Otevřít hlavní menu

Měchovec psí (Ancylostoma caninum) je druh hlístic, který infikuje převážně tenké střevo psa[1][2][3]. Infekce může přivodit asymptomatické příznaky, a ve vážnějších případech i smrt. Šanci na přežití zvyšuje zdrává výživa, vyšší věk, předchozí prodělání infekce nebo vakcinace[2][4][5][6]. Dalšími hostiteli mohou být jiné masožravé šelmy, jako například vlci, lišky, kočky, a je známo i několik případů, kdy infekce propukla u člověka (ten však není definitivním hostitelem).[1][2][7]

Jak číst taxoboxMěchovec psí
alternativní popis obrázku chybí
Měchovec psí, pár jedinců
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen hlístice (Nematoda)
Třída Secernentea (Secernentea)
Řád Rhabditida (Rhabditida)
Podřád Strongylida (Strongylida)
Čeleď měchovcovití (Ancylostomatidae)
Rod měchovec (Ancylostoma)
Binomické jméno
Ancylostoma caninum
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Obsah

VzhledEditovat

 
Ústní část měchovce psího

Samičky měchovce psího jsou v průměru 14-16 mm dlouhé a 0,5 mm široké. Samečci dorůstají menších velikostí, jsou 10-12 mm dlouzí a 0,36 mm širocí.[2][3] Sameček je vybaven kopulační burzou, kterou během kopulace připevní k samičce 0,9 mm dlouhým spikulem, nacházejícím se na třech svalnatých paprscích.[1][2][3] Stejně jako u jiných hlístic, postrádají spermie měchovce psího bičíky.[1] Kopulační burza zástupců Strongylida je unikátním rysem, pomocí kterého jsou rozlišovány jejich podřády, členy podřádu nebo dokonce samotní jedinci druhu.[2] Vulva měchovce se nachází mezi druhou a poslední třetinou těla.[1]

Zuby měchovce psího jsou uloženy v bukální kapsuli a jsou rozděleny do třech sad.[1][2] Dvě ventrální sady tvoří ekvivalent spodní čelisti.[2] Největší zuby zde nejvíce vyčnívají do stran.[1][8] Třetí sada vystupuje z dorzální strany a tvoří ekvivalent čelisti horní. Zatímco ventrální sady jsou výrazné, dorzální sada je schována hlouběji v bukální kapsuli.[1] Měchovec psí ohýbá konec své hlavy dorzálně směrem nahoru.[2] To v minulosti způsobovalo problémy při určování jeho orientace. Normální zbarvení je šedé. Pokud měchovec psí pozře krev, zabarví se do červena.[1] Trávicí trubice je složena z jícnu, střeva a konečníku.[2][3] Jícen je velice osvalený, a při krmení posouvá střevní mukózu do těla.[2][3] Nervová vlákna začínající v jícnu a análních kruzích probíhají celým tělem a inervují smyslové orgány, včetně amphid a phasmid.[1][3]

Vajíčka jsou kladena samičkou v osmi buněčném stádiu. Jsou 38-43 μM široká a mají tenké stěny.

RozšířeníEditovat

Během fáze, kdy se měchovec psí nenachází v hostiteli, potřebuje k životu teplé a vlhké podnebné podmínky a jeho přežití ohrožuje vystavení mrazu, suchu, slunečnímu záření nebo zahřátí nad 37 °C.[1][2] Proto je jeho výskyt ve většině případů omezen na mírné, subtropické a tropické pásmo.[2] V místech s ideálními klimatických podmínkami, například na Srí Lance, jihovýchodní Asii a Malaysii, se měchovec psí stává hlavním původcem onemocnění ankylostomózy.[3][9] Infekce se však objevuje i v USA a jižní Kanadě, kde měchovec přežívá ve výklencích (například v dolech).[2]

