Marie Majerová
Marie Majerová, vlastním jménem Marie Bartošová, (1. února 1882 Úvaly[1] – 16. ledna 1967[2] Praha) byla česká prozaička, komunistická novinářka, překladatelka a národní umělkyně (1947).
Marie Majerová | |
![]() | |
Rodné jméno | Marie Bartošová |
---|---|
Narození |
1. února 1882 Úvaly ![]() |
Úmrtí |
16. ledna 1967 (ve věku 84 let) Praha ![]() |
Místo pohřbení | Olšanské hřbitovy |
Pseudonym | Rudolf Novotný |
Povolání | spisovatelka, novinářka, autorka sci-fi a překladatelka |
Významná díla |
Robinsonka Siréna |
Ocenění |
|
Politická příslušnost |
Komunistická strana Československa Česká strana sociálně demokratická |
Manžel(ka) |
Josef Stivín (1904–1920) Slavoboj Tusar (1922–1931) |
Příbuzní | Vlastimil Tusar švagr |
![]() | |
![]() | |
![]() | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
ŽivotopisEditovat
Její rodiče byli František Bartoš, řezník v Úvalech a Barbora Bartošová-Jarošová. Narodila se v domě čp. 18 (tehdy ještě městys, nyní náměstí Arnošta z Pardubic, předtím náměstí Marie Majerové) a mládí prožila na Kladně v domě čp. 207 (nyní ulice M. Majerové), kde také absolvovala měšťanku. Pak působila jako služebná v Budapešti, krátkou dobu také jako písařka v Praze. Roku 1901 vystoupila z církve katolické. V letech 1904 až 1906 žila ve Vídni a tam se zapojila do dělnického hnutí. Krátce žila v Paříži, pak se vrátila do Prahy.[3]
Její mládí ovlivnilo nejen celou její další tvorbu, ale i politické názory. Nejdříve byla levicovou anarchistkou, od roku 1908 byla členkou sociální demokracie a později (1921) vstoupila do tehdy vznikající KSČ. V reakci na V. sjezd KSČ vydala společně s dalšími komunistickými intelektuály a umělci zásadní kritický leták, tzv. Projev nebo Manifest sedmi, který vyzýval k odstranění nového vedení strany, které podle názoru podepsaných ohrožovalo masový charakter a akceschopnost KSČ. Signatáři byli poté ze strany vyloučeni. Po druhé světové válce se do strany vrátila.[4]
Pokoušela se získat vzdělání, to se jí podařilo ve skupině, která se soustředila kolem S. K. Neumanna.
Pracovala jako redaktorka Rudého práva, kde psala pro děti. Působila i v Ženském listu, což byl komunistický tisk pro ženy, Právu lidu, Dělnických listech a týdeníku Čin. Překládala z francouzštiny, němčiny a ruštiny,[5] scenáristicky spolupracovala s filmem a rozhlasem. Řádnou členkou České akademie věd a umění se stala 5. března 1940.[6] Byla nositelkou Řádu práce (1954), Řádu republiky (1957), Řádu Klementa Gottwalda (1962), v roce 1955 obdržela Státní cenu Klementa Gottwalda.[5]
Angažovala se i v politice a svoji pozici zneužívala k selekci pouze určitých autorů.[zdroj?]
- Rodné Úvaly
Podporovala výstavbu kulturního domu v rodných Úvalech, který nesl její jméno a kam také věnovala značné finanční obnosy, 890 000 Kčs ve staré měně, v roce 1954 na dostavbu 50 000 Kčs, 15 000 Kčs loutkové scéně a 5 000 Kčs na její vybavení. Vznikl přestavbou staršího hostince po odpracování více než 10 000 brigádnických hodin. V sále s točnou hrával divadelní soubor J. K. Tyla, bylo tam kino, probíhaly svatební obřady a zábavy. V roce 1994 byl dům navrácen původním majitelům, kulturní středisko zaniklo a je zde tržnice. Bylo po ní také pojmenováno náměstí Marie Majerové, které bylo později přejmenováno na náměstí Arnošta z Pardubic (o jehož místě narození se vedou spory). Rodný dům Marie Majerové (s pamětní deskou) byl památkově chráněný v období 3. května 1958 – 28. dubna 1997 a poté ze seznamu vymazaný (obdobně jako např. rodný dům Petra Bezruče) s tím, že byl zapsán za kulturní památku z politických důvodů, architektonicky se jednalo o běžný venkovský rodinný dům z 19. století. V roce 2017 měl být dům v majetku města zbourán a na jeho místě měla vyrůst nová městská knihovna a společenské centrum.[7][8] Dům v kladenských Kročehlavech s pamětní deskou, kde prožila mládí, byl podle fotografií v roce 2019 zrekonstruovaný a stejně tak celá ulice M. Majerové.
