Lenka Procházková

česká spisovatelka

Lenka Procházková (* 24. března 1951 Olomouc)[1] je česká prozaička, dcera Jana Procházky, signatářka Charty 77. Její prózy vycházely nejprve v ineditní edici Petlice a v zahraničí (román Růžová dáma, který dostal Cenu Egona Hostovského). Její sestra Iva Procházková je rovněž spisovatelka. Vystupuje dlouhodobě aktivně ve veřejném prostoru v Česku, a to včetně několika neúspěšných kandidatur na volené posty. Je spojena s českým konzervativním, nacionalistickým a protiimigračním hnutím. Je významnou osobností kritizující současné poměry v ČR a Evropské unii.

Lenka Procházková
Lenka Procházková 2015.jpg
Narození 24. března 1951 (69 let)
Olomouc
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Povolání spisovatelka
Alma mater Univerzita Karlova v Praze
Ocenění Medaile Za zásluhy mzz I. stupeň (2018)
Rodiče
Příbuzní
Web oficiální stránka
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Literární činnost a osobní životEditovat

Otec Jan Procházka zemřel předčasně roku 1971. Atmosféru otcova pohřbu popisuje ve svém fejetonu Děkovačka pro hrobníka. Po otcově smrti jako nejstarší ze tří dcer zdědila psací stroj. Své první fejetony v novinách uveřejňovala pod pseudonymem Lenka Burianová.

Současně už jako svobodná matka dokončovala vysokoškolské studium na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a starala se o svou dceru Mariu. Román Růžová dáma nabídla k vydání pod vlastním jménem.

V té době však byla již signatářkou Charty 77, a proto kniha nevyšla. Růžová dáma byla poprvé vydána v samizdatové edici Petlice, což mělo pro autorku osudový význam - vznik přátelství se spisovatelem Ludvíkem Vaculíkem. Ten se stal na mnoho let jejím životním partnerem a otcem mladší dcery Cecílie (provdané Jílkové) a syna Josefa. Po samizdatovém vydání Růžová dáma vyšla v exilovém nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem a byla oceněna americkou Cenou Egona Hostovského.

V zahraničí vyšly také knihy Přijeď ochutnat, Hlídač holubů, Oční kapky a Smolná kniha. Po r. 1989 již autorka publikovala oficiálně a kromě reedice starších věcí vydala novelu o Janu Masarykovi Pan Ministr, romaneto Šťastné úmrtí Petra Zacha, sbírku povídek Zvrhlé dny, sbírky fejetonů Dopisy z Bamberka a Jak si stojej nebožtíci, dále předlohy k televizním hrám: O babě hladové, Milá slečno! a Narkóza a rozhlasové hry: Čtyři ženy Alexandra Makedonského, Exitus a Milostiplná.

Stala se členkou Českého Pen-Clubu, Obce spisovatelů, Syndikátu novinářů, zakládající členkou spolku Šalamoun (do r. 1999) a do roku 2004 byla též členkou Rady Českého rozhlasu a předsedkyní Společnosti Národní knihovny.

Od jara 1999 strávila rok na tvůrčím stipendiu v Mezinárodním domě umělců v Bamberku, kde napsala historický román Beránek.

Jejím posledním dílem je román Slunce v úplňku - příběh Jana Palacha, popisující Invazi do Československa v roce 1968 pohledem hlavního hrdiny Jana Palacha.

Od října 2008 vyučovala tvůrčí psaní na Literární akademii Josefa Škvoreckého.[2]

Politické angažmáEditovat

Byla signatářkou Charty 77.

Od roku 2002 do roku 2007 působila v diplomatických službách jako kulturní tajemnice na velvyslanectví České republiky v Bratislavě.

