Konverze (náboženství)

(přesměrováno z Konvertita)
Muslimové, jež konvertovali ke křesťanství

Náboženská konverze (z lat. conversio, obrácení) je označení pro proces, kdy člověk přijal novou náboženskou identitu nebo změnil dosavadní vyznávané náboženství. Opačným procesem – odstoupením od víry – je apostáze.

Náboženská konverze představuje často významný přelom v životě člověka a v některých případech může jeho život zcela změnit, ať už pro rozdílný přístup k životu předchozího a nového světonázoru, nebo praktické důsledky, které konverze může mít. Konverze je ve společnosti většinou iniciována shora.[1]

V důsledku konverze může dojít k zpřetrhání a nahrazení dosavadních společenských a rodinných vazeb konvertity – někdy prostě rodina odmítá tuto změnu akceptovat a rozejde se s konvertitou ve zlém, někdy jde o důsledek toho, že některé náboženské společnosti svým členům zakazují stýkat se s odpadlíky. Stranění (tzv. shunning) bývá považováno za jeden z typických znaků sekt. Je ale praktikováno mezi jinými i v ustálených náboženstvích křesťanstva, judaismu a islámu. Například, v mnoha islámských zemích je konverze trestným činem a podle přísnějšího výkladu islámského práva je trestána smrtí.[2]

Typy konverzeEditovat

Podle psychologa a religionisty Lewise R. Ramba[3] lze rozlišovat 5 druhů konverze. Základním kritériem přitom je to,do jaké míry musí dojít ke kulturní a společenské změně, aby byl jedinec považován za konvertitu:

Apostáze (apostasy) je akt zavržení náboženské tradice nebo její víry jedincem, který se s ní dříve identifikoval. Laicky lze popsat jako "odpadnutí od víry". Bývá považována za opak konverze.

Intenzifikace (intensification) je znovuoživení víry, k níž měl jedinec dříve sympatie. Dochází k ní v případech, kdy řadoví členové náboženského společenství postaví svoji oddanost víře do středu svého života anebo když se prohloubí jejich začlenění do náboženského společenství prostřednictvím nějaké hluboké náboženské zkušenosti, např. sňatek, narození dítěte, umírání.

Afiliace (affiliation) je pohyb jedince či skupiny od minimálního náboženského závazku směrem k jeho maximalizaci prostřednictvím instituce či náboženské skupiny. Afiliace představuje kontroverzní pojem, neboť využívají manipulativních strategií, s nimiž bývají spojována zejména nová náboženská hnutí (Hare Krishna) či křesťanští fundamentalisté.

Institucionální přechod (institutional transition) je proces, při němž jedinec či skupina změní v rámci jedné tradice výchozí komunitu za jinou. Jedná se např. o konverzi od baptistů k presbyteriánům (obojí se odehrává v rámci jedné tradice: protestantismu). Tento proces bývá také označován jako změna denominace (denominational switching), a může k němu docházet i z pragmatických důvodů (např. geografická vzdálenost).

Změna tradice (tradition transition) je proces, při němž jedinec či skupina změní výchozí komunitu za jinou, a to napříč tradicemi. Jedná se o fenomén, který se historicky objevoval i v masovém měřítku (např. christianizace při kolonizaci Ameriky Evropany). Příkladem změny tradice je konverze od křesťanství k islámu.

Konverze v judaismuEditovat

V židovství je archetypem konvertity Abram (Abrahám), který společně s ženou Sárou opustil svůj dosavadní svět, přestoupil na víru v pravého Boha a následoval jej k službě a budoucímu zaslíbení. Akt konverze se nazývá gijur. Za iniciační rituál, kdy se člověk stává členem židovské obce, je považována obřízka.

Židovská konverze je historicky až poexilní fenomén. Zrodil se v perském období a rozvíjel se zejména v kosmopolitním a kulturně rozmanitém helenistickém prostředí. Až do moderní doby ovšem nebyl zásadním tématem.

Konverze v křesťanstvíEditovat

V křesťanství jsou obvykle rozlišovány dva fenomény: konverze nevěřícího ke křesťanství (tento člověk se oficiálně stane členem náboženské obce po absolvování iniciačního rituálu křtu, některé křesťanské proudy považují za moment obrácení vyznání víry) a konverze od jednoho vyznání k jinému (opakovat křest obvykle není nutné).

