Měrunice

obec v okrese Teplice v Ústeckém kraji

Obec Měrunice (německy Meronitz) se nachází v okrese Teplice v Ústeckém kraji. Žije v ní 318[1] obyvatel.

Měrunice
Pohled na obec z vrchu Číčov, jaro 2020
Pohled na obec z vrchu Číčov, jaro 2020
Znak obce MěruniceVlajka obce Měrunice
znakvlajka
Lokalita
Statusobec
LAU 2 (obec)CZ0426 567698
Pověřená obec a obec s rozšířenou působnostíBílina
Okres (LAU 1)Teplice (CZ0426)
Kraj (NUTS 3)Ústecký (CZ042)
Historická zeměČechy
Zeměpisné souřadnice
Základní informace
Počet obyvatel318 (2021)[1]
Rozloha11,49 km²
Nadmořská výška425 m n. m.
PSČ418 04
Počet částí obce2
Počet k. ú.2
Počet ZSJ2
Kontakt
Adresa obecního úřaduMěrunice 67
418 04 Bílina 4
obec@merunice.cz
StarostkaIng. Jitka Nová
Oficiální web: www.merunice.cz
Měrunice na mapě
Měrunice
Měrunice
Další údaje
Kód obce567698
Geodata (OSM)OSM, WMF
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Jak číst infobox Zdroje k infoboxu a českým sídlům.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

HistorieEditovat

Písemné zmínky o Měrunicích jsou datovány již z 12. století, kdy tato místa patřila teplickému klášteru, jehož zakladatelkou byla česká královna Judita Durynská. Ovšem z ještě starších dob, přesněji z 8. století, existují archeologické doklady o tom, že zdejší krajinu obýval lid knovízské kultury.[2]

První konkrétní zmínka přímo o obci pochází z roku 1295.[3] Hovoří se v ní o vladykovi Janovi, kterému patřila zdejší tvrz a pravděpodobně i ves. V období od 13. do 15. století byly Měrunice tzv. zemanskou vsí.

Od 16. století až do doby vzniku samostatného Československa patřily Měrunice bílinské větvi Lobkowiců. Jak uvádí záznam z 18. století, v roce 1787 bylo v obci evidováno 77 domovních čísel. Kromě zemědělské činnosti, zejména pěstování ovoce, se zde též těžily i české granáty.[2] Na přelomu 19. a 20. století se na území obce kromě granátů těžilo též hnědé uhlí a část území obce byla poddolována. V době maximálního rozmachu těžby měly Měrunice až tisíc obyvatel. Po skončení těžby nastal útlum, část obyvatel odešla za prací do pánevních oblastí, část se vrátila zpět k zemědělské činnosti. V roce 1938 byly Měrunice spolu s ostatními obcemi v okolí připojeny k Německé říši.

K dalšímu poklesu počtu obyvatel došlo po odsunu německého obyvatelstva po roce 1945. Obec si podržela svůj zemědělský charakter, jehož těžiště spočívalo v oblasti živočišné výroby zdejšího státního statku. K jejímu naprostému útlumu došlo po roce 1989 v souvislostí s likvidací státního statku. Společně s útlumem těžby uhlí v severočeské pánevní oblasti to způsobilo, že nezaměstnanost obyvatel obce na počátku 21. století dosáhla až 30 %.[2]

Přírodní poměryEditovat

Granátový vrchEditovat

Asi 600 metrů jihovýchodně od okraje obce se nachází nenápadná zarostlá vyvýšenina jménem Granátový vrch (383 m n. m.), někdy též lidově zvaná Bota.[4] Těleso vrchu je tvořeno pyroponosnou bazaltovou diatrémou, která byla v minulosti zdrojem těžby českého granátu. Pyropy zde byly těženy přímo z matečné horniny šachticemi, vedoucími až do hloubky 60 metrů. V důsledku této těžby je na západním svahu kopce dodnes patrná stupňovitě navrstvená halda.[5] Lokalita se nachází na území CHKO České středohoří. Vzorky mateční horniny z Granátového vrchu, obsahující pyropy, jsou vystaveny v Muzeu českého granátu v Třebenicích.

 
Kamenolom Stříbrník u Měrunic

StříbrníkEditovat

Zhruba v polovině vzdálenosti mezi vesnicemi Měrunice a Žichov se nachází velký činný lom Stříbrník, nazývaný podle stejnojmenného vrchu (413 m n. m.). Vulkanické těleso, tvořené alkalickým čedičem odhadovaného stáří 19,2 až 22,5 miliónů let, bylo již z větší části odtěženo. V rozpukaném čediči se nacházely aragonity obdobného typu, jaké se vyskytují na nedalekém Číčově u Hořence. Mezi dalšími zde nalezenými minerály lze jmenovat pecky různobarevného opálu a až 2 cm velké porfyrické vyrostlice augitu.[6] V povrchových zjílovělých partiích byly zaznamenány nálezy zkamenělé flóry.[4] V lomu se od roku 1994 intenzivně těží drcené kamenivo pro stavební účely, především jako materiál při stavbě silnic a vodohospodářských staveb.[7][8]

