lidmi Hanazakari no mori (Rozkvetlý les) byla na doporučení jeho učitele literatury Fumia Šimizua publikována v roce 1942 v prestižním literárním magazínu Bungei-Bunka (Literární kultura) a v roce 1944 se stala titulním příběhem sbírky kratších próz publikovaných v knižní podobě. Na doporučení Šimizua, který se domníval, že vzhledem k chlapcovu mládí by bylo vhodné skrýt jeho totožnost, uveřejnil Rozkvetlý les pod pečlivě zvoleným literárním pseudonymem Jukio Mišima, který od této chvíle používal do konce života. V roce 1946 na doporučení spisovatele Jasunariho Kawabaty vychází v literárním časopise Ningen (Člověk) Mišimova povídka Cigareta (Tabako), kde popsal, jak sportovně založení spolužáci elitní školy pohrdají chlapcem s literárními zájmy, tento příběh v roce 1954 inspiroval i významnou povídku Ši wo kaku šónen (Chlapec, který píše verše).
V roce 1945 byl těsně před koncem války povolán do vojenské služby, armádní lékař ale zaměnil jeho akutní respirační onemocnění doprovázené vysokými teplotami za tuberkulózu a označil jej za neschopného vojenské služby. Po absolvování střední školy vstoupil na přání svého otce na právnickou fakultu Tokijské univerzity, kde promoval v roce 1947. Jeden rok pak pracoval na ministerstvu financí, poté se ale rozhodl, že se nadále bude věnovat výlučně literatuře. Po několika časopisecky publikovaných povídkách vydal v roce 1946 román Zloději (japonsky 盗賊, Tózoku) o sebevraždě dvou mladých aristokratů.
Slávu mu ovšem získal až velmi úspěšný román s autobiografickými prvky Zpověď masky (japonsky 仮面の告白, Kamen no kokuhaku) z roku 1949, v němž líčí dětství a dospívání chlapce, který trpí kvůli své odlišnosti od většinové společnosti. Dále psal velmi populární eseje, novely a povídky a také divadelní hry, včetně her pro tradiční divadla kabuki a nó. Jeho dílo bylo velmi populární i v Evropě a Americe. Často ve svých dílech využíval aktuálních událostí. Byl třikrát považován za kandidáta na Nobelovu cenu za literaturu, ale nikdy ji neobdržel.
Od roku 1955 se věnoval posilování a kendó, nesouhlasil totiž s tím, že intelektuálové kladou tak malý důraz na cvičení svého těla. V roce 1967 podstoupil vojenský výcvik a založil svou „soukromou armádu” Tatenokai (Společnost štítu), která měla střežit japonské hodnoty.
V roce 1958 si vzal ženu jménem Jóko Sugijama, měl s ní dvě děti, dceru Noriko (narozena 1959) a syna Iičiróa (narozen 1962).
Hrál také v několika filmech režiséra Jasuzó Masamury, poprvé ve filmu Afraid to Die z roku 1960, Black Lizard (1968) a Hitokiri (1969). V roce 1965 podle vlastního scénáře založeného na stejnojmenné povídce natočil krátký černobílý film "Láska k vlasti" (Júkoku), v němž ztvárnil roli poručíka Císařské armády, který spáchá seppuku.
V roce 1970 se se čtyřmi členy Tatenokai zabarikádoval na velitelství japonských Sil sebeobrany (Džietai). Přivázali tamního velitele k židli a Mišima ve svém proslovu vyhlásil požadavek návratu moci císaři. Po svém proslovu spáchal rituální sebevraždu seppuku.
Dílo editovat
Mišima napsal čtyřicet románů, více než šedesát divadelních her (kromě moderního divadla psal i hry pro tradiční divadla nó a kabuki), dvacet svazků povídek, dvacet svazků esejí i filmový scénář. Je pokládán za jednoho z nejvýznamnějších spisovatelů poválečné japonské literatury.
K jeho hlavním tématům patří fascinace smrtí a důraz na tradiční japonské hodnoty. Většina jeho děl je situována do 20. století a vynikají bohatým metaforickým stylem.
České překlady editovat
V češtině vyšly Mišimovy romány Zlatý pavilon (japonsky 金閣寺, Kinkakudži, 1956) v roce 1998 v nakladatelství Brody a Zpověď masky (japonsky 仮面の告白, Kamen no Kokuhaku, 1949) v roce 2019 v nakladatelství Rubato. Oba romány vyšly v překladu Kláry Macúchové. Román Zlatý pavilon, který s celou řadou literárních a náboženských narážek novelizuje reálné události zapálení chrámu Kinkakudži psychicky nemocným mnichem v roce 1950, zajistil autorovi díky anglickému překladu Ivana Morrise světovou slávu a počítá se k jeho nejlepším dílům.[1][2] Ve Světové literatuře vyšla v roce 1996 v překladu Kláry Macúchové novela Láska k vlasti (japonsky 憂国, Júkoku, 1966).
Odkazy editovat
Reference editovat
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Yukio Mishima na anglické Wikipedii.
- ↑ WEBER, Michael. Mišima, Jukio: Zlatý pavilon (1). iLiteratura.cz. 2004-07-09. Dostupné online [cit. 2017-02-26].
- ↑ WEBER, Michael. Mišima, Jukio: Zlatý pavilon (2). iLiteratura.cz. 2004-07-09. Dostupné online [cit. 2017-02-26].
Externí odkazy editovat
- Obrázky, zvuky či videa k tématu Mišima Jukio na Wikimedia Commons
- Mišima Jukio v Databázi knih