Laický buddhismus

Laický buddhismus, někdy též lidový buddhismus, je forma následování nauk Buddhy Šákjamuniho. Tradičně se buddhismus praktikoval buď ve formě klášterního způsobu života, laického způsobu života, nebo jogínskou formou. I když mají všechny styly stejný cíl, tj. dosažení probuzení, cesta jak tohoto stavu dosáhnout se v těchto třech případech značně liší. Laický buddhismus představuje následování nauk a rad uprostřed moderní společnosti společně s rodinou jedince, prací a se zodpovědnostmi ve „světském“ světě.

Na celém světě totiž žijí lidé různými způsoby života, takže i mezi praktikujícími buddhisty existují nejrůznější tradice, buddhistické školy, a styly používání nauk Buddha. Jedni mají rodiny, druzí žijí v buddhistických centrech a všechen svůj čas věnují práci pro dharmu. Někteří žijí spíše v osamocení a tráví čas meditací v ústraní.

Vznik laického buddhismuEditovat

Buddhismus vznikl v lese. Princ Gautama Buddha se při svém hledání pravdy zřekl zábavy a života v přepychu a stal se putujícím asketou. Rozhodl se, že se bude plně věnovat cestě duchovního rozvoje. Žil v osamocení na lesních mýtinách v džungli a zachovával přísná asketická pravidla. Po dosažení osvícení pobýval hlavně na těchto místech a byl obklopen svými žáky, kteří rovněž vedli život naprostého odříkání.

Tito lesní poustevníci nebyli mnichy. Pravidla klášterního života a buddhistického společenství za časů Buddhy ještě neexistovaly. Gautama Buddha a jeho následovníci většinou nepřipomínali čisté, dohola ostříhané duchovní bytosti v nažehlených šatech. Měli spíše divoký vzhled, mimo jiné např. chodili v roztrhaných šatech, jež tvořily kusy starých hadrů. Z tohoto důvodu bychom kořeny buddhistického společenství měli hledat mezi lesními poustevníky. Ti však nebyli zcela odloučeni od zbytku společnosti. Gautama Buddha probouzel spontánní oddanost mezi běžnými lidmi, kteří pomáhali jeho asketickým žákům tím, že jim dávali jídlo a obecně veškerou materiální podporu. Tito lidé Buddhu navštěvovali v jeho lesní poustevně a on naopak navštěvoval vsi a městečka, kde svým žákům dával duchovní nauky a rady. Tím je inspiroval ke správnému způsobu života a k tomu že usilovali o dosažení osvícení.

Tak se objevilo první buddhistické společenství, které bylo složeno ze dvou proudů: lesních poustevníků a laických praktikujících.

Vznik klášterního způsobu životaEditovat

Taková situace nemohla dlouho vydržet, protože se v Buddhově učení vyskytovalo určité napětí. Učení nekompromisně vyzývalo ke zřeknutí se světa a hledání pravdy. Současně ale Gautama Buddha kladl důraz na fakt, že jeho učení je univerzální a pro všechny bytosti. Vyslal své první žáky do světa, aby svým příkladem učili ostatní bytosti. Většina lidí ale nejenže nemohla následovat příklad nekompromisních lesních poustevníků, ale část z nich ani nechtěla. Proto po Buddhově smrti museli jeho žáci najít jiný způsob, jak přiblížit učení široké veřejnosti.

Všeobecná potřeba si vynutila rozvoj nových forem praxe buddhismu. Nejprve někteří lesní poustevníci začali trávit stále více času v blízkosti lidských obydlí, kde žebrali a předávali nauky. V období dešťů se někteří z nich usídlili v osadách, často již na půdě, která jim byla darována. Po skončení období monzunů někteří zůstávali nastálo a přestavovali své příbytky na trvale obyvatelná stavení. Ta se postupně měnila v kláštery.

Začala se rozvíjet místa klášterního života, byl sepsán soubor pravidel a obřadů, který se postupem času rozvinul do formy dnes známé jako vinája. Rozvoj zavedeného klášterního života byl pozitivní odpovědí na očekávání členů společenství, kteří chtěli jít stezkou Dharma. Nabízel vhodné podmínky k praxi a současně praktikující mohli být v blízkosti těch, kteří ještě nebyli plně připraveni opustit každodenní způsob života. Byl to ale mezistupeň, kdy byli zbaveni zodpovědností civilního života a nebyli omezováni nevýhodami lesní poustevny. Umožňovalo to tak praxi dharmy většímu počtu lidí.

Tři způsoby následování nauk BuddhyEditovat

Tímto způsobem dvě nebo tři generace po Buddhovi existovalo buddhistické společenství skládající se ze tří článků: lesních poustevníků, řídících se nekompromisním příkladem Buddhy; mnichů, kteří žili v klášterech na okrajích měst a vesnic; a laických praktikujících, kteří žili ve svých domovech s rodinami a následovali Buddhovo učení. Všechny tři články hrály důležitou roli a byly nezbytné pro zdravý rozvoj celku.

Lesní poustevníci byli pionýry, avantgardou, nekompromisními dobyvateli nových území duchovna. Byli to právě oni, kdo díky intenzivním meditacím v osamocení udržovali živý proud duchovního prožitku.

Mniši v klášterech žili v souladu s etikou a studovali texty. Dbali o úplnost a čistotu buddhistického učení a tvořili instituci, která je potřebná pro rozvoj dharmy. Kláštery byly vždy v úzkém kontaktu s běžnými lidmi, protože potřebovaly jejich materiální podporu.

Laičtí buddhisté praktikovali dharmu hlavně skrze akt oddanosti. Lesní poustevníci i mniši měli kořeny v této vrstvě společnosti a přežívali díky její podpoře. Laičtí praktikující udržovali svazek mezi buddhistickým společenstvím a celou společností a tím ji chránili před přehnaným individualismem. Podléhali ale snadno každodenním starostem. Aby však byli schopni spojit každodenní život s cílem buddhismu, potřebovali nekompromisní příklad lesních poustevníků a podporu klášterní instituce.

Laičtí praktikujícíEditovat

Mezi známé historické postavy laického buddhismu patří Marpa, který žil ve svém domě se svou ženou, staral se o své pole a praktikoval nauky Dharma ve svém každodenním životě. Marpa patří do linie Kagjü tibetského buddhismu. Do stejné linie patří Milarepa, jeho žák, který je příkladem lesního poustevníka, kterým se dnes říká jogíni. Dále do stejné linie patří Milarepův hlavní žák Gampopa, který se stal po smrti své ženy mnichem a představuje tedy styl klášterního způsobu následování nauk Buddhy. Zde vidíme, že pravé učení Buddhy překračuje všechny vnější formy a styly života, ale týká se samotné mysli, která je stejná všem.

Dnešní laická komunitaEditovat

Moderní společnost se velmi rychle mění a je pružnější než tomu bylo za časů Buddhy, a proto tyto tři zmiňované typy nalezneme v jejich originální podobě jen těžko. Dnes je téměř nemožné být lesním poustevníkem – a to nejen proto, že nemáme žádné hluboké lesy. Prostě je téměř nemožné odetnout se od světa tak, jak to udělal Buddha a jeho bezprostřední následovníci.

Trend lesních poustevníků je reprezentován těmi, kteří provádí meditační praxi v odosobnění. Můžeme sem zařadit i některé umělce, kteří chápou umění jako duchovní rozvoj. Trend klášterů je zde představován existencí a rozvojem buddhistických center, jejichž členové v nich žijí a všechen svůj čas věnují jejich rozvoji. Laický trend je reprezentován těmi, kteří praktikují dharmu a zároveň chodí do práce a vychovávají děti. Každý člen moderního buddhistického společenství se do určité míry objevuje ve všech třech jejích částech.