Mamakanská vodní elektrárna

vodní dílo na řece Mamakan

Mamakanská vodní elektrárna (rusky Мамаканская ГЭС) je vodní dílo na řece Mamakan v povodí Leny v Rusku. Elektrárna byla postavena v oblasti těžby zlata pro podporu místního těžebního průmyslu.

Mamakanská vodní elektrárna
Poloha
KontinentAsie
StátRusko
KrajIrkutská oblast
MěstoMamakan
Souřadnice
Hydrologické údaje
Povodí řekyMamakan
Roční průtok180 m³/s
Vodní elektrárna
Výkon současný86 MW
Typ turbínyKaplan
Ostatní
Stavprůtoková
Začátek výstavby1958
Dokončení1966

Hydrologické podmínky editovat

Řeka Mamakan je levostranný přítok řeky Vitim, která patří mezi nejvýznamnější přítoky Leny. Na rozdíl od ostatních řek Sibiře se vyznačuje malým poměrem mezi zimním a průměrným průtokem. Poměr 1:8[1] umožňuje zásobovat potřebným minimem vody energetické vodní dílo v zimním období i při menším užitkovém objemu přehradní nádrže. Průměrný roční přítok v místě činí 5,8 km3.

Popis editovat

Železobetonová gravitační hráz o celkové délce 345 m a výšce 57 m obsahuje přelivovou část o délce 135,5 m s osmi 12 m širokými přelivnými poli o celkové propustnosti 4 140 m3/s.

V budově elektrárny o délce 61,7 m a šířce 11,2 m pracují na spádu 45 m čtyři Kaplanovy turbíny o hltnosti 55,3 m3/s a výkonu 21,5 MW. Celkový výkon elektrárny je 86 MW a dlouhodobá roční výroba 250 milionů kWh.

Vzedmutím hladiny vznikla Mamakanská přehradní nádrž o délce 30 km, ploše 10,8 km2 poskytující 0,1 km3 užitečného objemu.

Energii odvádí tři trasy 110 kV.

Historie výstavby editovat

Úspěšná podpovrchová těžba zlata v Zabajkalí, která se rozvíjela od poloviny 19. století, přivedla k pravostranným přítokům Leny i zájemce o vodní energii. Právě zde na řece Nygri v povodí Oljokmy byla koncem 19. století postavena první vodní elektrárna na Sibiří a jedna z nejstarších vodních elektráren v Rusku. Dálkový přenos energie o napětí 10 000 V a elektrifikovaná železnice mají v Rusku prvenství rovněž v Lenské důlní oblasti. Jeden z nejvelkorysejších hydroenergetických projektů z dob předrevolučního Ruska počítal s vybudováním 23 km dlouhého derivačního kanálu, přivádějícímu vodu ke spádu 38 m pro výkon přes 5 MW. Energie měla být odebrána doly v legendárním zlatokopeckém městě Bodajbo.

Tento projekt přerušila občanská válka a první plány elektrifikace Ruska s použitím vodní energie pro těžbu zlata nepočítaly. K myšlence vybudování vodní elektrárny v oblasti se vrátily až projekty v padesátých letech. Za místo byla vybrána soutěska divoké řeky Mamakan asi půl kilometru před jejím ústím do řeky Vitim.

Na staveniště se v poválečné euforii jako první dostavily úderné brigády z moskevského Komsomolu a celá stavba byla realizována jako významná stavba mládeže. První přípravné práce byly započaty v roce 1958 a již v roce 1961 byly spuštěny dva první agregáty. Do stálého provozu byla elektrárna zařazena v říjnu 1966.  

 
Pohled na soutok Mamakanu a Vitimu z hráze Mamakanské elektrárny. Na protilehlém břehu zlatonosná oblast Bodajbo.

Součástí projektu bylo i vybudování Telmamské vodní elektrárny na vyšším povodí řeky Mamakan, jejíž přehradní jezero mělo dostatečně regulovat odtok. Stavební práce na této elektrárně byly započaty v roce 1985 a v roce 1993 byly v důsledku rozpadu Sovětského svazu zastaveny pro nedostatek financí.

Provoz editovat

Efektivita výroby elektřiny je omezena nedostavením Telmamské přehradní nádrže a hlavním zdrojem potíží provozu je nedostatečný užitečný objem vodního díla. V zimním období měsíční výroba nepřesahuje 4 miliony kWh a za vyšších průtoků nedokáže místní síť vždy odebrat energii, kterou je elektrárna schopna vyrobit. Přes 70% ročního průtoku je přepouštěno přes přepady hráze.

Odkazy editovat

Externí odkazy editovat

Reference editovat

  1. Mama At Lugovskoy. www.r-arcticnet.sr.unh.edu [online]. [cit. 2019-09-13]. Dostupné online. 

Literatura editovat

  • Гидроэлектростанции России.: Tiskem Institutu Гидропроект - Санкт-Петербург, 1998. — 467 stran
  • Дворецкая М.И., Жданова А.П., Лушников О.Г., Слива И.В. Возобновляемая энергия. Гидроэлектростанции России. — СПб.: Издательство Санкт-Петербургского политехнического университета Петра Великого, 2018. — 224 stran.

Související články editovat