Marie Majerová

Marie Majerová, vlastním jménem Marie Bartošová, (1. únor 1882 Úvaly – 16. leden 1967 Praha) byla česká prozaička, komunistická novinářka, překladatelka a národní umělkyně (1947).

Marie Majerová
Rodné jméno	Marie Bartošová
Narození	1. února 1882 Úvaly Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí	16. ledna 1967 (ve věku 84 let) Praha Československo Československo
Místo pohřbení	Olšanské hřbitovy
Povolání	spisovatelka, novinářka, autorka sci-fi a překladatelka
Významná díla	Robinsonka Siréna
Ocenění	Státní cena za literaturu a překladatelské dílo (1922 a 1932) národní umělec (1947) Řád práce (1954) Státní cena Klementa Gottwalda (1955) Řád republiky (1957) Řád Klementa Gottwalda (1962)
Politická příslušnost	Komunistická strana Československa Česká strana sociálně demokratická
Manžel(ka)	Josef Stivín (1904–1920) 1. manžel Slavoboj Tusar (1922–1931) 2. manžel
Příbuzní	Vlastimil Tusar švagr
multimediální obsah na Commons
citáty na Wikicitátech
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Obsah

Životopis

Pocházela z chudých poměrů, na Kladně absolvovala měšťanku. Pak působila jako služebná v Budapešti, krátkou dobu také jako písařka v Praze. V letech 1904 až 1906 žila ve Vídni a tam se zapojila do dělnického hnutí. Krátce žila v Paříži, pak se vrátila do Prahy.

Její mládí ovlivnilo nejen celou její další tvorbu, ale i politické názory. Nejdříve byla levicovou anarchistkou, od roku 1908 byla členkou sociální demokracie a později (1921) vstoupila do tehdy vznikající KSČ. V reakci na V. sjezd KSČ vydala společně s dalšími komunistickými intelektuály a umělci zásadní kritický leták, tzv. Projev nebo Manifest sedmi, který vyzýval k odstranění nového vedení strany, které podle názoru podepsaných ohrožovalo masový charakter a akceschopnost KSČ. Signatáři byli poté ze strany vyloučeni. Po druhé světové válce se do strany vrátila.

Pokoušela se získat vzdělání, to se jí podařilo ve skupině, která se soustředila kolem S. K. Neumanna.

Pracovala jako redaktorka Rudého práva, kde psala pro děti. Působila i v Ženském listu, což byl komunistický tisk pro ženy, Právu lidu, Dělnických listech a týdeníku Čin. Překládala z francouzštiny, němčiny a ruštiny, scenáristicky spolupracovala s filmem a rozhlasem. Řádnou členkou České akademie věd a umění se stala 5. března 1940. Byla nositelkou Řádu práce (1954), Řádu republiky (1957), Řádu Klementa Gottwalda (1962), v roce 1955 obdržela Státní cenu Klementa Gottwalda.

Angažovala se i v politice a svoji pozici zneužívala k selekci pouze určitých autorů.^[zdroj?]

Citát

„	Marie Majerová měla nepochybně ráda titul redaktorky. Neoznačoval jen její celoživotní povolání, označoval trvalou příslušnost k stavu, kterého si sama vážila a v němž viděla rovnocenného partnera spisovatelské profese v oblasti slovesné tvorby. Potřebovala vůni tiskařské černi jako potřebovala atmosféru redakčního života. Když byla za okupace umlčena a odtržena od styku s denním tiskem, chodívala aspoň za Josefem Horou do redakce Českého slova, aby nadechla ovzduší tiskárny i novin.	“
— Josef Träger

Dílo

Její dílo má jedno společné téma, a to špatné životní postavení žen a dívek. Toto téma se projevuje na mnoha úrovních (psychologické, etické, milostné…). Děj je spojen s maloměšťáckou společností, občasně s buržoazií a třídním bojem. Autorčino pojetí žen je ve stylu „být ženou = trpět“. Na počátku své tvorby psala především povídky, později i romány.

• Povídky z pekla (1907)
• Plané milování (1911)
• Mučenky (1921) – v roce 1922 byla tato povídka poctěna Státní cenou
• Panenství (1907) – román
• Nepřítel v domě (1909)
• Dcery země (1913)
• Červené kvítí (1912)
• Náměstí republiky (1914) – Román svědčí o autorčině rozchodu s anarchismem, odehrává se v Paříži (nemá nic společného s pražským Nám. Republiky, které se v dané době jmenovalo Josefské)
• Přehrada (1932) – Jedno z vrcholných děl poválečné avantgardy, utopistický román zachycuje během 24 hodin budoucí socialistickou revoluci v Praze. Má velmi zajímavou kompozici – je složen z řady střípků, které dohromady podávají živý obraz revoluční Prahy. V roce 1932 byl tento román poctěn Státní cenou.
• Nejkrásnější svět (1923)
• Sedm hrobů (knižně 1956)
• Parta na křižovatce (1933) – povídka je předchůdce Sirény
• Siréna (1935) – Zřejmě nejvýznamnější autorčino dílo, generační román kladenské dělnické rodiny Hudců. Zobrazuje zde jejich sociální a názorový vývoj. Pravděpodobně je to skutečně syntéza kladenského proletariátu té doby (zachycuje stávky atd.).
• Havířská balada (1938) – navazuje na Sirénu
• Divoký západ (1945)
• Dívky tepané ze stříbra (1964)
• Hledání domova (1931) – lyrika, vyznání lásky k české přírodě

