Merkité (mongolsky Мэргид) byl mongolský (nebo snad turkický či samodijský) kmen doložený od konce 11. století. Začátkem 13. století byli Merkité násilně začleněni do mongolské říše.[1] Žili v Zabajkalsku, na území současného Burjatska.

Merkiti a jejich sousedi kolem roku 1180

Etnická příslušnost editovat

Nehledě na to, že většina historiků se přidržuje tradiční verze o mongolském původu Merkitů, pocházející od Rašíd ad-Dína[2], existují i jiné názory.

K samodijské hypotéze o původu Merkitů se přiklonil Lev Gumiljov, který je zařadil k východní skupině jihosamodijských kmenů.[3][4] Více argumenty hypotézu podložil V. A. Tugolukov, věnující pozornost informaci o sobech „národa bekri“ u Marca Pola a také přítomnosti etnonym podobných Merkitům u zabajkalských Tunguzů.[5]

Turecká hypotéza se rozšířila v západní historiografii[6][7] Ruský historik A. V. Tivaněnko argumentuje ve prospěch této hypotézy především přítomností tureckých toponym v místech předpokládaného merkitského osídlení.[8]

Historie editovat

Merkité (čínsky Mej-li-ťi) jako samostatné etnikum začali figurovat v historických zápisech od konce 11. století. Podle čínských „Dějin Kitanů“[9] roku 1093 kitanský vojevůdce Wo-tche-la zaútočil na Merkity a porazil je.

Dělili se na tři větve: Uvas (Choas), Chát a Uduit. Poslední byli nejpočetnější a rozdělovali se na Ujkury, Mudany, Tudakliny a Džijuny.

Podle Tajné kroniky Mongolů byla Höelün, matka Temüdžina (známějšího jako Čingischán), původně zasnoubena Merkitu Čiledovi, ale unesl ji Temüdžinův otec Jesügej-bagatur. O generaci později třísetčlenný oddíl Merkitů provedl nájezd na rodinu vdovy Höelün a neúspěšně se pokusil zabít Temüdžina. Útočníci aspoň zajali Temüdžinovu ženu Börte. Temüdžin k osvobození manželky zmobilizoval kromě vlastních následovníků spojenecké Kerejty v čele s Wang-chánem a Džadžiraty v čele s Džamuchou. Merkité, neočekávajíce jakoukoliv nepřátelskou akci, byli rozbiti a Börte osvobozena.[10] Mongolsko–merkitské nepřátelství přetrvávalo i v dalších letech.

Při prohlášení Temüdžina Čingischánem roku 1206 už Merkité patrně nepředstavovali samostatnou sílu. Přeživší splynuli s Mongoly, nebo odkočovali na západ, kde se smísili s Kypčaky.[11] V letech 1215–1218 Džebe a Sübetej porazili vzdorující Merkity vedené syny jejich bývalého chána Tochta-bekiho. Jejich zbytky přijali Kypčakové, čímž na sebe přivolali mongolské nepřátelství a válku.

Někteří Merkité zaujali přední postavení v Mongolské říši. Merkitky Chulan, Töregene a Ogul-kajmiš byly ženy Čingischána, Ögedeje a Güjüka. Merkité Bajan, Madžartaj a Togto stáli v čele vlády říše Jüan. Jejich potomci tvořili po vyhnání dynastie Jüan z Číny jeden z mongolských klanů.

Reference editovat

  1. WEATHERFORD, Jack. Genghis Khan and the making of the modern world. [s.l.]: Three Rivers Press, 2004. Dostupné online. ISBN 978-0-609-61062-6, ISBN 0-609-61062-7. (anglicky) 
  2. Rašíd ad-Dín. Sbornik letopisej [Сборник летописей]. Svazek 1. Moskva, Leningrad: Izdatělstvo Akademii Nauk, 1952. S. 93. (rusky) 
  3. GUMILJOV, L. N. Suďba merkitov [Судьба меркитов]. In: Finno-ugorskije narody i Vostok [Финно-угорские народы и Восток]. Tartu: [s.n.], 1975. (rusky)
  4. GUMILJOV, Lev Nikolajevič. Mongoly i merkity v XII. v. [Монголы и меркиты в XII в.]. In: [s.l.]: Učenyje zapisky Tartuskogo gos. un-ta – N 416: Studia orlentalla et Antiqua, 1977. Dostupné online. S. 74–116. (rusky)
  5. TUGOLUKOV, V. A. Korennyje tungusy (Etničeskaja istorija i etnogenez) [Коренные тунгусы (Этническая история и этногенез)]. In: Etnogenez i etničeskaja istorija narodov Severa [Этногенез и этническая история народов Севера]. Moskva: [s.n.], 1975. S. 104–105. (rusky)
  6. SOUCEK, Svat. A History of Inner Asia. [s.l.]: Cambridge University Press, 2000. Dostupné online. ISBN 978-0521657044. S. 104. (anglicky) 
  7. ATWOOD, Christopher P. Encyclopedia of Mongolia and the Mongol Empire. [s.l.]: Facts on File, 2004. Dostupné online. ISBN 9780816046713. (anglicky) 
  8. TIVANĚNKO, A. V. Гибель племени меркитов [Gibel plemeni merkitov]. Ulan-Ude: [s.n.], 1992. S. 56–58. (rusky) 
  9. 辽史 [Liao-š']. Peking: [s.n.], 1987. (čínsky) 
  10. Tajná kronika Mongolů. [s.l.]: [s.n.] S. §254. 
  11. SULTANOV, T. I. Opyt analiza tradicionnych spiskov „92 plemen ilatija“ [Опыт анализа традиционных списков «92 племён илатийа»]. In: Srednaja Asija v drevnosti i sredněvěkovje [Средняя Азия в древности и средневековье]. Moskva: [s.n.], 1977. S. 166–167. (rusky)

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Меркиты na ruské Wikipedii.