Otevřít hlavní menu

Lezhë je město ležící ve středu Albánie, 60 km severně od metropole Tirany. Žije zde přibližně 16 tisíc obyvatel. Městem Lezhë prochází důležitá silnice TiranaSkadar, hlavní železniční trať. Protéká jím řeka Drim, samo se nachází zhruba 9 km od ústí řeky do moře.

Lezhë
View of Lezhë.jpg
Lezhë – znak
znak
Poloha
Souřadnice
Nadmořská výška 10 m n. m.
Stát AlbánieAlbánie Albánie
Lezhë
Lezhë
Rozloha a obyvatelstvo
Počet obyvatel 15 510 (2011)
Správa
Oficiální web www.lezha.gov.al
Telefonní předvolba 215
PSČ 4501–4502
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

HistorieEditovat

 
Město v roce 1914.
 
Zdivo na místním hradu.
 
Místní knihovna.

Jedno z nejstarších albánských měst vzniklo v strategickém místě úzkého údolí řeky Drim, která odděluje vrchol Tyrbja (na východní straně) od pohoří Mali Shëngjinit. Údolí řeky, kudy byly vedeny všechny obchodní stezky z centrální části dnešní Albánie dále na sever bylo ideálním místem pro založení osady. Proto první osídlení v místě dnešního města Lezhë vzniklo již v 8. století př. n. l.[1] Nejstarší části zdiva v hradu, který se nachází na vrcholu východně od centra města, jsou původem ze století šestého př. n. l. V čtvrtém století př. n. l. byla v místě dnešního města založena kolonie Lissos (řecky Λισσός), která měla chránit obchodní cesty vedené podél pobřeží Jaderského moře. Její vznik inicioval Dionýsos I.[1] Původní kolonii později obsadily ilyrské kmeny[2], v roce 211 př. n. l. se vzdala králi Filipu V. Makedonskému. Pod makedonskou i ilyrskou nadvládou (které se zde často střídaly) si město uchovalo jistou míru autonomie. Razilo také vlastní mince.

V roce 168 př. n. l. se stalo římským městem.[1] Během římské občanské války jej osadil Marcus Antonius, později bylo loajální Caesarovi. Administrativně bylo tehdy součástí římské provincie Epirus Nova a na římských mapách bylo známé pod názvem Lissus. Mezi 3. až 5. stoletím n. l. zde sídlilo biskupství.[1][3]

Po roce 395 bylo součástí východořímské, resp. byzantské říše.

V roce 1386 se město dostalo pod kontrolu Benátské republiky. Díky tomu si město vybral pro jednání o spojenectví proti Osmanům vojevůdce Skanderbeg, který se zde v roce 1444 pokusil sestavit koalici protitureckých sil.[1][4] V benátských rukách město zůstalo až do roku 1478[1], kdy jej získali postupující Turci. Rozhodujícím krokem bylo obléhání a pád Skadaru. Ještě na krátkou dobu (15011506[5]) mělo drželi opět Benátčané. Italský název pro město zněl Alessio.

Až do roku 1912 bylo Lezhë součástí Osmanské říše. Administrativně bylo součástí Skadarského sandžaku a bylo centrem vlastní náchie. Zatímco v 15. a 16. století představovalo v rámci osmanského impéria významnou zastávku na obchodních trasách z Kosova, později bylo zasaženo krizemi tureckého mocnářství a stejně jako nedaleký Skadar zažilo dlouhodobou éru stagnace a úpadku.[6]

V roce 1706 zde byl otevřen konzulát Benátské republiky.[7]

V druhé polovině 18. století zde docházelo k bojům mezi nesvářenými místními správci. V roce 1768 na něj poprvé zaútočil Mehmet Pasha Bushatlliu, ale neúspěšně. Obsadil jej až v roce 1770. K dalším střetům s tureckou armádou docházelo pak ještě v 90. letech 18. století.

Během první balkánské války obsadily Lezhë části Drinské II. divize a Šumadijsko-albánského oddílu Srbské armády. V roce 1915 přes Lezhë přecházeli srbští vojáci směrem na ostrov Korfu po drtivé porážce od vojsk centrálních mocností v Srbsku.[8]

Po druhé světové válce byla do města zavedena železnice a zahájena industrializace.

Roku 1979 město zpustošilo silné zemětřesení, které zničilo především nejstarší domy v centru Lezhë. V současné době je rostoucím městem, které těží z přítomnosti hlavních dopravních tahů na území Albánie, stejně jako blízkého přístavu Shëngjin. Díky tomu zde dochází k rozvoji obchodu, především od 90. let 20. století. Vzhledem k urbanizaci země dochází od té doby k nárůstu počtu obyvatelstva a rozvoji města o novou zástavbu dále od původního centra.

ZajímavostiEditovat

Ve městě se nachází mauzoleum albánského národního hrdiny Skanderbega, který zde v 60. letech 15. století zemřel. To se nachází se nad rozvalinami kostela svatého Mikuláše. Mezi další místní pamětihodnosti patří také Mešita Selimije.

Pevnost nad městem získala svojí současnou podobu v letech 15151521, kdy ji rozšířili a zmodernizovali Turci. Archeologický průzkum pevnosti byl proveden v roce 1966 a odhalil pozůstatky mešity z původní doby. Další průzkum byl proveden ve spolupráci s odborníky z Rakouska v roce 2004.

Západně od města se nachází přírodní rezervace Kunë Vain Tale, která zahrnuje ústí řeky Drim do moře, pobřežní laguny a mokřady.

ObyvatelstvoEditovat

V roce 2011 žilo v Lezhë 15 510 obyvatel. Jsou albánské národnosti, původem z regionů Zadrima, Mirdita a Malësia ze severozápadní Albánie. Obyvatelstvo je především katolického vyznání (cca 3/4), zbytek jsou muslimové.

DopravaEditovat

Veřejnou dopravu do města a z města zajišťuje především autobusová doprava.

Místní železniční nádraží na hlavní trati se nachází nedaleko od centra města.

Hlavní silniční tah, který prochází městem ve směru sever-jih je silnice E762 (č. SH1), která spojuje metropoli země Tiranu se Skadarem. K přístavu Shëngjin vede silnice SH32.

Známí rodáciEditovat

ReferenceEditovat

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Lezhë na anglické Wikipedii, Lezhë na albánské Wikipedii a Lezha na německé Wikipedii.

  1. a b c d e f BARTL, Peter. Albanci - od srednjeg veka do danas. Bělehrad: Clio, 2001. 324 s. S. 292. (srbština) 
  2. VICKERS, Miranda. The Albanians: A modern history. [s.l.]: I. B. Tauris, 2001. 652 s. S. 2. (angličtina) 
  3. BARTL, Peter. Albanci - od srednjeg veka do danas. Bělehrad: Clio, 2001. 324 s. S. 36. (srbština) 
  4. VICKERS, Miranda. The Albanians: A modern history. [s.l.]: I. B. Tauris, 2001. 652 s. S. 8. (angličtina) 
  5. BARTL, Peter. Albanci - od srednjeg veka do danas. Bělehrad: Clio, 2001. 324 s. S. 67. (srbština) 
  6. VICKERS, Miranda. The Albanians: A modern history. [s.l.]: I. B. Tauris, 2001. 652 s. S. 10. (angličtina) 
  7. BARTL, Peter. Albanci - od srednjeg veka do danas. Bělehrad: Clio, 2001. 324 s. S. 81. (srbština) 
  8. VICKERS, Miranda. The Albanians: A modern history. [s.l.]: I. B. Tauris, 2001. 652 s. S. 100. (angličtina) 

Externí odkazyEditovat