Lumík

(přesměrováno z Lumíci)

Lumík (někdy tribus Lemmini) je společné označení pro několik rodů hlodavců: Dicrostonyx, Lemmus, Myopus a Synaptomys.[1]

Jak číst taxoboxLumík
alternativní popis obrázku chybí
lumík norský (Lemmus lemmus)
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen strunatci (Chordata)
Třída savci (Mammalia)
Řád hlodavci (Rodentia)
Čeleď myšovití (Muridae)
Podčeleď hraboši (Arvicolinae)
Tribus lumíci (Lemmini)
Rody
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Drobný hlodavec žijící v Arktidě a v její blízkosti, v tundrových biotopech. Spolu s hraboši a ondatrami náleží do podčeledi hrabošovitých, která je součástí nadčeledi myšovitých, jež zahrnuje rovněž krysy, myši, křečky a pískomily.

Popis a rozšířeníEditovat

Lumíci váží od 30 do 110 g a jsou asi 7–15 cm dlouzí. Všichni mají dlouhou, jemnou srst a velmi krátký ocásek. Jsou to býložravci, vesměs se živí listy a výhonky, travinami, především sítinami, ale také kořínky a hlízami. Stejně jako ostatním hlodavcům jim řezáky trvale dorůstají a umožňují jim tak přežít při mnohem tužší potravě, než by jinak bylo možné.

Lumíci nehibernují přes krutou severskou zimu. Zůstávají aktivní; hledají potravu hrabáním ve sněhu a spásáním trávy, kterou si předtím ukousali a uložili. Jsou povahou samotáři, stýkají se pouze v době páření, avšak, stejně jako všichni hlodavci, i oni mají vysokou rychlost reprodukce a v příznivých obdobích se mohou rychle přemnožit.

ChováníEditovat

Podobně jako ostatní hlodavci se lumíci pravidelně přemnožují a tehdy se rozbíhají do všech stran, hledajíce potravu a úkryt, jež jim jejich dosavadní prostředí již nemůže poskytnout. Lumík norský a lumík sibiřský představují dva druhy obratlovců, kteří se rozmnožují tak rychle, že jejich stavy nerostou lineárně až k nosné kapacitě, ani pravidelně neoscilují, nýbrž podléhají chaotické fluktuaci.[2] Není známo, proč populace lumíků prodělává tak velké výkyvy přibližně každé čtyři roky, po nichž jejich stavy klesají téměř k vyhynutí. Chováním a vzhledem se lumíci značně liší od jiných hlodavců, kteří jsou zbarveni nenápadně a snaží se ukrýt před predátory. Lumíci jsou naopak zbarveni nápadně a chovají se agresivně k predátorům včetně lidských pozorovatelů. Obranný systém lumíků je zřejmě založen na aposematismu (varovném signálu).

Po mnoho let se věřilo, že stavy lumíků se mění v rámci populačních cyklů, současné poznatky však naznačují, že změny ve stavech populace lumíků mohou být spíše ovlivněny populacemi jejich predátorů, zejména hranostaje.

Zimu přežívají v norách vyhloubených ve sněhu, který jim tvoří izolační vrstvu a chrání je před predátory. Aby se jim ve sněhu lépe hrabalo, narůstají jim na předních tlapkách delší lopatkovité drápky.

Mýty a mylné představyEditovat

 
Lumík sibiřský (Lemmus sibiricus)

Mylné představy o lumících trvají několik staletí. Ve 30. letech 16. století geograf Zeigler ze Štrasburku předložil teorii, že lumíci padají během bouřek z oblohy a pak náhle umírají, když na jaře roste tráva. Této teorii odporoval přírodovědec Ole Worm, který připustil, že lumíci mohou padat z nebe, tvrdil však, že se nerodí samoplozením, nýbrž je přináší vítr. Worm jako první publikoval pitvu lumíka a dokázal, že lumíci jsou anatomicky podobní ostatním hlodavcům.[3][4], např. hrabošům a křečkům, a Carl Linné prokázal jejich přirozený původ.

Mnoho lidí se domnívá, že se lumíci při migraci dopouštějí masových sebevražd. To však není pravda. Mýtus masových sebevražd u lumíků je starý několik století a byl popularizován řadou faktorů.

Lumíci jsou hnáni silným biologickým nutkáním a zvýší-li se výrazně hustota jejich populace, začnou migrovat ve velkých skupinách. Lumíci umějí plavat: mohou se tedy ve snaze najít nové působiště odhodlat přeplavat řeku či jezero. Je-li vodní překážkou oceán nebo je prostě nad jejich síly, mnoho lumíků utone. Nevysvětlené fluktuace v populacích lumíků norských a jistý sémantický zmatek (sebevražda nejen jako vědomé rozhodnutí, ale také jako projev šílenství) napomohly vzniku populárního stereotypu o sebevražedných lumících, zejména když takové chování ukázal filmový dokument Walta Disneyho (viz níže). Blud je však starší: objevuje se již v srpnovém čísle (1877) časopisu Popular Science Monthly.

Mýty v uměníEditovat

V roce 1955 nakreslil Carl Barks dobrodružný komiks s názvem Lumík s přívěskem. Tento komiks, který byl inspirován článkem v National Geographic z roku 1954, ukázal lumíky vrhající se hromadně z norských útesů.

Ještě větší vliv na dotvoření tohoto mýtu měl Disneyho film z roku 1958 s názvem Bílá divočina, v kterém se zdá, že stopáž ukazuje masové sebevraždy lumíků. Celá sekvence „masové migrace“ a údajné sebevraždy je falšovaná a nafilmovaná výlučně s lumíky z domácího chovu. Z několika desítek lumíků odkoupených od dětí Inuitů vytvořila kamera iluzi masové migrace. Pro samotnou scénu sebevraždy byly lumíci dopraveni na převislý útes na břehu řeky a nahnáni přes převis.[5][6][7] Tento film vyhrál Oscara jako nejlepší dokumentární film.

Arthur C. Clarke v povídce Posedlí vysvětluje chování lumíků jako pozůstatek vlivu mimozemské parazitické entity, která je před miliony let chybně zvolila jako hostitelský druh s největším vývojovým potenciálem.

Narážky na sebevražedné sklony lumíků se objevily i v britském sitcomu Červený trpaslík. Vysoce ambiciózní ale neustále neúspěšný člen posádky Arnold Rimmer strávil den na lince důvěry, nicméně všechny hovory s ním skončily sebevraždou skokem z okna. A to i včetně toho, který se na linku důvěry dovolal omylem. Celá sekvence o lince důvěry končí slovy: „Den Lumíků tomu říkali[8] (v originále „Lemming Sunday, they called it“).[9]

Pro asociaci s tímto zvláštním chováním, je sebevražda lumíků často užívaná jako metafora v souvislosti s lidmi, kteří přijímají nekriticky všeobecný názor s možnými nebezpečnými nebo fatálními následky. To je také téma videohry Lemmings, ve které se hráč pokouší zachránit bezhlavě pochodující panáčky od cesty za smrtí. V angličtině i němčině je lumík (lemming/Lemming) synonymem pro člověka nepřemýšlejícího samostatně, ale stádně (česky ovce).

ZajímavostiEditovat

Na konci roku 2019 byl oznámen objev skvěle zachované fosilní "mumie" lumíka, uloženého po dobu 41 000 let v sibiřském permafrostu. Jedná se o zatím nejstarší známou fosilii lumíka v takto dobrém stavu dochování.[10]

ReferenceEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Lemming na anglické Wikipedii.

  1. Profil taxonu podčeleď hrabošovití [online]. BioLib [cit. 2011-06-28]. Dostupné online. 
  2. PETR, Jaroslav. Kam táhnou lumíci? [online]. Český rozhlas Leonardo, 2008-11-10 [cit. 2011-06-27]. Dostupné online. 
  3. Lemmings Suicide Myth [online]. Australian Broadcasting Corporation, 27 April 2004-04-27 [cit. 2011-06-26]. ABC.net.au Dostupné online. (anglicky) 
  4. Bondeson, Jan. The Feejee Mermaid and Other Essays in Natural and Unnatural History. [s.l.]: Cornell University Press, 1999. Dostupné online. ISBN 978-0801436093. S. 256–257. 
  5. White Wilderness [online]. Snopes.com, 2007-08-19 [cit. 2011-06-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. Cruel Camera, především čas 14:01–15:27
  7. Srov. krátký spot o tomto dokument na youtube: http://www.youtube.com/watch?v=pDqlZjpSJCc (en)
  8. Český scénář episody "Poslední den" na stránkách cervenytrpaslik.cz [cit. 2018-06-23]
  9. Anglický scénář episody "The Last Day" na stránkách cervenytrpaslik.cz [cit. 2018-06-23]
  10. https://siberiantimes.com/science/casestudy/news/schoolgirl-finds-the-worlds-oldest-lemming-preserved-in-permafrost-and-dating-back-41000-years/

Externí odkazyEditovat