Wikipedie

Leo Marian Vodička

český herec a operní pěvec
Tento článek potřebuje úpravy.
Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vylepšíte. Jak by měly články vypadat, popisují stránky Vzhled a styl, Encyklopedický styl a Odkazy.
Konkrétní problémy: Vzhled a styl, formulace

Leo Marian Vodička (* 8. dubna 1950 Brno) je český operní pěvec – tenorista, vystupující na operních scénách a koncertních pódiích v Česku i zahraničí.

Leo Marian Vodička
Základní informace
Narození8. dubna 1950 (74 let)
Brno
Povoláníoperní pěvec, herec a koncertní pěvec
Nástrojehlas
Hlasový obortenor
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život editovat

V letech 1968–1978 vystudoval zpěv na Janáčkově akademii múzických umění v Brně[1] ve třídě Josefa Války.

Tenorista s tmavou barvou hlasu s širokým repertoárem lyrických i dramatických rolí.

Pro tmavou barvu hlasu a bezproblémovou nejvyšší tenorovou polohu, dramatické herectví a impozantní jevištní zjev je na domácích i světových scénách hojně obsazován do rolí romantického repertoiru.

Svoji operní karieru zahájil v Českých Budějovicích (1970–1972), kde nastudoval Prince – Rusalka, Alfreda – Traviata a SouChonga – Země úsměvů. Následovalo angažmá v Divadle O. Stibora v Olomouci (1972–1979), kde nastudoval základní role českého i světového repertoiru (Dalibor, Jeník – Prodaná nevěsta, Lukáš – Hubička, Laca – Jenůfa, Boris – Káťa Kabanová, Heřman – Piková dáma, vévoda mantovský – Rigoletto, Radames – Aida a další).

Po krátkém působení v Janáčkově opeře Brno, kde zaujal především jako Walther Stolzing – Mistři pěvci norimberští, Dalibor, Dimitrij), jej v roce 1980 angažoval Zdeněk Košler do opery Národního divadla Praha ([2]). Zde ale již od roku 1973 působil jako stálý host. Během svého pětiletého angažmá v Národním divadle utkvěl v povědomí diváků zejména jako Dalibor, jehož je za poslední tři desetiletí u nás vlastně jediným skutečným[zdroj?] a navíc ideálním představitelem, ale rovněž jako Lukáš – Hubička, Princ – Rusalka, Rinaldo – Armida, Dimitrij, Rodolfo – La bohème, Pinkerton – Madama Butterfly, Cavaradossi – Tosca, Manrico – Il Trovatore, Canio – Pagliacci, Turiddu – Cavalleria Rusticana, Otello a v mnohých dalších rolích.

V roce 1991 opustil trvalé angažmá a od té doby působí doma i v zahraničí výhradně pohostinsky.

Pěvecká kariéra editovat

Doménou pěvce, který je za poslední čtyři desetiletí[kdy?] naší nejvýraznější osobností dramatického tenorového oboru,[zdroj?] je především operní tvorba Verdiho, Pucciniho a Janáčka, jejichž díla dávají jeho temně zabarvenému hlasu, ovládanému bezpečnou pěveckou technikou, nejlépe vyniknout v celé jeho bohaté výrazové škále od bel-cantového lyrismu rolí typu Rodolfo v La bohème po dramatickou výbušnost, vrcholící ve Verdiho Otellovi.

Zářivé a zcela bezpečné nejvyšší tenorové tóny, barytonově znějící střední a hluboká poloha, a schopnost mimořádně oduševnělým, vřelým pěveckým a absolutně přirozeným hereckým projevem vyjádřit i ta nejniternější hnutí lidské duše jeho postav (Zápisník zmizelého) z něj činí umělce ve svém oboru ojedinělého.

Hostoval i na dalších operních scénách v Československu/Česku (Ostrava, Bratislava, Plzeň, Opava).

Výrazné pěvecké a herecké umění L. M. Vodičky evokovalo jeho četná zahraniční angažmá. Významné je jeho působení ve Státní opeře ve Vídni (1990–1992), kde ztvárnil roli Prince v Dvořákově Rusalce, a v Curychu (1991–1995), kde ztvárnil role Prince – Rusalka a Borise – Káťa Kabanová.

Hostoval v mnoha dalších světových metropolích (namátkou Řím, Londýn, Glasgow, Sevilla, Edinburgh, Tokio, Tchaj-pej, Sydney, Berlín, Paříž, Göteborg, Sofia, Budapešť, Moskva aj.) v hlavních rolích převážně slovanského repertoiru (Lukáš, Jeník, Dalibor, Princ, Dimitrij, Laca, Boris, pan Brouček, Živný a další), ale i světového repertoáru (Rodolfo, Cavaradossi, Canio, Manrico, Radames, Heřman, don Alvaro, Otello, don José, Eleazar).

Má na svém kontě rozsáhlou diskografii především kompletů českých oper a oratorií, jmenovitě např. titulní roli Dalibora (Supraphon, BBC–Londýn, BBC–Glasgow), Glagolskou mši (Supraphon, BBC), Amara, Zápisník zmizelého (Panton, BBC–Londýn, NBC–Sydney, Editio Radio Classic–Paříž), Věčné evangelium a další.

Od roku 1997 působí též jako úspěšný pěvecký pedagog.

Film a televize editovat

Objevil se ve dvou filmech – (Lev s bílou hřívou (1986) a Válka barev (1995), ve dvou filmových záznamech divadelních představení – Dalibor (1985) a Libuše (1983)[3] a v televizních inscenacích oper a operet – J. Strauss ml.: Netopýr (1981), F. Lehár: Giuditta (1982), J. Massenet: Mano(1984), B. Smetana: Dalibor (1985, 1987), F. Lehár: Hrabě Luxemburg (1985).

Ocenění editovat

11. září 2004 jej Nadace Leoše Janáčka dekorovala Pamětní medailí Leoše Janáčka za interpretaci a šíření Mistrova díla v zahraničí.[4]

Odkazy editovat

Reference editovat

  1. ↑ Vivat academia. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, 1997. Dostupné online. S. 155. 
  2. ↑ Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 562
  3. ↑ Leo Marian Vodička [online]. Česko-Slovenská filmová databáze [cit. 2023-03-07]. Dostupné online. 
  4. ↑ Česká filharmonie 11. září v České televizi. Scéna.cz [online]. 2004-09-08. Dostupné online. 

Literatura editovat

  • Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů. Praha : Divadelní ústav, 2000. 615 s. ISBN 80-7008-107-4. S. 310, 334, 356.
  • Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 562
  • Postavy brněnského jeviště : umělci Národního, Zemského, Státního a Národního divadla v Brně : Český divadelní slovník. III, 1884–1994 / uspoř. a red. Eugenie Dufková, Bořivoj Srba. Brno : Národní divadlo, 1994. 791 s. S. 760–762.
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : III. díl : Q–Ž. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 587 s. ISBN 80-7185-247-3. S. 473. 

Externí odkazy editovat

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Leo_Marian_Vodička&oldid=23663539“