Ludmila Jiřincová

česká malířka, ilustrátorka a grafička

Ludmila Jiřincová (9. května 191222. ledna 1994 Praha) byla významná česká malířka, ilustrátorkagrafička.

Ludmila Jiřincová
Narození9. května 1912
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí22. ledna 1994 (ve věku 81 let)
Praha
ČeskoČesko Česko
Povolánígrafička, ilustrátorka, malířka, učitelka
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

ŽivotEditovat

Narodila se jako nejmladší ze tří dětí (starší sestra Emílie - nar. 1907 a bratr Stanislav - nar. 1909) pražského stavebního podnikatele a majitele krejčovské firmy Stanislava Jiřince a jeho ženy Emilie Kremserové, v Praze - Karlíně,[1] na dnešním Lyčkově nám. (dříve Riegrovo), v domě č. p. 462, který nechal postavit její otec. Dům dosud zdobí nad vchodem monogram „J“ v dekorativní pásce s nápisem „Vlastní střecha nejlíp kryje“.[2]

Otec, který měl vliv na stavební rozvoj Prahy (domy, silnice, tzv. Jiřincův mrakodrap na Národní třídě,[2] kde sídlila od r. 1913 Rubešova galerie[3], dnes Galerie Václava Špály), měl také smysl pro umění a duchovní hodnoty. Matka, výborná klavíristka a malířka, vštěpovala dětem lásku k hudbě a umění.

Rodiče podporovali snahy svých dětí, Emílii v zájmu o hudbu, u Ludmily podporovali její výtvarné vlohy. „Byla jsem posedlá prostě vidět čistou čtvrtku a tužky… Já jsem neznala panenky. Neznala jsem nic. Jenom pořád kreslit a kreslit. Byla jsem úplně jiná než moji dva starší sourozenci.[4] Často malovala venku křídou na silnici a déšť chápala jako pomocníka, který smazal její kresby a připravil „podklad“ pro další... „Domnívala jsem se, že lidé vynalezli asfalt proto, aby se na něj mohlo malovat.[2] Stále kreslila. Jako první "opravdový" model jí sloužila trpělivá babička. Ludmila jí malovala z nejrůznějších stran a často se zaměřovala na detail rukou.

 
Ludmila Jiřincová a Jaroslav Novák, svatba 1942

Přes babičku Karolínu, rozenou Engelmüllerovou, byla spřízněna s významným malířem a také pedagogem (autorem učebnice Cesty k malířskému umění) - krajinářem Ferdinandem Engelmüllerem[5]. Druhým jejím prastrýcem byl divadelní kritik Karel Engelmüller, který celou rodinu často vodil do Národního divadla. Pozitivní vztah k přírodě si Ludmila Jiřincová vybudovala již jako dítě, také díky výletům do okolí Prahy, hlavně do Úval.

Se staršími sourozenci si často hrála na školu, díky tomu uměla velmi brzo číst, a proto místo do první třídy nastoupila rovnou do druhé.

Poté studovala nejprve na soukromé malířské škole Rudolfa Vejrycha (1924-1934) na Vinohradech, pak, v letech 1934-1935, pobývala na Státní odborné keramické škole v Praze[6], u profesora Václava Vokálka[7], významného keramika a profesora modelování (ten v letech 1920-1928 působil na SUPS Bechyně). Studia Ludmila zakončila v ateliéru grafiky u profesora T. F. Šimona na AVU v Praze (1935–1939). Během studia si své znalosti ještě prohloubila na stáži v grafickém kabinetu Legarec-Sagôt v Paříži (1937 - 1938, Espace Eiffel Branly).

První výstavu měla v říjnu 1940 v Mazáčově výstavní síni ve Spálené ulici v Praze.

Později působila Jiřincová i jako pedagog. Její studentky Hana Storchová i Olga Vychodilová (mělnická malířka a grafička) se staly známými umělkyněmi. Storchová (1936), která u Jiřincové studovala v letech 1947–1954, se posléze věnovala volné a drobné grafice, rytině i leptu[8]. Své vzpomínky vyprávěla Ladislavu Danešovi, který je zaznamenal písemně, do zvukové podoby je převedl Milan Friedl.


RodinaEditovat

Již od dětství se Jiřincová pohybovala v kultivovaném, kulturním prostředí, setkávala se s malíři, hudebníky a literáty, a v takovém prostředí i celý svůj život pracovala.

Když se do karlínského domu jejího otce nastěhovala rodina Schlöglova, stal se jejich syn Ludmiliným prvním manželem (1930-1939). Ing. Vincenc Schlögl byl pražský hudební vydavatel (také obchodoval s klavíry a piany, a posléze postavil Dům hudebních nástrojů na Jungmanově náměstí v Praze). Schlögl současně vlastnil rodinnou vilu na Harasově (v Kokořínském údolí), kam často manželé jezdili, a kde na rozlehlé zahradě a tenisových kurtech hostili své přátele, a kde otec Ludmily zakoupil od Lobkowiczů parcelu, a vedle vily (za hájenkou Černínov, poblíž Ladčiny studánky) postavil vlastní chatku.

Sama Ludmila Jiřincová o tom vyprávělaː "V roce 1939 jsme na Harasově trávili s Járou (Jaroslavem Novákem, budoucím manželem) a Vladimírem Čeřovským (budoucím manželem zpěvačky Judity Čeřovské) léto jako hosté továrníka Řeháka, jenž měl vybudován fantastický kvartýr ve skále, ve výdutině skály, proti hotelu. Zařídil ho nádherně, stěny měl vytapetované a vydřevnělé. Na jeho terase jsme trávili každý večer...tam jsme také slyšeli o vpádu Němců do Polska"...[9].

Jejím druhým manželem (pravděpodobně v letech 1941-1951) byl kolega ze studií, malíř Jaroslav Novák[10], tchánem Jiřincové se tak stal jeho otec, skladatel Vítězslav Novák. Ten pomáhal utvářet i její další vztah k hudbě, což jí usnadnilo tvorbu přebalů desek nejen jeho gramofonových nahrávek, ale i dalších děl, např. Rusalky od Antonína Dvořáka nebo obalu desky České pastorely od Václava Trojana. Se svým tchánem byla Ludmila v kontaktu až do jeho smrti, i po rozchodu s jeho synem.[11]

Ludmiliným dalším partnerem a velkou životní láskou, se kterým obývala i secesní vilu v Peci pod Čerchovem, byl vynikající houslista Ladislav Štibor (1928-1973)[11]. S ním prožila dlouhé (18leté) období velké tvořivosti, ale díky jeho vztahu k alkoholu i dobu hořké bolesti.[12].[13]

Švagrem Ludmily byl básník Kamil Bednář (1912-1972), manžel její sestry Emílie.

V roce 1966 jí během tří měsíců zemřeli postupně otec, matka i bratr.

Její život ovlivnili mnozí - rodina, učitelé, kolegové, přátelé - Jaroslav Seifert, Jan Zrzavý, Otakar Nejedlý, František Tichý, Cyril Bouda, houslista Rafael Kubelík, Vincenc Vingler, Richard Fremund, Antonín Jemelík, také František Nepil, onkolog Josef Koutecký s chotí, Ota Janeček, ale i měditiskař Miro Pegrassi či litograf Oldřich Eiselt[14] a jiní.

Posledním životním partnerem Ludmily byl Stanislav Vaník.

Je pohřbena v rodinném hrobě v Praze - Ďáblicích, společně s babičkou, rodiči, bratrem i sestrou, a švagrem.

DíloEditovat

Zpočátku se Jiřincová věnovala typicky ženským tématům, přírodním motivům květin, zátiší a také krajinářství jižních Čech (namalovala přes 2000 obrazů). Pro Atlas léčivých rostlin (1951) vytvořila 120 akvarelů květin. Tyto její kresby vynikají čistotou výtvarného pojetí a zároveň vědeckou objektivností. Vytvořila velký počet grafických listů (víc jak 1200) a exlibris (přes 480), dále se věnovala ilustracím (cca 360 knih, např. sbírky J. Seiferta, K. H. Máchy, Karla Jaromíra Erbena), malběplakátové tvorbě. Využívala často litografii, dřevoryt, lept, nebo suchou jehlu, díky studiu v ateliéru a grafické dílně T. F. Šimona ovládala také méně obvyklé techniky, jakou byla mezzotinta (kdy - ve své osobité "technologické" úpravě - uhelný prach, nanesený po celé ploše papíru, vytírala plastickou pryží), použito např. v ilustracích k Villonovi (1951), nebo tečkovací techniku, a tehdy teprve nastupující serigrafii -sítotisk. Objevovala zároveň nové možnosti, například litografii na asfaltu. Věnovala se také kreslenému filmu, nebo např. i známkové tvorbě[15].

Svůj první ateliér si zřídila v roce 1939 v Karlíně (po M. Holém), nedaleko bytu svých rodičů. Další, větší, měla (včetně bytu) od r. 1940 v podkroví v Ostrovní ulici č. 30 v Praze.

