Království Jugoslávie

historický státní útvar
(přesměrováno z Království SHS)

Království Jugoslávie[2] (Краљевина Југославија, Kraljevina Jugoslavija) byla země v jihovýchodní a střední Evropě, která existovala od roku 1918 do roku 1941. V letech 1918 až 1929 se oficiálně nazývala Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (tehdejší srbochorvatštinou Kraljevina Srba, Hrvata i Slovenaca (cyrilicí) Краљевина Срба, Хрвата и Словенаца, slovinsky Kraljevina Srbov, Hrvatov in Slovencev(, zkracované na Království SHS, ale termín „Jugoslávie“ (dosl. 'Země jižních Slovanů' ) byl jeho hovorový název kvůli jejímu původu.[3] Oficiální název státu byl změněn na „Království Jugoslávie“ králem Alexandrem I. 3. října 1929.[3]

Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (do 1929)
Království Jugoslávie (od 1929)

Kraljevina Srba, Hrvata i Slovenaca
Краљевина Срба, Хрвата и Словенаца
Kraljevina Jugoslavija
Краљевина Југославија
19181941 (1945)
Vlajka státu
vlajka
Státní znak
znak
Hymna Himna Kraljevine Jugoslavije
Химна Краљевине Југославије
(Národní hymna Království Jugoslávie)
Motto Jedan narod, jedan kralj, jedna država
Geografie
Mapa
Království Jugoslávie v roce 1930
Rozloha
247 542 km² (1918)
Nejdelší řeka
Obyvatelstvo
Počet obyvatel
12 545 000[1] (1921)
Státní útvar
Vznik
1. prosinec 1918 – spojení Srbska a Státu SHS
Zánik
17. duben 1945 – úředně, de facto 1941
Státní útvary a území
Předcházející
Srbské království Srbské království
Stát Slovinců, Chorvatů a Srbů Stát Slovinců, Chorvatů a Srbů
Maďarské království Maďarské království
Fiume Fiume
Bulharské carství Bulharské carství
Následující
německá okupace Srbska německá okupace Srbska
Nezávislý stát Černá Hora Nezávislý stát Černá Hora
Nezávislý stát Chorvatsko Nezávislý stát Chorvatsko
Italské království Italské království
Bulharské carství Bulharské carství
Maďarské království Maďarské království
Albánské království Albánské království
nacistické Německo nacistické Německo
jugoslávská exilová vláda jugoslávská exilová vláda

Předběžné království vzniklo v roce 1918 spojením prozatímního státu Slovinců, Chorvatů a Srbů (samotného vzniklého z území bývalého Rakouska-Uherska, zahrnujícího dnešní Bosnu a Hercegovinu a většinu dnešního Chorvatska a Slovinska) a Banátu, Bačky a Baranje (která byla součástí Uherského království v rámci Rakousko-Uherska) s dříve nezávislým Srbským královstvím. Ve stejném roce také Království Černé Hory vyhlásilo sjednocení se Srbskem, zatímco regiony Kosovo a Vardarská Makedonie se před sjednocením staly součástí Srbska.[4]

Státu vládla srbská dynastie Karađorđevićů, která dříve vládla Srbskému království za Petra I. od roku 1903 (po květnovém převratu). Petr I. se stal prvním králem Jugoslávie až do své smrti v roce 1921. Na jeho místo nastoupil jeho syn Alexandr I., který byl regentem za svého otce. Byl známý jako „Alexander Sjednotitel“ a v roce 1929 přejmenoval království na „Jugoslávii“. Byl zavražděn v Marseille Vladem Černozemskim, členem Vnitřní makedonské revoluční organizace (IMRO), během své návštěvy Francie v roce 1934. Korunu předal 11letému synovi Petrovi. Alexandrův bratranec Pavel Karađorđević vládl jako princ-regent až do roku 1941, kdy Petr II. dosáhl plnoletosti.[5] Královská rodina odletěla do Londýna ve stejném roce, než byla země napadena mocnostmi Osy.

