Otevřít hlavní menu
Wikipedie

Marie Majerová

česká anarchistka, divadelní kritička, esejistka, literární kritička, novinářka, politická spisovatelka, publicistka, překladatelka, romanopiskyně a scenáristka

Marie Majerová, vlastním jménem Marie Bartošová, (1. únor 1882 Úvaly[1] – 16. leden 1967[2] Praha) byla česká prozaička, komunistická novinářka, překladatelka a národní umělkyně (1947).

Marie Majerová
MajerovaMarie1923.jpg
Rodné jméno Marie Bartošová
Narození 1. února 1882
Úvaly
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 16. ledna 1967 (ve věku 84 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbení Olšanské hřbitovy
Povolání spisovatelka, novinářka, autorka sci-fi a překladatelka
Významná díla Robinsonka
Siréna
Ocenění
Politická příslušnost Komunistická strana Československa
Česká strana sociálně demokratická
Manžel(ka)
Příbuzní
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

ŽivotopisEditovat

Pocházela z chudých poměrů, narodila se v Úvalech v domě čp. 18 (tehdy ještě městys, nyní náměstí Arnošta z Pardubic, předtím náměstí Marie Majerové) a mládí prožila na Kladně v důmě čp. 207 (nyní ulice M. Majerové), kde také absolvovala měšťanku. Pak působila jako služebná v Budapešti, krátkou dobu také jako písařka v Praze. V letech 1904 až 1906 žila ve Vídni a tam se zapojila do dělnického hnutí. Krátce žila v Paříži, pak se vrátila do Prahy.[3]

Její mládí ovlivnilo nejen celou její další tvorbu, ale i politické názory. Nejdříve byla levicovou anarchistkou, od roku 1908 byla členkou sociální demokracie a později (1921) vstoupila do tehdy vznikající KSČ. V reakci na V. sjezd KSČ vydala společně s dalšími komunistickými intelektuály a umělci zásadní kritický leták, tzv. Projev nebo Manifest sedmi, který vyzýval k odstranění nového vedení strany, které podle názoru podepsaných ohrožovalo masový charakter a akceschopnost KSČ. Signatáři byli poté ze strany vyloučeni. Po druhé světové válce se do strany vrátila.[4]

Pokoušela se získat vzdělání, to se jí podařilo ve skupině, která se soustředila kolem S. K. Neumanna.

Pracovala jako redaktorka Rudého práva, kde psala pro děti. Působila i v Ženském listu, což byl komunistický tisk pro ženy, Právu lidu, Dělnických listech a týdeníku Čin. Překládala z francouzštiny, němčiny a ruštiny,[5] scenáristicky spolupracovala s filmem a rozhlasem. Řádnou členkou České akademie věd a umění se stala 5. března 1940.[6] Byla nositelkou Řádu práce (1954), Řádu republiky (1957), Řádu Klementa Gottwalda (1962), v roce 1955 obdržela Státní cenu Klementa Gottwalda.[5]

Angažovala se i v politice a svoji pozici zneužívala k selekci pouze určitých autorů.[zdroj?]

Rodné Úvaly

Podporovala výstavbu kulturního domu v rodných Úvalech, který nesl její jméno a kam také věnovala značné finanční obnosy, 890 000 Kčs ve staré měně, v roce 1954 na dostavbu 50 000 Kčs, 15 000 Kčs loutkové scéně a 5 000 Kčs na její vybavení. Vznikl přestavbou staršího hostince po odpracování více než 10 000 brigádnických hodin. V sále s točnou hrával divadelní soubor J. K. Tyla, bylo tam kino, probíhaly svatební obřady a zábavy. V roce 1994 byl dům navrácen původním majitelům, kulturní středisko zaniklo a je zde tržnice. Bylo po ní také pojmenováno náměstí Marie Majerové, které bylo později přejmenováno na náměstí Arnošta z Pardubic (o jehož místě narození se vedou spory). Rodný dům Marie Majerové (s pamětní deskou) byl památkově chráněný v období 3. května 1958 – 28. dubna 1997 a poté ze seznamu vymazaný (obdobně jako např. rodný dům Petra Bezruče) s tím, že byl zapsán za kulturní památku z politických důvodů, architektonicky se jednalo o běžný venkovský rodinný dům z 19. století. V roce 2017 měl být dům v majetku města zbourán a na jeho místě měla vyrůst nová městská knihovna a společenské centrum.[7][8] Dům v kladenských Kročehlavech s pamětní deskou, kde prožila mládí, byl podle fotografií v roce 2019 zrekonstruovaný a stejně tak celá ulice M. Majerové.