Součástí konverze ke křesťanství je obvykle pokání za své dosavadní hříchy, přijetí Ježíše Krista za svého Pána a Spasitele, a závazek následování evangelia. Konverzi obvykle předchází určitý časový úsek, který konvertita věnuje studiu křesťanského učení (délka této periody je velmi individuální a může trvat řádově měsíce i roky). Iniciační rituály se napříč křesťanskými denominacemi liší. Nejčastější praxí je křest, který ovšem neuznávají všechna společenství. Většina hlavních křesťanských proudů uznává křest za univerzálně platný (katolíci, kalvinisté, lutheráni, pravoslavní atp.), pokud je při křtu vodou dodrženo trojiční dogma, některé církve považují za dostatečné pouhé přiznání se ke Kristu jako ke svému Pánu za dostačující akt konverze. Rozdíly mezi křesťanskými denominacemi v pojetí křtu mohou vést až k diskriminaci některých společenství anebo považování jejich praxe za herezi. Týká se to především netrojičních náboženských hnutí, jejichž přístup ke konverzi hlavní křesťanské proudy odmítají. Tento fakt vede k zesílení izolace a uzavřenosti dotyčných hnutí, která tak považují pouze vlastní pojetí konverze za platné a odmítají postupy tradičních církví. Před křtem (konverzí) zpravidla musejí konvertité (někdy též nazývaní katechumeni) absolvovat přípravný kurz, kde získají základy znalosti Bible, křesťanské (církevní) teologie a rituálů.

KatolictvíEditovat

Římští katolíci uznávají všechny způsoby křtu vodou: ponoření, polití i pokropení, pokud je dodrženo dogma o Trojici.[4] Konvertité z tradičních křesťanských proudů (protestanti či pravoslavní) nemusejí absolvovat křest znovu, ale pouze vyznají svoji víru při mši. Po konverzi (a biřmování) mohou přistupovat k eucharistii.

Ve východních církvích je běžnou praxí pouhé vyznání víry, poté se již konvertita podílí na eucharistii.

ProtestantismusEditovat

Lutheráni chápou konverzi nebo obnovení víry jako akt Boží milosti a moci, která člověka-hříšníka vytrhla z moci hříchu, a jen skrze kterou je schopen přijmout dary, které mu skrze vykoupení daroval Ježíš Kristus. Zatímco evangelíci nepožadují po dříve pokřtěných konvertitech, přicházejících z jiných církví, obnovu křtu, některé jiné denominace takové křty neuznávají a požadují jeho opakování (např. mormoni nebo Svědkové Jehovovi). Evangelikálové naopak nepovažují křest vodou za nutný, křesťanem se člověk stává v okamžiku, kdy vyzná Ježíše za svého Pána. Některé evangelikální církve jako baptisté uznávají za platný pouze křest úplným ponořením. V některých protestantských církvích (např. evangelíci) existuje rituál konfirmace, teda přiznání se ke křtu, resp. jeho obnovení. V některých sborech je věřící teprve až po konfirmaci považován za plnoprávného člena církve, který může přijímat chléb a víno při Večeři Páně. Souvisí to s faktem, že většina členů je pokřtěna již v raném věku, a konfirmace tak symbolizuje vstup do dospělosti a vědomé nastoupení cesty víry.[5]

PravoslavíEditovat

V rámci pravoslaví se vyskytují různé pohledy na to, jak přijímat konvertity z jiných křesťanských církví. Někteří pravoslavní kněží považují za platný pouze křest provedený trojím ponořením do vody, většinou se však křest považuje za univerzálně platný, pokud bylo dodrženo trojiční dogma.

Konverze v islámuEditovat

Podle muslimské věrouky se automaticky každý člověk rodí jako muslim, přesněji řečeno jako přináležící k "přirozenému náboženství" (tzv. fitra),[6] svoji víru ovšem vědomě přijme až v pozdějším věku. Formálně se člověk stává muslimem odříkáním tzv. šahády, neboli vyznáním víry. Tímto aktem (iniciačním rituálem) se člověk stává součástí muslimské komunity a vyznavačem, tzv. šahídem. Součástí konverze k islámu je přihlášení se k principu Boží jedinosti (tawhíd) a uznání Mohameda za proroka.[6]

Kromě toho je islám spolu s křesťanstvím a judaismem považován za misijní náboženství. Muslimská misie se nazývá dacawa a je zmiňována přímo v Koránu: "Vyzývej k cestě Pána svého moudrostí i kázáním krásným a veď s nimi spor slovy nejlepšími!“ (Korán 2: 256)[7].