Životní cyklusEditovat

Přenos přes půdní prostředíEditovat

Vajíčka jsou z hostitele vylučována ve výkalech a líhnou se během jednoho dne na vlhké a teplé půdě.[1][2][5] Během čtvrtého nebo pátého dne se larva dvakrát svlékne, a je připravena infikovat hostitele.[2] Nastává migrace z výkalu do okolní půdy.[2] Existují dva způsoby infekce z půdního prostředí. První možnost je proniknutí přes kůži chlupovým folikulem nebo potními žlázami.[2] To se děje zejména v místech mezi prsty na tlapkách, kde je kontakt s půdou nejčastější.[2] Larvy pak migrují přes dermis kůže do krevního řečiště, kterým se dostanou do plic.[2] Zde proniknou do plicních sklípků a odtud přes průdušnici vzhůru do ústní dutiny.[2] Larvy jsou následně spolknuty a trávicí soustavou se dostávají do tenkého střeva.[2] Druhý a mnohem častější způsob je spolknutí měchovce psího.[2][3]

 
Vajíčko měchovce psího

Vertikální přenosEditovat

Možný je také vertikální přenos mezi hostiteli. Larvy, které pronikly do těla přes kůži, mohou zůstat v krevním oběhu.[3] V děložní tepně samičky se přes placentu dostanou do plodu a mohou tak způsobit prenatální infekci u nenarozeného jedince.[3] Larva pak infikuje játra ještě před narozením jedince, a teprve po porodu se přesune do tenkého střeva.[3] Dalším způsobem přímého přenosu je nákaza přes mléčné žlázy mezi samicí a mládětem. Infekce pak probíhá běžným způsobem – po spolknutí měchovec napadá tenké střevo..[3][5] Případy nakažení nenarozených mláďat jsou velmi ojedinělé, zatímco infekce zapříčiněná přenosem z mléka je velice častá.[10]

Infekce u lidíEditovat

Člověk je pro měchovce nevhodným hostitelem. Může být nakažen skrz kůži, ale měchovec následně už nemůže pokračovat do krevního oběhu a do střev.[1] Vzniká kožní onemocnění, které je způsobeno pohybem měchovce v kůži.[1] Bez léčení může onemocnění přetrvat několik měsíců.[1] Jediná možnost, jak se v případě napadení člověka měchovec dostane do střev, je jeho spolknutí hostitelem.[11][12] Bylo zaznamenáno několik případů, ale jedná se spíše o výjimky.[7]

OnemocněníEditovat

Poškození způsobená migrací do tenkého střevaEditovat

Larva měchovce psího způsobuje hostiteli zranění v místě vstupu do kůže a zanechává na povrchu ránu náchylnou k druhotné infekci.[2] Migrace skrz kůži tak vyvolává dermatitidu.[2][5] Další škody působí larvy, když opouštějí krevní oběh a vstupují do plíce. Závažnost poranění závisí na rozšíření infekce v těle. Může se jednat o kašel, ale také o zápal plic.[2]

Poškození způsobená ve střevechEditovat

Ve střevech se měchovec psí uchytí a živí se střevní výstelkou spolu s troškou krve, zhruba 0,1 mililitrů za den.[2][5] Během jednoho dne se měchovec psí nakrmí z šesti míst.[2] Toto poškození sliznice ohrožuje obranyschopnost organismu a může mít za následek sekundární infekci způsobenou mikroby.[9] Měchovec využívá skupinu antikoagulačních proteinů nazývající se AcAPs (A. Caninum antikoagulační proteiny), ty inhibují několik krve koagulačních faktorů, které využívá při krmení a zabraňuje srážení krve a tím způsobuje velké krevní ztráty jedince.[13][14] AcAPs patří mezí nejsilnější přirodní antikoagulanty, které existují. Jsou hlavním důvodem, proč jedinec trpí anémií a má krev ve výkalech. Největší ztráty krve jsou zaznamenány těsně před produkcí vajíček.[3] Měchovec má v tomto období nejvyšší spotřebu potravy.[3] Střevo je tedy nejvíce poškozováno.

