Otevřít hlavní menu

Květnatá bučina

lesní společenstvo
(přesměrováno z Květnaté bučiny)
Květnatá bučina ve Slezských Beskydech

Květnatá bučina je klimaxové lesní společenstvo, typ druhově bohaté bučiny na kvalitních, úživných substrátech. Dominantní dřevinou je buk lesní, významnou příměs dříve tvořila i jedle bělokorá.

Klasifikace a syntaxonomieEditovat

Svaz Fagion sylvaticae (Květnaté bučiny a jedliny) je dělen do pěti asociací. V Katalogu biotopů ČR mají kód L5.1; asociace horských klenových bučin je v něm pojata jako samostatný biotop pod kódem L5.2.[1]

  • Galio odorati-Fagetum sylvaticae – Mezotrofní bučiny
  • Mercuriali perennis-Fagetum sylvaticae – Eutrofní bučiny
  • Carici pilosae-Fagetum sylvaticae – Karpatské ostřicové bučiny
  • Athyrio distentifolii-Fagetum sylvaticaeHorské klenové bučiny
  • Galio rotundifolii-Abietetum albae – Květnaté jedliny

CharakteristikaEditovat

 
Samorostlík klasnatý - typická bylina květnatých bučin

Vyskytují se na různých druzích hornin převážně ve středních polohách s optimem cca od 350 do 1000 m n. m. Podmínkou jsou hluboké, čerstvě vlhké půdy, zpravidla mezotrofní až eutrofní kambizemě či luvizemě s dobrým rozkladem humusu. V nižších nadmořských výškách květnaté bučiny obsazují rokle a severně orientované svahy, v případě minerálně chudšího nebo vápenitého podloží se vyskytují na plošinách s hlubokým půdním horizontem.[2][1]

Stromové patro je dominantně tvořeno bukem lesním, jako příměs se v nižších polohách vyskytují habr obecný, lípa srdčitá nebo dub zimní, ve vyšších jedle bělokorá a smrk ztepilý, na suťových půdách javor klen, javor mléč nebo jasan ztepilý. V obvykle slaběji vyvinutém keřovém patře nalezneme kromě zmlazujících stromů lísku obecnou, bez červený, zimolez černý a pýřitý a lýkovec jedovatý.[2]

 
Mařinka vonná v bylinném patře

Diagnostickými druhy bylinného patra jsou samorostlík klasnatý, kyčelnice cibulkonosná a devítilistá, kokořík přeslenitý, věsenka nachová, krtičník hlíznatý, mléčka zední, pitulník žlutý, bažanka vytrvalá či lesní tráva ječmenka evropská, vesměs tedy druhy mezotrofní a eutrofní. Hojně rozšířena je strdivka jednokvětá, v karpatské části Moravy ostřice chlupatá, na eutrofních sutích kostřava lesní. Z kapradin zde roste kapraď samec nebo bukovník kapraďovitý. Jarní aspekt tvoří violka lesní, plicník lékařský, mařinka vonná.[2][1]

Květnaté jedlinyEditovat

Porosty, kde vlivem různých pěstebních či klimatických podmínek převládla nad bukem jedle bělokorá, jsou klasifikovány jako květnaté jedliny. Mají zpravidla lépe vyvinuté keřové patro a vyšší pokryvnost mechů, které se v bukových porostech jinak vyskytují vícméně jen na pařezech a padlých kmenech. Typickými bylinami květnatých jedlin jsou ostřice prstnatá, svízel okrouhlolistý, mateřka trojžilná nebo žindava evropská.[2]

 
Svízel okrouhlolistý, diagnostický druh květnatých jedlin

VýskytEditovat

Těžištěm rozšíření květnatých bučin je v zásadě střední Evropa, celkově jejich areál sahá od severu Pyrenejského poloostrova a jihovýchodu Velké Británie na západě po jižní Skandinávii na severu, ukrajinské a rumunské Karpaty na východě a dinárská pohoří Balkánu na jihu; tyto bučiny jihovýchodu Evropy už však jsou řazeny do jiných vegetačních svazů.[1]

V České republice jsou květnaté bučiny rozšířeny především v okrajových pohořích Českého masivu i moravských Karpat a na Českomoravské vrchovině, ve vnitrozemí pak mj. v Doupovských a Železných horách, na Křivoklátsku, Drahanské vrchovině nebo ve Chřibech.[2]

Význam, ohrožení a ochranaEditovat

Bučiny a jedliny zařazené do hospodářských porostů jsou zdrojem kvalitního dřeva; na mnoha místech však byly v minulosti převedeny na smrkové monokultury. Porosty květnatých bučin mají značný ekologický význam pro druhovou diverzitu nejenom rostlin, ale i bezobratlých živočichů a hub a jako hnízdiště ptactva.[1]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. a b c d e CHYTRÝ, Milan (ed.). Vegetace České republiky, svazek 4ː Lesní a křovinná vegetace. Praha: Academia, 2013. S. 236-262. 
  2. a b c d e CHYTRÝ, Milan (ed.). Katalog biotopů České republiky. Praha: AOPK, 2001. S. 191-192. 

Související článkyEditovat