Ludvík Souček
MUDr. Ludvík Souček (17. května 1926 Praha – 26. prosince 1978 Praha) byl český spisovatel science fiction, zejména pro mládež a literatury faktu, v níž popularizoval tzv. záhadologické teorie. Rovněž přeložil Vzpomínky na budoucnost Ericha von Dänikena.
Ludvík Souček | |
Narození |
17. května 1926 Praha, Československo |
---|---|
Úmrtí |
26. prosince 1978 (ve věku 52 let) Praha, Československo |
Místo pohřbení | Olšanské hřbitovy |
Alma mater | Univerzita Karlova (do 1951) |
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. |
ŽivotopisEditovat
V Praze Bubenči studoval na tamním gymnáziu. V roce 1944 byl totálně nasazen v Praze - Libni, v podniku ČKD. Střední školu dokončil maturitou až v roce 1945. Po studiích na lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze (1945–1951) pracoval tři roky jako asistent na II. stomatologické klinice v týmu profesora Neuwirta. Později vstoupil do Československé lidové armády a necelý jeden rok (červen 1954 – březen 1955) strávil v Severní Koreji jako vojenský lékař. V letech 1955–1964 pracoval jako zubař v Ústřední vojenské nemocnici v Praze. V letech 1964–1968 byl zaměstnancem Ministerstva národní obrany, v roce 1968 krátce na ÚV KSČ. Od roku 1969 pracoval v armádní redakci Československé televize, kde byl autorem šestidílného seriálu Od zmizelého diplomata k jiným vesmírům (1978). V letech 1971–1976 pracoval v oddělení populárně naučné literatury nakladatelství Albatros. Od roku 1945 až do své smrti byl členem Komunistické strany Československa[1].
Ludvík Souček byl člověkem mnoha zájmů, ohromoval své okolí širokým a hlubokým záběrem vědomostí, jež tvořily podklad pro mnohé jeho odborné a populárně naučné spisy a které dokázal zužitkovat v podobě mnoha zajímavostí ve svých beletristických knihách. Blízcí na něj vzpomínají jako na extroverta a skvělého baviče, který se ve společnosti přátel se sklenkou vína a kytarou dokázal stát středem zábavy. Nezřídka však také propadal depresím, stával se panovačným, často se opíjel, zanedbával svoji práci zubaře; často ani nedorazil do ordinace[2], a to přestože (anebo jelikož) do své literární práce vždy dával mnoho energie.[3]
Trpěl vysokou nadváhou, cukrovkou, nadmíru pil alkohol, pohyb a fyzickou zátěž omezoval na minimum. Kvůli zaměstnání a politické situaci na něj působilo mnoho stresorů, jeho osobnost procházela prudkými změnami nálad. Kvůli tomu všemu prodělal sérii infarktů.[4] V roce 1976 odešel ve svých 50 letech do invalidního důchodu. Rok poté byl[kým?] vyznamenán titulem zasloužilý pracovník kultury, v roce 1978 v Praze zemřel[5].
O Součkově smrti se vedly a stále občas vedou spekulace, jež jsou často spojeny se záhadným zmizením rukopisu Tušení světla, závěrečného dílu Součkovy záhadologické trilogie Tušení..., který Souček dokonce odevzdal nakladatelství k přepsání, načež byl ztracen, a to jen krátce po spisovatelově smrti.[6]
Iniciátor fandomuEditovat
Ludvík Souček je považován za iniciátora hnutí a později organizace Československý fandom. V létě 1978, tedy pár měsíců před svou smrtí, v Literárním měsíčníku uveřejnil svou výzvu v článku Přímluva za budoucnost, v níž apeloval na příznivce sci-fi, aby zakládali kluby SF. Ti jeho výzvu brzy vyslyšeli. Později k uctění jeho památky vznikla i anketa fanoušků Ludvík, při níž byli oceňováni autoři, překladatelé a editoři literatury SF.
Spekulace o účasti na lékařských pokusechEditovat
Souček byl nařčen ze spoluúčasti na lékařských pokusech na amerických zajatcích a v podstatě jejich mučení během svého působení v Severní Koreji. Toto obvinění padlo od generála a poslance Národního shromáždění Jana Šejny při výslechu v USA, kam Šejna, pozdější zaměstnanec CIA, emigroval. Žádné vyšetřování ale Součkovi vinu nedokázalo a jako nejpravděpodobnější se jeví možnost, že si Šejna tuto část výpovědi vymyslel, aby ho USA nevydaly zpět ČSSR, kde byl trestně stíhán pro machinace se státním majetkem.[7] Na spekulacích o lékařských pokusech, nejasnostech týkajících se Součkovy smrti a zdrojů inspirace jeho sci-fi povídek je založena část příběhu knihy Tušení podrazu Ondřeje Neffa.
Dílo Ludvíka SoučkaEditovat
Souček je vedle J. M. Trosky a Josefa Nesvadby jedním z nejvýznamnějších a nejpopulárnějších českých spisovatelů SF 20. století; několikrát zvítězil ve čtenářských anketách o nejoblíbenějšího autora SF. Psal ovšem knihy a povídky i z jiných oblastí, nejstarší povídky dobrodružného ražení publikoval pod pseudonymy v časopisu Vpřed. Patřil k propagátorům fotografie, publikoval několik monografií o slavných fotografech (Brassai, Jaromír Funke aj.). Sám fotografoval a ve víkendové příloze deníku Mladá fronta vedl fotografickou rubriku. U řady starších povídek vydaných v časopisech použil pseudonymů Ludvík Hynek, Ludvík Dvořák a Ludvík Knot. Po roce 1989 postupně vydávala výbory z jeho díla nakladatelství Ivo Železný, Baronet a Akcent.
Součkova bibliografie čítá desítky populárních, populárně-vědeckých a vědecko fantastických knih. Psal zpravidla několik knih zaráz. Tak za sedmnáct let sepsal jen pod svým jménem čtyřicet titulů. Z jeho odborných textů stojí za zmínku zvláště mnohačetné spisy o fotografii, již miloval a jež mu alespoň do poloviny 60. let byla hlavním spisovatelským směrem (svou zálibu ve fotografii zúročil i v Cestě slepých ptáků u postavy zapálené fotografky Aleny Králové). V polovině 60. let ho však nadšení z fotografie začalo opouštět. “V této době totiž fotografie přestala být pohrdaným párjou ve světě výtvarného umění a Souček svíral ve své mohutné ochranitelské náruči jiného utiskovaného nešťastníka, literární druh zvaný science fiction... měl pocit, že ho fotografie už tolik nepotřebuje jako dříve a že nyní je třeba bít se na jiném poli. Zápasu za sci-fi pak věnoval závěrečných patnáct let svého života.”[8]
Jeho beletristické dílo je inspirováno "záhadologickými" knihami Ericha von Dänikena, s nimiž se seznámil počátkem 60. let. Sám přeložil do češtiny jeho Vzpomínky na budoucnost, které jej uchvátily a jimž podobné knihy se rozhodl sepsat: vznikla tak nedokončená trilogie Tušení..., kde se po Dänikenově vzoru zabýval návštěvami mimozemských civilizací na Zemi a jejich vlivem na lidské kultury. Této trilogii přikládal nejvyšší význam ve své tvorbě, jelikož zde zpracovával pouze “fakta”, jimž prý sám věřil a k nimž nepřimíchával žádnou fikci.[9] Kouzlo tajemna a civilizačních záhad přítomné i v mnoha Součkových beletristických počinech, z nichž je pravděpodobně nejznámější trilogie Cesta slepých ptáků (1964, 1967 a 1968).
Kromě té vydal v roce 1965 román Krotitelé ďáblů, pojednávající o výpravě pátrajícím po bájném mongolském pouštním červu orgoji chorchoji. V letech 1968 vydal soubor dvou detektivních novel Případ ztraceného suchoplavce, na který volně navazuje v roce 1970 Případem Jantarové komnaty, kde se Souček vrátil k tematice létajících talířů a kde také spekuluje o ukrytí nacistů v Grónsku, a v roce 1972 Případem baskervillského psa, v němž novinář Karel přichází na nová fakta, která vedla A. C. Doyla při psaní Psa Baskervillského, tedy že se nejednalo o psa, ale o záhadného mimozemského tvora, který je nakonec zneškodněn jen za pomoci nesmrtelného alchymisty. Roku 1967 vyšlo rozsáhlé populárně naučné dílo, opět dänikenovského typu, Velké otazníky, a v roce 1969 Součkova první sbírka čtyř povídek Bratři Černé planety. Roku 1970 sepsal sbírku tří novel Operace “kili” a o dva roky později vydal soubor dvou novel Pevnost bílých mravenců, z nichž jedna – Ďáblův prsten – je přepracováním Součkovy divadelní hry Záhada S M z roku 1970; titulní novela vyšla ve druhém vydání osamoceně, bez Ďáblova prstenu. Poslední sci-fi kniha, již vydal za svého života byla v roce 1973 sbírka dvanácti povídek Zájem Galaxie.[10]
Výběr z díla:
- 1951 Hrajeme maňáskové divadlo (metodická příučka)
- 1962 Hrátky kolem křižovatky (populárně naučná kniha pro děti o dopravních pravidlech)
- 1963 Jak se světlo naučilo kreslit (populárně naučná o fotografii)
- 1964 Cesta slepých ptáků (SF román, další vydání 1976, 1989 – celá trilogie v jednom svazku – a 1999)
- 1964 Kam nedosáhne hlas (populárně naučná z historie pošty, telegrafu a telefonu)
- 1965 Krotitelé ďáblů (dobrodružný román)
- 1965 Co oko nevidí (populárně naučná)
- 1966 Cesta k moderní fotografii (teorie fotografie)
- 1967 Velké otazníky (o světových záhadách)
- 1967 Cesta slepých ptáků II. Runa rider (SF román, další vydání 1976 a 1999)
- 1968 Cesta slepých ptáků III. Sluneční jezero (SF román, další vydání 1976 a 1999)
- 1968 Případ ztraceného suchoplavce (dvojice novel, detektiv Martin Anděl)
- 1968 Malí rytíři velkých měst (drobná práce o mravencích, pro mládež)
- 1968 Války, vojáci, fotografie (o fotografování)
- 1969 Bratři Černé planety (sbírka SF povídek)
- 1969 Nebe plné balónů (o vzduchoplavbě)
- 1970 Operace „Kili“ (sbírka SF povídek; část nákladu zničena zásahem cenzury – v jedné povídce sovětský voják kleje a souloží)
- 1970 Záhada S M (divadelní hra, základ SF novely Ďáblův prsten)
- 1970 Případ Jantarové komnaty (SF román, detektiv Martin Anděl, další vyd. 1990)
- 1971 Fotografujeme na cestách (příručka o fotografování)
- 1971 Nebeské detektivky, senzace a záhady (populárně naučná)
- 1972 Případ baskervillského psa (SF román, detektiv Martin Anděl)
- 1972 Pevnost bílých mravenců (dvě SF novely)
- 1973 Zájem Galaxie (sbírka SF povídek, vyšlo bez titulního příběhu)
- 1974 Blázniví vynálezci (literatura faktu, obsah opsán názvem)
- 1974 Tušení stínu (populárně naučná o záhadách historie)
- 1975 Co zavinil Gutenberg (populárně naučná, historie knihtisku)
- 1976 Rakve útočí (populárně-historická kniha o prvním nasazení námořních obrněnců Virginia (Merrimac) a Monitor ve válce Severu proti Jihu)
- 1977 Kdo byl kdo (encyklopedie, znovu rozšířená vydána r. 1980 a 1981)
- 1978 Tušení souvislostí (populárně naučná o záhadách historie)
- 1978 Tušení světla (nikdy nevyšlo; během přípravy vydání v nakladatelství Albatros autor zemřel a rukopis se následně ztratil, sedm údajných kapitol vyšlo pod názvem Po stopách bludiček, 1992, předmluva František Novotný)
- 1980 Blázni z Hepteridy (SF román, původně v časopise Letectví a kosmonautika 1972, další vydání v roce 1986 a 2000)
- 1981 Obrazový Opravník Obecně Oblíbených Omylů (populárně naučná)
- 1982 Otazníky nad hroby (literatura faktu o záhadách nad úmrtím známých postav historie)
- 1983 Bohové Atlantidy (SF román; původně v časopise Svět v obrazech 1970, další vydání v roce 2000, doplněno torzem románu Mnémosyné Inc.)
- 1983 Železo přichází z hvězd (torzo prózy, doplněno povídkami jiných autorů)
- 1985 Hippokratův slib (sbírka SF povídek, další vydání v roce 1997)
- 1992 Případ Hitlerových zubů...