Reportáže

• Africké vteřiny (1933) – život obyvatel Tuniska, Alžírska a Maroka (Maghrebu) „pod jhem francouzských kolonizátorů“
• Vítězný pochod (1953) – dojmy a okouzlení z návštěv SSSR od roku 1924
• Zpívající Čína (1954) – v roce 1955 poctěno Státní cenou.
• Ševcovská polka a jiné radosti (1961) – soubor výrazně socialistických reportážních črt

Pro děti

Knihy pro děti jsou stejného rázu jako díla pro dospělé, nechybí zde ani propagační myšlenky, ani těžké postavení ženy.

• Robinsonka (1940) – Blaženka, mladá dívka, se kvůli smrti své matky musí stát narychlo samostatnou (dospělou). Je to snílek s obrovskou fantazií, je citlivá a uzavřená. Její tatínek pan Bor pracuje jako taxikář a i když se pro ni snaží udělat všechno, není moc často doma, a tak se Blaženka cítí osamoceně. Maminka umírá po porodu bratříčka, otec se však o něj nemůže starat, a tak ho musejí dát do ústavu. Blaženka musí převzít domácí práce, se kterými jí ale pomáhá sousedka Tonička (jako Pátek z Robinsona). Na Vánoce se Blaženka snaží o pěkný večer, ale nic se jí nedaří, všechno se na ni svalí a udělá se jí špatně. Dostala ale vysněné kolo, a tak mohla jezdit s kamarádem Duchoněm z tábora, který ji předtím učil jezdit. Tonička si chce nakonec vzít otce, vzít bratříčka zpět domů, a Blaženka se zamiluje do Duchoně.
• Bruno, čili dobrodružství německého hocha na české vesnici (1930)
• Zázračná hodinka (1932) – soubor pohádek
• Rudá vlčata (1925) – M. Majerová upravila dle knihy P. Bljachina
• Veselá kniha zvířátek (1933) – výbor z anglických pohádkářů
• Nespokojený králíček (1946)
• MAJEROVÁ, Marie, ed. Zlatý pramen: sto let české pohádky. Praha: A. Svěcený, [1918]. 236 s.
• MAJEROVÁ, Marie. Čarovný svět, Starodávné pohádky různých národů. Ilustrace: Václav Hübschmann, grafická úprava V. H. Brunner, vydal Antonín Svěcený, 1913, druhé vydání: Ústřední dělnické knihkupectví a nakladatelství, Praha 1927. třetí vydání: Melantrich, 1949, Ilustrace Karel Svolinský, čtvrté vydání: SNDK, Praha 1955, páté vydání: tamtéž 1958.

Překlady

• BALZAC, Honoré de. El Verdugo: Španělská válka 1809. Přeložila Marie Majerová. [Praha]: Zář, [1909]. 15 s. Románová knihovna Záře.
• MIRBEAU, Octave. Zahrada muk. Překlad Marie Majerová. Praha: Otto, [1911]. 2 sv. (136, 148 s.). Světová knihovna; č. 242-245.
• Chosru Dehlevi, Háfti, Nizámí: Příběh Behráma Gura a Růžového líčka. Dle francouzského překladu A. Locoina de Villemorin a Dra. Mirza Chatil-Chana přeložila Marie Majerová. Ilustrace: Josef Rejsek, grafická úprava: Miloš Klicman, KDA, sv. 121, Kamilla Neumannová, 1915.
• GAUTIER, Théophile. Kapitán Frakas. Přeložila Marie Majerová. Praha: Ústř. děln. knihk. a nakl., 1915. 436 s.
• RICHEPIN, Jean. Vějička = [La Glu]: román. Překlad Marie Majerová. V Praze: J. Otto, 1918. 243 s. Knihovna Zlaté Prahy; sv. 79.
• BALZAC, Honoré de. Benátský žid = [L'israélite]. Přeložila Marie Majerová. Druhé vydání. Praha: A. Svěcený, 1924. 343 s.
• FLAUBERT, Gustave. Prosté srdce. Překlad Marie Majerová. [Nové vyd.]. V Praze: J. Otto, [1925]. 75 s. Světová knihovna; č. 812.a.
• HUGO, Victor. Bídníci. I., Fantýna. Překlad Marie Majerová. 4. vyd. V Praze: Ústřední dělnické knihkupectví, nakladatelství a antikvariát (Antonín Svěcený), 1928. 262 s., [8] l. obr. příl. Románová knihovna.
• HUGO, Victor. Bídníci. II., Kozeta. Překlad Marie Majerová. 4. vyd. V Praze: Ústřední dělnické knihkupectví, nakladatelství a antikvariát (Antonín Svěcený), 1928. 241 s., [6] l. obr. příl. Románová knihovna.
• HUGO, Victor. Bídníci. III., Marius. Překlad Marie Majerová. 4. vyd. V Praze: Ústřední dělnické knihkupectví, nakladatelství a antikvariát (Antonín Svěcený), 1928. 221 s., [7] l. obr. příl. Románová knihovna.
• HUGO, Victor. Bídníci. IV., Selanka v ulici Plymetově a epopeje v ulici sv. Diviše. Překlad Marie Majerová. 4. vyd. V Praze: Ústřední dělnické knihkupectví, nakladatelství a antikvariát (Antonín Svěcený), 1928. 327 s., [12] l. obr. příl. Románová knihovna.
• HUGO, Victor. Bídníci. V., Žan Valžan. Překlad Marie Majerová. 4. vyd. V Praze: Ústřední dělnické knihkupectví, nakladatelství a antikvariát (Antonín Svěcený), 1928. 257 s., [7] l. obr. příl. Románová knihovna.
• HUGO, Victor. Ubožáci. Překlad Marie Majerová a Viktor Dyk. 2. vyd. v Albatrosu, v Klubu mladých čtenářů 1. vyd. Praha: Albatros, 1969. 2 sv. (395; 299 s.). Klub mladých čtenářů.

