Otevřít hlavní menu

Manuel Fraga Iribarne

španělský a galicijský politik

Manuel Fraga Iribarne (Villalba (Lugo), Galicie, 23. listopadu 1922 - Madrid15. ledna 2012) byl španělský a galicijský politik.

Manuel Fraga Iribarne
Manuel Fraga Iribarne (1963)
Manuel Fraga Iribarne (1963)
Stranická příslušnost
Členství Alianza Popular (1977–1989)
Lidová strana (1989–2012)
Falange Española Tradicionalista y de las Juntas de Ofensiva Nacional Sindicalista

Narození 23. listopadu 1922
Vilalba
Úmrtí 15. ledna 2012 (ve věku 89 let)
Madrid, ŠpanělskoŠpanělsko Španělsko
Rodiče Manuel Fraga Bello
Děti Carmen Fraga Estévez
Příbuzní Marcelo Fraga Iribarne (sourozenec)
Carlos Robles Piquer (švagr)
José María Robles Fraga (sestřin syn)
Sídlo Madrid
Alma mater Univerzita v Santiago de Compostela
Universidad Complutense de Madrid or Universidad de Madrid
Profese politik, diplomat a spisovatel
Ocenění velkokříž Cisnerosova řádu (1959)
velkokříž Řádu svatého Rajmunda z Peňafortu (1963)
velkokříž Řádu prince Jindřicha (1964)
velkokříž Řádu Karla III. (1969)
Velký záslužný kříž s hvězdou a šerpou Záslužného řádu Spolkové republiky Německo (1969)
… více na Wikidatech
Podpis Manuel Fraga Iribarne, podpis
Commons Kategorie Manuel Fraga Iribarne
Některá data mohou pocházet z datové položky.

ŽivotEditovat

Baskické příjmení Iribarne měl po baskicko-francouzské matce. Vystudoval právo na univerzitách v Santiagu de Compostela a na Complutense v Madridu (1944). V době své smrti byl vdovcem a měl 5 dětí.

Jeho politická kariéra započala v roce 1951, během diktatury generála Franka. Stal se ministrem informací a turismu frankistické vlády v letech 1962—1969. Šlo o věrného stoupence diktatury, pokoušel se ji však otevřít a částečně uvolnit; zmírnil například zákon o cenzuře (tzv. Ley Fraga) a pod heslem „Spain is different“ se mu podařilo otevřít Španělsko turismu. Příjmy z cestovního ruchu se staly záchranou uzavřeného španělského hospodářství. Zároveň se však podílel na procesech proti politickým vězňům, jejichž nejznámější obětí byl Julián Grimau; jeho zastřelení roku 1963 odsoudil dokonce papež Jan XXIII.

Na počátku 70. let dočasně opustil politiku a stal se ředitelem pivovaru El Águila, roku 1973 byl jmenován velvyslancem v Londýně. Bezprostředně po Frankově smrti (prosinec 1975 – červenec 1976) se stal místopředsedou vlády a ministrem vnitra, ve vládě C. A. Navarra. Po přechodu k demokracii se stal zakladatelem konzervativní Demokratické reformy, zárodku pozdější Alianza Popular, která se po svém rozpadu v roce 1989 transformovala v současnou Partido Popular, hlavní pravicovou stranu Španělska. Jde také o jednoho z tzv. otců současné španělské ústavy z roku 1978. Roku 1982 se postavil proti puči 23-F. V 80. letech byl lídrem opozice proti sociálně-demokratické vládě Felipe Gonzáleze. V letech 19902005 vykonával funkci předsedy autonomní vlády Galicie, odkud (stejně jako Franco) pocházel; zároveň byl do roku 2006 předsedou galicijské odnože Partido Popular. V roce 2005 byla tato strana poražena a předsedou galicijské Xunty se stal socialista Emilio Pérez Touriño.

Až do své smrti byl senátorem designovaným galicijským parlamentem a jedním z nejstarších aktivních politiků světa. Napsal desítky knih v kastilštině a 2 v galicijštině. Přes zcela odlišné politické postoje byl jedním z jeho dobrých přátel Fidel Castro, který má rovněž kořeny v Galicii.[1]

VyznamenáníEditovat

Stát Stuha Název Datum udělení
Brazílie  Brazílie   velkokříž Řádu Jižního kříže
  velkokříž Řádu Rio Branco
Ekvádor  Ekvádor   velkokříž Národního řádu za zásluhy
Guatemala  Guatemala   Řád Quetzala
Kostarika  Kostarika   velkokříž Národního řádu Juana Mory Fernándeze
Libanon  Libanon   velkokříž Národního cedrového řádu
Maroko  Maroko   Řád Ouissam Alaouite
Německo  Německo   Velký záslužný kříž s hvězdou a šerpou Záslužného řádu Spolkové republiky Německo 1969
Nikaragua  Nikaragua   velkokříž se stříbrnou hvězdou Řádu Rubena Daria
Norsko  Norsko   velkokříž Norského královského řádu za zásluhy 1995
Paraguay  Paraguay   velkokříž Národního řádu za zásluhy
Peru  Peru   velkokříž Řádu peruánského slunce
Portugalsko  Portugalsko[2]   velkokříž Řádu prince Jindřicha[3] 1964, 16. března
  velkokříž Řádu Kristova[3] 1992, 23. listopadu
  velkokříž Řádu svatého Jakuba od meče 1996, 23. srpna
Španělsko  Španělsko   velkokříž Řádu Cisnerosova[3] 1959, 1. dubna
  velkokříž Řádu za občanské zásluhy[3] 1961, 1. dubna
  velkokříž Řádu svatého Rajmunda z Peñafortu[3] 1963
  velkokříž Řádu Isabely Katolické[3] 1964, 1. dubna
  velkokříž s bílým odznakem Námořního záslužného kříže[4] 1965, 4. ledna
  velkokříž s bílým odznakem Vojenského záslužného kříže [3] 1966, 17. července
  velkokříž s bílým odznakem Leteckého záslužného kříže[3] 1966, 18. července
  velkokříž Občanského řádu za zásluhy o zemědělství, rybolov a potraviny[5] 1968, 17. července
  Rytíř velkokříže Řádu Karla III.[6] 1969, 29. října
  velkokříž Řádu Alfonse X. Moudrého 1973, 29. září
  Zlatá medaile za pracovní zásluhy[7] 1996, 2. prosince
  řádový řetěz Řádu za občanské zásluhy[8] 2003, 5. prosince
Vatikán  Vatikán   rytíř Řádu svatého Řehoře Velikého
  rytíř velkokříže Řádu Božího hrobu
Venezuela  Venezuela   Řád osvoboditele

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Ramonet, Ignacio – Castro, Fidel: Fidel Castro. My life. London: Penguin, 2007, s. 504.
  2. ENTIDADES ESTRANGEIRAS AGRACIADAS COM ORDENS PORTUGUESAS - Página Oficial das Ordens Honoríficas Portuguesas. www.ordens.presidencia.pt [online]. [cit. 2019-08-11]. Dostupné online. 
  3. a b c d e f g h LEVANTE-EMV. Manuel Fraga pone fin a 60 años de actividad política. www.levante-emv.com [online]. [cit. 2019-08-11]. Dostupné online. (španělsky) 
  4. Ministerio de marina. Boletín Oficial del Estado. 4. ledna 1965, čís. 3, s. 103. Dostupné online. 
  5. Ministerio de agricultura. Boletín Oficial del Estado. 18. července 1968, čís. 172, s. 10558. Dostupné online. 
  6. Boletín Oficial del Estado. 30. října 1969, čís. 260, s. 16982. Dostupné online. 
  7. Ministerio de trabajo y asuntos sociales. Boletín Oficial del Estado. 4. prosince 1996, čís. 292, s. 38445. Dostupné online. 
  8. Ministerio de asuntos exteriores. Boletín Oficial del Estado. 6. prosince 2003, čís. 292, s. 43623. Dostupné online. 

Externí odkazyEditovat