ObyvatelstvoEditovat

Při sčítání lidu v roce 1921 zde žilo 432 obyvatel (z toho 219 mužů), z nichž bylo 88 Čechoslováků, 333 Němců a jedenáct cizinců. Většina se hlásila k římskokatolické církvi, ale pět lidí patřilo k církvím evangelickým, tři k izraelské, šest k jiným nezjišťovaným církvím a 21 lidí bylo bez vyznání.[9] Podle sčítání lidu z roku 1930 měla vesnice 447 obyvatel: 127 Čechoslováků, 315 Němců a pět cizinců. Převažovala římskokatolická většina, ale žilo zde také šest evangelíků, pět členů církve československé, dva členové nezjišťovaných církví a patnáct lidí bez vyznání.[10]

Vývoj počtu obyvatel a domů místní části Měrunice[3][11]
1869 1880 1890 1900 1910 1921 1930 1950 1961 1970 1980 1991 2001 2011
Obyvatelé 510 478 386 409 463 432 447 305 306 238 249 220 258 255
Domy 84 85 86 90 87 98 107 93 86 65 56 71 89 91
Data z roku 1961 zahrnují i domy místní části Žichov.

Části obceEditovat

TuristikaEditovat

Měrunicemi prochází 88 km dlouhá cyklotrasa č. 25, která vede z česko - německého hraničního přechodu Brandov v okrese Most do Velkých Žernosek na Litoměřicku.[12] Měrunice jsou zároveň cílovou destinací cyklotrasy č. 231, vycházející z Mikulova v Krušných horách, a výchozím místem cyklotrasy č. 232, vedoucí z Měrunic do Loun. Poblíž severního okraje obce vede zeleně značená turistická cesta, spojující rozcestí pod horou Hradišťany (752 m n. m.) s Bedřichovým Světcem přes obce Lužice a Dobrčice v okrese Most.

PamětihodnostiEditovat

  • Kostel svatého Stanislava. Kostel postavený v 19. století na místě starší stavby (kostel sv. Stanislava v Měrunicích je zmiňován již v záznamech ze 14. století[2]), stojí v obci při průjezdní silnici. V průčelní západní věži se nachází zvon z roku 1797 od Josefa Pitschmanna a zvon z roku 1923 od Richarda Herolda. Další zvon s průměrem 28 cm se nachází v sanktusníku. Je bez nápisu, zdoben pouze několika linkami. Vedle něj je prázdné místo, původně se v sanktusníku nacházely dva zvony.
  • Boží muka u kostela
  • Dvě památné lípy poblíž kostela sv. Stanislava (obvod kmene 285 a 380 cm).[13]
  • V jedné z budov hospodářského dvora se dochovaly zbytky měrunické tvrze připomínané poprvé v roce 1548, kdy ji koupil Kryštof z Lobkovic.[14]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. a b Český statistický úřad: Počet obyvatel v obcích - k 1.1.2021. Praha. 30. dubna 2021. Dostupné online. [cit. 2021-04-30]
  2. a b c d Historie na oficiálních stránkách obce
  3. a b Historický lexikon obcí České republiky 1869–2005 (1. díl). Praha: Český statistický úřad, 2006. 760 s. Dostupné online. ISBN 80-250-1310-3. S. 412, 413. 
  4. a b SVOBODA, Jiří. Tajemství Českého středohoří. 1. vyd. Ústí nad Labem: Imagine Media, 2014. 337 s. ISBN 978-80-905511-0-7. S. 146–147. 
  5. MLČOCH, Bedřich; PLÍŠEK, Antonín. Granátový vrch [online]. Praha: Česká geologická služba, 1994-12-31, 2005-04-12 [cit. 2016-02-13]. Dostupné online. 
  6. Popis lokality na stránkách Bílinské přírodovědné společnosti
  7. Provozovny. www.basalt.cz [online]. [cit. 2020-06-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-10-21. 
  8. Baumgartnerová, V. (2011). Těžba a odbyt nerostné suroviny čedičového lomu Měrunice. Vysoká škola báňská - TUL. Dostupné online
  9. Statistický lexikon obcí v Republice Československé. 2. vyd. Svazek I. Čechy. Praha: Státní úřad statistický, 1924. 596 s. S. 206. 
  10. Statistický lexikon obcí v Republice Československé. Svazek I. Země česká. Praha: Státní úřad statistický, 1934. 614 s. S. 57. 
  11. Statistický lexikon obcí České republiky 2013. Praha: Český statistický úřad, 2013. 900 s. Dostupné online. ISBN 978-80-250-2394-5. S. 315. 
  12. Cyklotrasa č. 25
  13. https://www.geocaching.com/geocache/GC1YA0N_pamatne-lipy-merunice
  14. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Severní Čechy. Příprava vydání Rudolf Anděl. Svazek III. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1984. 664 s. Kapitola Měrunice – tvrz, s. 308. 

LiteraturaEditovat

  • HIBSCH, Josef Emanuel. Das Granatenbergel bei Meronitz und die böhmischen Granate. Bílina: Museumgesellschaft (Musejní spolek), 1926. 20 str. (německy)
  • PEER, Přemysl. Přehledné dějiny Teplicka. Část 2. Dějiny Teplicka do roku 1848. Teplice: Oblastní vlastivědné muzeum, 1969. 84 str.

Externí odkazyEditovat