Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic

český spisovatel, šlechtic, válečník, diplomat, cestovatel a hudebník

Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic (1564 Klenová[1]21. června 1621 Praha)[2] byl český šlechtic z rodu Harantů z Polžic a Bezdružic, spisovatel, válečník, diplomat, cestovatel a hudebník. V roce 1598 podnikl cestu do Svaté země a Egypta a popsal ji v cestopisu (1608). Za svou účast v českém stavovském povstání byl v roce 1621 katem Janem Mydlářem sťat na Staroměstském náměstí v Praze.

Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic
Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic – rytina od Aegidia Sadelera
Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic – rytina od Aegidia Sadelera
Prezident české komory
Ve funkci:
1620 – ?
PanovníkFridrich Falcký
Tajný rada
PanovníkFridrich Falcký
Císařský rada
Ve funkci:
1607 – ?
PanovníkRudolf II.
Hejtman Nového Města pražského
Ve funkci:
1605 – ?
PanovníkRudolf II.
Císařský komorník
Ve funkci:
1601 – ?
PanovníkRudolf II.
Nejvyšší stříbrník
Ve funkci:
1600 – ?
PanovníkRudolf II.

Narození1564
Klenová
Habsburská monarchieHabsburská monarchie Habsburská monarchie
Úmrtí21. června 1621 (ve věku 56–57 let)
Praha
Habsburská monarchieHabsburská monarchie Habsburská monarchie
Místo pohřbeníKostel svatého Bartoloměje v Pecce u Jičína
Národnostčeská
TitulHodnostní korunka náležící titulu svobodný pán 1603 panský stav
ChoťI. (1588) Kateřina Eva Czerninová z Chudenic († 1597)
II. (1603) Barbora Miřkovská ze Stropčic († 1607)
III. (1609) Anna Saloména Hradišťská z Hořovic († 1632)
RodičeJiří Harant z Polžic a Bezdružic (asi 1528–1584) a Marie Anna Janovská z Janovic (asi 1540–1587)
DětiJan Vilém Harant z Polžic a Bezdružic
Příbuzníbratr: Adam Harant z Polžic a Bezdružic († 1617)
bratr: Jan Jiří starší Harant z Polžic a Bezdružic (1580–1648)
synovec: Kryštof Vilém Harant z Polžic a Bezdružic († 1691)
synovec: Jan Jiří mladší Harant z Polžic a Bezdružic († 1637)
tchán: Jan nejstarší Černín z Chudenic na Nedrahovicích († 1580)
snacha: Barbora Křinecká z Ronova
švagr: Heřman Czernin z Chudenic (1576–1651)
Profesespisovatel, hudební skladatel, hudebník, politik, důstojník, diplomat a světoběžník
Náboženstvířímskokatolické, asi od 1618 protestantské
CommonsKryštof Harant z Polžic a Bezdružic
Některá data mohou pocházet z datové položky.

ŽivotopisEditovat

 
Hrad Klenová, kde se Kryštof Harant s největší pravděpodobností narodil.

Narodil se jako syn Jiřího Haranta z Polžic a Bezdružic († 1584) a jeho čtvrté manželky Marie Anny Janovské z Janovic († 1587). Mládí a studia strávil v severním Tyrolsku. V letech 1576–1584 působil jako dvořan arcivévody Ferdinanda II. Tyrolského (1539–1595) na zámku Ambras u Innsbrucku.[3] Kryštof Harant byl očividně nadaný a pilný student, jelikož se dokázal naučit sedm jazyků, ale také zeměpis, historii a dostal vzdělání v hudbě a výtvarných uměních. Roku 1584 se vrátil do Čech, kde se neúspěšně ucházel o místo na dvoře císaře Rudolfa II.

Cesta do StředomoříEditovat

V letech 15931598 Kryštof Harant působil v armádě, s níž se účastnil dlouhé turecké války proti Osmanské říši. Ani manželské štěstí s Evou Černínovou však netrvalo dlouho, neboť ta roku 1597 zemřela. Dvě děti dal na výchovu své švagrové Lidmile Markvartové z Hrádku, rozené Černínové z Chudenic, a následujícího roku odcestoval se švagrem Heřmanem Černínem z Chudenic na cestu do Středomoří, Palestiny a Egypta. Během této cesty navštívili Benátky, kde si nechal i se svým o 12 let mladším přítelem ušít poutnické roucho, následně se vydali lodí do Svaté země, kde chtěli navštívit Boží hrob. Zde také oba přijali titul rytíře Božího hrobu.[3] V roce 1598 se plavili proti proudu Nilu v Egyptě do města Káhira a následně ještě níže, kde byli přepadeni Araby. Cestou zpět do Benátek dvakrát onemocněl.[3] Zážitky z této cesty jej přiměly k sepsání cestopisu, který byl zveřejněn v roce 1608.[4] Jeho synovec, Kryštof Vilém Harant z Polžic a Bezdružic, jej roku 1678 nechal v Norimberku vydat tiskem (v německém překladu Jana Jiřího Staršího) pod názvem Der Christliche Ulysses (Křesťanská odyssea).[5]

Ve službách císařeEditovat

 
Osobní pečeť z roku 1610

Po návratu z cest vstoupil roku 1599[zdroj?] nebo 1600[3] do služeb u dvora Rudolfa II., byl jmenován nejvyšším stříbrníkem, jehož povinností byla péče o stříbrné stolní nádobí.[3] Nebo byl v této době nejvyšším stolníkem.[6] V roce 1603 byl povýšen do panského stavu.[7][8] V roce 1599 zemřely obě jeho děti. Při stolování údajně zachránil život císaři, který se dávil jídlem, když mu uštědřil ránu do zad. V roce 1601 byl Kryštof jmenován dvorním radou a císařovým komorníkem.[zdroj?] Od roku 1605 zastával úřad královského hejtmana Nového Města pražského a v roce 1607 byl jmenován císařským radou.[7] Na jeho dvoře zažil nejlepší léta svého života a tam také dopsal svůj cestopis, který ilustroval vlastními kresbami. Kniha vyšla v roce 1608,[7] ilustrována dřevoryty Jana Willenberga. Po smrti Rudolfa II. byl Kryštof náhle propuštěn ze služeb u císařského dvora[7] nebo zůstal u dvora Matyáše do roku 1612, kdy se císař rozhodl přesídlit do Vídně.[zdroj?] Poté odešel do ústraní na svůj hrad Pecku, kde se několik let věnoval hudbě. V té době se stal uznávaným skladatelem a vznikla jeho nejlepší hudební díla.

Cesta do Španělska a konverze k evangelické vířeEditovat

Pravděpodobně mezi lety 1615–1618 (asi počátkem 1618)[7][4] se Kryštof Harant rozhodl konvertovat k evangelictví. Přesné datum a důvody jeho konverze nejsou známy. Téměř určitě byl katolíkem ještě v roce 1614, protože tento rok odcestoval na přání císaře Matyáše jako diplomat ke španělskému královskému dvoru, což by nebyl úkol vhodný pro protestanta. Spolu s Desieriem Pruskovským z Pruskova odevzdal v Madridu španělskému králi Filipovi III. Řád zlatého rouna z pozůstalosti Rudolfa II.[7] Navštívil také hrob svatého Jakuba v Santiagu de Compostela.[7] Je možné, že jeho rozhodnutí změnit víru ovlivnili evangeličtí šlechtici žijící na sousedních panstvích. Svou roli sehrál zřejmě i dlouhodobý a intenzivní Kryštofův zájem o náboženská témata a tedy i pravděpodobná schopnost o konfesijních záležitostech přemýšlet a následně provést i takto radikální čin.[9]

České stavovské povstáníEditovat

V roce 1618 se vrátil do Prahy, kde se aktivně zúčastnil povstání českých stavů. Roku 1619 se stal vojenským komisařem jednotek v Mladé Boleslavi, Kouřimi a Hradci Králové a působil jako velitel dělostřelectva Thurnovy armády.[7] Bylo mu svěřeno velení nad patnáctitisícovou armádou a úkol vést tažení proti Vídni, jejíž obléhání však nebylo úspěšné.[10] Podařilo se mu nicméně s deseti děly ostřelovat samotný císařský palác.[10] Poté, co se českým králem nakrátko stal Fridrich Falcký, zastával Kryštof Harant funkci tajného rady a prezidenta české komory. Tyto úřady však nezastával dlouho, jelikož roku 1620 celé české stavovské povstání skončilo prohrou na Bílé hoře, zimní král byl svržen a Kryštof byl nucen odstoupit z politického života. Přestože měl čas i příležitost ze země uprchnout, setrvával na Pecce. Za svoji aktivní účast při povstání byl Harant v březnu 1621 zadržen na hradě Pecka Valdštejnovým oddílem[11][8][10] a vydán do rukou císařových stoupenců do Prahy, kde byl uvězněn a následně odsouzen k trestu smrti.

Poprava na Staroměstském náměstíEditovat

 
Dobová ilustrace Staroměstské exekuce

Byl odsouzen k trestu smrti, přičemž přitěžující okolností mohla být jeho konverze k protestantství,[12] tradičně se také uvádí jeho podíl na ostřelování Vídně.[10] Byl popraven na Staroměstském náměstí jako třetí v pořadí po Jáchymu Ondřeji Šlikovi a Václavu Budovcovi z Budova a jako poslední ze tří příslušníků panského stavu. Byl, podobně jako ostatní příslušníci české šlechty, sťat.[10] V roce 1621 mu bylo 57 let.[13] Oproti dalším pánům bylo jeho manželce umožněno jeho tělo v tichosti pochovat. Tělo bylo později převezeno na Pecku u Jičína, kde je pochováno ve farním kostele.[14]

Nechť v tom pana děda, kterýž přes 40 let domu rakouskému sloužil, i mne, ješto sem od mladosti též císařům platné služby prokazoval, sobě za příklad vezmou, co sme sobě na domu rakouském vysloužili...
— Kryštof Harant údajně před popravou svým synům[15]

MajetekEditovat

Po otci zdědil ideální polovinu hradu Klenová, zatímco druhou půlku získal jeho bratr Adam.[16] Na Malé Straně v Praze vlastnil výstavní dům.[7] Z druhého manželství vyženil panství Pecka.[7] Barbora Miřkovská ze Stropčic zdědila půlku hradu Pecka po svém prvním manželovi Karlu Škopkovi z Bílých Otradovic, druhou půlku držel její švagr Adam Škopek do roku 1612, kdy ji koupila třetí Harantova manželka Anna Salomena. Tak byly oba díly hradu v rodině Harantů zase sjednoceny.[8] Kryštof prováděl na hradě úpravy, dokončil tzv. Harantovský palác, který byl vyzdoben psaníčkovým sgrafitem.[8] Na hradě měl také knihovnu s knihami v češtině, němčině a latině.[8]

RodinaEditovat

Kryštof Harant byl třikrát ženatý.[17] První manželkou byla Kateřina Eva Černínová z Chudenic († začátkem roku 1597), dcera Jana staršího Černína z Chudenic na Nedrahovicích a Marie Anny z Říčan na Kosově Hoře. Zasnoubili se v roce 1585, sňatek proběhl až roku 1588[3] nebo 1589. Usadili se v Touškově u Stříbra.[3]

Z prvního manželství vzešly nejméně tyto děti:

  • Kateřina († 1599)
  • Vilém Humprecht († 1599; zemřel v 10 letech)

Druhou manželkou byla bohatá vdova po rytíři Karlu Škopkovi z Bílých Otradovic Barbora, rozená Miřkovská ze Stropčic na Pecce († 10. července 1607). Svatba se konala 12. května 1603. Sňatkem získal polovinu východočeského panství Pecka, po Barbořině smrti zdědil i druhou polovinu.[7] Toto manželství bylo pravděpodobně bezdětné.

Kryštof Harant se potřetí oženil 16. listopadu 1609 s Annou Saloménou Hradišťskou z Hořovic († říjen 1632), bohatou dcerou zesnulého rytíře Jana Hradišťského z Hořovic na Vildštejně a Anny Pauzarové z Michnic. Veselka se konala v malostranském domě Jana Václava z Lobkowicz.[7] Byla sice bohatá, ale na druhou stranu také panovačná, citově přelétavá a náladová.[7]

Z jeho třetího manželství vzešly nejméně tyto děti:

  • Jan Vilém († 1644)
  • Leopold Jiří († 1652)
  • Václav Rudolf († 1664)
  • Sybilla (zemřela v 5 letech)

Vdova po Kryštofu Harantu Anna Saloména se po popravě svého muže vrátila ke katolické víře a syny dala na výchovu k jezuitům.[18][19] V roce 1625 se provdala za Heřmana Černína z Chudenic, nejvyššího komořího, nejvyššího sudího a hofmistra českých zemí, někdejšího společníka Kryštofa Haranta na jeho cestě do Svaté země. Zemřela v roce 1632.[8]

Syn Jan Vilém byl podplukovníkem v císařském vojsku a později zakoupil od rodu Křineckých z Ronova jilemnický velkostatek. Leopold Jiří byl plukovníkem císařského vojska (zastřelen v roce 1652) a u dvora měl úřad nejvyššího stolníka (truksasa). Václav Rudolf vstoupil k augustiniánům a zemřel jako převor u sv. Václava na Novém městě pražském. Sybilla zemřela nejdříve po 9. srpnu 1625, kdy Anna Saloména postoupila veškerý svůj movitý i nemovitý majetek svému druhému manželovi, také ovdovělému Heřmanu Černínovi pod podmínkou, že "by jejím dětem z prvního manželství Harantům Janu Vilémovi, Leopoldu Jiříkovi, Václavu Rudolfovi a Sybille vyplatil na rovné díly (po 25 000 kop grošů) 100 000 kop grošů míšenských, které na statku Pecce pojištěny byly"[17].

DíloEditovat

 
Obraz krokodýla / a způsob, jakým se loví. (In: Der Christliche Ulysses, 1678)

BibliografieEditovat

HudbaEditovat

Hudba Kryštofa Haranta je poměrně konzervativní, komponovaná ve stylu nizozemských skladatelů předchozí generace. Ve svých mešních skladbách užíval již tehdy spíše archaických technik, např. cantus firmus. Pouze sedm z jeho skladeb se dochovalo dodnes (vesměs duchovní vokální kompozice), ostatní se ztratily zřejmě při konfiskaci jeho majetku. Jedna z jeho cantofirmálních mší je založena na Marenziově madrigalu (Missa quinis vocibus super Dolorosi martir). Jedná se o humornou hudební skladbu kombinující tehdy více než sto let staré techniky s hudbou nejoblíbenějších a nejprogresivnějších italských skladatelů své doby.

Kryštof Harant byl, kromě kompoziční činnosti, ve své době znám také jako vynikající hudebník a zpěvák. Ironií osudu bylo, že jedna z jeho katolických mší se konala při slavnosti v jednom z pražských katolických kostelů v roce 1620, tedy několik měsíců před jeho popravou.

 
Faksimile partitury vícehlasé písně Dejž tobě Pán Bůh štěstí

(Pouze dochované skladby)

  • Missa quinis vocibus super Dolorosi martir – pětihlasá parodická mše, jejíž hudební předlohou byl ve své době populární madrigal Lucy Marenzia: Dolorosi martir, Fieri tormenti
  • Maria kron, die Engel schon – pětihlasé moteto na německý text otištěné roku 1604 ve sbírce Rosetum Marianum
  • Qui confidunt in Domino – šestihlasé moteto na text 125. žalmu složené roku 1598 při cestě do Palestiny a otištěné jako příloha výše uvedeného popisu cesty (Putování)
  • Crucifixus trium vocum

Vývod předkůEditovat

Vývod předků zpracoval T. Kordač.[20]

 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Jiří Harant z Polžic a Bezdružic
asi 1470–1526
 
 
 
 
 
 
 
Jindřich Harant z Polžic a Bezdružic
† 1534
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Magdaléna Přečková z Vlčína
asi 1478 – ?
 
 
 
 
 
 
 
Jiří Harant z Polžic a Bezdružic
asi 1528–1584
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Jan Jiří z Háje
 
 
 
 
 
 
 
Brigita z Háje
asi 1504–1542
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Markéta ze Žampachu
 
 
 
 
 
 
 
Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic
1564–1621
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Heřman Janovský z Janovic
1447–1536
 
 
 
 
 
 
 
Jindřich Janovský z Janovic
asi 1491 – po 1556
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Markéta Magdalena Chřinovská z Chřinova
1462 – ?
 