PamátkaEditovat
Pamětní deska v Úvalech na domě čp. 18 na náměstí Arnošta z Pardubic s textem „V TOMTO DOMĚ SE ROKU 1882 NARODILA NÁRODNÍ UMĚLKYNĚ – SPISOVATELKA (symbol kladiva) MARIE MAJEROVÁ“.
Pamětní deska v Kladně na domě čp. 207 M. Majerové v Kročehlavech od sochaře a malíře Ladislava Nováka s textem „V TOMTO DOMĚ PROŽÍVALA SVÉ DĚTSTVÍ A POZNÁVALA SVĚT HORNÍKŮ A HUTNÍKŮ NÁRODNÍ UMĚLKYNĚ MARIE MAJEROVÁ AUTORKA SIRÉNY A HAVÍŘSKÉ BALADY * 1. 2. 1882 † 16. 1. 1967“
Kulturní dům Marie Majerové v Úvalech vznikl přestavbou v roce 1954, zrušený byl v roce 1994.
Obchodní dům „Siréna“ na Kladně – Rozdělov
Ulice: Marie Majerové v Bílině, Brně, Českém Brodě, Frýdku-Místku, Havířově, Hlučíně, Chlumčanech, Jáchymově, Jirkově, Kladně (Švermově), Kralovicích, Kralupech nad Vltavou, Křelově-Břuchotíně, Ledči nad Sázavou, Litoměřicích, Mostě, Ostravě, Pardubicích, Prostějově, Sokolově, Stochově, Svitavách, Teplicích, Trutnově, Týnci nad Labem, Vyškově; M. Majerové v Děčíně, Hradci Králové, Kladně (Kročehlavech), Lanškrouně, Mikulově, Milevsku, Třebíči; bývalé náměstí Marie Majerové v Úvalech.
CitátEditovat
„ | Marie Majerová měla nepochybně ráda titul redaktorky. Neoznačoval jen její celoživotní povolání, označoval trvalou příslušnost k stavu, kterého si sama vážila a v němž viděla rovnocenného partnera spisovatelské profese v oblasti slovesné tvorby. Potřebovala vůni tiskařské černi jako potřebovala atmosféru redakčního života. Když byla za okupace umlčena a odtržena od styku s denním tiskem, chodívala aspoň za Josefem Horou do redakce Českého slova, aby nadechla ovzduší tiskárny i novin. | “ |
— Josef Träger[9] |
DíloEditovat
Její dílo má jedno společné téma, a to špatné životní postavení žen a dívek. Toto téma se projevuje na mnoha úrovních (psychologické, etické, milostné …). Děj je spojen s maloměšťáckou společností, občasně s buržoazií a třídním bojem. Autorčino pojetí žen je ve stylu „být ženou = trpět“. Na počátku své tvorby psala především povídky, později i romány.
- Povídky z pekla (1907)
- Plané milování (1911)
- Mučenky (1921) – v roce 1922 byla tato povídka poctěna Státní cenou[10]
- Panenství (1907) – román
- Nepřítel v domě (1909)
- Dcery země (1913)
- Červené kvítí (1912)
- Náměstí republiky (1914) – román svědčí o autorčině rozchodu s anarchismem, odehrává se v Paříži (nemá nic společného s pražským Nám. Republiky, které se v dané době jmenovalo Josefské)
- Přehrada (1932) – jedno z vrcholných děl poválečné avantgardy, utopistický román zachycuje během 24 hodin budoucí socialistickou revoluci v Praze. Má velmi zajímavou kompozici – je složen z řady střípků, které dohromady podávají živý obraz revoluční Prahy. V roce 1932 byl tento román poctěn Státní cenou.[11]
- Nejkrásnější svět (1923)
- Sedm hrobů (knižně 1956)
- Parta na křižovatce (1933) – povídka je předchůdce Sirény
- Siréna (1935) – zřejmě nejvýznamnější autorčino dílo, generační román kladenské dělnické rodiny Hudců. Zobrazuje zde jejich sociální a názorový vývoj. Pravděpodobně je to skutečně syntéza kladenského proletariátu té doby (zachycuje stávky atd.).
- Havířská balada (1938) – navazuje na Sirénu
- Divoký západ (1945)
- Dívky tepané ze stříbra (1964)
- Hledání domova (1931) – lyrika, vyznání lásky k české přírodě
ReportážeEditovat
- Africké vteřiny (1933) – život obyvatel Tuniska, Alžírska a Maroka (Maghrebu) „pod jhem francouzských kolonizátorů“
- Vítězný pochod (1953) – dojmy a okouzlení z návštěv SSSR od roku 1924
- Zpívající Čína (1954) – v roce 1955 poctěno Státní cenou.[12]
- Ševcovská polka a jiné radosti (1961) – soubor výrazně socialistických reportážních črt
Pro dětiEditovat
Knihy pro děti jsou stejného rázu jako díla pro dospělé, nechybí zde ani propagační myšlenky, ani těžké postavení ženy.
- Robinsonka (1940) – Blaženka, mladá dívka, se kvůli smrti své matky musí stát narychlo samostatnou (dospělou). Je to snílek s obrovskou fantazií, je citlivá a uzavřená. Její tatínek pan Bor pracuje jako taxikář a i když se pro ni snaží udělat všechno, není moc často doma, a tak se Blaženka cítí osamoceně. Maminka umírá po porodu bratříčka, otec se však o něj nemůže starat, a tak ho musejí dát do ústavu. Blaženka musí převzít domácí práce, se kterými jí ale pomáhá sousedka Tonička (jako Pátek z Robinsona). Na Vánoce se Blaženka snaží o pěkný večer, ale nic se jí nedaří, všechno se na ni svalí a udělá se jí špatně. Dostala ale vysněné kolo, a tak mohla jezdit s kamarádem Duchoněm z tábora, který ji předtím učil jezdit. Tonička si chce nakonec vzít otce, vzít bratříčka zpět domů, a Blaženka se zamiluje do Duchoně
- Bruno, čili dobrodružství německého hocha na české vesnici (1930)
- Zázračná hodinka (1932) – soubor pohádek
- Rudá vlčata (1925) – M. Majerová upravila dle knihy P. Bljachina
- Veselá kniha zvířátek (1933) – výbor z anglických pohádkářů
- Nespokojený králíček (1946)
- Zlatý pramen: sto let české pohádky. Praha: A. Svěcený, [1918]. 236 s.
- Čarovný svět, Starodávné pohádky různých národů. Ilustrace: Václav Hübschmann, grafická úprava V. H. Brunner. Praha: Antonín Svěcený, 1913, druhé vydání: Ústřední dělnické knihkupectví a nakladatelství, Praha 1927. třetí vydání: Melantrich, 1949, Ilustrace Karel Svolinský, čtvrté vydání: SNDK, Praha 1955, páté vydání: tamtéž 1958
Překlady[13]Editovat
- Maupassant, Gui de. Yvetta
- BALZAC, Honoré de. El Verdugo: Španělská válka 1809. [Praha]: Zář, [1909]. 15 s. Románová knihovna Záře
- MIRBEAU, Octave. Zahrada muk. Praha: Jan Otto, [1911]. 2 sv. (136 s., 148 s.). Světová knihovna; č. 242–245
- Mirbeau, Octave. Kalvarie
- Frapié, Léon. Školka
- Morrice. O podmínkách krásy
- Raabe, Wilhelm. U divokého muže
- Dehlevi Chosru Háfti Nizámí: Příběh Behráma Gura a Růžového líčka. Dle francouzského překladu A. Locoina de Villemorin a Dra. Mirza Chatil-Chana, Ilustrace: Josef Rejsek, grafická úprava: Miloš Klicman, KDA, sv. 121. Praha: Kamilla Neumannová, 1915
- GAUTIER, Théophile. Kapitán Frakas. Praha: Ústřední dělnické knihkupectví a nakladatelství, 1915. 436 s.