- 2018 Samá voda (časopisecky 1963)
dále:
- výběr zajímavostí u vydaného románu J. Verna Cesta do středu Země (1965)
- dva komiksové scénáře v publikaci Velká kniha seriálů z časopisu Ohníček (2002)
PřekladyEditovat
OdkazyEditovat
ReferenceEditovat
- ↑ HERTL, David. Ludvík Souček – záhady milovníka záhad. Český rozhlas Plus [online]. 2016-06-02. Dostupné online.
- ↑ KOLÁČEK, Luboš Y. Vzpomínky na Ludvíka Součka: komentované rozhovory s paní Dagmarou Součkovou a dalšími pamětníky. Vyd. 1. vyd. Třebíč: Akcent 356 s., [40] s. obr. příl. s. ISBN 9788072684892. OCLC 298776152 S. 284.
- ↑ NEFF, Ondřej. Něco je jinak: (komentář k české literární fantastice). 1.. vyd. Praha: Albatros, 1981. 373 s. S. 293.
- ↑ KOLÁČEK,, Luboš Y. Vzpomínky na Ludvíka Součka : komentované rozhovory s paní Dagmarou Součkovou a dalšími pamětníky. Vyd. 1. vyd. Třebíč: Akcent 356 s., [40] s. obr. příl. s. ISBN 9788072684892. OCLC 298776152 S. 92.
- ↑ ADAMOVIČ, Ivan; NEFF, Ondřej. Slovník české literární fantastiky a science fiction. Praha: R3, 1995. ISBN 80-85364-57-3. Kapitola Souček, Ludvík, s. 201.
- ↑ IVAN, Adamovič. Slovník české literární fantastiky a science fiction. Vyd. 1. vyd. Praha: R3 349 pages s. ISBN 8085364573. OCLC 34781387 S. 202.
- ↑ MAREK, Jaromír; HROMÁDKA, Martin. Českoslovenští lékaři stáli v korejské válce na straně KLDR. Jejich mise stále vyvolává otazníky. iROZHLAS. Dostupné online [cit. 2018-04-13]. (česky)
- ↑ NEFF, Ondřej. Něco je jinak: (komentář k české literární fantastice). 1.. vyd. Praha: Albatros, 1981. 373 s. S. 287.
- ↑ NEFF, Ondřej. Něco je jinak: (komentář k české literární fantastice). 1. vyd. Praha: Albatros, 1981. 397 s. S. 300.
- ↑ ADAMOVIČ, Ivan. Slovník české literární fantastiky a science fiction. Vyd. 1. vyd. Praha: R3 349 pages s. ISBN 8085364573. OCLC 34781387 S. 202 - 203.
LiteraturaEditovat
- Ondřej Neff: Literární sopka Ludvíka Součka. In Něco je jinak, Albatros, Praha 1981, s. 285 - 305.
- Roman Lipčík: Operace Souček aneb Případ ztraceného rukopisu. In: Mladý svět, 1991, č. 27.
- František Novotný: Tlustý muž, který se smál. In: Ludvík Souček: Po stopách bludiček, AF 167, Brno 1992, s. 11 - 63.
- Čeští spisovatelé 20. století. Praha: Československý spisovatel, 1985. str.573-576
- Jan Kubát: „Ze spárů Skylly a Charybdy do útrob Leviatana aneb Nový epochální výlet za Ludvíkem Součkem, tentokrát do XX. století“ (vlastním nákladem, 2008)
- Sborník Svět fantastiky 1/90, vydala Československá redakce MON v Praze roku 1990, str.78-79
- Luboš Y. Koláček: Vzpomínky na Ludvíka Součka. Akcent, Třebíč 2008.
Související článkyEditovat
Externí odkazyEditovat
- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Ludvík Souček
- Ludvík Souček ve Slovníku české literatury po roce 1945 (projekt ÚČL AV ČR)
- Obrázky k tématu Ludvík Souček na Obalkyknih.cz
- Petr Holan: Ludvík Souček, dávno tomu již… (životopis)
- Zmínka v literárněhistorické práci A. Langer: Současná česká science fiction (Nástin vývoje české sci-fi 1976–1993)'
- Stránka nakladatelství Baronet vydávajícího reedice jeho knih
- Ondřej Neff: Rodina a přátelé: Byl Ludvík Souček český doktor Mengele?, Neviditelný pes, 7.3.2002
- životopis na stránkách kpufo.cz
- Záhady milovníka záhad. Pořad Českého rozhlasu Plus, informace o Součkově životě, citace z knížek, z deníku, rozhovor se synem.
- Ludvík Souček v informačním systému abART