PamátkaEditovat

 
pamětní deska Marie Majerové v kladenských Kročehlavech

Pamětní deska v Úvalech na domě čp. 18 na náměstí Arnošta z Pardubic s textem „V TOMTO DOMĚ SE ROKU 1882 NARODILA NÁRODNÍ UMĚLKYNĚ–SPISOVATELKA (symbol kladiva) MARIE MAJEROVÁ“.
Pamětní deska v Kladně na domě čp. 207 M. Majerové v Kročehlavech od sochaře a malíře Ladislava Nováka s textem „V TOMTO DOMĚ PROŽÍVALA SVÉ DĚTSTVÍ A POZNÁVALA SVĚT HORNÍKŮ A HUTNÍKŮ NÁRODNÍ UMĚLKYNĚ MARIE MAJEROVÁ AUTORKA SIRÉNY A HAVÍŘSKÉ BALADY * 1.2.1882 † 16.1.1967“
Kulturní dům Marie Majerové v Úvalech vznikl přestavbou v roce 1954, zrušený byl v roce 1994.
Obchodní dům „Siréna“ na Kladně – Rozdělov
Ulice: Marie Majerové v Bílině, Brně, Českém Brodě, Frýdku-Místku, Havířově, Hlučíně, Chlumčanech, Jáchymově, Jirkově, Kladně (Švermově), Kralovicích, Kralupech nad Vltavou, Křelově-Břuchotíně, Ledči nad Sázavou, Litoměřicích, Mostě, Ostravě, Pardubicích, Prostějově, Sokolově, Stochově, Svitavách, Teplicích, Trutnově, Týnci nad Labem, Vyškově; M. Majerové v Děčíně, Hradci Králové, Kladně (Kročehlavech), Lanškrouně, Mikulově, Milevsku, Třebíči; bývalé náměstí Marie Majerové v Úvalech.

CitátEditovat

„ Marie Majerová měla nepochybně ráda titul redaktorky. Neoznačoval jen její celoživotní povolání, označoval trvalou příslušnost k stavu, kterého si sama vážila a v němž viděla rovnocenného partnera spisovatelské profese v oblasti slovesné tvorby. Potřebovala vůni tiskařské černi jako potřebovala atmosféru redakčního života. Když byla za okupace umlčena a odtržena od styku s denním tiskem, chodívala aspoň za Josefem Horou do redakce Českého slova, aby nadechla ovzduší tiskárny i novin. “
— Josef Träger[9]

DíloEditovat

Její dílo má jedno společné téma, a to špatné životní postavení žen a dívek. Toto téma se projevuje na mnoha úrovních (psychologické, etické, milostné…). Děj je spojen s maloměšťáckou společností, občasně s buržoazií a třídním bojem. Autorčino pojetí žen je ve stylu „být ženou = trpět“. Na počátku své tvorby psala především povídky, později i romány.

  • Povídky z pekla (1907)
  • Plané milování (1911)
  • Mučenky (1921) – v roce 1922 byla tato povídka poctěna Státní cenou[10]
  • Panenství (1907) – román
  • Nepřítel v domě (1909)
  • Dcery země (1913)
  • Červené kvítí (1912)
  • Náměstí republiky (1914) – Román svědčí o autorčině rozchodu s anarchismem, odehrává se v Paříži (nemá nic společného s pražským Nám. Republiky, které se v dané době jmenovalo Josefské)
  • Přehrada (1932) – Jedno z vrcholných děl poválečné avantgardy, utopistický román zachycuje během 24 hodin budoucí socialistickou revoluci v Praze. Má velmi zajímavou kompozici – je složen z řady střípků, které dohromady podávají živý obraz revoluční Prahy. V roce 1932 byl tento román poctěn Státní cenou.[11]
  • Nejkrásnější svět (1923)
  • Sedm hrobů (knižně 1956)
  • Parta na křižovatce (1933) – povídka je předchůdce Sirény
  • Siréna (1935) – Zřejmě nejvýznamnější autorčino dílo, generační román kladenské dělnické rodiny Hudců. Zobrazuje zde jejich sociální a názorový vývoj. Pravděpodobně je to skutečně syntéza kladenského proletariátu té doby (zachycuje stávky atd.).
  • Havířská balada (1938) – navazuje na Sirénu
  • Divoký západ (1945)
  • Dívky tepané ze stříbra (1964)
  • Hledání domova (1931) – lyrika, vyznání lásky k české přírodě

ReportážeEditovat

  • Africké vteřiny (1933) – život obyvatel Tuniska, Alžírska a Maroka (Maghrebu) „pod jhem francouzských kolonizátorů“
  • Vítězný pochod (1953) – dojmy a okouzlení z návštěv SSSR od roku 1924
  • Zpívající Čína (1954) – v roce 1955 poctěno Státní cenou.[12]
  • Ševcovská polka a jiné radosti (1961) – soubor výrazně socialistických reportážních črt

Pro dětiEditovat

Knihy pro děti jsou stejného rázu jako díla pro dospělé, nechybí zde ani propagační myšlenky, ani těžké postavení ženy.