V dubnu 1941 byla země obsazena a rozdělena mocnostmi Osy. V Londýně byla ustavena královská exilová vláda, uznaná Spojeným královstvím a později i všemi spojenci. V roce 1944, po nátlaku britského premiéra Winstona Churchilla, král uznal vládu Demokratické federální Jugoslávie za legitimní vládu. Ta byla založena 2. listopadu po podpisu smlouvy z Visu Ivanem Šubašićem (jménem království) a Josipem Brozem Titem (jménem jugoslávských partyzánů).[6]

Historie editovat

Vznik editovat

Po rozpadu Rakouska-Uherska vznikl v jeho jižní části, v oblasti obývané Jihoslovany, Stát Slovinců, Chorvatů a Srbů (Stát SHS, srbochorvatsky (Država Slovenaca, Hrvata i Srba, slovinsky Država Slovencev, Hrvatov in Srbov), který vyhlásila 29. října 1918 Národní rada Slovinců, Chorvatů a Srbů se sídlem v Záhřebu. Tento stát se rozkládal na územích Kraňska, části Štýrska, Chorvatska, Slavonie, Dalmácie a Bosny a Hercegoviny. Části VojvodinyBačka, BanátBaranja – se však 24. listopadu 1918 připojily k Srbsku. 26. listopadu 1918 se poté na základě usnesení Podgorické skupštiny sloučila se Srbskem (k němuž již dříve patřila i oblast Kosova a Severní Makedonie), i předtím samostatná Černá Hora. 1. prosince 1918 pak došlo ke sjednocení Státu SHS se Srbským královstvím a vyhlášení Království Srbů, Chorvatů a Slovinců jako společného státu všech Jihoslovanů; hlavním městem nového státu se stal Bělehrad.

Tomuto vývoji předcházelo podepsání několika dohod mezi představiteli rakousko-uherských Jihoslovanů (v emigraci sdružených kolem Jihoslovanského výboru a v Chorvatsku kolem Národní rady) a Srbského království, z nichž nejdůležitější byla Korfská deklarace z 20. července 1917 a Ženevská dohoda z 6.– 9. listopadu 1918. Ještě v květnu 1917 jihoslovanští poslanci vídeňské Říšské rady navrhovali v Májové deklaraci vytvoření společného státu Slovinců, Chorvatů a Srbů pod vládou habsbursko-lotrinské dynastie.

Sjednocení jihoslovanských národů do jednoho státu se na první pohled může zdát jako logické vyústění jejich dlouhodobých snah o kulturní a politickou nezávislost, ale z druhé strany k němu došlo jen spíše díky souhře událostí na mezinárodní a jihoslovanské politické scéně: rozpoutání první světové války, vstupu USA do války, rozpadu Rakousko-Uherska a konečnému vítězství Srbska a zejména snaze Itálie o anexi Slovinska a chorvatského přímoří. Společný stát byl tedy „sňatkem z rozumu“, který byl volbou menšího zla před větším. Jednotlivé národy a národnosti se nacházely na zcela odlišných stupních vývoje, a to jak v oblasti kulturní, tak hospodářské a společenské. Zatímco sever, který byl do roku 1918 součástí Rakouska-Uherska, byl hospodářsky vyspělejší, jih byl vzhledem ke svému dlouhodobému vývoji zaostalý.[7] Dalším problémem společného státu byla existence tří kulturně-civilizačních okruhů – západního, východního a orientálního, potažmo tří náboženství – katolickéhopravoslavného křesťanství a sunnitského islámu.

Ve Vidovdanské ústavě byl potvrzen centralistický charakter státu. Původní jednotky, které existovaly během Rakousko-Uherska apod. byly zrušeny a považovány za nebezpečný zdroj možného separatismu, pokud by byly obnoveny. Každá z oblastí byla organizována tak, aby měla nejméně 800 000 obyvatel a aby mohla být ekonomicky funkční; i přesto však nedošlo k tomu, co bylo zavedeno v roce 1929, tedy k spojení zcela nesourodých území do velkých celků. Všech 33 oblastí víceméně respektovalo historické hranice (jednu oblast tvořila například Černá Hora, šest Bosna a Hercegovina, či tři nejjižnější pak území budoucí svazové republiky Makedonie.[8] Proti takovému uspořádání však byla řada např. chorvatských politiků.

20. a 30. léta editovat

 
Král Petr I.
 
Království SHS roku 1919

Prvním panovníkem Království SHS se stal srbský král Petr I. Karadjordjević[9] (18441921), který vládl až do své smrti v roce 1921. Na sklonku jeho vlády roku 1920 došlo k podpisu obranné smlouvy s Československem, která byla o rok později rozšířena o Rumunsko a dostala název Malá dohoda.[10] Jejím cílem bylo zamezit revizionistickým snahám Maďarska, Bulharska a Itálie po první světové válce. Nástupcem Petra I. se stal druhý nejstarší syn Alexandr, po korunovaci nazývaný jako Alexandr I. Karađorđević (18831934).

Značné regionální odlišnosti jednotlivých oblastí v království vyvolávaly nestabilní situaci, která vyústila na počátku 20. let v rozsáhlé zmatky ve státní správě a politice (časté střídání vlád) a několik protestních akcí v Lublani, Záhřebu, Podgorici i Bělehradě. Panovaly obavy z komunistického převratu, či intervence ze zahraničí. Neutěšená situace vyvrcholila v létě 1928, kdy došlo v parlamentu k zastřelení dvou chorvatských poslanců. Následně v lednu 1929 se za pomoci vojenských kruhů král Alexandr I. chopil moci a nastolil diktaturu. Okamžitě zakázal všechny politické strany založené na národnostním, náboženském nebo teritoriálním základě. V té době také začala nekompromisní perzekuce členů Komunistické strany Jugoslávie. V roce 1929 se název země změnil na Království Jugoslávie a změny postihly i správní členění státu. Původní oblasti byly nahrazeny devíti bánovinami, popírajícími historické hranice jednotlivých oblastí. V šesti z nich mělo většinu srbské obyvatelstvo, ve dvou chorvatské a v jedné slovinské.

V zahraniční politice 30. let se sice Jugoslávie orientovala především (stejně jako například Československo) na FranciiMalou Dohodu (ČSR také Jugoslávii prodávala vojenskou techniku a odebírala odtamtud suroviny), postupem času, hlavně se sílením Německa bylo jasné, že bude nezbytná změna kurzu, chce-li společný jihoslovanský stát, obklopený samými nepřáteli (Itálie, Maďarsko, Bulharsko, Albánie), přežít. Během vlády Milana Stojadinoviće se navíc rozvinul s Německem i zahraniční obchod, což bylo zapříčiněno také i izolací Itálie kvůli válce v Habeši. V rámci Malé Dohody začal Bělehrad zastávat stále rezervovanější postoj, na rozdíl od Rumunska a Československa, které zhoršování vztahů mezi Berlínem a Paříží děsilo a kteří se obávali další německé expanze. Jugoslávská strana odmítala návrhy na posílení paktu.

Třicátá léta 20. století byla svědkem růstu nacionalistických ambicí jednotlivých národů Jugoslávie, které vyústily v úspěšný atentát na Alexandra I. v Marseille, spáchaný probulharským Makedoncem Veličkem Kerinem. Novým králem se stal nezletilý Petr II. Karađorđević (1923–1970), kterému v roce 1934 bylo pouhých jedenáct let. Do nabytí plnoletosti měl být zastupován svým strýcem Pavlem Karađorđevićem, avšak politická situace v Evropě to neumožnila.

Druhá světová válka a zánik království editovat

Ihned po napadení Polska Německem v září 1939 se silně zradikalizovaly chorvatsko-srbské vztahy, které vyústily v podepsání dohody Maček–Cvetković. Došlo k vytvoření Chorvatské bánoviny, oblasti pod samosprávou chorvatských orgánů, která zahrnovala i značnou část Bosny a Hercegoviny. Ohrožení ze strany mocností Osy vedlo tehdejšího regenta prince Pavla k podpisu paktu o spolupráci s Osou 25. března 1941. Jeho rozhodnutí však vedlo k masovým demonstracím, převratu a uchopení moci tehdy sedmnáctiletým králem Petrem II. Krátce na to (6. dubna) vtrhla vojska Osy do Jugoslávie a obsadila ji. Během několika dní se podařilo okupačním silám obsadit všechna hlavní města v zemi. Nákladně budované vojsko království se ukázalo jako zcela neschopná síla.

Dne 17. dubna 1941 se Jugoslávie rozpadla na několik celků. Chorvatští ustašovci v čele s Antem Pavelićem vytvořili na území dnešního Chorvatska a Bosny a Hercegoviny Nezávislý stát Chorvatsko (NDH; Nezavisna država Hrvatska). Slovinsko bylo rozděleno na tři části, o největší dvě se podělilo Německo, Itálie, Maďarsku připadla malá oblast Prekmurje na severovýchodě Slovinska.

Srbsko bylo obsazeno několika státy: Vojvodina (severní část Srbska) byla rozdělena mezi Maďarsko (severozápadní část – Bačka), Nezávislý stát Chorvatsko (jihozápadní část – Srem) a Německo (východní část Vojvodiny – Banát). Území dnešního Kosova, spolu se západní částí dnešní Severní Makedonie a částí Černé Hory bylo připojeno k Velké Albánii – loutkovému státu pod kontrolou Itálie, zbytek Makedonie a část východního Srbska zabralo Bulharsko. Ve zbytku Srbska byla k moci dosazena proněmecká fašistická vláda vedená generálem Milanem Nedićem. V Černé Hoře byl k moci dosazen proitalský kníže, italské snahy na návrat dynastie Petrovićů-Njegošů, která zde vládla před rokem 1918, ztroskotaly.

Okupační síly se pokoušely zajistit si válečnou výrobu v obsazených zemích. Budovaly proto nové továrny a upravovaly staré. Většina obyvatel však tehdy ještě pracovala v zemědělství, byl jim ale zabavován dobytek. Hospodářství, které bylo slabé již před válkou, dostalo další zásah. Infrastrukturu začaly velmi brzy napadat protiokupační ozbrojené síly.[11]

Petr II. uprchl do Londýna, odpor na jugoslávském území však dále vedl komunistický vůdce Josip Broz Tito, který 29. listopadu 1943 na 2. zasedání AVNOJ vyhlásil Demokratickou federativní Jugoslávii. Vedle toho proti Němcům také bojovaly skupiny četniků, ozbrojených srbských vzbouřenců. Ti měli zpočátku velké sympatie západních zemí, avšak poté, co Titovi partyzáni slavili úspěch a četnické síly se pokoušely vyjednat s Němci alespoň příměří, podpořila Evropa v čele s Británií hlavně Tita. Západní spojenci se sice snažili o sloučení vedení domácího i zahraničního odboje a obnovení království, exilová vláda se však propadala do stále závažnějších problémů a 29. listopadu 1945 byla vyhlášena Federativní lidová republika Jugoslávie.

Obyvatelstvo editovat

Etnické skupiny editovat

Etnické složení Království Jugoslávie, 1918[12]
Skupina Počet Procent
Srbové (včetně Černohorců) 4 665 851 38,83%
Chorvati 2 856 551 23,77%
Slovinci 1 024 761 8,53%
Bosenští muslimové (Bosňáci) 727 650 6,05%
Makedonci[13] nebo Bulhaři[12] 585 558 4,87%
Ostatní Slované 174 466 1,45%
Němci 513 472 4,27%
Maďaři 472 409 3,93%
Albánci 441 740 3,68%
Rumuni, Valaši a Arumuni 229 398 1,91%
Turci 168 404 1,40%
Židé 64 159 0,53%
Italové 12 825 0,11%
Ostatní 80 079 0,67%
Celkem 12 017 323 100,00%
1 Zdroje: BANAC, Ivo. The National Question in Yugoslavia. Origins, History, Politics. 2nd printing. vyd. Ithaca, NY: Cornell University Press, 1992. Dostupné online. ISBN 9780801494932. S. 58. (anglicky) 
(The table represents a reconstruction of Yugoslavia's ethnic structure immediately after the establishment of the kingdom in 1918.)

Do roku 1929 byli Srbové, Chorvati a Slovinci ústavními národy, než se sloučili do jedné „jugoslávské“ národnosti.

Jazyky editovat

Následující data, seskupená podle prvního jazyka, pocházejí ze sčítání lidu v roce 1921:

Podle jazyka tvořili Jugoslávci (společně Srbové, Chorvati, Slovinci a Muslimové podle národnosti) 82,87% populace země.

Náboženské skupiny editovat

Předsedové vlád editovat

Království SHS editovat

Království Jugoslávie editovat

Exilová vláda v době druhé světové války editovat

Odkazy editovat

Reference editovat

  1. MARSENIĆ, Dragutin. Ekonomika Jugoslavije. Bělehrad: Ekonomika, 1990. 509 s. ISBN 86-7113-046-0. Kapitola Ljudski i materijalni uslovi privrednog razvoja Jugoslavije, s. 55. (srbochorvatština) 
  2. KAMUSELLA, Tomasz. The politics of language and nationalism in modern Central Europe. [s.l.]: Palgrave Macmillan, 2009. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 18 May 2016. ISBN 978-0230550704. S. 228, 297. (anglicky) 
  3. a b "Kraljevina Jugoslavija! Novi naziv naše države. No, mi smo itak med seboj vedno dejali Jugoslavija, četudi je bilo na vseh uradnih listih Kraljevina Srbov, Hrvatov in Slovencev. In tudi drugi narodi, kakor Nemci in Francozi, so pisali že prej v svojih listih mnogo o Jugoslaviji. 3. oktobra, ko je kralj Aleksander podpisal "Zakon o nazivu in razdelitvi kraljevine na upravna območja", pa je bil naslov kraljevine Srbov, Hrvatov in Slovencev za vedno izbrisan." (Naš rod ("Our Generation", a monthly Slovene language periodical), Ljubljana 1929/30, št. 1, str. 22, letnik I.)
  4. Yugoslavia from a Historical Perspective [online]. YU Historija [cit. 2020-12-07]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 31 March 2022. (anglicky) 
  5. J. B. Hoptner. Yugoslavia in Crisis 1934–1941 [online]. Columbia University Press, 1963. Dostupné online. (anglicky) 
  6. Walter R. Roberts. Tito, Mihailović, and the Allies, 1941–1945. [s.l.]: Rutgers University Press, 1973. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 11 December 2021. ISBN 978-0813507408. S. 288. (anglicky) 
  7. MARSENIĆ, Dragutin. Ekonomika Jugoslavije. Bělehrad: Ekonomika, 1990. 509 s. ISBN 86-7113-046-0. Kapitola Regionalni razvoj i posebno razvoj nedovoljno razvijenih republika i pokrajine Kosovo, s. 310. (srbochorvatština) 
  8. MATKOVIĆ, Hrvoje. Povijest Jugoslavije. Záhřeb: PIP Pavičić, 2003. 444 s. ISBN 953-6308-46-0. Kapitola Obilježja Vidovdanskog ustava, s. 96. (chorvatština) 
  9. Weithmann, Michael W., Balkán: 2000 let mezi Východem a Západem, Praha, Vyšehrad, 1996, str. 201 a 204
  10. PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. Praha: Nakladatelství BRÁNA, 2012. 720 s. ISBN 978-80-7243-597-5. S. 139–146. 
  11. Článek na stránkách photius.com (anglicky)
  12. a b Banac, Ivo. The National Question in Yugoslavia: Origins, History, Politics. Cornell University Press, 1988. pp. 49–53, 58. ISBN 9780801494932
  13. Per Banac himself, the Macedonians were "Bulgarians in the common struggle against Serbian and Greek hegemonism, but within the Bulgarian national project, they were increasingly becoming separate regional community." The National Question in Yugoslavia: Origins, History, Politics. Cornell University Press, 1988. p. 327. ISBN 9780801494932
  14. a b Group of Authors (1997). Istorijski atlas (1st ed.). Zavod za udžbenike i nastavna sredstva & Geokarta, Belgrade. p. 91. ISBN 86-17-05594-4.
  15. "Краљевина Југославија дефинитивни резултати пописа становништва од 21 јануара 1921 год.", Сарајево, Државна Штампарија, 1932, page 3

Literatura editovat

  • SOVILJ, Milan. Československo-jugoslávské vztahy v letech 1939-1941. Od zániku Československé republiky do okupace Království Jugoslávie. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2016. ISBN 978-80-7308-686-2

Související články editovat

Externí odkazy editovat