Léto trávila nejprve v Zahrádkách u České Lípy, v ateliéru původně polorozpadlého objektu u zámku, který nechala opravit. Kolem r. 1960 si našla další domek blízko Mělníka, u soutoku Labe s Vltavou. Později také pracovala ve svém ateliéru v Peci pod Čerchovem, neboť tam vlastnila polovinu vilky (dnes s její pamětní deskou), postavené Jaroslavem Špillarem, tzv. Špillarku. Zde tvořila mj. své mimořádné grafické listy a také exlibris.[16]

Ilustrovala často romantickou dívčí literaturu, a především poezii. Spolupracovala na vydávání bibliofilií, např. s Lyrou Pragensis. Vytvořila také kreslený (animovaný) film s názvem Slóvce M (1964), režírovaný J. Brdečkou, kde výtvarně zpracovala stejnojmennou středověkou píseň (o šťastně naplněné lásce dvou mladých milenců)[17]. Děj filmu je jen osou a dramatičnost je zvýrazněna právě výtvarným přístupem Jiřincové. Za tento krátkometrážní (8 min.) film získala dokonce pět hlavních cen na mezinárodních filmových festivalech [18], např. v Oberhausenu 1965. V roce 1973 jí byla udělena hlavní cena za ilustrace ke knize R. Desnose Zpěvobajky a květomluva v italské Bologni.[19] Zajímavý je také její výtvarný doprovod k vydávaným notám pro zpěv a klavír, a ilustrace přebalů gramofonových desek. Podílela se i na výzdobě budov (kostely, školy, obchodní prodejny i vinné sklípky). Pro poetické vidění skutečnosti a stylizaci postav bývala její tvorba srovnávána s dílem Jana Zrzavého[20] - např. kritičkou Naděždou Melnikovou - Papouškovou.

Právem byla Jiřincová nazývána první dámou české grafiky[21].

Historik umění, prof. František Dvořák řekl: „Díla Ludmily Jiřincové, jejíž ruka, zpočátku se učící znázorňovat tvary věcí, dovedla v grafických listech monumentalizovat sílu poezie, jež umí vždy činit život krásnější a dobu dokumentovat díly, jež budou žít déle, než její problémy".

Výběr z dílaː

VýstavyEditovat

Jiřincová se zúčastnila mnoha tuzemských i zahraničních výstav (Polsko, Švédsko, Itálie, Velká Británie, Mexiko, Indie, Izrael atd.), jak autorských, tak kolektivních. Od roku 1941 pravidelně vystavovala na členských výstavách Hollaru (členkou SČUG byla od r. 1940) a SVU Mánes (členkou od r. 1941).

Zastoupení ve sbírkáchEditovat

Svými díly je Ludmila Jiřincová zastoupena ve sbírkách Národní galerie v Praze, Galerie hlavního města Prahy, muzea v Mělníku, v Kabinetu Ex libris Památníku národního písemnictví (pobočka v Chrudimi) a v moha dalších institucích, i soukromých sbírkách.[22] [23] [24]

OceněníEditovat

VýběrEditovat

  • v roce 1960 získala ocenění za nejkrásnější knihu ČSSR
  • v roce 1964 v New Yorku dostala cenu za nejkrásnější knižní obálku
  • v roce 1972 v Bologni získala zvláštní cenu za ilustrace
  • v roce 1982 obdržela titul zasloužilé umělkyně
  • v roce 1983 ocenění Nejkrásnější knihu roku v Čechách