DiagnózaEditovat

Podezření na infekci měchovcem může být potvrzeno analýzou výkalů zvířete.[2] Jsou odebrány vzorky a hledají se charakteristická oválná vajíčka s tenkou skořápkou.[5] Ovšem ani při absenci vajíček není možné infekci zcela vyloučit.[3][5] Mezi propuknutím infekce a vylučováním vájíček do výkalů může být až 5 týdenní prodleva (larvy musí být plně vyzrálé a musí se před nakladením vajíček reprodukovat).[3][5] Pokud je hostitelem mládě, většinou zemře dříve, než začne vajíčka ve výkalech vylučovat.[5] Množství vajíček ve výkalech je využíváno jako indikátor rozsahu infekce. Samička měchovce ale klade tím méně vajíček, čím více je střevo zamořené.[15] Příznaky, které můžeme u nakaženého hostitele sledovat, jsou letargie, ztráta váhy, slabost, drsnost srsti a bledá sliznice, indikující anémii.[2][5] Dobře krmený starší pes však nemusí vykazovat žádné příznaky.[2][5] Průjem je výjímečný, typické je však černé zabarvení výkalů v důsledku přítomnosti derivátu hemoglobinu.[2]

Prevence a kontrolaEditovat

Čisté prostředí minimalizuje riziko nákazy měchovcem. Například omyvatelný beton nebo štěrk v kotcích místo běžné půdy.[2][5] Feny jsou na tuto infekci většinou kontrolovány před jejich připuštěním a ke snížení šance nákazy mezi fenou a mládětem může přispět i zkrácená doba kojení.[5] Když propukne infekce u březí feny, jsou podávány léky nejen proti nemoci samotné, ale také na snížení rizika přenosu při kojení.[5] U psů bylo pozorováno, že s věkem se jejich rezistence proti měchovci psímu zvyšuje.[4] Roste rychleji u samic než u samců.[4] Plně dospělé fenky vykazují rezistenci mnohem vyšší než dospělý pes.[4] V těle staršího hostitele trvá vývoj měchovce déle a méně jedinců dosáhne dospělosti.[16]

VakcinaceEditovat

Proti měchovci psímu byla vynalezena řada vakcín s rozdílným stupněm úspěšnosti. Například použití enzymu (AcCP2), který měchovec využívá při krmení je populární typ vakcinace. Při jejím podání vzniká silná protilátková odpověď, snižující množství vajíček a velikost měchovců nacházejících se v těle psa.[17]

Jiný typ vakcinace se snaží narušit migrační schopnost měchovce psího.[6] Využívá proteinu AcASP1, který zvýší hladinu protilátek v těle a sníží tak zátěž způsobenou infekcí.[6] Statistiky dokazují snížení zátěže až o 79 % po podání této vakcíny.[18] Zvířata, která byla infekci měchovcem vystavena, vykazují zvýšenou odolnost.[16]

LékyEditovat

Mezi léky, které se využívaji proti infekci způsobené měchovcem psím patří dichlorvos, fenbendazol, flubendazol, mebendazol, lopatol, piperazin, pyrantel, milbemycin, moxidektin, dietylkarbamazin, oxibendazol a ivermektin.[5]

Ekonomická zátěžEditovat

Druhy zvířat, které jsou napadány měchovcem psím, nejsou využívány pro potravinářské nebo pracovní účely ve velkochovech a proto je jeich ekonomická zátěž při nákaze velice malá. [1]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ancylostoma caninum na anglické Wikipedii.

  1. a b c d e f g h i j k l m n o p SAEED, Sophia. Ancylostoma caninum [online]. Animal Diversity Web, 2003 [cit. 2013-03-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y z aa ab ac ad ae af ag Marquardt W; DEMAREE; GRIEVE. Parasitology and Vector Bology. 2nd. vyd. [s.l.]: Harcourt Academic, 2000. ISBN 0124732755. S. 370–376. (anglicky) 
  3. a b c d e f g h i j k l m n o p Olsen W. Animal Parasites: their life cycles and ecology. 3rd. vyd. [s.l.]: Dover, 1986. ISBN 0486651266. S. 399–416. (anglicky) 
  4. a b c d Miller. Influence of Age and Sex on Susceptibility of Dogs to Primary Infection with Ancylostoma caninum. The Journal of Parasitology. 1965, s. 701–704. Dostupné online. DOI:10.2307/3276142. PMID 5857264. (anglicky) 
  5. a b c d e f g h i j k l m n o PEREGRINE, Andrew. Hookworms in Small Animals [online]. The Merck Veterinary Manual, March 2012 [cit. 2013-03-20]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-07-11. (anglicky) 
  6. a b c Ghosh K, Hotez, P. Antibody-Dependent Reductions in Mouse Hookworm Burden after Vaccination with Ancylostoma caninum Secreted Protein 1. J Infect Dis.. January 1999, s. 1674–1681. Dostupné online. DOI:10.1086/315059. (anglicky) 
  7. a b Walker N, Croese J, Clouston A, et al.. Eosinophilic enteritis in northeastern Australia. Pathology, association with Ancylostoma caninum, and implications. The American Journal of Surgical Pathology. March 1995, s. 328–337. Dostupné online. DOI:10.1016/S0166-6851(99)00011-0. PMID 7872431. (anglicky) 
  8. Ruppert E. Parasitology and Vector Bology. 6th. vyd. [s.l.]: Saunders College Pub, 1994. ISBN 0030266688. S. 293. (anglicky) 
  9. a b Cheng T. Parasitology and Vector Bology. 2nd. vyd. [s.l.]: Academic Press, 1986. ISBN 0121707555. S. 93, 508. (anglicky) 
  10. Burke T, Roberson E. Prenatal and lactational transmission of Toxocara canis and Ancylostoma caninum: Experimental infection of the bitch before pregnancy. International Journal for Parasitology. February 1985, s. 71–75. Dostupné online. DOI:10.1016/0020-7519(85)90104-3. (anglicky) 
  11. Prociv P. Human eosinophilic enteritis caused by dog hookworm Ancylostoma caninum. The Lancet. June 1990, s. 1299–1302. Dostupné online. DOI:10.1016/0140-6736(90)91186-E. PMID 7597095. (anglicky) 
  12. Croese J, Loukas A, Opdebeeck J, et al.. Occult enteric infection by Ancylostoma caninum: a previously unrecognized zoonosis. Gastroenterology. January 1994, s. 3–12. Dostupné online. PMID 8276205. (anglicky) 
  13. Stanssens P, Bergum P, Gansemans Y, et al.. Anticoagulant repertoire of the hookworm Ancylostoma caninum. PNAS. March 1996, s. 2149–2154. Dostupné online. (anglicky) 
  14. Cappello M, Vlasuk G, Bergum P, et al.. Ancylostoma caninum anticoagulant peptide: a hookworm-derived inhibitor of human coagulation factor Xa. PNAS. June 1995, s. 6152–6156. Dostupné online. DOI:10.1016/0140-6736(90)91186-E. PMID 7597095. (anglicky) 
  15. Sarles M. The Effect of Age and Size of Infestation on the Egg Production of the Dog Hookworm Ancylostoma caninum. The American journal of hygiene. November 1929, s. 658–666. Dostupné online. (anglicky) 
  16. a b Herrick C. A Quantitative Study of Infections with Ancylostoma caninum in Dogs. Am. J. Epidemiol.. September 1928, s. 125–157. Dostupné online. (anglicky) 
  17. Loukas A, Bethony JM, Williamson AL, et al.. Vaccination of dogs with a recombinant cysteine protease from the intestine of canine hookworms diminishes the fecundity and growth of worms. J. Infect. Dis.. May 2004, s. 1952–61. Dostupné online. DOI:10.1086/386346. PMID 15122534. (anglicky) 
  18. Ghosh K, Hawdon J, Hotez, P. Vaccination with Alum-Precipitated Recombinant Ancylostoma-Secreted Protein 1 Protects Mice against Challenge Infections with Infective Hookworm (Ancylostoma caninum) Larvae. J Infect Dis.. May 1996, s. 1380–1383. Dostupné online. DOI:10.1093/infdis/174.6.1380. (anglicky)