  • Robinsonka (1940) – Blaženka, mladá dívka, se kvůli smrti své matky musí stát narychlo samostatnou (dospělou). Je to snílek s obrovskou fantazií, je citlivá a uzavřená. Její tatínek pan Bor pracuje jako taxikář a i když se pro ni snaží udělat všechno, není moc často doma, a tak se Blaženka cítí osamoceně. Maminka umírá po porodu bratříčka, otec se však o něj nemůže starat, a tak ho musejí dát do ústavu. Blaženka musí převzít domácí práce, se kterými jí ale pomáhá sousedka Tonička (jako Pátek z Robinsona). Na Vánoce se Blaženka snaží o pěkný večer, ale nic se jí nedaří, všechno se na ni svalí a udělá se jí špatně. Dostala ale vysněné kolo, a tak mohla jezdit s kamarádem Duchoněm z tábora, který ji předtím učil jezdit. Tonička si chce nakonec vzít otce, vzít bratříčka zpět domů, a Blaženka se zamiluje do Duchoně.
  • Bruno, čili dobrodružství německého hocha na české vesnici (1930)
  • Zázračná hodinka (1932) – soubor pohádek
  • Rudá vlčata (1925) – M. Majerová upravila dle knihy P. Bljachina
  • Veselá kniha zvířátek (1933) – výbor z anglických pohádkářů
  • Nespokojený králíček (1946)
  • MAJEROVÁ, Marie, ed. Zlatý pramen: sto let české pohádky. Praha: A. Svěcený, [1918]. 236 s.
  • MAJEROVÁ, Marie. Čarovný svět, Starodávné pohádky různých národů. Ilustrace: Václav Hübschmann, grafická úprava V. H. Brunner, vydal Antonín Svěcený, 1913, druhé vydání: Ústřední dělnické knihkupectví a nakladatelství, Praha 1927. třetí vydání: Melantrich, 1949, Ilustrace Karel Svolinský, čtvrté vydání: SNDK, Praha 1955, páté vydání: tamtéž 1958.

PřekladyEditovat

  • BALZAC, Honoré de. El Verdugo: Španělská válka 1809. Přeložila Marie Majerová. [Praha]: Zář, [1909]. 15 s. Románová knihovna Záře.
  • MIRBEAU, Octave. Zahrada muk. Překlad Marie Majerová. Praha: Otto, [1911]. 2 sv. (136, 148 s.). Světová knihovna; č. 242-245.
  • Chosru Dehlevi, Háfti, Nizámí: Příběh Behráma Gura a Růžového líčka. Dle francouzského překladu A. Locoina de Villemorin a Dra. Mirza Chatil-Chana přeložila Marie Majerová. Ilustrace: Josef Rejsek, grafická úprava: Miloš Klicman, KDA, sv. 121, Kamilla Neumannová, 1915.
  • GAUTIER, Théophile. Kapitán Frakas. Přeložila Marie Majerová. Praha: Ústř. děln. knihk. a nakl., 1915. 436 s.
  • RICHEPIN, Jean. Vějička = [La Glu]: román. Překlad Marie Majerová. V Praze: J. Otto, 1918. 243 s. Knihovna Zlaté Prahy; sv. 79.
  • BALZAC, Honoré de. Benátský žid = [L'israélite]. Přeložila Marie Majerová. Druhé vydání. Praha: A. Svěcený, 1924. 343 s.
  • FLAUBERT, Gustave. Prosté srdce. Překlad Marie Majerová. [Nové vyd.]. V Praze: J. Otto, [1925]. 75 s. Světová knihovna; č. 812.a.
  • HUGO, Victor. Bídníci. I., Fantýna. Překlad Marie Majerová. 4. vyd. V Praze: Ústřední dělnické knihkupectví, nakladatelství a antikvariát (Antonín Svěcený), 1928. 262 s., [8] l. obr. příl. Románová knihovna.
  • HUGO, Victor. Bídníci. II., Kozeta. Překlad Marie Majerová. 4. vyd. V Praze: Ústřední dělnické knihkupectví, nakladatelství a antikvariát (Antonín Svěcený), 1928. 241 s., [6] l. obr. příl. Románová knihovna.
  • HUGO, Victor. Bídníci. III., Marius. Překlad Marie Majerová. 4. vyd. V Praze: Ústřední dělnické knihkupectví, nakladatelství a antikvariát (Antonín Svěcený), 1928. 221 s., [7] l. obr. příl. Románová knihovna.
  • HUGO, Victor. Bídníci. IV., Selanka v ulici Plymetově a epopeje v ulici sv. Diviše. Překlad Marie Majerová. 4. vyd. V Praze: Ústřední dělnické knihkupectví, nakladatelství a antikvariát (Antonín Svěcený), 1928. 327 s., [12] l. obr. příl. Románová knihovna.
  • HUGO, Victor. Bídníci. V., Žan Valžan. Překlad Marie Majerová. 4. vyd. V Praze: Ústřední dělnické knihkupectví, nakladatelství a antikvariát (Antonín Svěcený), 1928. 257 s., [7] l. obr. příl. Románová knihovna.
  • HUGO, Victor. Ubožáci. Překlad Marie Majerová a Viktor Dyk. 2. vyd. v Albatrosu, v Klubu mladých čtenářů 1. vyd. Praha: Albatros, 1969. 2 sv. (395; 299 s.). Klub mladých čtenářů.

Zfilmovaná dílaEditovat

Marie Majerová je autorkou námětů i dalších filmů.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. ↑ Matriční záznam o narození a křtu
  2. ↑ Rudé právo, 17.1.1967, s.1 (dostupné online v NK ČR)
  3. ↑ ADAMOVIČ, Ivan; NEFF, Ondřej. Slovník české literární fantastiky a science fiction. Praha: R3, 1995. ISBN 80-85364-57-3. Kapitola Majerová, Marie, s. 143. 
  4. ↑ DVOŘÁKOVÁ, Eva. Ikona socialistické kultury, která se odmítla starat o vlastní dítě. Osudové ženy: Marie Majerová. Český rozhlas [online]. 2017-06-23 [cit. 2017-06-26]. Dostupné online. 
  5. ↑ a b Čeští spisovatelé literatury pro děti a mládež, s. 237.
  6. ↑ Členové České akademie věd a umění 1890–1952, s. 193.
  7. ↑ Kldialog.cz: K 50. výročí úmrtí Marie Majerové – zboření rodného domu? (4/2017)
  8. ↑ Halonoviny.cz: Připomínka Marie Majerové v Úvalech mizí (1/2017)
  9. ↑ Josef Träger: Marie Majerová, duchem i srdcem novinářka, In: Literární noviny (II), 16/1967, č. 3, str. 5
  10. ↑ Seznam laureátů literárních cen na webu Ústavu pro českou literaturu AV ČR – dostupné online
  11. ↑ Seznam laureátů literárních cen na webu Ústavu pro českou literaturu AV ČR – dostupné online
  12. ↑ Seznam laureátů literárních cen na webu Ústavu pro českou literaturu AV ČR – dostupné online

LiteraturaEditovat

  • ČERNÝ, Jindřich. Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945–1955. Praha: Academia, 2007. Str. 261, 269, ISBN 978-80-200-1502-0.
  • Čeští spisovatelé 20. století. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1985. 830 s. S. 343–348. 
  • Čeští spisovatelé literatury pro děti a mládež / redakce Otakar Chaloupka. 1. vyd. Praha: Albatros, 1985. 480 s. S. 236–243. 
  • Dějiny české literatury. IV. Literatura od konce 19. století do roku 1945 / hlavní redaktor Jan Mukařovský. 1. vyd. Praha: Victoria Publishing, 1995. 714 s. ISBN 80-85865-48-3. Kapitola Marie Majerová, s. 572–585. 
  • NEJEDLÁ, Jaromíra. Marie Majerová. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1986, 270 s.
  • NÝVLTOVÁ, Dana. Femme fatale české avantgardy : Marie Majerová – česká komunistka ve víru feminismu. Praha : Akropolis, 2011. 449 s. ISBN 978-80-87481-10-3.
  • OPELÍK, Jiří, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 3/I. M-O. Praha: Academia, 2000. 728 s. ISBN 80-200-0708-3. S. 65–70. 
  • ŠLECHTOVÁ, Alena; LEVORA, Josef. Členové České akademie věd a umění 1890–1952. 2. vyd. Praha: Academia, 2004. 443 s. ISBN 80-200-1066-1. S. 193–194. 
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : II. díl : K–P. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 649 s. ISBN 80-7185-246-5. S. 319. 
  • VÍZDALOVÁ, Ivana. Novinářka Marie Majerová. 1. vyd. Praha: Novinář, 1988, 183 s.

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat

 
 Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.
Autoritní data: AUT: jk01073121 | GND: 119016958 | ISNI: 0000 0003 6854 156X | LCCN: n83215736 | VIAF: 52272 | WorldcatID: lccn-n83215736
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Marie_Majerová&oldid=17633265“