Konverze ve východním náboženstvíEditovat

BuddhismusEditovat

Osoby nově přistupující k buddhismu tradičně přijímají útočiště (vyjadřují víru ve Tři klenotyBuddha, Dharma a Sangha) před mnichem, jeptiškou nebo podobným zástupcem, často sanghou, komunitou praktikujících, nebo také v rituální účasti.

V dějinách buddhismu byly konverze celých zemí a regionů k buddhismu časté, protože se buddhismus šířil po celé Asii. Například v 11. století v Pugamském království král Anoratha obrátil celou svou zemi na thérevádový buddhismus. Na konci 12. století Džajavarman VII. připravil půdu pro přeměnu Khmerů na thérevádový buddhismus. K masovým konverzím celých oblastí a komunit k buddhismu dochází i v moderní době, například v indickém buddhistickém hnutí nedotknutelných.[zdroj?]

U některých buddhistických hnutí se mohou vyskytnout výjimky z povzbudivé konverze. V tibetském buddhismu, například dalajlama odrazuje od aktivní pokusy získávat konvertity.[zdroj?]

Náboženská konverze v sociologiiEditovat

V sociologii představuje problematika náboženské konverze významný fenomén. Věnuje se mu zejména sociologie náboženství. Ta rozlišuje několik druhů konverze podle toho, jakou roli v něm hrála vlastní vůle konvertity (anebo naopak vnější - donucovací vlivy). Historicky bylo dlouhodobě pohlíženo na proces náboženské konverze jako na psychopatologický jev. Tento trend byl rozšířen zejména v 60. letech 20. století.

Sociologicky lze náboženskou konverzi definovat různými způsoby. V rámci křesťanství a judaismu ji lze definovat např. jako "radikální rozhodnutí pro odmítnutí zla a snaha skrze víru navázat kontakt s Bohem."[3] Jiní (např. A. D. Nock) rozlišují mezi židovskou/křesťanskou konverzí a konverzí starověkého pohanství, přičemž v prvním případě se jedná o konverzi radikální, kompletní a volní, zatímco v případě druhém jde spíše o přilnutí k určitému způsobu života.

Holistický model L. R. RambaEditovat

Náboženská konverze ovšem představuje tak komplexní problém, že je obtížné ji definovat. Lewis W. Rambo proto nabízí tzv. holistický model, v němž se snaží různé aspekty související s konverzí zohlednit. Rambo se domnívá, že aby bylo možné procesu konverze plně porozumět, je třeba věnovat se hlediskům antropologickým, sociologickým, psychologickým a religionistickým, a to s přihlédnutím k pohledům dalších oborů (biologie, ekonomie, politologie atd.). Rambo tak vyčleňuje 4 základní komponenty konverze: kulturní, sociální, personální a náboženský. Každý z těchto komponentů přitom hraje při konverzi jinak závažnou roli.

Kulturní komponentEditovat

Týká se symbolů, rituálů, mýtů a dalších kulturně podmíněných významů, které se podílejí na intelektuálním, morálním a spirituálním ladění jedince. Důležitá je také role jazyka, v němž je kultura zásadním způsobem ukotvena, a skrze který jsou kulturní hodnoty sdíleny. Důležité je sledovat také to, jaký dopad má v kultuře náboženská konverze, jaká symbolika je s ní spojena, jakým způsobem je v kultuře prováděna a jaký je stav vývoje nových náboženských směrů v dané kultuře.

Sociální komponentEditovat

Týká se toho, v jaké společenské situaci ke konverzi došlo, vztahů potenciálních konvertitů či charakteristiky náboženských skupin, k nimž jedinec konvertuje.

Psychologický komponentEditovat

Týká se změn jedincova myšlení, pocitů či jednání. Zabývá se tím, jaké psychologické stavy či emoce konverzi předcházejí (např. beznaděj, konflikt, provinilost atp.).

Náboženský komponentEditovat

Týká se jedincova náboženského naladění a jeho vztahu ke spiritualitě.

Příčiny náboženské konverzeEditovat

V sociologii náboženství se rozlišuje několik různých faktorů ovlivňujících (nebo přímo způsobujících) náboženskou konverzi. Hlavními faktory jsou zejména:

a) Psychofyziologická odpověď na stres a nátlak

Konverze je výsledkem vědomého nátlaku jedné osoby či společenství, jemuž konvertita není již schopen dále vzdorovat (vyskytuje se např. v nových náboženských hnutích).

b) Individuální předpoklady osobnosti konvertity

Psychologický profil konvertity a jeho individuální pohled na víru.

c) Situační faktory a jiné společenské vlivy

Konverze je zásadně ovlivněna společenským kontextem, v němž se konvertita nachází (např. rodinná tradice, okruh přátel apod.).

