Otevřít hlavní menu

Koksovna Vítkovických železáren

Koksovna Vítkovických železáren se nacházela mezi Dolem Hlubina a vysokými pecemi Vítkovických železáren.[1][2] Po ukončení provozu byl areál s objekty a technickým zařízením Dolu Hlubina s koksovnou a vysokými pecemi Vítkovických železáren prohlášen 10. dubna 2000 kulturní památkou ČR[3] a v roce 2002 národní kulturní památkou ČR [4]pro svou mimořádnou památkovou hodnotu.[5][6]

Koksovna Vítkovických železáren
Dolní oblast Vítkovic, koksovna
Dolní oblast Vítkovic, koksovna
Poloha
Adresa ČeskoČesko Česko
Další informace
Kód památky 50336/8-4000 (PkMISSezObr) (součást památky Dolní oblast Vítkovice)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

HistorieEditovat

V září 1830 byla uvedena do provozu první pudlovací pec na výrobu svářkového železa s použitím černého kamenného uhlí z ostravských dolů[p. 1]. První vysoká pec, která byla plněna koksem, byla dána do provozu v roce 1836. První zmínky o výrobě koksu pocházejí z roku 1831 a 1836.[2][7] Prvá výroba probíhala metodou přímého koksování v milířích, ale pro malý výtěžek tento způsob byl nahrazen výrobou v ohradových pecích (Schaumburské pec). V období 1848–1850 se udává 10 ohradových pecí. Poblíž vodního náhonu byly v roce 1835 vystavěny dvě baterie úlových pecí. V blízkosti dolu Hlubina se stavěly úlové koksovací pece, které současně sloužily k vytápění kotlů. V roce 1843 byly prodány S. M. Rothschildovi.[2] Od roku 1873 koksovny přecházejí pod Vítkovickou horní a hutní společnost. 1859 do 1880 deset koksových pecí typu Dulait. V roce 1881 bylo využíváno 64 koksových baterií typu Gobiet.[8][9]

 
Dolní oblast Vítkovic, koksovna a Důl Hlubina.

V roce 1860 byly uvedeny do provozu plamenné pece typu Francois-Gobiet. Koksovací komora, její stěny a dno, byla vyhřívána vlastním koksárenským plynem a hotový koks už byl mechanicky pomocí parního stroje vytlačován. V roce 1885 byly uvedeny do provozu koksárenské baterie systému Otto-Hoffmann. V prostoru dnešní válcovny trubek bylo postupně postaveno 60 koksárenských pecí s pěchovacín provozem baterie č. II. V roce 1889 dvě baterie s 90 koksovacími pecemi. Tyto pece už využívaly regenerační ohřev spalovacího vzduchu, umožňovaly zachytit vedlejší chemické produkty a vytvářet přebytky koksárenského plynu. Stabilizovalo se místo výstavby koksárenských baterií v technologickém toku mezi dolem Hlubina a vysokými pecemi.[10] Vznikají nové chemické provozy na zpracování zachycených chemických produktů: dehtu[p. 2], benzolu[p. 3], fenolu, amoniaku (čpavku).

V roce 1900 byla postavena nová úpravna uhlí, které bylo dodáváno z dolu Hlubina a Louis. V nové lokalitě technologického provozu (Dolní oblast Vítkovice) byly v roce 1900 uvedeny do provozu baterie soustavy Otto-Hoffman č. V a VI po 40 koksovacích komorách s pěchovacím provozem. Jejich činnost byla ukončena v roce 1919. V období 1909–1911 byly uvedeny tři baterie celkem s 129 koksovacími pecemi, jejichž provoz byl ukončen v období 1928–1929. Čtvrtá baterie soustavy Koppers se 40 koksárenskými pecemi byla postavena 1913 a její provoz ukončen v roce 1930. V roce 1929 byly instalovány zdokonalené plamenné pece soustavy Koppers na místě baterie č. 3 s 30 koksovacími pecemi, její provoz byl ukončen v roce 1961. V roce 1930 v místě baterií č. 1 a 2 byla baterie soustavy Koppers s 40 koksovými pecemi, její provoz ukončen v roce 1961. V tomtéž roce 1930 byla postavena v místě baterie č. 3 jedna baterie soustavy Otto s 35 pecemi se sypným provozem, její provoz byl ukončen v roce 1958. V roce 1944 bylo v činnosti 35 koksovacích pecí soustavy Otto z roku 1936 se sypným provozem a 70 koksovacích pecí soustavy Koppers z let 1929–1930 se sypným provozem.[11] V roce 1961 proběhla přestavba koksárenských pecí soustavy Koppers (označované jako S1) u baterie č. IV s 34 koksovacími pecemi, v roce 1964 u koksárenské baterie č. V s 64 koksovacími pecemi.[12][13] Zároveň s modernizací koksárenského provozu byly postaveny druhové zásobníky pro přípravu uhelné vsázky a postavena nová mlýnice uhlí. V roce 1976 byly v provozu koksovací baterie č. IV s 36 koksovými pecemi, sypným provozem a výkonem 16,6 tun na pec a den, koksovací baterie č. V s 64 koksovacími pecemi, sypným provozem a výkonem 16,6 tun na pec a den.[14] Poslední opravy byly provedeny na koksárenské baterii č. IV v roce 1983 na č. Provoz koksovny byl ukončen v roce 1997.

