Koncentrace (procesní právo)

nutnost provést určité procesní úkony v daném časovém úseku

Koncentrace v procesním právu označuje nutnost provést určité úkony do zákonem stanoveného časového okamžiku (koncentrovat je), jinak k nim už nebude brán zřetel. Uplatnění této koncentrační zásady lze nalézt především v civilním procesu.

Platí to např. u směnečného nebo šekového platebního rozkazu, kde je podle § 175 občanského soudního řádu potřeba do tří dnů od doručení podat námitky spolu s odůvodněním, proč je platební rozkaz odmítán. Později uplatněné důvody již soud zkoumat nebude.

V klasickém nalézacím řízení je pak dle § 118b občanského soudního řádu potřeba uvést všechny skutečnosti rozhodné pro posouzení věci a označit všechny důkazy k jejich prokázání do skončení přípravného jednání, respektive do skončení prvního jednání ve věci. Později označené důkazy a uvedené skutečnosti už mohou být podkladem soudního rozhodnutí jen tehdy, jestliže např. nemohly být dříve nezaviněně realizovány. O tom však musí být účastník řízení vždy poučen.[1]

Reference editovat

  1. Rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, publikován pod č. 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.