Matylda Saská (1025)

dcera císaře Svaté říše římské Oty II., manželka lotrinského falckraběte Ehrenfrieda

Matylda Saská (německy Mathilde, léto 979 – listopad 1025 Echtz) byla lotrinská falckraběnka.

Matylda Saská
Mechtila dceraOty2.jpg
Narození 979
Úmrtí 4. listopadu 1025 (ve věku 45–46 let)
Echtz
Místo pohřbení Brauweiler Abbey
Nábož. vyznání katolická církev
Manžel(ka) Ezzo Lotrinský
Děti Ota II. Švábský
Richenza Lotrinská
Heřman II. Kolínský
Liudolf Lotrinský
Theofanu z Essenu
Ida z Essenu
Rodiče Ota II. a Theofano
Příbuzní Ota III.[1], Žofie a Adéla (sourozenci)
Richenza of Swabia a Hildegard von Egisheim (vnoučata)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

ŽivotEditovat

Byla třetí dcerou císaře Oty II. a byzantské princezny Theofano a již v dětství byla svěřena do péče své tety Matyldy, abatyše v Essenu. Zdá se, že původně byla zaslíbena církevní kariéře a měla se stát Matyldinou nástupkyní v úřadu abatyše. Pravděpodobně v rozmezí let 991 – 993 se z iniciativy své matky provdala za Ezza, syna lotrinského falckraběte Heřmana. Sňatek, který měl posílit moc Matyldina bratra Oty III., současníci považovali za nerovný.

Mnoho lidí to neschvalovalo, protože však věc nemohla být podle práva změněna, ujal se dívky trpělivě její jediný bratr. Dal jí co nejvíce majetku, aby si zachovala postavení, které zdědila po svých vynikajících předcích.
— Dětmar z Merseburku[2]

Když roku 1002 zemřel Matyldin bratr, císař Ota III., jeho nástupce Jindřich II. vedl s Ezzou dlouhodobý spor o majetky, které Matylda obdržela od bratra a považovala je za své vlastnictví, kdežto Jindřich byl přesvědčen, že jde královské zboží.[3]

Manželství bylo zřejmě šťastné a bylo požehnáno deseti dětmi (třemi syny a sedmi dcerami), z nichž většina svůj život zasvětila církevní kariéře:

Roku 1024 Matylda společně s manželem založila klášter Brauweiler, kde byla také po svém skonu o rok později pohřbena.

ReferenceEditovat

  1. WikiTree. Dostupné online. [cit. 2019-07-19]
  2. Z MERSEBURKU, Dětmar. Kronika. Praha: Argo, 2008. ISBN 978-80-257-0088-4. S. 124. 
  3. KELLER, Hagen. Otoni. Jindřich I. Ptáčník, Ota I., II., III., Jindřich II. Praha: Vyšehrad, 2004. ISBN 80-7021-733-2. S. 69. 

LiteraturaEditovat

  • Klaus Gereon Beuckers: Die Ezzonen und ihre Stiftungen. LIT Verlag, Münster 1993, ISBN 3-89473-953-3.

Externí odkazyEditovat