Lezhë

město v Albánii

Lezhë (či Lezha, Leža, zastarale i Lesh, italsky Alessia, turecky Leş) je krajské město v severní Albánii, 30 km jižně od Skadaru, 50 km severně od metropole Tirany a 3 km východně od jaderského pobřeží. V samotném městě žije přibližně 16 tisíc obyvatel, včetně připojených okolních sídel (mj. přístav Shëngjin) asi 66 tisíc. Prochází tudy páteřní silnice i železnice na trase Tirana/DračSkadar, nedaleko jižně odsud odbočuje dálnice A1 směr Kukës a Kosovo. Městem protéká jižní rameno řeky Drin krátce přes svým ústím do Jaderského moře. Město je střediskem stejnojmenného okresu i kraje.

Lezhë
View of Lezhë.jpg
Lezhë – znak
znak
Poloha
Souřadnice
Nadmořská výška 10 m n. m.
Stát AlbánieAlbánie Albánie
Lezhë
Lezhë
Rozloha a obyvatelstvo
Počet obyvatel 15 510 (2011)
Správa
Oficiální web www.lezha.gov.al
Telefonní předvolba 215
PSČ 4501–4502
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

HistorieEditovat

 
Město v roce 1914.
 
Zdivo na místním hradu.
 
Místní knihovna.

Jedno z nejstarších albánských měst vzniklo v strategickém místě úzkého údolí řeky Drim, která odděluje vrchol Tyrbja (na východní straně) od pohoří Mali Shëngjinit. Údolí řeky, kudy byly vedeny všechny obchodní stezky z centrální části dnešní Albánie dále na sever bylo ideálním místem pro založení osady. Proto první osídlení v místě dnešního města Lezhë vzniklo již v 8. století př. n. l.[1] Nejstarší části zdiva v hradu, který se nachází na vrcholu východně od centra města, jsou původem ze století šestého př. n. l. V čtvrtém století př. n. l. byla v místě dnešního města založena kolonie Lissos (řecky Λισσός), která měla chránit obchodní cesty vedené podél pobřeží Jaderského moře. Její vznik inicioval Dionýsos I.[1] Původní kolonii později obsadily ilyrské kmeny[2], v roce 211 př. n. l. se vzdala králi Filipu V. Makedonskému. Pod makedonskou i ilyrskou nadvládou (které se zde často střídaly) si město uchovalo jistou míru autonomie. Razilo také vlastní mince.

V roce 168 př. n. l. se stalo římským městem.[1] Během římské občanské války jej osadil Marcus Antonius, později bylo loajální Caesarovi. Administrativně bylo tehdy součástí římské provincie Epirus Nova a na římských mapách bylo známé pod názvem Lissus. Mezi 3. až 5. stoletím n. l. zde sídlilo biskupství.[1][3]

Po roce 395 bylo součástí východořímské, resp. byzantské říše.

V roce 1386 se město dostalo pod kontrolu Benátské republiky. Díky tomu si město vybral pro jednání o spojenectví proti Osmanům vojevůdce Skanderbeg, který se zde v roce 1444 pokusil sestavit koalici protitureckých sil.[1][4] V benátských rukách město zůstalo až do roku 1478[1], kdy jej získali postupující Turci. Rozhodujícím krokem bylo obléhání a pád Skadaru. Ještě na krátkou dobu (15011506[5]) mělo drželi opět Benátčané. Italský název pro město zněl Alessio.

Až do roku 1912 bylo Lezhë součástí Osmanské říše. Administrativně bylo součástí Skadarského sandžaku a bylo centrem vlastní náchie. Zatímco v 15. a 16. století představovalo v rámci osmanského impéria významnou zastávku na obchodních trasách z Kosova, později bylo zasaženo krizemi tureckého mocnářství a stejně jako nedaleký Skadar zažilo dlouhodobou éru stagnace a úpadku.[6]

V roce 1706 zde byl otevřen konzulát Benátské republiky.[7]

V druhé polovině 18. století zde docházelo k bojům mezi nesvářenými místními správci. V roce 1768 na něj poprvé zaútočil Mehmet Pasha Bushatlliu, ale neúspěšně. Obsadil jej až v roce 1770. K dalším střetům s tureckou armádou docházelo pak ještě v 90. letech 18. století.