V roce 2002 byla demolována koksárenská baterie č. IV. Součástí areálu Dolních Vítkovic je zachována uhelná věž z roku 1929, koksárenská baterie č. V s komíny a dalšími technologickými zařízeními.[15]

Výroba koksu do roku 1945Editovat

dle[16]

rok 1904 1908 1910 1915 1920 1925 1930 1935 1937 1938 1940 1942 1945
tuny 180 305 270 791 240 162 242 734 174 053 225 194 309 000 300 800 516 400 406 200 541 500 544 500 210 700

OdkazyEditovat

PoznámkyEditovat

  1. Nejdříve z dolů na Jaklovci a pak z hlučínských dolů.
  2. Továrna zpracování dehtu byla založena v roce 1892 v Ostravě-Zábřehu německým podnikatelem J. Rütgersem.
  3. Vypírání bezolu bylo zaváděno až po roce 1910.

ReferenceEditovat

  1. KUČOVÁ, Věra; MATĚJ, Miloš. Industriální soubory v Ostravě vybrané k nominaci na zápis do seznamu světového dědictví. Ostrava: NPÚ, 2007. ISBN 978-80-85034-01-1. S. 30. Dále: Industriální soubory.... 
  2. a b c KOLEKTIV. Uhelné hornictví v ostravsko-karvinském revíru. [s.l.]: Anagram, 2003. ISBN 80-7342-016-3. S. 400. Dále: Uhelné hornictví OKR. 
  3. železárny - koksovna a vysoké pece se souborem technického vybavení [online]. Ostrava - Vítkovice: Dostupné online. 
  4. Světové dědictví, NKP, chráněná území [online]. Vítkovice: Dostupné online. 
  5. Důl Hlubina [online]. Moravská Ostrava: Dostupné online. 
  6. MATĚJ, Miloš; KORBELÁŘOVÁ, Irena; TEJZR, Ludvík. Kulturní dědictví Vítkovických železáren. Ostrava: NPÚ, 2014. ISBN 978-80-85034-80-6. S. 23. Dále: Kulturní dědictví VŽ. 
  7. MONOGRAFIE. Kamenouhelné doly ostravsko-karvinského revíru, svazek III. Moravská Ostrava: [s.n.], 1931. Kapitola Těžní stroje, s. 110. Dále: Kamenouhelné doly OKR díl III.... 
  8. Industriální soubory... c.d., s. 34.
  9. Uhelné hornictví OKR... c.d., s. 409.
  10. Kulturní dědictví VŽ... c.d., s. 98, 154 a 212.
  11. Uhelné hornictví OKR... c.d., s. 403, tabulka 157.
  12. Kulturní dědictví VŽ... c.d., s. 98.
  13. Uhelné hornictví OKR... c.d., s. 410.
  14. Uhelné hornictví OKR... c.d., s. 404, tabulka 159.
  15. Industriální soubory ... c.d., s. 35.
  16. Uhelné hornictví v OKR... c.d., Tabulka 189

LiteraturaEditovat

  • KUČOVÁ, Věra; MATĚJ, Miloš. Industriální soubory v Ostravě vybrané k nominaci na zápis do seznamu světového dědictví. [s.l.]: Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště, Ostrava, 2007. 63 s. Dostupné online. ISBN 978-80-85034-36-3. 
  • MATĚJ, Miloš. Kulturní dědictví Vítkovických železáren. [s.l.]: Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště, Ostrava, 2014. 235 s. ISBN 978-80-85034-80-6. 
  • KOLEKTIV AUTORŮ. Uhelné hornictví v ostravsko-karvinském revíru. Ostrava: Anagram, 2003. 564 s. ISBN 80-7342-016-3. 

Související stránkyEditovat

Externí odkazyEditovat