Otevřít hlavní menu

Martin Húska (Houska), též zvaný Martínek či Loquis (14. století?21. srpna 1421 Roudnice nad Labem), byl táborský kněz, jeden z vůdců radikální táborské strany, hlasatel pikartských a chiliastických myšlenek.

Martin Húska
Narození poslední čtvrtina 14. století?
neznámé místo na Moravě
Úmrtí 21. srpna 1421
Roudnice nad Labem
Příčina úmrtí poprava upálením
Národnost česká
Povolání táborský kněz, kazatel
Znám jako Martínek, Loquis
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

ŽivotEditovat

Narodil se pravděpodobně na Moravě, ale místo ani datum nejsou známy. Dle Vavřince z Březové to byl „mladý kněz z Moravy, vybraného nadání a nadmíru znamenité paměti (...), řečený Loquis [mluvka], podle výmluvnosti, protože neohroženě hlásal myšlenky nikoli doktorů, nýbrž své."[1] Kde získal vzdělání a kněžské svěcení, to se též neví. Mistr Jan z Příbrami o něm napsal, že pro své vtipy a rozumy byl od mnohých nazýván „Andělem zástupů Božích" a „Prorokem Danielem", ale byl prý všech bludů mistr a počátek.[2]

Jeho názory se postupně radikalizovaly, což bylo posíleno vlivem francouzských sektářů z Pikardie (proto zváni pikarty), kteří byli pronásledováni inkvizicí a v roce 1418 přišli do Prahy.[3] Martin Húska někdy na přelomu let 1420–1421 vystoupil s kritikou řady článků táborské věrouky a zejména polemizoval s učením o tělu Božím (eucharistii). „Podle Martínka měl Kristus jedno tělo, takže nemohl současně být na vícero pozemských oltářích. Nač uctívat víno a hostii, když Kristus duchovně pobývá na táborské půdě v každé krmi i v každém pití jeho věrných, a to bez jakéhokoli prostřednictví kněze. Každý řádný křesťan mohl si svou stravu i nápoje ‚dobrořečit‘. Ve svých důsledcích Martínkovo učení nejen znicotnilo výdobytek kalicha, ale i odbouralo poslední rozdíly mezi laikem a knězem."[4]

Stoupenci Húskova učení tedy popírali přítomnost Kristova těla a krve ve svátosti oltářní ve způsobách chleba a vína. Hlásali, že se nemá před svátostí oltářní klekat, že se jí nemá prokazovat žádná úcta, ani se nemá uchovávat do druhého dne; to vše je modloslužba. Z tohoto důvodu rozbíjeli drahocenné monstrance, ve kterých bylo tělo Kristovo vystavováno lidu, a spolu se stříbrnými kalichy je prodávali.[5]

Tyto názory narazily na odpor předních táborských kněží, jak o tom svědčí dopis, který v únoru 1421 zaslali Mikuláš Biskupec a Jan z Jičína pražským teologům.[6] Proto se již v lednu 1421 Martin Húska vystěhoval i se svými stoupenci (asi 300 lidí) do Příběnic.[7] Ale již 29. ledna 1421 byl pro své bludy zajat od pana Oldřicha z Jindřichova Hradce.[8] Martin z vězení zaslal list táborským a žádal je o vyslechnutí; na jejich přímluvu byl propuštěn a dopraven na Tábor.[9] Výsledkem Martinovy obhajoby v Táboře bylo, že pod nátlakem bludné články v kostele odvolal.[10]

Húskova úloha v této době není zcela jasná. Táborská obec násilně rozehnala příběnickou osadu pikartů nejspíš již na přelomu března a dubna 1421. Do této doby klade profesor František Šmahel i odvolání bludných článků Martinem Húskou.[11] Když v dubnu 1421 Jan Žižka vyhlazoval sektáře v Klokotech (kde bylo upáleno asi 50 lidí), na Táboře a snad i na Příběnicích, Húska mezi oběťmi tohoto masakru nebyl.[12]

Jeho pokání však asi nebylo opravdové. Za situace, kdy Jan Žižka se svými kněžími všude vyhledával pikarty a dával je popravovat ohněm, se Húska na Táboře zřejmě necítil bezpečným. Krátce po sněmu čáslavském (3.–7. červen 1421) vydal se na Moravu a vzal s sebou stejně smýšlejícího kněze Prokopa Jednookého.[13] Když došli do Chrudimi, byli zadrženi hejtmanem tohoto města, Divišem Bořkem z Miletínka. Hejtman se jich ptal na jejich názor o svátosti oltářní těla a krve Pána Ježíše. Martin Húska mu prý odpověděl, že tělo Kristovo je v nebi, uváděje za důvod, že měl jen jedno tělo, a ne více (zatímco hostií je mnoho). Hejtman nemohl snést takové rouhání, udeřil Martina pěstí a chtěl ho dát hned upálit. Nakonec však byli oba vězni vydáni hradeckému knězi Ambrožovi, který se chtěl pokusit o jejich obrácení.[14]

Kněz Ambrož, věrný spojenec Žižkův, odvezl zajatce v poutech do Hradce Králové. Tam je držel asi dva týdny, ale když se nechtěli zříci bludů, dovezl je 22. června 1421 do Roudnice nad Labem, kde tehdy sídlil arcibiskup Konrád z Vechty, který se krátce předtím (21. dubna 1421) přidal k husitům. Arcibiskup, jako správce duchovních věcí království, je měl vyslechnout a potrestat. Byli uzavřeni do temného žaláře, kde strávili 8 týdnů. Protože nechtěli odvolat, žádal Jan Žižka Pražany, aby je dali dopravit do Prahy a pro postrach jiným na náměstí veřejně upálit.[15]

Poněvadž však bylo v Praze mnoho Húskových přívrženců, báli se pražští konšelé rozbroje a rozhodli se pro exekuci v Roudnici. Poslali za sebe do Roudnice jednoho konšela spolu s katem. Kat ukrutně vypálil boky vězňů až do střev, aby vyznali, kdo ještě v Praze je s nimi ve spojení. Tímto způsobem z nich údajně vynutili jména několika Pražanů, kteří s nimi drží totéž mínění o svátosti oltářní. Na vyzvání, aby se zřekli svých bludů, odpověděli však s úsměvem: „Ne my, nýbrž vy, jsouce svedeni od bludného kněžstva, bloudíte a klekáte před stvořením, totiž chlebem v svátosti." Když byli dne 21. srpna 1421 vedeni na popraviště, řekl prý Martin Húska mnoho hrozných věcí, urážejících zbožné uši. Oba odsouzenci byli zabedněni do sudu a zaživa upáleni.[16]

DíloEditovat

Spisy Martina Húsky se nezachovaly a jeho názory známe převážně z prací jeho odpůrců. Z různých zmínek ve spisech Vavřince z Březové a Jana z Příbrami vyplývá, že napsal několik traktátů o svém učení a o svých náhledech.[17] Výňatky ze dvou Húskových traktátů, které byly určeny Píseckým, uvádí Jan z Příbrami ve spisu Život kněží táborských. V tzv. Kronice university pražské (Chronicon Universitatis Pragensis) je na závěr vypravování o Húskově smrti vložen jeho český list, který zaslal Píseckým.[18] Existuje též v Petrohradu nalezený dokument Vyznání víry Petra Kániše a Martina Húsky. Tento text však není Húskovým dílem, i když čerpá z jeho argmentace.[19] Cenné informace o Húskově eucharistickém učení podává Petr Chelčický ve spisu Replika proti Mikuláši Biskupcovi.[20]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. VAVŘINEC Z BŘEZOVÉ a BLÁHOVÁ, Marie, ed. Husitská kronika; Píseň o vítězství u Domažlic. Vyd. 2., opr.; (Ve Svobodě 1.). Praha: Svoboda, 1979. 427 s. cnb000162759. [Citovaný text je na str. 123–124.]
  2. Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. 11. díl. V Praze: J. Otto, 1897. 1066 s. cnb000277218. [str. 700.]
  3. TUMPACH, Josef, ed. a PODLAHA, Antonín, ed. Český slovník bohovědný. Díl 5., Holbein–Itálie (sešity 131–151). Praha: Cyrillo-Methodějská knihtiskárna a nakladatelství V. Kotrba, 1930–1932. 448 s. cnb000308871. [Viz str. 166.]
  4. ŠMAHEL, František. Husitská revoluce. 3, Kronika válečných let. Vyd. 2., Ve vydavatelství Karolinum 1. Praha: Univerzita Karlova, 1996. 420 s., [42] s. obr. příl. ISBN 80-7184-072-6. [Citovaný text je na str. 72.]
  5. VAVŘINEC Z BŘEZOVÉ a BLÁHOVÁ, Marie, ed. Husitská kronika; Píseň o vítězství u Domažlic. Vyd. 2., opr.; (Ve Svobodě 1.). Praha: Svoboda, 1979. 427 s. cnb000162759. [str. 217.]
  6. VAVŘINEC Z BŘEZOVÉ a BLÁHOVÁ, Marie, ed. Husitská kronika; Píseň o vítězství u Domažlic. Vyd. 2., opr.; (Ve Svobodě 1.). Praha: Svoboda, 1979. 427 s. cnb000162759. [str. 214–217.]
  7. Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. 11. díl. V Praze: J. Otto, 1897. 1066 s. cnb000277218. [str. 700.]
  8. VAVŘINEC Z BŘEZOVÉ a BLÁHOVÁ, Marie, ed. Husitská kronika; Píseň o vítězství u Domažlic. Vyd. 2., opr.; (Ve Svobodě 1.). Praha: Svoboda, 1979. 427 s. cnb000162759. [str. 210.]
  9. MOLNÁR, Amedeo, ed. Slovem obnovená: čtení o reformaci. 1. vyd. Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1977. 265 s. cnb000460704. [str. 72.]
  10. PORÁK, Jaroslav a KAŠPAR, Jaroslav. Ze starých letopisů českých. Vyd. 1. Praha: Svoboda, 1980. 576 s. cnb000197798. [str. 75.]
  11. ŠMAHEL, František. Husitská revoluce. 3, Kronika válečných let. Vyd. 2., Ve vydavatelství Karolinum 1. Praha: Univerzita Karlova, 1996. 420 s., [42] s. obr. příl. ISBN 80-7184-072-6. [str. 75.]
  12. KALIVODA, Robert. Husitská ideologie. 1. vydání. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1961. 560 stran. cnb000603675. [str. 450.]
  13. Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. 11. díl. V Praze: J. Otto, 1897. 1066 s. cnb000277218. [str. 700.]
  14. DOBROVSKÝ, Josef. Dějiny českých pikartů a adamitů. Překlad Rudolf Havel. Vyd. 1. Praha: Odeon, 1978. 112 s. cnb000124447. [str. 42–43.]
  15. DOBROVSKÝ, Josef. Dějiny českých pikartů a adamitů. Překlad Rudolf Havel. Vyd. 1. Praha: Odeon, 1978. 112 s. cnb000124447. [str. 43–45.]
  16. VAVŘINEC Z BŘEZOVÉ a BLÁHOVÁ, Marie, ed. Husitská kronika; Píseň o vítězství u Domažlic. Vyd. 2., opr.; (Ve Svobodě 1.). Praha: Svoboda, 1979. 427 s. cnb000162759. [str. 238–240.]
  17. Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. 11. díl. V Praze: J. Otto, 1897. 1066 s. cnb000277218. [str. 700.]
  18. VAVŘINEC Z BŘEZOVÉ a BLÁHOVÁ, Marie, ed. Husitská kronika; Píseň o vítězství u Domažlic. Vyd. 2., opr.; (Ve Svobodě 1.). Praha: Svoboda, 1979. 427 s. cnb000162759. [str. 369, kde je list též otištěn.]
  19. KALIVODA, Robert. Husitská ideologie. 1. vydání. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1961. 560 stran. cnb000603675. [str. 458–459.]
  20. ChELČICKÝ, Petr a BOUBÍN, Jaroslav, ed. Spisy z Olomouckého sborníku. Vydání první. Praha: Historický ústav, 2016. 382 stran. ISBN 978-80-7286-291-7. [Replika proti Mikuláši Biskupcovi je otištěna na str. 59–140.]

LiteraturaEditovat

  • KALIVODA, Robert. Husitská ideologie. 1. vydání. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1961. 560 stran. cnb000603675. [Viz str. 370–375 a dle rejstříku.]
  • KAMINSKY, Howard. A History of the Hussite Revolution. Berkeley: University of California Press, 1967. 580 s. (anglicky) [Viz str. 349–352, 402–409 a 415–428.]
  • MACEK, Josef. Tábor v husitském revolučním hnutí. II. díl: Tábor chudiny venkovské a městské. 1. vyd. Praha: ČSAV, 1955. 429 s. cnb000720581. [Viz str. 108–113 a dle rejstříku.]

Externí odkazyEditovat

  •   Houska ve Vlastenském slovníku historickém ve Wikizdrojích