Ve Volbách do Senátu v roce 2012 kandidovala za Věci veřejné ve volebním obvodu 23 (Praha 8, Letňany, Čakovice, Ďáblice, Březiněves, Dolní Chabry), ale v prvním kole neuspěla. Poté podpořila komunistického kandidáta Jiřího Dolejše proti Daniele Filipiové z ODS.[3]

Boj proti církevním restitucímEditovat

V souvislosti s řešením církevních restitucí v roce 2011 prosazovala názor, že církevní majetek před nástupem komunismu nepatřil církvím a proto nemůže být restituován. Podle ní měl „takzvaný církevní majetek“ veřejnoprávní charakter, neměl vlastnické atributy a dispozice s ním byla stále výrazně omezena. Jednotlivé vlastnické subjekty (např. kostely, kongregace, obročí, kapituly, nadace) podle ní už od dob Josefa II. nebyly soukromými vlastníky, ale podléhaly státnímu dozoru, zatímco církev jako celek vůbec neměla právní subjektivitu. Proto podle Procházkové přiznání majetku řádům a kongregacím do soukromého vlastnictví v roce 1992 ve skutečnosti nebylo restitucí.[4] Odvolávala se přitom na právně historickou expertizu Univerzity Karlovy, které zpracovali z právně historického hlediska Vladimír Kindl a z hlediska ústavního a správního práva Vladimír Mikule. Expertiza nepopírala, že církevní subjekty byly vlastníky majetku, ale zdůrazňovala, že nakládací právo bylo podmíněno souhlasem státní správy a užívací právo ke kostelům a kaplím bylo veřejnoprávní povahy, takže vrácení majetku k volné dispozici není restitucí.[5] Jak uvádí analýza Parlamentního institutu, posudek byl sice nadepsán jako posudek Univerzity Karlovy, avšak žádné průvodní dokumenty k němu nebyly dodány, podle ústního sdělení dr. Mikuleho kanceláři Poslanecké sněmovny bylo zpracování posudku zadáno Úřadem vlády ČR Univerzitě Karlově, která pověřila jeho vypracováním Právnickou fakultu, avšak text zadání posudku není znám.[6] Podle Daniela Koláře zmínění dva docenti Univerzity Karlovy zpracovali tato svá soukromá stanoviska prý na žádost tehdejšího místopředsedy vlády Pavla Rychetského, avšak neměli žádné zmocnění ze strany univerzity a rovněž Úřad vlády později popřel, že by něco oficiálně objednal.[7]

V lednu 2012 podala kvůli schválení restitucí trestní oznámení pro zneužití pravomocí veřejného činitele a porušení povinností při správě cizího majetku na premiéra Nečase a další členy jeho vlády.[8][9][10] Přitom vyjádřila názor, že pokud by prezident republiky zákon podepsal, dopustil by se tím velezrady.[11] Vláda Mirka Topolánka měla k dispozici čtyři posudky, od právníků a historiků z Univerzity Karlovy v Praze, Masarykovy univerzity v Brně, Západočeské univerzity v Plzni a Historického ústavu Akademie věd ČR, které se shodly na tom, že se o církevní majetek jednalo.[11] Vrchní státní zastupitelství v Praze došlo k závěru, že přijetí zákona neprovázel žádný trestný čin.[12] Rovněž Ústavní soud v červnu 2013 zamítl návrh skupiny senátorů na zrušení zákona, avšak odlišné stanovisko uplatnil například Pavel Rychetský.

Lenka Procházková také šířila informaci, že kardinál Tomášek měl v srpnu 1991 v děkovné řeči ohledně restitucí říci: „Toto je poslední nárok, který církve vznášejí“. Takový výrok se však nikdy nepodařilo doložit. Spolupracovník Arcibiskupství pražského Josef Nerušil uvedl, že na radu paní Procházkové prohledal archiv Rudého práva a tematická Radiofóra z té doby, ale nalezl pouze článek z 27. února 1992, kde byl podobný výrok (o tom, že jde o poslední iniciativu vlády ohledně církevních restitucí) přiřčen místopředsedovi federální vlády Jozefu Mikloškovi a článek ze 14. března 1992, který informaci z 27. února dementoval a upravoval. Je tedy možné, že historie údajného výroku vznikla z těchto zpráv. Podle Googlu první výskyt této dezinformace pochází ze září 2011. Autor článku dovozuje, že paní Procházková není schopná rozeznat, že se sama stává zdrojem mediální manipulace, vadí jí nezávislost katolické církve na politicích a církev nenávidí pro podíl jednoho z jejich členů na jejích životních nepříjemnostech.[13]. Možné je, že výrok sice padl a byl zaznamenán, ale veškeré materiály zachycující výrok byly osobami zainteresovanými na prosazení církevních restitucí zničeny.[zdroj?] Nicméně i kdyby Tomášek tato slova vyřkl, v srpnu 1991 již byl pouze emeritním arcibiskupem (pražským arcibiskupem byl tehdy již Miloslav Vlk) a nikoli oficiálním zástupcem římskokatolické církve a příslib by tedy mohl vyslovit výhradně sám za sebe.[13]

Kritika obnovy Mariánského sloupu v PrazeEditovat

Dlouhodobě se kriticky vyjadřuje k možnosti obnovy Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze. Považuje ho za symbol náboženské nesnášenlivosti a symbol utlačovatelského režimu.[14] V souvislosti s přípravou výstavby nového sloupu vyzývala k tomu, aby bylo výstavbě zabráněno než začne.[15]

Aktivity v kruzích kolem Petra HamplaEditovat

Vystupuje na akcích pořádaných okruhem lidí kolem Petra Hampla, zčásti pod hlavičkou uskupení Sdružení bílých heterosexuálních mužů či Sdružení přátel bílého heterosexuálního muže. V srpnu 2019 se tak například zúčastnila akce Vlastenecké setkání heterosexuálů na zámku Příčovy u Sedlčan, kde přednášela společně s dalšími veřejně známými osobami jako Jaroslav Foldyna, Tomáš Vandas, Martin Konvička, Alexandr Tomský, Petr Žantovský, Michal Semín či Ladislav Jakl. [16][17] V lednu 2020 se pak zúčastnila akce Den rebelů[18] pořádané uskupením v sokolovně v Řeporyjích v souvislosti s vystoupeními řeporyjského starosty Pavla Novotného v některých českých a ruských médiích. Zde se mimo jiné vymezila vůči aktivitám spolku Milion chvilek pro demokracii.[19]

Nominace do rady ÚSTREditovat

V březnu 2017 ji navrhl prezident Miloš Zeman za členku Rady Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR).[20] Nominaci však provázela kritika jejích současných postojů, mimo jiné od pracovníků ÚSTR. Ti poukazovali na to, že „spisovatelka podle nich s hodnocením minulosti nakládá ideologicky a používá propagandistický a demagogický styl”. V polovině dubna 2017 proběhla v Senátu PČR dvě kola tajné volby, ani v jednom však neuspěla.[21]

V květnu 2019 ji však prezident Miloš Zeman opět navrhl Senátu PČR za členku Rady Ústavu pro studium totalitních režimů.[22] V souvislosti s opětovným navržením uvedl internetový týdeník Echo24 níže uvedené. V červnu 2019 ale neuspěla ani v jednom ze dvou kol volby (získala pouze 9, respektive 8 hlasů) a členkou Rady ÚSTR se tak ani tentokrát nestala.[23]

Odboráři ÚSTR v otevřeném dopise poukázali na vystoupení Procházkové, při kterých třeba pálila symboly NATO, vyzývala Česko, aby se stalo pátou kolonou v Evropské unii, nebo katolickou církev označovala v souvislosti s majetkovým vyrovnáním za národního nepřítele. Invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 pak hodnotila jako zradu západních politiků, kteří změny v Československu obětovali pro udržení mocenského rozdělení světa.

Echo24, 9. května 2019[24]

DíloEditovat

Rozhlasové hryEditovat

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Lenka Procházková, Informace [online]. Facebook.com [cit. 2017-04-21]. Dostupné online. 
  2. Co je Literární akademie - Historie školy [online]. Praha: Literární akademie [cit. 2012-06-08]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-11-12. 
  3. ČTK. Volte komunistu Dolejše, vyzvala signatářka Charty 77. aktualne.cz [online]. 19. října 2012 [cit. 2012-10-19]. Dostupné online. 
  4. Lenka Procházková a další: Nárok na církevní restituce je postaven na lži - postupně rozšiřováno!, Vaše věc.cz, 7. 12. 2011
  5. Právně historická expertiza Univerzity Karlovy v Praze právního postavení tzv. katolického církevního majetku v druhé polovině 19. a ve 20. století na území dnešní ČR, ve zveřejněné verzi nedatována a nepodepsána, zveřejněno např. zde či [jckr.kscm.cz/viewDocument.asp?document=5591 zde]
  6. Odpověď na dotaz: Srovnání posudků týkajících se církevního majetku, Parlamentní institut, srpen 2008, zpracovala JUDr. Jindřiška Syllová, CSc.
  7. Daniel Kolář: HISTORIE: Církevní majetek mezi paragrafy, Neviditelný pes, 28. 1. 2012
  8. Nečasovi hrozí 8 let vězení za tzv. církevní restituce, Youtube.com, rozhovor s L. Procházkovou, nahrál uživatel s nickem halonoviny dne 19. 1. 2012. Datum a okolnosti pořízení nahrávky neuvedeny
  9. Spisovatelka Procházková žaluje vládu kvůli církvím, České noviny, 19. 1. 2012, ČTK
  10. Kateřina Amiourová: Lenka Procházková a Ladislav Kocour: Nárok na církevní restituce je postaven na lži - rozšířeno!, Vaše věc, 7. 12. 2011
  11. a b Spisovatelka považuje církevní restituce za velezradu, obvinila Nečase, iDnes.cz, 19. 10. 2012
  12. Žalobci rozmetali stížnosti na majetek církve, trestný čin se nestal, Eurozprávy.cz, 20. 7. 2013, tl, ČTK
  13. a b Vodí nás Lenka Procházková za nos?, Britské listy, 6. 6. 2013, autor o sobě uvádí, že pracuje pro Arcibiskupství pražské a v textu vyjadřuje svůj osobní názor a výsledky svého osobního bádání
  14. Mariánský sloup byl symbol netolerance. Andělé na něm zabíjeli české kacíře, tvrdí Lenka Procházková. Plus [online]. 2017-09-15 [cit. 2020-03-04]. Dostupné online. (česky) 
  15. VÝZVA K PRAŽANŮM :: Leva-Net. leva-net.webnode.cz [online]. [cit. 2020-03-04]. Dostupné online. 
  16. Lukáš Jelínek: První vlaštovka integrace radikálů. Plus [online]. 2019-08-12 [cit. 2020-03-04]. Dostupné online. (česky) 
  17. Setkání „vlastenců“ v Příčovech podpořil kraj. Hejtmanka teď chce peníze zpátky - Novinky.cz. www.novinky.cz [online]. [cit. 2020-03-04]. Dostupné online. 
  18. SORTOF. Petr Bittner: Den rebelů v Řeporyjích – typologie pomatenců pseudovlastenecké scény - Deník Referendum. denikreferendum.cz [online]. [cit. 2020-03-04]. Dostupné online. (česky) 
  19. DVOŘÁK, Vystavil Václav. Lživot [online]. [cit. 2020-03-04]. Dostupné online. 
  20. Zeman navrhl do rady Ústavu pro studium totalitních režimů spisovatelku Procházkovou. Novinky.cz [online]. 2017-03-10 [cit. 2017-04-21]. Dostupné online. 
  21. ‚Zemanova‘ Procházková definitivně nebude kontrolovat ÚSTR. Smutné, komentuje Ovčáček. Lidovky.cz [online]. 2017-04-20 [cit. 2017-04-21]. Dostupné online. 
  22. Zeman do rady ÚSTR opět navrhuje již jednou odmítnutou Procházkovou. Novinky.cz [online]. 2019-05-09 [cit. 2019-05-09]. Dostupné online. 
  23. Zeman Procházkovou do rady ÚSTR neprotlačil, Senát ji znovu odmítl. Novinky.cz [online]. 2019-06-13 [cit. 2019-06-13]. Dostupné online. 
  24. ECHO24. Zeman si trvá na svém, do Rady ÚSTR opět navrhl spisovatelku Procházkovou - Echo24.cz. echo24.cz [online]. 2019-05-09 [cit. 2019-05-11]. Dostupné online. (česky) 
  25. Lenka Procházková: Čtyři ženy Alexandra Makedonského na stránkách Českého rozhlasu

Externí odkazyEditovat