- RICHEPIN, Jean. Vějička = [La Glu]: román. Praha: J. Otto, 1918. 243 s. Knihovna Zlaté Prahy; sv. 79
- BALZAC, Honoré de. Benátský žid = [L'israélite]. Druhé vydání. Praha: A. Svěcený, 1924. 343 s.
- FLAUBERT, Gustave. Prosté srdce. [Nové vyd.]. Praha: J. Otto, [1925]. 75 s. Světová knihovna; č. 812. a
- HUGO, Victor. Bídníci. I., Fantýna. 4. vyd. Praha: Ústřední dělnické knihkupectví, nakladatelství a antikvariát (dále jen Antonín Svěcený), 1928. 262 s., [8] l. obr. příl. Románová knihovna
- HUGO, Victor. Bídníci. II., Kozeta. 4. vyd. Praha: Antonín Svěcený, 1928. 241 s., [6] l. obr. příl. Románová knihovna
- HUGO, Victor. Bídníci. III., Marius. 4. vyd. Praha: Antonín Svěcený, 1928. 221 s., [7] l. obr. příl. Románová knihovna
- HUGO, Victor. Bídníci. IV., Selanka v ulici Plymetově a epopeje v ulici sv. Diviše. 4. vyd. Praha: Antonín Svěcený, 1928. 327 s., [12] l. obr. příl. Románová knihovna
- HUGO, Victor. Bídníci. V., Žan Valžan. 4. vyd. Praha: Antonín Svěcený, 1928. 257 s., [7] l. obr. příl. Románová knihovna
- HUGO, Victor. Ubožáci. Překlad Marie Majerová a Viktor Dyk. 2. vyd. v Albatrosu, v Klubu mladých čtenářů 1. vyd. Praha: Albatros, 1969. 2 sv. (395 s.; 299 s.). Klub mladých čtenářů
Zfilmovaná dílaEditovat
- Panenství (1937) podle stejnojmenného románu, režie Otakar Vávra, hlavní role: Lída Baarová
- Siréna (1947) o sociálních bojích horníků, podle stejnojmenného románu, režie Karel Steklý, hlavní role: Marie Vášová. Film byl oceněn první cenou v roce 1947 na filmovém festivalu v Benátkách
- Výstraha (1953), režie: Miroslav Cikán, hlavní role: Jiří Dohnal, Josef Mixa
- Robinsonka (1956), režie: Jaromír Pleskot, hlavní role: Jaroslava Tvrzníková a Ladislav Pešek
- Robinsonka (1974), režie: Karel Kachyňa, hlavní role: Miroslava Šafránková a Petr Kostka
- Kde řeky mají slunce (1961), podle románu Nejkrásnější svět, režie: Václav Krška
Marie Majerová je autorkou námětů i dalších filmů.
OdkazyEditovat
ReferenceEditovat
- ↑ Státní oblastní archiv v Praze. ebadatelna.soapraha.cz [online]. [cit. 2020-10-25]. Dostupné online.
- ↑ Rudé právo, 17.1.1967, s.1 (dostupné online v NK ČR)
- ↑ ADAMOVIČ, Ivan; NEFF, Ondřej. Slovník české literární fantastiky a science fiction. Praha: R3, 1995. ISBN 80-85364-57-3. Kapitola Majerová, Marie, s. 143.
- ↑ DVOŘÁKOVÁ, Eva. Ikona socialistické kultury, která se odmítla starat o vlastní dítě. Osudové ženy: Marie Majerová. Český rozhlas [online]. 2017-06-23 [cit. 2017-06-26]. Dostupné online.
- ↑ a b Čeští spisovatelé literatury pro děti a mládež, s. 237.
- ↑ Členové České akademie věd a umění 1890–1952, s. 193.
- ↑ Kldialog.cz: K 50. výročí úmrtí Marie Majerové – zboření rodného domu? Archivováno 9. 8. 2019 na Wayback Machine (4/2017)
- ↑ Halonoviny.cz: Připomínka Marie Majerové v Úvalech mizí (1/2017)
- ↑ Josef Träger: Marie Majerová, duchem i srdcem novinářka, In: Literární noviny (II), 16/1967, č. 3, str. 5
- ↑ Seznam laureátů literárních cen na webu Ústavu pro českou literaturu AV ČR – dostupné online
- ↑ Seznam laureátů literárních cen na webu Ústavu pro českou literaturu AV ČR – dostupné online
- ↑ Seznam laureátů literárních cen na webu Ústavu pro českou literaturu AV ČR – dostupné online
- ↑ FRABŠA, František Salesius. Čeští spisovatelé dnešní doby. Praha: Lidová tribuna, 1923. 160 s. S. 88.
LiteraturaEditovat
- Čeští spisovatelé 20. století. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1985. 830 s. S. 343–348.
- Čeští spisovatelé literatury pro děti a mládež – redakce Otakar Chaloupka. 1. vyd. Praha: Albatros, 1985. 480 s. S. 236–243.
- NEJEDLÁ, Jaromíra. Marie Majerová. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1986, 270 s.
- VÍZDALOVÁ, Ivana. Novinářka Marie Majerová. 1. vyd. Praha: Novinář, 1988, 183 s.
- Dějiny české literatury. IV. Literatura od konce 19. století do roku 1945 – hlavní redaktor Jan Mukařovský. 1. vyd. Praha: Victoria Publishing, 1995. 714 s. ISBN 80-85865-48-3. Kapitola Marie Majerová, s. 572–585.
- TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století: II. díl : K–P. Praha; Litomyšl: Paseka; Petr Meissner, 1999. 649 s. ISBN 80-7185-246-5. S. 319.
- OPELÍK, Jiří, a kol. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. 3/I. M–O. Praha: Academia, 2000. 728 s. ISBN 80-200-0708-3. S. 65–70.
- ŠLECHTOVÁ, Alena; LEVORA, Josef. Členové České akademie věd a umění 1890–1952. 2. vyd. Praha: Academia, 2004. 443 s. ISBN 80-200-1066-1. S. 193–194.
- ČERNÝ, Jindřich. Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945–1955. Praha: Academia, 2007. Str. 261, 269, ISBN 978-80-200-1502-0.
- NÝVLTOVÁ, Dana. Femme fatale české avantgardy: Marie Majerová – česká komunistka ve víru feminismu. Praha: Akropolis, 2011. 449 s. ISBN 978-80-87481-10-3.
- FROLÍK, František. Osobnosti Kladenska s ukázkami jejich rukopisů. 1. vyd. Nové Strašecí: Jiří Červenka-Gelton, 2015. 281 s. ISBN 978-80-88125-00-6. Kapitola Marie Majerová, s. 237.
Související článkyEditovat
Externí odkazyEditovat
- Obrázky, zvuky či videa k tématu Marie Majerová na Wikimedia Commons
- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Marie Majerová
- Heslo 'Marie Majerová' na stránce Databazeknih.cz
- Slovník české literatury po roce 1945
- Stylistické vrstvy slovníku v dílech Marie Majerové
- Marie Majerová v databázi Archivu Národního divadla
- Marie Majerová v Česko-Slovenské filmové databázi
- Marie Majerová ve Filmové databázi
- Marie Majerová na Kinoboxu.cz
- Marie Majerová v Internet Movie Database (anglicky)