OdkazEditovat

Ludmila Jiřincová neměla přímé dědice. Protože za života byla nejen vášnivou a dokonalou výtvarnicí, ale i náruživou čtenářkou, její pozůstalost, kterou odkázala státu, a byla předána do Národního muzea a rozdělena mezi oddělení starších českých dějin (nábytek a drobné starožitnosti) a knihovnu (grafika, kresby a knihy), obsahovala mj.ː knižní celek - 1144 titulů, především umělecké publikace, odbornou literaturu z oblasti výtvarného umění a beletrii. Zastoupeny byly také kuchařky, kartografické dokumenty a náboženská literatura. Sbírka (knihy, obrazy a grafika) byla převzata jako dědictví v r. 1997, společně se zařízením ateliéru v Ostrovní ulici v Praze 1. Expozice, sestavená z pozůstalosti malířky Ludmily Jiřincové, včetně rekonstrukce jejího pražského ateliéru, proběhla v r. 2011 např. na Chvalském zámku v Horních Počernicích.[6]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Soupis pražských obyvatel: Jiřinec Stanislav [online]. Archiv hl. m. Prahy [cit. 2020-06-02]. Dostupné online. 
  2. a b c ČERNÁ, Hedvika. Diplomová práce: Ludmila Jiřincová a její ilustrace k české poezii 19. a 20. století [online]. Teologická fakulta, Universita Karlova, Praha, 2016 [cit. 2020-05-27]. Dostupné online. 
  3. Art plus.cz. www.artplus.cz [online]. [cit. 2020-05-30]. Dostupné online. 
  4. Česká televize.cz. www.ceskatelevize.cz [online]. [cit. 2020-05-27]. Dostupné online. 
  5. Archiv hl. m. Prahy, Konskripční přihlášky obyvatel:[1]
  6. a b Česká televize .cz. ct24.ceskatelevize.cz [online]. [cit. 2020-05-30]. Dostupné online. 
  7. Galerie u Betlémské kaple.cz. www.galerieubetlemskekaple.cz [online]. [cit. 2020-05-27]. Dostupné online. 
  8. Jiřincová Ludmila malířka - artbohemia. www.artbohemia.cz [online]. [cit. 2018-11-07]. Dostupné online. (česky) 
  9. Hotel Harasov.cz. www.facebook.com [online]. [cit. 2020-05-27]. Dostupné online. 
  10. LOJKA, Karel. Vzpomínka na malířku Ludmilu Jiřincovou. Pozitivní noviny. 9. 5. 2012. Dostupné online. 
  11. a b Středočeská vědecká knihovna.cz. ipac.svkkl.cz [online]. [cit. 2020-05-29]. Dostupné online. 
  12. KOVAŘÍKOVÁ, Blanka. Ludmila Jiřincová, věčně zamilovaná malířka. Magazín Víkend, Právo. 14.2.2020. Dostupné online. 
  13. Národní muzeum, eSbírky - exlibris. www.esbirky.cz [online]. [cit. 2020-05-29]. Dostupné online. 
  14. Galerie Kroupa.cz [online]. [cit. 2020-05-29]. Dostupné online. 
  15. FDb.cz [online]. [cit. 2020-05-27]. Dostupné online. 
  16. Galerie Ilonka.cz. www.galerie-ilonka.cz [online]. [cit. 2020-06-23]. Dostupné online. 
  17. Česká televize.cz [online]. [cit. 2020-05-30]. Dostupné online. 
  18. Filmová databáze.cz. www.fdb.cz [online]. [cit. 2021-03-08]. Dostupné online. 
  19. Domažlický deník.cz. domazlicky.denik.cz [online]. [cit. 2020-05-27]. Dostupné online. 
  20. L. Hlaváček, Ludmila Jiřincová, 1991, s. 25n.
  21. Pozitivní noviny.cz. www.pozitivni-noviny.cz [online]. [cit. 2020-05-27]. Dostupné online. 
  22. Moravská galerie.cz. sbirky.moravska-galerie.cz [online]. [cit. 2020-06-16]. Dostupné online. 
  23. Galerie Platýz.cz. www.galerieplatyz.cz [online]. [cit. 2020-06-16]. Dostupné online. 
  24. Galerie u Betlémské kaple.cz. www.galerieubetlemskekaple.cz [online]. [cit. 2020-06-16]. Dostupné online. 

LiteraturaEditovat

  • Ludmila Jiřincová, katalog výstavy, Předmluva Jaromír Pečírka, Praha 1951
  • HLAVÁČEK, Luboš: Ludmila Jiřincová, Odeon, Praha 1991
  • REŽNÝ Pavel: Soupis grafického díla Ludmily Jiřincové, Hollar, Praha 1964
  • Kamil Bednář, Václav Grégr, Ludmila Jiřincová, Stanislav Odvárkoː Ex libris Ludmily Jiřincové, 1969
  • STEHLÍKOVÁ Blanka: Současná česká ilustrace, Odeon, Praha 1981
  • BIRHANZL Františekː Ludmila Jiřincová - Soupis grafického díla, Spolek českých bibliofilů, 1991
  • Ludmila Jiřincová / Luboš Hlaváček, Umělecké snahy, Odeon, Praha 1991
  • Ludmila Jiřincová / text František Nepil; ilustrace Ludmila Jiřincová, Granát, Horní Bříza 1993
  • Encyklopedie českého výtvarného umění / Emanuel Poche, Academia, Praha 1975

Externí odkazyEditovat