Ze sociologického hlediska se na konverzi pohlíží buď jako na dlouhodobý, kontinuální proces pozvolné změny, anebo jako na radikální, náhlou změnu pohledu na svět a náboženské otázky.[8]

Motivace pro konverziEditovat

John Lofland a Norman Skonovd vymezili 6 základních rozdílných motivací jedince ke konverzi. Jejich přístup přitom kombinuje konvertitovu subjektivní zkušenost s vědeckým, objektivním pohledem na věc. Jejich šest typů motivace je intelektuální (intellectual), mystická (mystical), experimentální (experimental), afektivní (affectional), revivalistická (revivalist) a vnucená (coercive).[3]

1) Intelektuální motivace spočívá v tom, že jedinec hledá své náboženské a spirituální ukotvení skrze knihy, televizi, přednášky a další média, která zahrnují určitou míru sociální interakce. Tento typ motivace je silně navázán na studium, získávání informací a racionalitu. Předpokládá u jedince jeho vlastní iniciativu ke hledání různých řešení a alternativ. K momentu uvěření obvykle dochází před tím, než se jedinec aktivně zapojí do náboženských rituálů a společenství.

2) Mystická motivace je někdy považována za prototyp náboženské konverze - je případem např. i Pavla z Tarsu. Mystická konverze se zpravidla odehraje jako náhlý a emocionálně silný prožitek "prohlédnutí", které mohou doprovázet paranormální zkušenosti jako vidění, hlasy atd.

3) Experimentální motivace se rozšířila zejména v průběhu 20. století, kdy došlo k uvolnění vztahu k náboženství, a zároveň se otevřely nové možnosti náboženského ukotvení. Jedinec s experimentální motivací obvykle zkoumá, zkouší a hledá různé alternativy náboženského života, přičemž k uvěření nedojde, dokud si jedinec experimentálně neověří, že zvolený systém je pravdivý (tj. přináší mu podporu a výhody).

4) Afektivní motivace akcentuje interpersonální vztahy daného jedince. Ústředním faktem afektivní motivace je osobní zkušenost s pocitem přijetí, lásky, péče, kterou mu projevuje náboženská skupina a její představitelé.

5) Revivalistická motivace se podle Loflanda a Skonovda vyskytuje v současnosti zřídkavěji než v 19. století. Je spojen s emocionálním vzrušením, které je v jedinci podněcováno způsobem, jakým je náboženská zkušenost prezentována. Revivalistické zkušenosti zpravidla zahrnují působivou hudbu a kázání. Skupinová zkušenost je navíc často posilována tím, že je jedinec cíleně vyhledán rodinnými příslušníky či přáteli, kteří mají přímý vliv na jeho konverzi.

6) Vnucená motivace je podle Loflanda a Skonovda relativně vzácná. Jejím základem je donucovací strategie a nátlak, který může mít různou intenzitu a formu - od verbální persvaze až po spánkovou či výživovou deprivaci. Následkem těchto vnějších vlivů ztrácí jedinec rezistenci vůči předkládaným názorům, podvoluje se jim a přijímá je. Je to typ motivace, s nímž je zpravidla spojena určitá forma psychického teroru a vyvolávání strachu za účelem získání kontroly nad jedincovým životem.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. https://phys.org/news/2018-07-religious-ideologies.html - How do religious ideologies spread?
  2. Kuras, Benjamin: Útlak křesťanů v muslimském světě sílí Euro, 21. 1. 2010.
  3. a b c RAMBO, Lewis R. Understanding Religious Conversion. Yale: Yale University Press, 1993. 240 s. S. 14-16. 
  4. Katechismus [online]. [cit. 2020-02-18]. Dostupné online. 
  5. Co je to konfirmace? [online]. [cit. 2020-02-18]. Dostupné online. 
  6. a b ELKARNE, Zdislava. Konverze k islámu: narativní konstrukce identity českých konvertitů. Bakalářská práce. vyd. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2010. 69 s. S. 40. 
  7. Korán. Praha: Academia, 2000. ISBN [[Speciální:Zdroje knih/ISBN 80-200- 0246-4|ISBN 80-200- 0246-4]]. 
  8. FISCHEROVÁ, Jana. Náboženská konverze a úloha náboženství v současné společnosti. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2011. 81 s. S. 16-24. 

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat