Magnentius
Flavius Magnus Magnentius (kolem 303,[1] Ambianum – 10. srpna 353, Lugdunum) byl římský vojevůdce a vzbouřenec proti císaři Constantovi. Od 18. ledna 350 až do své sebevraždy v roce 353 ovládal západní polovinu římské říše.
| Magnentius | |
|---|---|
.jpg) | |
| Narození | 303 Amiens |
| Úmrtí | 11. srpna 353 (ve věku 49–50 let) Lyon |
| Povolání | politik |
| Choť | Justina |
| Příbuzní | Decentius (sourozenec) |
| Funkce | Roman usurper (350–353) římský senátor římský konzul |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Původ a kariéra editovat
Magnentius byl napůl barbarského původu – po otci měl britské, po matce francké kořeny.[2] Vychován byl spolu se svým bratrem Decentiem jako pohan a tradičním bohům zůstal věrný po celý život.[3] Ze soudobých zpráv není jasné, kdy a za jakých okolností vstoupil do armády, ve vojenských strukturách však udělal rychlou kariéru, naposledy v hodnosti protectora a comita rei militaris. Jeho manželka Iustina pocházela z rodiny místodržitele v Picenu, senátora Iusta. Svazek zůstal bezdětný, údajně pro Iustinino mládí (děti měla Iustina až se svým druhým mužem císařem Valentinianem I.).[4]
Revolta a uchvácení moci editovat
Na přelomu let 349 a 350 se v armádě projevovala silná nespokojenost s vládou císaře Constanta, syna Konstantina Velikého, který spravoval západní provincie římské říše. Vytvořily se podmínky pro spiknutí a násilný převrat, jehož organizace se ujal Constantův comes rerum privatarum Marcellinus. Magnentius se jím nechal přesvědčit, aby přijal purpur, a 18. ledna 350 byl v Autunu proklamován za císaře. Constanta, jehož všichni opustili, brzy nato dopadl a zabil oddíl lehké jízdy v předhůří Pyrenejí.[5]
V západních provinciích dosáhl Magnentius rychlého uznání, v neposlední řadě díky své náboženské toleranci. Dal obsadit Itálii a spolu se svým bratrem Decentiem nastoupil konzulát.[6] Jeho snahy, aby převrat akceptoval východní císař Constantius II. (Constantův bratr), neuspěly – Constantius naopak přerušil válku s Persií a chystal se vytáhnout na západ. Počátkem roku 351 jmenoval ohrožený Magnentius bratra Decentia caesarem.
V boji s Constantiem II. dosáhly Magnentiovy legie v létě 351 několika úspěchů, avšak v bitvě u Mursy 28. září byly rozhodně poraženy. Magnentius se stáhl do severní Itálie, aby zde shromáždil novou armádu, roku 352 byl ale nucen uprchnout do Galie.[7] Po další porážce v roce 353 spáchal vzhledem k bezvýchodné situaci sebevraždu.[8]
Poznámky editovat
- ↑ Epitome de Caesaribus 42, 6.
- ↑ PLRE, sv. 1, s. 532.
- ↑ Der Kleine Pauly, sv. 3, článek Magnentius, sloupec 883.
- ↑ Kleine Pauly, sv. 3, článek Iustina, sloupec 19.
- ↑ Epitome de Caesaribus 42; Zosimos 2, 42; Zonaras 13, 6; Chronica minora 1, 237.
- ↑ Dalšího bratra Desideria zmiňuje jen Zonaras 13, 9 – pravděpodobně jde o omyl.
- ↑ Zosimos 2, 53; Iulianus, Oratio 1, 38; 2, 71n.
- ↑ Sokrates Scholastikos, Historia ecclesiastica 2, 32; Sozomenos 4, 7; Zonaras 13, 9.
Literatura editovat
- ČEŠKA, Josef. Zánik antického světa. Praha: Vyšehrad, 2000. 280 s. ISBN 80-7021-386-8.
- GRANT, Michael. Římští císařové. Praha: BB art, 2002. 387 s. ISBN 80-7257-731-X.
Externí odkazy editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Magnentius na Wikimedia Commons - Galerie Magnentius na Wikimedia Commons
- (anglicky) Magnentiova biografie od M. DiMaia