 
 
 
 
 
 
Marie Anna Janovská z Janovic
asi 1540–1587
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Zikmund Vaněcký z Jemničky
 
 
 
 
 
 
 
Eva Vaněcká z Jemničky
1514 – ?
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Markéta Ogislavická z Odolína
 
 
 
 
 
 

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. BĚLOHLÁVEK, Miloslav, a kol. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Svazek IV. Západní Čechy. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1985. 528 s. S. 142. Dále jen Hrady, zámky a tvrze IV.. 
  2. Biografický slovník: Harant z Polžic a Bezdružic, Kryštof, 1564–1621 [online]. Historický ústav AV ČR [cit. 2021-08-09]. Dostupné online. 
  3. a b c d e f g BŮŽEK, Václav. Rytíři renesančních Čech. Praha: Akropolis, 1995. 160 s. ISBN 80-85770-28-8. S. 97. Dále jen Rytíři renesančních Čech. 
  4. a b JUŘÍK, Pavel. Czerninové. Nezahyneš ani ohněm, ani mečem. Praha: Euromedia Group a. s., 2021. 160 s. ISBN 978-80-242-7274-0. S. 33. Dále jen Czerninové. 
  5. Christian Gottlieb Jöcher: Allgemeines Gelehrten-Lexicon, 2. svazek 1787, řádek 1794–1795.
  6. HAJNÁ, Milena. Dvě diplomatické mise Heřmana Černína z Chudenic a turecký stan. In: PAVELEC, Petr; GAŽI, Martin; HAJNÁ, Milena. Ve znamení Merkura. Šlechta českých zemí v evropské diplomacii. České Budějovice: Národní památkový ústav, územní památková správa v Českých Budějovicích, 2020. ISBN 978-80-87890-31-8. S. 256–281, zde 256.
  7. a b c d e f g h i j k l m Rytíři renesančních Čech, s. 99
  8. a b c d e f ŠIMEK, Tomáš, a kol. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Svazek VI. Východní Čechy. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1989. 726 s. S. 365. 
  9. KOLDINSKÁ, Marie. Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic: cesta intelektuála k popravišti. Praha: Paseka, 2004. ISBN 80-7185-537-5. S. 323–327. 
  10. a b c d e AUBRECHT, Richard. Valka.cz - Kryštof Harant z Polžic, Bezdružic a na Pecce a jeho doba [online]. Valka.cz [cit. 2010-05-09]. Dostupné online. 
  11. PETRÁŇ, Josef. Staroměstská exekuce. 4. vyd. Praha: Rodiče, 2004. 320 s. ISBN 80-86695-44-1. S. 86. Dále jen Staroměstská exekuce. 
  12. KALISTA, Zdeněk. České baroko. Praha: Evropský literární klub, 1941. S. 334. 
  13. Staroměstská exekuce, s. 89
  14. ŠIMEK, Robert. E15 [online]. 2007-12-16 [cit. 2015-08-29]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-06-24. 
  15. MAŤA, Petr. Svět české aristokracie (1500–1700). Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2004. 1062 s. ISBN 80-7106-312-6. S. 290. 
  16. Hrady, zámky a tvrze IV., s. 143
  17. a b TISCHER, František. Heřman hrabě Černín z Chudenic: Obraz ze života a činnosti jeho. 1903. vyd. [s.l.]: [s.n.] 314 s. S. 61, 70–71. 
  18. Rytíři renesančních Čech, s. 101
  19. Staroměstská exekuce, s. 12
  20. KORDAČ, T. Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic : vývod předků [online]. Cesty po hradech a zříceninách [cit. 2021-08-08]. Dostupné online. 

LiteraturaEditovat

  • FORST, Vladimír, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 2/I. H-J. Praha: Academia, 1993. 589 s. ISBN 80-200-0468-8. 
  • KOLDINSKÁ, Marie. Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic : cesta intelektuála k popravišti. 1. vyd. Praha ; Litomyšl: Paseka, 2004. 573 s. ISBN 80-7185-537-5. 
  • NEJEDLÝ, Zdeněk. Krištof Harant z Polžic :1621–1921. Praha: Melantrich, 1921. 31 s. 
  • Osobnosti – Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 203. 
  • PETRÁŇ, Josef. Staroměstská exekuce. 4. vyd. Praha: Rodiče, 2004. 320 s. ISBN 80-86695-44-1. 
  • RACEK, Jan. Kryštof Harant z Polžic a jeho doba I-III. 1. vyd. Brno: Universita J.E. Purkyně, 1970-1973. 241 + 222 + 247 s. 
  • HARANT Z POLŽIC A BEZDRUŽIC, Kryštof. Cesta z Království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a Sv. Kateřiny v Pusté Arábii. Praha: František Řivnáč, 1854. Dostupné online. 

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat