Otevřít hlavní menu
Program Lunochod
Lunochod 3 v muzeu

Lunochod, rusky Луноход, bylo označení sovětských dálkově ovládaných vozidel, která na pokyny z pozemského řídicího střediska prováděla průzkumnou činnost měsíčního povrchu. Byla vyrobena v konstrukčním středisku OKB Lavočkina, což je dnešní NPO Lavočkina v Chimkách.[1] Šlo o historicky vůbec první vozidlo, které kdy jezdilo po povrchu mimozemského kosmického tělesa, ve své době se jednalo o zcela unikátní počin i průkopnické dílo na poli kosmické robotiky.

KonstrukceEditovat

Značná část povrchu byla pokryta solárními panely pro zajištění dostatku energie pro pohon. Lunochod byl vybaven dvěma televizními kamerami, spektrometrem k chemické analýze, francouzským laserovým odražečem a řadou dalších přístrojů. Délka vozítka činila 2218 mm, hmotnost 756 kg, jeho unikátní výkyvný podvozek byl osmikolový. Řízení bylo dálkové na pokyn ze Země.[2] Jeho hlavním konstruktérem byl profesor Alexandr Kemurdžjan.

VyužitíEditovat

Lunochod 201Editovat

Úplně první verze Lunochodu byla vyslána na Měsíc 19. února 1969, ovšem nosná raketa krátce po startu explodovala a stroj byl zničen. Sovětský svaz účel mise rakety utajil, takže za první Lunochod vyslaný na Měsíc byl dlouhá léta považován úspěšný Lunochod 1.

Lunochod 1Editovat

První na Měsíc dopravená verze, označená jako Lunochod 1, (dopravena sondou Luna 17) pracovala od roku 1970, přičemž do 14. září 1971 vozidlo urazilo vzdálenost 10 540 metrů a předalo 20 000 snímků a 25 chemických rozborů. To vše za deset a půl měsíce. Přečkal 11 lunárních nocí, než zeslábly jeho akumulátory. Ve dvanáctém lunárním dnu se nepodařilo navázat s vozidlem spojení a 4. října 1971 řídící středisko zastavilo pokusy o spojení a prohlásilo misi za ukončenou.[2][3]

Lunochod 2Editovat

Lunochod 2 vysazený sondou Luna 21 (15. ledna 1973) v měsíčním kráteru Le Monnier (u jeho jižního okrajového valu) na západním okraji pohoří Montes Taurus[4] pracoval 4,5 měsíce, pořídil kolem 80 000 snímků a ujel 37 km.[2][5]

Lunochod 3Editovat

Lunochod 3 se na Měsíc nikdy nedostal a je umístěn v Lavočkinově muzeu v Chimki.[6]

SoučasnostEditovat

Díky kosmickým sondám jsou dnes známy přesné polohy obou nefunčních lunochodů na měsíčním povrchu. Sonda LRO zjistila přesnou polohu Lunochodu 1 na Měsíci, dne 22. dubna 2010 byl znovu použit laserový odražeč, který se užívá k velmi přesnému měření vzdálenosti Země a Měsíce.[7]

Výsledky vědeckého bádání při vývoji Lunochodu pak posloužily i při výrobě dvou automatických pozemských robotických buldozerů STR-1, které v roce 1986 pomáhaly odklízet vysoce radoaktivní trosky při havárii 4. atomového reaktoru v Černobylu.[8]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Хронология запусков НПО им. С.А.Лавочкина [online]. Chimky: NPO Lavočkina, 2002, rev. 2009-2-7 [cit. 2009-02-07]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-03-24. (rusky) 
  2. a b c PACNER, Karel; VÍTEK, Antonín. Půlstoletí kosmonautiky. Praha: Paráda, 2008. ISBN 978-80-87027-71-4. Kapitola Automaty přivážejí vzorky, s. 102. 
  3. IVANOV, Ivan, a kol. Космическая энциклопедия ASTROnote [online]. Moskva: rev. 2014-11-15 [cit. 2016-09-26]. Kapitola Лунные зонды СССР. Dostupné online. (rusky) 
  4. RÜKL, Antonín. Atlas Měsíce. Praha: Aventinum, 1991. ISBN 80-85277-10-7. Kapitola Römer, s. 76/25. 
  5. Antonín Rükl: Atlas Měsíce, Aventinum (Praha 1991), kapitola Lety na Měsíc, str. 193 ISBN 80-85277-10-7
  6. Chaikin, Andy (February/March 2004): The Other Moon Landings Archivováno 15. 12. 2013 na Wayback Machine, Air & Space (anglicky)
  7. http://www.exoplanety.cz/2010/04/lunochod-1-je-opet-v-akci/
  8. Čína to dokázala. Na Měsíci hladce přistál Nefritový králík, lidovky.cz

LiteraturaEditovat

  • LÁLA, Petr; VÍTEK, Antonín. Malá encyklopedie kosmonautiky. Praha: Mladá fronta, 1982. 

Externí odkazyEditovat