Lukrecie Nekšovna z Landeku

česká šlechtična
(přesměrováno z Lukrécie Nekšovna z Landeka)

Lukrecie Nekšovna z Landeku (1582/158423. března 1614) byla moravská šlechtična a manželka Albrechta Václava Eusebia z Valdštejna.

Lukrécie Nekšovna z Landeka
Jiná jména z Víckova (1599 - 1608), z Valdštejna (od 1609)
Narození 1582/1585
Úmrtí 23. března 1614
Vsetín
Místo pohřbení Štípa (1614-1623), Radim (1623 - asi 1632), Valdice (asi 1632-1785), Mnichovo Hradiště (od 1785)
Manžel(ka) Arkleb z Víckova (1599-1608), Albrecht z Valdštejna (od 1609)
Rodiče Zikmund Nekeš z Landeka, Mandalena Muchkovna z Bukova
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

PůvodEditovat

Lukrecie Valdštejnská z Landeku byla posledním výhonkem Nekšů z Landeku, rodu s erbem kentaura s napjatým lukem, nevyjasněného, zřejmě měšťanského původu z Chebu, pošlechtěného roku 1494 Maxmiliánem I. Habsburským (1459-1519)[1]. K roku 1503 jsou Nekšové doloženi v Čechách a v prvé polovině 16. století se objevují na různých místech na Moravě. Zikmund Nekeš z Landeku († 1542) a jeho první žena Dorota rozená z Ayznova sedí na Kuřimi.[2] Po Dorotině smrti vstupuje Zikmund v manželství s Bohunkou z Víckova, dcerou Přemka z Víckova na Prusinovicích († 1561), podkomořím Markrabství moravského. Z tohoto manželství pošli dva synové, Jan († kolem 1562) a Přemek († 1568) Nekšové z Landeku. Děd Přemek z Víckova se po zeťově smrti roku 1542 stává jejich poručníkem. Roku 1547 prodává Kuřim městu Brnu a pro své svěřence získává roku 1548 rozsáhlé východomoravské statky Vsetín a Lukov. Pro sebe kupuje roku 1555 sousední panství Bystřici pod Hostýnem. Bratři Jan a Přemek Nekšové z Landeku převzali správu Vsetína a Lukova do vlastních rukou roku 1556. Přemek Nekeš z Landeku, ženatý zřejmě s příslušnicí víckovského rodu, záhy umírá aniž by zanechal potomky a Jan Nekeš z Landeku se stává jediným držitelem obou panství. Ani on není obdařen pevným zdravím, od roku 1566 churaví, v prosinci 1567 pořizuje testament, vložený v lednu roku 1568 do zemských desek[3]. Při smrti nastalé ještě roku 1568 zanechává nezletilé syny Zikmunda († 1591) a Václava († 1606), pozdějšího otce a strýce Lukrecie. Jan Nekeš z Landeku určil syny za univerzální dědice. Za poručníky ustanovil svou choť Barboru rozenou Bítovskou ze Slavíkovic († 1576), bratra své ženy Jana Záviše Bítovského ze Slavíkovic, Přemka z Víckova na Bystřici pod Hostýnem, vnuka svého stejnojmeného děda a bývalého poručníka a konečně vizovického pána Zdeňka Kavku z Říčan (1545-1582). Ten spravoval sirotčí zboží zřejmě do roku 1578, ne ovšem ke spokojenosti bratří, neboť starší, tehdy zřejmě dvacetiletý Zikmund, když se ujal dědictví, z něhož si ponechal Vsetín, jej pohnal k soudu a spor se vlekl i po Kavkově smrti[4].

Zikmund Nekeš z Landeku vstoupil zřejmě velmi mlád v souvislosti se svým vzděláním a výchovou do dvorské služby. Císař Rudolf II. Habsburský (1552-1612) ho jmenoval do úřadu truksasa (stolníka). Dvorní hodnost se promítla i do svatebního daru, (nejspíše střibrného) poháru v hodnotě 40 zlatých, který Zikmund obdržel od císaře k sňatku uzavřenému zřejmě na jaře nebo v létě roku 1581 s Mandalenou Muchkovnou z Bukova, z rytířského rodu původem ze západních Čech. Jedna rodová linie Muchků z Bukova se usadila na Tchořovicích u Blatné, jinou větev pojila služba s Rožmberky. Předci Mandaleny Muchkovny z Bukova hledali uplatnění v zemských úřadech a pohybovali se zřejmě stejně jako Zikmund Nekeš z Landeku v blízkosti císařského dvora. Jistý Jan Muchek z Bukova († 1547) zdědil ve čtyřicátých letech 16. věku po Jiřím z Adlaru tvrz Chodov. Tu držel do roku 1558 jeho syn Vilém Muchek z Bukova[5], zastávající v letech 1560-1568 úřad karlštejnského purkrabí za rytířský stav. V této funkci mu připadla důležitá reprezentativní úloha při vydání korunovačních klenotů pro přípravu korunovace Maxmiliána II. Habsburského (1527-1576) českým králem, při korunovaci v chrámu sv. Víta 20. září 1562 i následném banketu. Manželka Viléma Muchka z Bukova jménem Lukrecie se účastnila korunovačního banketu[6] a zřejmě i vlastního korunovačního aktu. Je velmi pravděpodobné, že právě Vilém Muchek z Bukova († 1569), syn Jana Muchka z Bukova a Eleny z Mělnic, a Lukrecie rozená Vřesovcová z Vřesovic a Doubravské Hory († před 1576) byli rodiči Zikmundovy choti Mandaleny či Magdaleny Muchkovny z Bukova[7]. Mandalena brzy umírá a Zikmundovi zůstává z krátkého manželství jediné dítě, dcera Lukrecie. V červenci roku 1585 vešel Zikmund Nekeš z Landeku v druhé manželství s Annou z Kunštátu, dcerou Viléma Kuny II. na Smilheimu (Vizovicích) z boleradické větve pánů z Kunštátu[8]. Jak již roku 1934 dokázala pracovnice historického oddělení Moravského muzea v Brně a autorka odborné literatury Vlasta Fialová (1896-1972) na základě archivních pramenů a genealogie Nekšů z Landeku, je narození Lukrecie Nekšovny z Landeku poměrně přesně ohraničeno datem prvního a druhého sňatku jejího otce. Na svět nemohla přijít dříve než roku 1582 a ne později než na začátku roku 1585[9].

ŽivotEditovat

Zikmund Nekeš z Landeku zemřel roku 1591, aniž by v manželství s Annou z Kunštátu, která se posléze vdává za Václava Tetoura z Tetova na Vizovicích[10], splodil další potomky a Lukrecie se stává dědičkou Vsetína. Ujímá se jí strýc Václav Nekeš z Landeku, pán na Lukově, ženatý tehdy s Barborou Podstatskou z Prusinovic. Pravděpodobně pod vlivem této tety, která „zřekši se před roku 1598 luterských bludů”, konvertovala Lukrecie ke katolictví. Bohatá nevěsta neměla zřejmě nouzi o nápadníky, jmenovitě známe pouze dva, za něž se přimlouval císař Rudolf II. Habsburský, roku 1595 za Albrechta z Šlejnic a roku 1598 za Viléma Doubravského z Vřesovic na Podsedicích. Václav Nekeš z Landeku oba odmítl, což svědčí o tom, že na rozdíl od zesnulého bratra nebyl závislý na panovnické přízni a mohl si dovolit nezohlednit přání zeměpána, a zamluvil Lukrecii jejímu prastrýci, Arklebovi z Víckova († 1608) na Prusinovicích, přibližně o dvacet let staršímu dvojnásobnému vdovci evangelického vyznání. Arkleb byl synem Jana Viléma z Víckova (1534-1583) a Anny Černohorské z Boskovic († 1571) a stejně jako Lukreciin otec a strýc vnukem Přemka z Víckova. Z maželství s Annou Sedlnickou z Choltic († 1587) a Felicií neboli Šťastnou Pražmínkou z Bílkova († 1598)[11], dcerou Jana mladšího Pražmy z Bílkova (kolem 1544-1599) a Barbory, dcery Viléma z Žerotína na Starém Jičíně, Hustopečích a Kolnštejně a Jitky ze Šternberka[12], se nedočkal přeživších potomků. Ke svatbě s Lukrecií došlo asi počátkem roku 1599. Moravská šlechtická obec se tehdy v otázkách víry chovala pragmaticky a nábožensky smíšená manželství nebyla ničím výjimečným. Nic na tom nezměnil ani polský rodák a katolík Bartoloměj Paprocký z Hlohol (1540/1543-1614), když ve zřejmé snaze přivést Arkleba z Víckova zpět do lůna katolické církve dedikoval manželům svůj spisek z roku 1607 Rozmlouvání kolátora s farářem velmi pěkné, každému křesťanskému člověku užitečné. Arkleb zemřel roku 1608 a byl pohřben do rodové hrobky pánů z Víckova v kostele sv. Kateřiny v Prusinovicích, tehdy evangelickém a zasvěceném Svaté Trojici. Podle nápisu na jeho dnes ztraceném, ale v kostelním inventáři z roku 1805 zdokumentovaném náhrobníku víme, že skonal ve věku 47 let na den sv. Šimona a Judy, tedy 28. října.[11] Devítileté manželství zůstalo stejně jako dva předchozí Arklebovy svazky bezdětné. Ještě před smrtí manžela se Lukrecie po strýci Václavovi Nekšovi z Landeku, který ze tří manželství neměl přeživší potomky, ujala lukovského panství. Václavova závěť stanovila, že neteř má dědictví uživat pouze za života, po její smrti mělo připadnout jejímu choti a pokud by jej přežila, což se stalo, Arklebovu bratrovi Vilémovi a pak vždy nejstaršímu žijícímu členu rodu z Víckova. Lukrecie, tehdy nejvýše šestadvacetiletá bezdětná vdova a nikoliv „geile Antiquität” (vilná starožitnost)[13], jak tvrdívali starší kronikáři a historici, se opět stala velmi žádanou partií.

V květnu 1609 vstoupila v stav manželský s českým šlechticem Albrechtem Václavem Eusebiem z Valdštejna (1583-1634). Za sňatkem nestáli olomoučtí jezuité, dychtící zachovat jeden z největších moravských majetků v katolických rukou, jak tvrdívali starší Valdštejnovi životopisci, kladoucí jeho ženitbu do souvislosti s obrácením se ke katolickému vyznání. Prostředníkem se jeví Karel starší z Žerotína (1564-1636), vdovec po Albrechtově sestře Kateřině Anně († 1605), který si z osobních, politických a v neposlední řadě i ekonomických důvodů - věno po Kateřině Anně nebylo dosud vyplaceno - přál, aby jeho mladý a nadaný švagr a přítel zakotvil na Moravě. Manželství přinášející ženichovi majetek a nevěstě povznesení do panského stavu, bylo pravděpodobně spokojené. Rok po svatbě odškodňuje Lukrecie Jana Adama z Víckova na Čejkovicích (1589-1627), pozdějšího vůdce valašského povstání, velmi nízkou sumou 8000 zlatých moravských za slib, že se vzdává veškerých nároků na dědictví po jejím strýci Václavovi Nekšovi z Landeku, jež mělo po její smrti připadnout rodu rytířů z Víckova a bere na spolek na veškerém zboží svého chotě, který se okamžitě zbavuje rodných Heřmanic. Ale ani velká hospodářská základna nedovedla Albrechta natrvalo upoutat. Lukrecie, stejně jako její předčasně umírající příbuzní chatrného zdraví, nebyla zřejmě schopná podílet se na kariérních cílech věčně cestujícího manžela. Na vánoce roku 1613 se její zdravotní stav zhoršil natolik, že se začala připravovat na smrt.

Osud tělesných ostatků po smrtiEditovat

Lukrecie Valdštejnská z Landeku zemřela bezdětná na Květnou neděli 23. března 1614 na vsetínském zámku a byla v cínové rakvi uložena ke svým předkům do starého gotického kostelíka ve Štípě na lukovském panství. Na smrtelném loži vyjevila přání založit v tomto poutním místě klášter. Povolat do odlehlé vesnice jezuity se nezdařilo, Albrecht z Valdštejna se proto rozhodl uctít Lukreciinu památku zřízením kartuziánského kláštera s novým kostelem zasvěceným Narození Panny Marie. Základní kámen ke stavbě byl položen za přítomnosti čtyř mnichů z Vallis Josaphat, kartouzy v Dolanech u Olomouce, již roku 1616, fundační listina „pro řeholi kartouzskou a žádnou jinou” byla vystavena 1. března 1617 v Brně, o rok později ji potvrdil olomoucký biskup František kardinál z Ditrichštejna. Stavovská rebelie a následné válečné události několikrát přerušily práce na klášteře prováděné italskými staviteli, mniši byli vystaveni pronásledování. Ještě předtím než se Albrecht z Valdštejna odpoutal od moravského majetku, přenesl fundaci z neklidné Moravy do Radimi v bezprostření blízkosti své nové rezidence v Jičíně. „Tělo Lukreciino... odvezl s sebou roku 1623 do Čech a dal pochovati v kostele v Radimi - jako by se ani od mrtvé nechtěl odloučit”. Když se Valdštejnovi roku 1627 z druhého manželství narodil vytoužený syn Albrecht Karel (1627-1628), vylepšil původní nadaci a vykázal kartuziánům nové místo ve Valdicích. Tam byli z Radimi přeneseni Lukrecie i Albrecht Karel z Valdštejna, zesnulý jen několik málo týdnů po narození. Dva roky po chebské vraždě přibyl do kartouzy i její zakladatel. Po zrušení valdického kartuziánského kláštera za josefínských reforem byly pozůstatky Lukrecie, Albrechta i Albrechta Karla roku 1785 převezeny do Mnichova Hradiště a uloženy v kapli sv. Anny u kapucínského řádového kostela Tří králů.

Historický význam Lukrecie Valdštejnské z Landeku spočívá především v tom, že její majetek poskytl Albrechtovi z Valdštejna odrazový můstek pro jeho mocenské sny, realizované později v jeho Frýdlantském vévodství.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. HALADA, Jan. Lexikon české šlechty. Praha: Akropolis, 1992. 200 s. ISBN 80-901020-3-4. S. 104-105. 
  2. VALŮŠEK, David. Nekešové z Landeka, aneb kterak Albrecht z Valdštejna na Moravě k penězům přišel. Valašsko, vlastivědná revue, č. 24, str. 4 [online]. Muzeum regionu Valašsko, (historie-příroda-lidé-umění-události), Vsetín, květen 2010 [cit. 2020-09-25]. Dostupné online. 
  3. VALŮŠEK, David. Nekešové z Landeka, aneb kterak Albrecht z Valdštejna na Moravě k penězům přišel. Valašsko, vlastivědná revue, č. 24, str. 5 [online]. Muzeum regionu Valašsko, (historie-příroda-lidé-umění-události), Vsetín, květen 2010 [cit. 2020-09-25]. Dostupné online. 
  4. VALŮŠEK, David. Nekešové z Landeka, aneb kterak Albrecht z Valdštejna na Moravě k penězům přišel. Valašsko, vlastivědná revue, č. 24, str. 6 [online]. Muzeum regionu Valašsko, (historie-příroda-lidé-umění-události), Vsetín, květen 2010 [cit. 2020-09-25]. Dostupné online. 
  5. KLÍMA, Adolf Jar. Chodov. Světozor, ročník X, str. 249 [online]. 21. dubna 1876 [cit. 2020-09-25]. Dostupné online. 
  6. Die Krönungen Maximilians II. zum König von Böhmen, Römischen König und König von Ungarn (1562/63) nach der Beschreibung des Hans Habersack, ediert nach CVP 7890. Příprava vydání EDELMAYER Friedrich, KAMMERHOFER Leopold, MANDLMAYR Martin C., PRENNER Walter, VOCELKA Karl G.. Wien: Österreichische Akademie der Wissenschaften, Fontes Rerum Austriacarum, I. Abteilung:Scriptores, Band: 13, 1990. 246 s. ISBN 978-3-7001-1802-2. S. 126. 
  7. MAREŠ, Petr. Zemský soud větší 1541 –1620 (Personální obsazení) [online]. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, Katedra pomocných věd historických a archivního studia, Pomocné vědy historické, 2014 [cit. 2020-09-25]. [file:///C:/Users/renat/AppData/Local/Temp/IPTX_2010_1_11210_0_134621_0_102966.pdf Dostupné online]. 
  8. PAVELKOVÁ, Jindra. Pečeti pánů z Kunštátu (exkurz do sfragistické problematiky významného moravského rodu) [online]. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav pomocných věd historických a archivnictví, 2008 [cit. 2020-09-25]. Dostupné online. 
  9. FIALOVÁ, Vlasta. Lukrecie Nekšovna z Landeku: první manželka Albrechta z Valdštejna. Český časopis historický, roč. 40, čís. 1, str. 128 [online]. Historický klub, Praha, březen 1934 [cit. 2020-09-25]. Dostupné online. 
  10. FIALOVÁ, Vlasta. Lukrecie Nekšovna z Landeku: první manželka Albrechta z Valdštejna. Český časopis historický, roč. 40, čís. 1, str. 128 [online]. Historický klub, Praha, březen 1934 [cit. 2020-09-25]. Dostupné online. 
  11. a b KAŠÍKOVÁ, Kateřina. Epigrafické památky pánů Prusinovských z Víckova. bakalářská diplomová práce [online]. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Üstav Pomocných věd historických a archivnictví, Brno, str. 32, 2007 [cit. 2020-09-25]. Dostupné online. 
  12. STIBOR, Jiří. O jedné rodopisné legendě. Zpravodaj. Klub genealogů a heraldiků Ostrava, č. 27, str. 58-61 [online]. Klub genealogů a heraldiků Domu kultury ROH Vítkovic, 1986 [cit. 2020-09-25]. Dostupné online. 
  13. FIALOVÁ, Vlasta. Lukrecie Nekšovna z Landeku: první manželka Albrechta z Valdštejna. Český časopis historický, roč. 40, čís. 1, str. 132 [online]. Historický klub, Praha, březen 1934 [cit. 2020-09-25]. Dostupné online. 

LiteraturaEditovat

  • FIALOVÁ, Vlasta, Lukrecie Nekšovna z Landeku: první manželka Albrechta z Valdštejna, Český časopis historický / Praha : Historický klub, roč. 40, čís. 1, březen 1934, s. 125-136
  • HALADA, Jan, Lexikon české šlechty. Praha: Akropolis, 1992. 200 s. ISBN 80-901020-3-4. S. 104; Lexikon české šlechty, II. Praha: Akropolis, 1993. 192 s. ISBN 80-85770-04-0
  • KALISTA, Zdeněk, Valdštejn: Historie odcizení a snu. Praha: Vyšehrad, 2002. 296 s. ISBN 80-7021-604-2
  • LIŠKA, David, Ke sporu o dědictví po Václavu Nekšovi z Landeku, in: Vlastivědný věstník moravský / Brno : Muzejní a vlastivědná společnost, roč. 49, č. 3, 1997, s. 280-286.
  • VALůŠEK, David, Nekešové z Landeka, aneb kterak Albrecht v Valdštejna na Moravě k penězům přišel, in: Valašsko, vlastivědná revue, Muzeum regionu Valašsko (historie-příroda-lidé-umění-události), Vsetín, č. 24, květen 2010, str. 4-8
  • VLČEK, Emanuel, Zdravotní stav a smrt Albrechta z Valdštejna, in: Jak zemřeli. Praha: Academia, 1993, 280 s., ISBN 80-200-0400-9, s. 234-267