Během první balkánské války obsadily Lezhë části Drinské II. divize a Šumadijsko-albánského oddílu Srbské armády. V roce 1915 přes Lezhë přecházeli srbští vojáci směrem na ostrov Korfu po drtivé porážce od vojsk centrálních mocností v Srbsku.[8]

Po druhé světové válce byla do města zavedena železnice a zahájena industrializace.

Roku 1979 město zpustošilo silné zemětřesení, které zničilo především nejstarší domy v centru Lezhë. V současné době je rostoucím městem, které těží z přítomnosti hlavních dopravních tahů na území Albánie, stejně jako blízkého přístavu Shëngjin. Díky tomu zde dochází k rozvoji obchodu, především od 90. let 20. století. Vzhledem k urbanizaci země dochází od té doby k nárůstu počtu obyvatelstva a rozvoji města o novou zástavbu dále od původního centra.

ZajímavostiEditovat

Ve městě se nachází mauzoleum albánského národního hrdiny Skanderbega, který zde v 60. letech 15. století zemřel. To se nachází se nad rozvalinami kostela svatého Mikuláše. Mezi další místní pamětihodnosti patří také Mešita Selimije.

Pevnost nad městem získala svojí současnou podobu v letech 15151521, kdy ji rozšířili a zmodernizovali Turci. Archeologický průzkum pevnosti byl proveden v roce 1966 a odhalil pozůstatky mešity z původní doby. Další průzkum byl proveden ve spolupráci s odborníky z Rakouska v roce 2004.

Západně od města se nachází přírodní rezervace Kunë Vain Tale, která zahrnuje ústí řeky Drim do moře, pobřežní laguny a mokřady.

ObyvatelstvoEditovat

V roce 2011 žilo v Lezhë 15 510 obyvatel. Jsou albánské národnosti, původem z regionů Zadrima, Mirdita a Malësia ze severozápadní Albánie. Obyvatelstvo je především katolického vyznání (cca 3/4), zbytek jsou muslimové.

DopravaEditovat

Veřejnou dopravu do města a z města zajišťuje především autobusová doprava.

Místní železniční nádraží na hlavní trati se nachází nedaleko od centra města.

Hlavní silniční tah, který prochází městem ve směru sever-jih je silnice E762 (č. SH1), která spojuje metropoli země Tiranu se Skadarem. K přístavu Shëngjin vede silnice SH32.

Známí rodáciEditovat

ReferenceEditovat

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Lezhë na anglické Wikipedii, Lezhë na albánské Wikipedii a Lezha na německé Wikipedii.

  1. a b c d e f BARTL, Peter. Albanci - od srednjeg veka do danas. Bělehrad: Clio, 2001. 324 s. S. 292. (srbština) 
  2. VICKERS, Miranda. The Albanians: A modern history. [s.l.]: I. B. Tauris, 2001. 652 s. S. 2. (angličtina) 
  3. BARTL, Peter. Albanci - od srednjeg veka do danas. Bělehrad: Clio, 2001. 324 s. S. 36. (srbština) 
  4. VICKERS, Miranda. The Albanians: A modern history. [s.l.]: I. B. Tauris, 2001. 652 s. S. 8. (angličtina) 
  5. BARTL, Peter. Albanci - od srednjeg veka do danas. Bělehrad: Clio, 2001. 324 s. S. 67. (srbština) 
  6. VICKERS, Miranda. The Albanians: A modern history. [s.l.]: I. B. Tauris, 2001. 652 s. S. 10. (angličtina) 
  7. BARTL, Peter. Albanci - od srednjeg veka do danas. Bělehrad: Clio, 2001. 324 s. S. 81. (srbština) 
  8. VICKERS, Miranda. The Albanians: A modern history. [s.l.]: I. B. Tauris, 2001. 652 s. S. 100. (angličtina) 

Externí odkazyEditovat