Zfilmovaná díla

• Panenství (1937) podle stejnojmenného románu, režie Otakar Vávra, hlavní role: Lída Baarová,
• Siréna (1947) o sociálních bojích horníků, podle stejnojmenného románu, režie Karel Steklý, hlavní role: Marie Vášová. Film byl oceněn první cenou v roce 1947 na filmovém festivalu v Benátkách,
• Výstraha (1953), režie: Miroslav Cikán, hlavní role: Jiří Dohnal, Josef Mixa,
• Robinsonka (1956), režie: Jaromír Pleskot, hlavní role: Jaroslava Tvrzníková a Ladislav Pešek,
• Robinsonka (1974), režie: Karel Kachyňa, hlavní role: Miroslava Šafránková a Petr Kostka,
• Kde řeky mají slunce (1961), podle románu Nejkrásnější svět, režie: Václav Krška.

Marie Majerová je autorkou námětů i dalších filmů.

Odkazy

Reference

Literatura

• ČERNÝ, Jindřich. Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945 – 1955. Praha: Academia, 2007. Str. 261, 269, ISBN 978-80-200-1502-0.
• Čeští spisovatelé 20. století. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1985. 830 s. S. 343–348. 
• Čeští spisovatelé literatury pro děti a mládež / redakce Otakar Chaloupka. 1. vyd. Praha: Albatros, 1985. 480 s. S. 236–243. 
• Dějiny české literatury. IV. Literatura od konce 19. století do roku 1945 / hlavní redaktor Jan Mukařovský. 1. vyd. Praha: Victoria Publishing, 1995. 714 s. ISBN 80-85865-48-3. S. 572–585. 
• NEJEDLÁ, Jaromíra. Marie Majerová. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1986, 270 s.
• NÝVLTOVÁ, Dana. Femme fatale české avantgardy : Marie Majerová – česká komunistka ve víru feminismu. Praha : Akropolis, 2011. 449 s. ISBN 978-80-87481-10-3.
• OPELÍK, Jiří, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 3/I. M-O. Praha: Academia, 2000. 728 s. ISBN 80-200-0708-3. S. 65–70. 
• ŠLECHTOVÁ, Alena; LEVORA, Josef. Členové České akademie věd a umění 1890–1952. 2. vyd. Praha: Academia, 2004. 443 s. ISBN 80-200-1066-1. S. 193–194. 
• TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : II. díl : K–P. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 649 s. ISBN 80-7185-246-5. S. 319. 
• VÍZDALOVÁ, Ivana. Novinářka Marie Majerová. 1. vyd. Praha: Novinář, 1988, 183 s.

Související články

• Česká literatura v letech 1900–1945

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Marie Majerová ve Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Marie Majerová
• Heslo 'Marie Majerová' na stránce Databazeknih.cz
• Slovník české literatury po roce 1945
• Stylistické vrstvy slovníku v dílech Marie Majerové
• Marie Majerová v archivu Národního divadla
• Marie Majerová v Česko-Slovenské filmové databázi
• Marie Majerová ve Filmové databázi
• Marie Majerová na Kinoboxu.cz
• Marie Majerová v Internet Movie Database (anglicky)

Autoritní data: AUT: jk01073121 | GND: 119016958 | ISNI: 0000 0003 6854 156X | LCCN: n83215736 | VIAF: 52272 | WorldcatID: lccn-n83215736

Portály: Česko | Film | Lidé | Literatura